ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4758.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 4758/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování Územní pracoviště České Budějovice, Prokišova 5, České Budějovice, proti žalovanému P. T. zastoupenému JUDr. Ivo Jahelkou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II., o 144.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 18 C 791/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. července 2010, č. j. 7 Co 1361/2010-129, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.488,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Ivo Jahelky, advokáta se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 16. února 2010, č. j. 18 C 791/2009-106, tak, že zamítl žalobu o zaplacení 144.500,- Kč se 7,5 % úrokem z prodlení ročně od 6. 12. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Považoval za významné, že byť žalovaný spolu se svými rodiči na přechodnou dobu a v omezeném rozsahu poskytl ubytování třetím osobám a dalším umožnil uvádět adresu domu jako bydliště a sídlo k podnikání, neztratil dům nikdy charakter nemovitosti určené k bydlení; dům nesloužil jako penzion, hotel či jiný typ ubytovacího zařízení a žalovaný svůj byt sestávající ze 4 místností v domě po celou dobu užíval k trvalému uspokojení vlastních bytových potřeb. Proto uzavřel, že žalovaný podmínky stanovené ve smlouvě o poskytnutí příspěvku na individuální bytovou výstavbu neporušil. Argumentaci žalobkyně odkazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1997/1999, nepřijal, neboť v tam projednávané věci byla akcentována otázka přeměny bytových prostor na nebytové rozhodnutím orgánu veřejné správy. Naopak na podporu svého právního závěru odkázal na již ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu reprezentovanou např. jeho rozhodnutím ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4271/2008.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jímž zpochybnila právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“). Nárok na zaplacení 144.500,- Kč s příslušenstvím opírá o závazek žalovaného po sjednanou dobu užívat rodinný dům, na jehož výstavbu byl žalovanému, jeho manželce a jeho rodičům poskytnut příspěvek, k trvalému bydlení, přičemž v období, kdy byl vázán touto smluvní podmínkou, umožňoval třetím osobám v domě bydlet, popř. přihlásit se zde k bydlení nebo k výkonu podnikatelské činnosti. Vyjadřuje názor, že výše sjednaného nájemného (1 Kč měsíčně) nutně nepřesvědčuje, že žalovaný a jeho rodiče uzavíraly pouze fiktivní nájemní smlouvy, jak dovodil odvolací soud, nýbrž může svědčit o naivní snaze pronajímatelů obejít daňové předpisy či předpisy o pobytu a podnikání cizích státních příslušníků na území České republiky. I kdyby žádný z nájemníků své nájemní právo fakticky nevyužil, byla nemovitost jako celek využívána k jiným účelům, než k jakým byl příspěvek poskytnut. Cílem státní dotace totiž bylo zajistit občanům bydlení, nikoli poskytnout jim prostředek nelegálního obohacení. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl. Připomněl, že předmětný dům postavil spolu se svými rodiči, kteří rovněž dostali na jeho výstavbu vlastní příspěvek. Dům, který je nyní v podílovém spoluvlastnictví (žalovaný vlastní jednu ideální polovinu, druhou vlastní jeho rodiče), má dvě bytové jednotky, přičemž on užíval a užívá ke svému bydlení pouze jednu z nich. Smlouvy, které spolu s rodiči uzavíral, byly pouze fiktivní. Kromě pronájmu vlastní bytové jednotky, popř. části nebytových prostor, který realizovali rodiče na základě živnostenského oprávnění, ve skutečnosti nikdo jiný dům fakticky neužíval. Rodiče příspěvek, který jim byl poskytnut, státu vrátili. Žalovaný je přesvědčen, že za případné porušení předpisů o pobytu a podnikání cizinců v České republice nemůže být trestán formou vrácení příspěvku poskytnutého na individuální bytovou výstavbu, aniž by taková sankce byla sjednána ve smlouvě, na jejímž základě byl příspěvek poskytnut.
Právní posouzení věci je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Za podmínek vymezených v §16 a §17 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění účinném do 6. 11. 2000 (dále jen „vyhláška č. 136/1985 Sb.“), mohl být stavebníkovi nebo členu družstva, prostřednictvím kterého zabezpečuje výstavbu rodinného domku, poskytnut státní příspěvek na individuální bytovou výstavbu.
Podle §17 odst. 3 písm. c/ vyhlášky č. 136/1985 Sb. podmínkou poskytnutí příspěvku bylo, že se stavebník ve smlouvě zaváže rodinný domek nebo byt ve vlastnictví po dobu 10 let od uzavření smlouvy o poskytnutí státního příspěvku, nejméně však 8 let od kolaudace, nepřevádět bez souhlasu příslušného úřadu na jiného a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení.
Podle §17 odst. 3 písm. d/ vyhlášky č. 136/1985 Sb. se stavebník ve smlouvě dále zavázal státní příspěvek vrátit v případě, že nedodrží některý ze závazků, k němuž se při poskytnutí příspěvku zavázal.
V projednávané věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že žalovaný spolu s bývalou manželkou za trvání manželství uzavřeli dne 20. 8. 1990 s tehdejším Okresním národním výborem v J. H. smlouvu o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu a smlouvu o omezení převodu nemovitostí, podle níž jim byl poskytnut příspěvek ve výši 144.500,- Kč na výstavbu rodinného domu o dvou bytových jednotkách. Ve smlouvě se stavebníci zavázali mimo jiné výstavbu dokončit tak, aby kolaudační rozhodnutí nabylo právní moci nejpozději do 10 let ode dne uzavření smlouvy a dům po stejnou dobu, nejméně však po dobu 8 let od kolaudace, nepřevádět na jiného bez souhlasu národního výboru a do uplynutí této doby jej užívat k trvalému bydlení. Při nedodržení podmínek se zavázali příspěvek státu vrátit. Pohledávka žalobkyně byla zajištěna omezením převodu nemovitosti, a to jedné poloviny řadového rodinného domku s příslušnými pozemky. Kolaudační rozhodnutí na novostavbu rodinného domku nabylo právní moci 11. 8. 2000. Žalovaný vlastní (a to v rozsahu ideální jedné poloviny) předmětný rodinný dům spolu se svými rodiči M. a R. T.; dům sestává ze dvou samostatných bytových jednotek o velikosti 3 + 1 místností. Rodiče žalovaného, kterým byl též poskytnut státní příspěvek na výstavbu předmětného rodinného domku, svou bytovou jednotku pronajali a příspěvek státu vrátili. Žalovaný jako spoluvlastník domu souhlasil s tím, aby v různých obdobích měli v domě evidováno místo svého podnikání vietnamští a rakouští podnikatelé, a učinil řadu čestných prohlášení o ubytování cizinců pro účely udělení povolení k jejich pobytu na území České republiky; jednalo se o fiktivní prohlášení a žádná třetí osoba svou podnikatelskou činnost v domě neprovozovala. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný pronajal v domě svou bytovou jednotku, na jejíž výstavbu mu byl příspěvek poskytnut. Pronajímána byla pouze bytová jednotka rodičů a dvě obytné místnosti nacházející se v suterénu domu, které nebyly jako byt kolaudovány a vznikly z garáže a sklepního prostoru. Bytovou jednotku sestávající ze 3 pokojů a kuchyně užívá žalovaný od kolaudace domu k vlastnímu bydlení.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4271/2008, dovodil, že není porušením smluvního závazku užívat dům po stanovenou dobu k trvalému bydlení, jestliže stavebník vedle trvalého bydlení dům využívá i k provozování živnosti, jejíž charakter a rozsah jejího výkonu není v rozporu s původním účelem, pro který byl dům vybudován, a to zajistit trvalé bydlení stavebníkům. Závěry formulované v uvedeném rozhodnutí lze vztáhnout i na projednávanou věc. Souhlas žalovaného jako spoluvlastníka domu se zaevidováním místa podnikání třetích osob – cizích státních příslušníků, nevedl k tomu, že by nemovitost ztratila (byť i jen částečně) svůj původní stavebně technický charakter a rovněž možnost stavebníků užívat celý dům k trvalému bydlení nebyla v této souvislosti ani v minimálním rozsahu omezena, jelikož osoby, s nimiž byly uzavřeny fiktivní nájemní smlouvy, v domě podnikatelskou činnost ve skutečnosti neprovozovaly, ani v něm nebydlely. Za situace, kdy v řízení nebylo spolehlivě prokázáno, že by žalovaný v inkriminované době pronajímal bytovou jednotku, na jejíž výstavbu mu byl státem poskytnut příspěvek, nemůže skutečnost, že s jeho souhlasem byla dne 20. 2. 2006 pronajata druhá bytová jednotka v domě vybudovaná pro další spoluvlastníky domu a příjemce samostatného státního příspěvku, kteří tento příspěvek vrátili, vést k závěru, že žalovaný porušil sjednanou smluvní podmínku užívat dům k trvalému bydlení. Odvolacímu soudu lze přisvědčit rovněž v názoru, že smluvní povinnost žalovaného (vycházející z §17 odst. 3 písm. c/ vyhlášky č. 136/1985 Sb.) užívat dům po stanovenou dobu k trvalému bydlení nebyla porušena ani tím, že dne 20. 3., resp. 3. 4. 2006 byla k ubytování třetí osoby pronajata část nebytových prostor. Nájem nepodstatné části nebytových prostor - vzhledem k velikosti domu a počtu obytných místností - nemohl zásadním způsobem omezit žalovaného v užívání domu k trvalému bydlení v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu, když nelze pomíjet, že k bydlení slouží především bytové prostory domu. Lze sice přisvědčit žalobkyni, že po ní není možné spravedlivě požadovat, aby tolerovala chování, jímž příjemce státní dotace obchází zákon nebo jej porušuje. Je však namístě volit sankci odpovídající konkrétnímu porušení konkrétní povinnosti. Porušení daňových předpisů, popř. předpisů o pobytu a podnikání cizinců v České republice, nelze sankcionovat vrácením státního příspěvku poskytnutého na individuální bytovou výstavbu, pakliže nedošlo k porušení podmínek stanovených pro jeho vrácení (v posuzovaném případě podmínky v domě trvale bydlet). Jinak řečeno, návratnost příspěvku může způsobit toliko porušení smluvních podmínek, nemůže však státu sloužit všeobecně jako sankce za jakékoli protiprávní nebo nemravné jednání příjemce příspěvku.
Lze uzavřít, že žalobkyni se prostřednictvím námitek uplatněných v dovolání nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu a dovolací soud proto její dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 15.940,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a z částky 3.248,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 24. listopadu 2011
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu