ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3783.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 3783/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42 (adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Brno, Orlí 27, Brno), proti žalovaným 1) R. C. a 2) S. C., zastoupeným JUDr. Miroslavou Vodičkovou, advokátkou se sídlem Brno, Pekařská 13, o zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 12 C 251/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2009, č. j. 12 Co 384/2008-60, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. února 2009, č. j. 12 Co 384/2008-60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 31. ledna 2008, č. j. 12 C 251/2007-45, zamítl žalobu o zaplacení částky 130.000,- Kč s 26% úroky z prodlení od 24. 7. 1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že tehdejší Okresní národní výbor v Třebíči uzavřel dne 14. 8. 1990 se žalovanými smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu občanům - stavebníkům a o omezení převodu nemovitosti, na základě níž byl žalovaným poskytnut státní příspěvek ve výši 130.000,- Kč určený na novostavbu rodinného domu na pozemku parc. č. 5651 v k. ú. M. Žalovaní se v čl. 4. smlouvy mimo jiné zavázali výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let od uzavření smlouvy, a dále se zavázali rodinný dům po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně 8 let od kolaudace, nepřevádět na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení. Nedodržení podmínek se zavázali neprodleně oznámit příslušnému národnímu výboru a poskytnutý příspěvek poté do 30 dnů vrátit. Kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. 7. 1993. Žalovaní v rodinném domě nepřetržitě bydlí od jeho kolaudace. Žalovaný má od 23. 6. 1997 v rodinném domě ohlášenou živnost „dočasné ubytování.“ Městský úřad v Náměšti nad Oslavou rozhodnutím ze dne 10. 11. 1997 povolil změnu v užívání stavby rodinného domu žalovaných na ubytování v soukromí; změna se týkala pouze místností v podkroví - WC, chodby, koupelny a dále tří místností nově vybudovaných z původního půdního prostoru. Charakter užívání ostatních místností v rodinném domě, a to místností v suterénu (garáž, 4x sklep, prádelna, chodba, WC, sprcha, chodba, schodiště) a místností v přízemí (vstupní schodiště s terasou, zádveří, kuchyň, obývací pokoj, 2x pokoj, WC, koupelna, schody), se nezměnil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní neporušili podmínky uzavřené smlouvy, a žalobkyně proto nemá právo na vrácení poskytnutého příspěvku. Žalovaní totiž stavbu rodinného domu dosud užívají k trvalému bydlení, přičemž změna jeho užívání za účelem provozování živnosti se týká pouze místností v podkroví; původního účelového zaměření stavby se dotkla pouze zanedbatelně a nikterak nenarušila možnost žalovaných užívat zbytek této vícepodlažní stavby.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. února 2009, č. j. 12 Co 384/2008-60, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným uložil povinnost do šesti měsíců od právní moci rozsudku zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 130.000,- Kč spolu s 26% úroky z prodlení od 24. 7. 1997 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně; na jejich základě však dovodil, že žalovaní porušili jedenu z podmínek smlouvy, jestliže rodinný dům, na jehož stavbu jim byl poskytnut státní příspěvek, nevyužívali výhradně k trvalému bydlení. V tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99. I přes přísnou účelovost poskytování státních příspěvků na individuální bytovou výstavbu podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. zvažoval, zda a nakolik změna v užívání stavby rodinného domu za účelem provozování živnosti měla dopad na možnost jejího využití k trvalému bydlení. Zásah do účelu užívání stavby rodinného domu vyhodnotil jako nikoli zanedbatelný či výrazně malý, neboť se netýkal pouze nepodstatné části domu, ale změna způsobu užívání se dotkla celého jeho podkroví, které tvoří 28% z celkové obytné plochy domu. Tím došlo k výraznému zmenšení prostor i komfortu obytných místností, nezanedbatelná část domu byla legální cestou přeměněna z prostor určených k uspokojování bytových potřeb žalovaných na prostory určené k provozování podnikatelské činnosti. Žalobkyni tedy vzniklo právo na vrácení státního příspěvku v důsledku nesplnění smluvního závazku žalovanými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost o §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nejsou srozuměni s právním posouzením věci odvolacím soudem. Jsou přesvědčeni, že svůj závazek ze smlouvy neporušili, jelikož rodinný dům užívají od počátku k trvalému bydlení. Porušení smlouvy nelze spatřovat ve změně užívání původních půdních prostor na ubytování v soukromí. Připomínají, že v čl. 4. smlouvy není uvedeno, že rodinný dům má být užíván výlučně k trvalému bydlení. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1187/99 považují za nepřípadný, jelikož se jednalo o diametrálně odlišný případ, kdy podstatná část domu byla přeměněna na zdravotnické zařízení a k bydlení zůstala pouze jedna podkrovní místnost. V jejich případě jsou naopak pouze podkrovní místnosti domu využívány k provozování živnosti. Poukazují na to, že živnostenské oprávnění získal pouze žalovaný, a že tudíž žalovaná nemohla povinnost ze smlouvy porušit. Mají za to, že požadavek žalobkyně na vrácení příspěvku není v souladu s dobrými mravy, stejně jako přiznaná výše úroků z prodlení. Z uvedených důvodů navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Protože žalovaní v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítají a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní závazně po obsahové stránce vylíčili.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem a k obsahovému vymezení dovolacích námitek je otevřena dovolacímu přezkumu kontrola správnosti závěru dovozujícího, že žalovaným vznikla povinnost vrátit žalobkyni státní příspěvek na bytovou výstavbu.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu, která nebyla dovoláním zpochybněna, vyplývá, že žalovaní se zavázali rodinný dům po dobu 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevádět na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení. Žalovaní v rodinném domě nepřetržitě od jeho kolaudace trvale bydlí. Byla jim povolena změna v užívání podkroví domu; z původních - převážně nebytových - prostor vybudovali dva pokoje, kuchyň, koupelnu, WC a chodbu, v nichž žalovaný provozuje svou živnost. Tyto prostory tvoří přibližně 28% z celkové stávající obytné plochy domu. Charakter užívání ostatních prostor domu se nezměnil; jedná se o místnosti v suterénu (garáž, 4x sklep, prádelna, chodba, WC, sprcha, chodba, schodiště) a místnosti v přízemí (vstupní schodiště s terasou, zádveří, kuchyň, obývací pokoj, 2x pokoj, WC, koupelna, schody).
Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4271/2008, ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4765/2008, a ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3180/2009, dovodil, že není porušením smluvního závazku užívat dům, na jehož výstavbu či přestavbu stát stavebníkovi poskytl příspěvek, po stanovenou dobu k trvalému bydlení, jestliže stavebník vedle trvalého bydlení dům využívá i k provozování živnosti, jejíž charakter a rozsah jejího výkonu není v rozporu s původním účelem, pro který byl dům vybudován, a to zajistit trvalé bydlení stavebníku. Od těchto závěrů není důvodu odchylovat se ani v posuzovaném případě. Žalovaní rodinný dům, na jehož výstavbu jim byl poskytnut státní příspěvek, užívají nepřetržitě od jeho kolaudace k trvalému bydlení. Pro účely živnosti provozované žalovaným byl využit jen prostor v podkroví. Ten sice v důsledku změny v užívání stavby rodinného domu tvoří přibližně 28% z celkové stávající obytné plochy domu, nelze však přehlížet, že v podkroví se původně nacházely zejména nebytové půdní prostory, které k uspokojování bytových potřeb nesloužily. Je proto možné přisvědčit žalovaným, že změna v užívání podkrovních prostor domu se nedotkla úrovně uspokojování jejich bytových potřeb zásadním způsobem, neboť je výrazně neomezila v možnosti užívat dům k trvalému bydlení; k tomuto účelu i nadále slouží beze změny ostatní prostory domu situované především v jeho přízemí. Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1887/99, skutečně není případný, neboť je v něm posuzován případ skutkově odlišný co do rozsahu a způsobu využití nemovitosti k podnikatelské činnosti stavebníka.
Protože se žalovaným podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost závěru, že jim vznikla povinnost vrátit žalobkyni státní příspěvek na bytovou výstavbu, dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu