ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.5190.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 5190/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně JUDr. Lenky Příkazské , správkyně konkursní podstaty úpadkyně miwy s.r.o. „v likvidaci" se sídlem v Lipníku nad Bečvou - I Město, Na Bečvě 1388, identifikační číslo 25845748, zastoupené JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova 2, proti žalované RIMGO s. r. o. se sídlem v Brušperku, Veselíčko 1060, identifikační číslo osoby 25857819, zastoupené JUDr. Pavlem Navrátilem, advokátem se sídlem v Ostravě- Moravské Ostravě, Na Hradbách 2/120, o 2,011.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 176/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. července 2008, č. j. 15 Co 125/2008-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Navrátila, advokáta se sídlem v Ostravě- Moravské Ostravě, Na Hradbách 2/120.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. července 2008, č. j. 15 Co 125/2008-166, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. října 2007, č. j. 40 C 176/2006-123, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 2,011.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod označením C 23/1 a C 71/1].
Bez významu jsou tudíž výhrady dovolatelky, že soud prvního stupně neprovedl k úplnému zjištění skutkového stavu věci (blíže neurčený) důkaz, nevypořádal se s věrohodností důkazních prostředků navržených žalovanou, pominul, že žalovaná přihlásila v konkursním řízení vedeném proti úpadci Ing. M. W. pohledávku, která byla předmětem smlouvy ze dne 30. 4. 2004, přičemž v tomtéž konkursním řízení prohlásila, že je nadále vlastníkem pohledávky za dlužníkem Ing. M. W., neboť cena za postoupení pohledávky nebyla dosud zcela zaplacena. Totéž platí o námitce, že naplnění odkládací podmínky „přivodila sama žalovaná“, a to až v době po odstoupení od smlouvy o postoupení pohledávky. Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek je výtka týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí, a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomu, jaký právní předpis byl na zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalobkyně výhrady nevznáší. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatelky správného) skutkového závěru, že před odstoupením od smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30. 4. 2004 nedošlo k naplnění odkládací podmínky (tj. k zaplacení zbytku odměny za postoupení ve výši 250.000,- Kč a to včetně úroků z prodlení), musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci, tedy že žalobkyně od této smlouvy pro nezaplacení zbytku ceny za postoupení odstoupila účinně.
Jestliže podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jen tehdy, kdy právní otázka, kterou dovolatelka považuje za významnou, byla pro rozhodnutí určující, potom otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v §237 odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněné v Souboru, svazku 1, pod č. C 23). Takovou otázkou nemůže být řešení odstoupení od smlouvy podle §14 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb. Soudy obou stupňů totiž založily svá rozhodnutí primárně na rozhodujícím závěru, že k naplnění odkládací podmínky došlo před odstoupením žalobkyně od smlouvy ze dne 30. 4. 2004, přičemž přistoupení k závazku úpadkyně miwy s. r. o. „v likvidaci“ a zaplacení zbytku ceny za postoupenou pohledávku třetí osobou nelze mít za záměrné jednání ve smyslu §36 odst. 4 obč. zák. Jen jako obiter dictum připojil odvolací soud úvahu o nemožnosti zániku smlouvy o postoupení postupem podle §14 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb.; rozhodnutí odvolacího soudu není na řešení této právní otázky založeno. Dovolatelkou vymezená otázka tak nesplňuje kritéria §237 odst. 3 o. s. ř.
V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje ani hmotnému právu (§36 odst. 4 obč. zák.), lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto – aniž se mohl věcí dále zabývat – jako nepřípustné odmítl [§243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.000,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a 20 % DPH ve výši 2.060,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu