ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3032.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 3032/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Václava Dudy a Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany se sídlem Praha 6, Tychonova 1 (Vojenského úřadu pro právní zastupování Ministerstva obrany se sídlem Praha 6, náměstí Svobody 471), proti žalované SKYMAX s. r. o. se sídlem Frymburk 261, zastoupené JUDr. Martinem Uzsákem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Václavská č. 316/12, o zaplacení 540.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 476/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. dubna 2010, č. j. 19 Co 662/2010-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Martina Uzsáka, LL.M., advokáta se sídlem Praha 2, Václavská č. 316/12.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku ze dne 22. dubna 2010, č. j. 19 Co 662/2010-98, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozsudek ze dne 9. února 2010, č. j. 25 C 476/2009-69, jímž Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu o zaplacení 540.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen „o. s. ř.“, a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Otázky, které žalobkyně předložila k dovolacímu přezkumu, nejsou otázkami, které by Nejvyšší soud dosud neřešil, nebo které by odvolací soud posoudil v rozporu s jeho judikaturou. Žalobkyní zpochybňovaný závěr, že absence schválení kupní smlouvy Ministerstvem financí podle §22 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v rozhodném znění (dále jen zákon č. 219/2000 Sb.“), zakládá absolutní neplatnost celé kupní smlouvy ve smyslu §39 obč. zák., nikoliv jen části týkající se podstatných náležitostí kupní smlouvy, je v souladu s názorem, jenž Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4057/2007. Rovněž posouzení otázky, zda žalobkyně má či nemá právo na zaplacení smluvní pokuty, kterou měl být zajištěn závazek kupující (žalované) zaplatit kupní cenu z kupní smlouvy (v posuzovaném případě neplatné podle §39 obč. zák.), není v rozporu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudky ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 33 Odo 593/2001, a ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008, v nichž Nejvyšší soud uzavřel, že společným znakem všech občanskoprávních zajišťovacích prostředků je jejich závislost na existenci platného závazkového právního vztahu, který zajišťují, a že bez existence smluvní povinnosti nemůže existovat ani závazek k zaplacení smluvní pokuty).
Namítá-li žalobkyně nesprávnou aplikaci §3 odst. 1 obč. zák., ani k řešení této otázky nelze přiznat rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, neboť výkladem pojmu dobrých mravů se Nejvyšší soud zabýval již opakovaně (namátkou lze uvést např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, a ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1998 a R 5/2001, které jsou konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1842/2000, uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod č. 6, roč. 2003, dále jeho rozhodnutí ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, a ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod označením C479 a C 2112), a závěr odvolacího soudu z mezí daných ustálenou judikaturou nevybočil.
Dalšími námitkami, že odvolací soud posoudil ujednání o splatnosti kupní ceny jako podstatnou náležitost kupní smlouvy, že na ujednání o splatnosti neaplikoval §498 obč. zák., nebo že žalovaná jako účastník výběrového řízení věděla, na jaké podmínky je zaplacení kupní ceny vázáno, se Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedeným závěrům pro jejich nadbytečnost nezabýval.
Nejvyšší soud z vyložených důvodů dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalované vznikly náklady v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta, které sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 21. září 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu