ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4351.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 4351/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně NETRO s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Fořtova 58 (identifikační číslo 25715089), zastoupené JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem v Rokycanech, ul. Josefa Knihy 177, proti žalovanému F. S. , o 23.509,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 78/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2009, č.j. 18 Co 435/2008-52, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2009, č.j. 18 Co 435/2008-52, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u soudu 10. 4. 2008 po žalovaném domáhala zaplacení 23.509,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že se jedná o dlužnou úhradu ceny za služby v oblasti přenosu dat za účelem zpřístupnění sítě internet v období od 3. 2. 2005 do února 2008 poskytované žalovanému na základě smlouvy uzavřené 3. 2. 2005.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 6. 2009, č.j. 18 Co 435/2008-52, zrušil žalobě vyhovující rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 24. 7. 2008, č.j. 5 C 78/2008-29, řízení zastavil a rozhodl o postoupení věci Českému telekomunikačnímu úřadu [§219a odst. 1 písm. a/, §221 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „o.s.ř.“]. Dovodil, že projednání a rozhodnutí věci brání nedostatek pravomoci soudu, tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu §103 a §104 odst. 1 o.s.ř. Je-li předmětem sporu zaplacení ceny služby elektronických komunikací, které požaduje žalobkyně (osoba vykonávající komunikační činnost) po žalovaném (účastníku), jemuž na základě sjednání závazkového vztahu poskytovala službu v oblasti přenosu dat a umožnila mu plný přístup do sítě internet prostřednictvím bezdrátového datového okruhu, je k jeho projednání a rozhodnutí dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu (dále též jen „Úřad“), a nikoliv soudu (§7 odst. 1 o.s.ř., §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 127/2005 Sb.“). Vyslovil názor, že žalobkyně – přestože má osvědčení ke komunikační činnosti jako činnosti neveřejné – poskytuje veřejné (veřejně dostupné) telekomunikační služby, neboť z všeobecných obchodních podmínek nevyplývá vyloučení definovaného okruhu potenciálních uživatelů z poskytování předmětných služeb.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci není splněna podmínka pravomoci soudu. I nadále tvrdí, že při svém podnikání v elektronických komunikacích sice poskytuje služby přístupu k síti Internet, nikoliv však jako služby veřejně dostupné. Není k tomu ani oprávněna; Úřad jí dne 16. 9. 2005 pod č. j. 32779/2005-631 vydal osvědčení k podnikání v elektronických komunikacích s tím, že služba přístupu k síti Internet není poskytována jako veřejně dostupná. Protože neposkytuje veřejně dostupné služby v oboru elektronické komunikace podle zákona č. 127/2005 Sb., nemůže být žalovaný účastníkem, popř. uživatelem ve smyslu tohoto zákona a k projednání a rozhodnutí sporu, jehož předmětem jsou práva a povinnosti z právního vztahu založeného innominátní smlouvou, je dána pravomoc soudu. Oproti závěru odvolacího soudu prosazuje názor, že jí poskytovaná služba není přístupná komukoli a bez jakýchkoli podmínek. Objednávku sice může podat kdokoli, ale ona ji nemusí akceptovat, a posouzení možnosti zřízení a provozování služby z hlediska technických podmínek je pro daného zájemce vždy individuální. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání – přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. – je důvodné.
Vady vyjmenované v ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu; předmětem dovolacího přezkumu je proto (právní) závěr odvolacího soudu, že věc nepatří do pravomoci soudů, nýbrž Úřadu, který žalobkyně zpochybnila výhradou, že žalovanému neposkytovala veřejně dostupnou službu elektronických komunikací podle §2 písm. o) zákona č. 127/2005 Sb., a proto žalovaný nemůže být účastníkem ve smyslu §2 písm. a) tohoto zákona.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §104 odst. 1 o.s.ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů, postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
V době, kdy účastníci uzavřeli smlouvu o poskytování služeb v oblasti přenosu dat, upravoval podmínky pro poskytování telekomunikačních služeb zákon č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 151/2000 Sb.“), který byl zrušen a s účinností od 1. 5. 2005 nahrazen zákonem č. 127/2005 Sb. Se zřetelem k §136 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., podle něhož se tímto zákonem, pokud není uvedeno jinak, řídí i právní vztahy v oblasti elektronických komunikací vzniklé podle právních předpisů platných do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, bylo nutno otázku pravomoci posuzovat podle stávajícího zákona.
Podle §108 odst. 1 písm. g) zákona č. 127/2005 Sb. Úřad podle tohoto zákona rozhoduje ve sporech, stanoví-li tak tento zákon.
Podle §129 odst. 1, věty první, zákona č. 127/2005 Sb. Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě.
Nejvyšší soud se otázkou výkladu ustanovení §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. zabýval již ve svém usnesení ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2894/2008, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 1528/09. Na základě jazykového a teleologického výkladu uvedeného ustanovení dospěl k názoru, že jeho smyslem a účelem bylo založit pravomoc Úřadu k rozhodování těch sporů, jež se týkají plnění povinností stanovených zákonem č. 127/2005 Sb.; k nim patří povinnost, kterou ukládá §64 odst. 1 tohoto zákona účastníku, resp. uživateli veřejně dostupné služby elektronických komunikací uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby. Obdobnou otázkou se zabýval i zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Ve svém usnesení ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. Konf 38/2009, vyslovil právní závěr, že úmyslem zákonodárce bylo podmínit rozhodovací činnost Úřadu tím, že půjde o spor věcně, nikoli osobně vymezený, přičemž však vlastní zákonná úprava obsažená v §129 odst. 1 tento záměr poněkud zastřela přidáním „osobní“ podmínky. Dovodil proto, že pravomoc Úřadu bude dána k rozhodování sporů vzniklých mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§7) a účastníkem, popř. uživatelem, které se týkají porušení povinností uložených zákonem č. 127/2005 Sb. nebo na jeho základě.
Z obsahu spisu se podává, že účastníci řízení uzavřeli 3. 2. 2005 smlouvu o poskytování služeb v oblasti přenosu dat, podle níž se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému přístup do sítě internet prostřednictvím bezdrátového datového okruhu a žalovaný se zavázal za to žalobkyni platit pravidelný měsíční poplatek. Mezi účastníky tak vznikl právní vztah ze smlouvy o poskytování telekomunikační služby, která je v §2 písm. n) zákona č. 127/2005 Sb. vymezena jako služba obvykle poskytovaná za úplatu, spočívající zcela nebo převážně v přenosu signálů po sítích elektronických komunikací.
Jednou z podmínek k založení pravomoci Úřadu ve smyslu §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. je – jak bylo výše vyloženo – osobnostní vymezení předmětu sporu; musí tedy jít o spor mezi osobou vykonávající komunikační činnost na straně jedné a účastníkem, popř. uživatelem na straně druhé. Jestliže žalobkyně poskytovala službu jako osoba vykonávající komunikační činnost podle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 127/2005 Sb., splňuje jako jeden z účastníků sporu uvedenou podmínku pro založení pravomoci Úřadu.
Zákon č. 127/2005 Sb. definuje jako účastníka každého, kdo uzavřel s podnikatelem poskytujícím veřejně dostupné služby elektronických komunikací smlouvu o poskytování těchto služeb (§2 písm. a/), a jako uživatele každého, kdo využívá nebo žádá veřejně dostupnou službu elektronických komunikací (§2 odst. 1 písm. b/). Pro závěr, že žalovaný je účastníkem ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 127/2005 Sb. (a že i on splňuje osobnostní charakteristiku strany sporu), je proto určující kladná odpověď na otázku, zda žalobkyně, s níž smlouvu uzavřel, je podnikatelem poskytujícím veřejně dostupnou službu elektronických komunikací.
Podle §2 písm. o) zákona č. 127/2005 Sb. se veřejně dostupnou službou elektronických komunikací rozumí služba elektronických komunikací, z jejíhož využívání není nikdo předem vyloučen.
Podle §8 odst. 1 písm. b) zákona č. 127/2005 Sb. je předmětem podnikání v elektronických komunikacích mimo jiné poskytování služeb elektronických komunikací. Podnikat v elektronických komunikacích na území České republiky mohou za podmínek stanovených zákonem fyzické a právnické osoby, které splňují obecné podmínky vymezené v jeho §8 odst. 3; oprávnění k podnikání jim vzniká zásadně dnem, kdy doručí oznámení výkonu komunikační činnosti Úřadu, který jim o tom vydá osvědčení (§13 a §14 zákona č. 127/2005 Sb.).
Z obsahu spisu vyplývá, že Český telekomunikační úřad dne 14. 4. 2004 pod č. j. 12520/2004-610 vydal žalobkyni osvědčení o registraci k poskytování telekomunikačních služeb přenosu dat s tím, že tato služba je poskytována jako neveřejná (§51 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb.). Žalobkyni nesvědčilo oprávnění poskytovat veřejně dostupné služby a žalovaný, který s ní uzavřel smlouvu o poskytování služby elektronických komunikací, není účastníkem ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 127/2005 Sb.; charakteristiku strany sporu, jíž je podmíněna pravomoc Úřadu k rozhodování sporu, tudíž žalovaný nesplňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3519/2007, ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 933/2010, a ze dne 21. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4953/2009).
Z uvedeného závěru pak vyplývá, že ani podmínka věcného vymezení sporu není splněna, neboť předmět sporu se netýká porušení povinností uložených zákonem č. 127/2005 Sb. nebo na jeho základě. Ten totiž v §64 odst. 1 upravuje pouze platební povinnost účastníka, popř. uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací, kterým ovšem žalovaný, jak bylo výše vysvětleno, není.
Lze shrnout, že k projednání a rozhodnutí sporu o úhradu ceny za službu elektronické komunikace není dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu podle §129 odst. 1, věty první, zákona č. 127/2005 Sb., nýbrž soudu (§7 odst. 1 o.s.ř.), neposkytuje-li osoba vykonávající komunikační činnost službu elektronických komunikací jako veřejně dostupnou ve smyslu §2 písm. o) uvedeného zákona.
Protože se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že věc nespadá do pravomoci soudů, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věty první a druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. března 2011
JUDr. Pavel K r b e k, v. r.
předseda senátu