ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3424.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 3424/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Ing. J. M. , zastoupeného Mgr. Šárkou Klápštovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Dobropolská 1241/14, proti žalované J. Š. , zastoupené JUDr. Janem Riedlem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 638, o 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 127/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. 4. 2010, č.j. 29 Co 154/2010-120, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 6. 2010, č.j. 29 Co 154/2010-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví uvedenému rozsudku (ve znění opravného usnesení), kterým krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č.j. 7 C 127/2008-82, jímž Okresní soud v České Lípě zamítl žalobu o zaplacení 400.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř).
Při posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Takovými jsou výtky, že odvolací soud nepřihlédl k tvrzením obsaženým v doplnění žalobcova odvolání, neboť nebyly uplatněny do vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně (§119a odst. 1 o.s.ř.), ačkoliv žalobce jimi jen reagoval na vyjádření žalované z 20. 4. 2010, a že nezohlednil vadu odůvodnění přezkoumávaného rozsudku spočívající v tom, že soud prvního stupně v rozporu s §157 odst. 2 o.s.ř. opsal ze spisu přednesy zmocněnce žalované.
Žalobce se mýlí, dovozuje-li, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů, které pokládá za nesprávné (účelové ve prospěch žalované), je vadou řízení podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Pochybení v tomto směru se totiž může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění, které je napadnutelné dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 3 o.s.ř. tehdy, když na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usoudit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. však nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. použít, takže námitky proti skutkovým zjištěním nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu.
Otázky, které žalobce prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nabízí k přezkumu (nesprávné posouzení vzniku půjčky a uznání dluhu žalovanou), nečiní rozhodnutí zásadně právně významným, protože odvolací soud první z nich vyřešil v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a řešení druhé na výsledek sporu nemá žádný vliv.
Listinu z 26. 5. 2006, jíž žalovaná potvrzuje, že si od žalobce půjčila na rekonstrukci a vybavení bytu částku 400.000,- Kč, kterou vrátí do 26. 5. 2007, odvolací soud neměl za písemnou smlouvu o půjčce podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), ani za doklad o sjednání ústní smlouvy o půjčce, neboť – jak soudy obou stupňů skutkově uzavřely – žalobce žalované peněžní prostředky nepředal. Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu; vznik právního vztahu z půjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání (slovy zákona „přenechání“) předmětu půjčky (předání peněz nebo bezhotovostní převod smluvené částky). Jinak řečeno, ke smlouvě o půjčce nedochází (a právní vztah z půjčky nevzniká) jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 6/2004 pod č. 110, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/2008 pod č. 58). Odvolací soud – zabývaje se i tím, zda listina z 26. 5. 2006 má náležitosti stanovené v §558 obč. zák. – uzavřel, že uznáním dluhu není. Je však třeba připomenout, že pro rozhodnutí o věci je toto posouzení nadbytečné; i kdyby o uznání dluhu šlo, žalované se podařilo právní domněnku trvání dluhu v době uznání vyvrátit průkazem neexistence půjčky (absencí předání peněžní částky).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (žalované, která by na jejich náhradu jinak měla právo, náklady v tomto stadiu řízení podle obsahu spisu nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu