ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.5263.2009.1
sp. zn. 33 Cdo 5263/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. D., zastoupeného JUDr. Jarmilou Bajerovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Matiční 730/3, proti žalovanému JUDr. V. S., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a. s. Vienna Insurance Group se sídlem Praha 1, Templová 747, o zaplacení částky 938.361,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 180/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2009, č. j. 8 Co 295/2009-201, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. září 2009, č. j. 8 Co 295/2009-201, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 5. prosince 2008, č. j. 11 C 180/2003-172, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 938.361,- Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 10% z částky 840.841,- Kč od 20. 12. 2001 do 24. 4. 2002 a z částky 938.361,- Kč od 25. 4. 2002 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení ve výši 10 % z částky 97.520,- Kč za dobu od 20. 12. 2001 do 24. 4. 2002 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl společníkem obchodní firmy DLT, s. r. o. se sídlem Ostrava - Poruba, Hlavní 1050. Na základě smlouvy ze dne 29. 6. 1992 převedl svůj obchodní podíl v této společnosti na dalšího jejího společníka L. T. za dohodnutou cenu 3,070.000,- Kč; v bodu III. smlouvy o převodu obchodního podílu je uvedeno, že cenu se zavázal „L. T., respektive DLT, s. r. o.“, žalobci hradit ve splátkách. Pohledávka žalobce ve výši 3,070.000,- Kč byla zajištěna zástavou nemovitostí ve vlastnictví DLT, s. r. o. - domu čp. 1050 (přečíslovaného na 6079) se st. parc. č. 692 o výměře 388 m2, zapsaných pro k. ú. a obec P. na LV č. 131 (dále jen „nemovitost“, resp. „předmětná nemovitost“), zřízenou zástavní smlouvou uzavřenou dne 29. 6. 1992 mezi DLT, s. r. o. (zástavní dlužník), jejímž jménem jednal L. T., a žalobcem (zástavní věřitel). Tato zástava byla na LV č. 131 zapsána jako druhá v pořadí. L. T. žalobci nezaplatil z předposlední splátky splatné 31. 1. 1994 100.000,- Kč a poslední splátku 600.000,- Kč splatnou 31. 10. 1995 nezaplatil vůbec; žalobci dluží celkem 700.000,- Kč. Místo jeho pobytu není známo. Usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 1997, č. j. 8 K 35/96-15, byl na majetek DLT s. r. o. prohlášen konkurz. Žalobce přihlásil do konkurzu svou pohledávku ze smlouvy o převodu obchodního podílu; správce konkurzní podstaty však tuto pohledávku popřel a žalobce poučil, že se může svého práva domáhat incidenční žalobou. Žalobce udělil dne 4. 2. 1998 žalovanému plnou moc k zastupování ve všech právních věcech a ke všem úkonům spojeným s vymáháním pohledávky vůči DLT, s. r. o., včetně zastupování v konkurzním řízení. Žalobce, zastoupen žalovaným, podal dne 3. 3. 1998 u Krajského obchodního soudu v Ostravě žalobu, jíž se domáhal uložení povinnosti správci konkurzní podstaty strpět, aby žalobce uspokojil svou pohledávku ve výši 700.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení soudním výkonem zástavy. Toto řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Finanční úřad v Ostravě po prohlášení konkurzu na majetek zástavního dlužníka prodal v dražbě majetek náležející do konkurzní podstaty, tedy i předmětnou nemovitost, a výtěžek z dražby ve výši 7,197.676,- Kč vrátil dne 19. 2. 1999 do konkurzní podstaty. Z výtěžku byli v první skupině uspokojeni Finanční úřad v Ostravě, Krajský obchodní soud v Ostravě, správce konkurzní podstaty a v druhé skupině věřitelé s právem na oddělené uspokojení, a to ČSOB, a. s. a v rozsahu 938.361,- Kč Union Banka, a. s. „v likvidaci“, která byla původně až třetí v pořadí. Pohledávka žalobce jako odděleného věřitele druhého v pořadí uspokojena nebyla. Žalobce zmocnil žalovaného ke všem úkonům spojeným s vymáháním nároku po Finančním úřadu v Ostravě; nebyl však úspěšný ani v následném soudním řízení správním týkajícím se přezkumu rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě a jeho ústavní stížnost byla odmítnuta.
Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce a L. T. uzavřeli smlouvu o převodu obchodního podílu v souladu s §115 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obch. zák.“). Nepřisvědčil žalovanému, že smlouva je neplatným právním úkonem pro neurčité vymezení toho, kdo je povinen žalobci uhradit sjednanou cenu, v bodu III. smlouvy. S přihlédnutím k ujednání v bodě V. smlouvy, obsahující ujednání o zřízení zástavního práva, a k tomu, že L. T. podle smlouvy plnil až na dvě poslední splátky, vyložil znění bodu III. smlouvy tak, že zavázán k plnění splátek byl L. T. s tím, že v případě nesplnění jeho platební povinnosti bude pohledávka žalobce ze smlouvy uspokojena prodejem zástavy - nemovitosti ve vlastnictví DLT, s. r. o. Soud prvního stupně shledal pohledávku žalobce za L. T. z převodu obchodního podílu ve výši 700.000,- Kč oprávněnou. Žalovaný jako právní zástupce žalobce pochybil, jestliže po popření pohledávky žalobce správcem konkursní podstaty podal zástavní žalobu, ač měl správně podat žalobu na určení pohledávky s právem na oddělené uspokojení (žalobce byl odděleným nekonkursním věřitelem, kterému svědčilo zástavní právo). Žalovaný se dopustil i dalších chyb - nezaplatil soudní poplatek z žaloby (v důsledku toho muselo být řízení zastaveno) a pokračoval s vymáháním nároku proti Finančním úřadu v Ostravě (měl nesprávně za to, že zástavní právo zaniklo z důvodu dražby vyhlášené Finančním úřadem v Ostravě). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný postupoval při uplatnění nároku žalobce v soudním řízení neodborně a nekompetentně a porušil tak §16 zákona č. 201/2006 Sb., o advokacii, v rozhodném znění (dále jen „zákon o advokacii“); v příčinné souvislosti s porušením této právní povinnosti vznikla žalobci škoda ve výši 938.361,- Kč, představující částku, kterou jako druhý v pořadí mohl obdržet z prodeje zástavy při řádném vedení sporu v rámci konkurzního řízení. Odpovídá proto žalobci za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie (§24 zákona o advokacii).
K odvolání vedlejšího účastníka na straně žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. září 2009, č. j. 8 Co 295/2009-201, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 938.361,- Kč s úroky z prodlení ve výši 10% z částky 840.841,- Kč od 20. 12. 2001 do 24. 4. 2002 a z částky 938.361,- Kč od 25. 4. 2002 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně dovodil, že nelze učinit jednoznačný závěr o tom, komu podle bodu III. smlouvy vznikl závazek zaplatit žalobci dohodnutou cenu za převod obchodního podílu, přičemž tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem projevu vůle ve smyslu §266 obch. zák., a to ani s přihlédnutím ke znění bodu V., jež se týká zřízení zástavního práva zajišťujícího pohledávku žalobce. Jelikož je názoru, že ujednání o povinnosti zaplatit cenu za obchodní podíl je oddělitelné od ujednání o zástavě, neuznal argument žalobce, podle něhož jsou-li obě ujednání obsažena v jedné listině, je třeba smlouvu vykládat v jeho prospěch. Dovodil, že smlouva o převodu obchodního podílu je pro neurčitost v označení subjektu zavázaného k zaplacení ceny neplatná ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „obč. zák.“); pro neplatnost ujednání o povinnosti zaplatit cenu obchodního podílu nemohla vzniknout žalobci škoda v souvislosti s jednáním žalovaného. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu považoval za nerozhodné, že žalovaný advokát při zastupování žalobce zvolil nesprávný postup (měl trvat na projednání věci v incidenčním řízení) a objektivně odpovídá za vzniklou škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o převodu obchodního podílu je neplatná pro neurčitost, kterou se nepodařilo odstranit ani výkladem. Zdůrazňuje, že neurčitost právního úkonu je dána, pokud ji nelze překlenout ani za použití interpretačních pravidel. Je přesvědčen, že tak tomu v posuzované věci není. Odvolací soud v rozporu s §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. při výkladu smlouvy neposuzoval ujednání smluvních stran v kontextu celé smlouvy, včetně jejího bodu V. týkajícího se uzavření zástavní smlouvy, nevzal na zřetel jeho účastnickou výpověď, v níž objasnil vůli účastníků smlouvy a proč byla jako zavázaný ve smlouvě uvedena i DLT, s. r. o., nepřihlédl ani k následnému chování obou smluvních stran, kdy Ing. L. T. hradil splátky až na dvě poslední a on je přijímal. Prezentuje též svůj názor, že vedlejší účastník se nemůže úspěšně dovolávat neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu, neboť tato námitka náleží pouze osobám, jejichž hmotně právní postavení může být neplatností tohoto právního úkonu ovlivněno, a úspěch žaloby o určení neplatnosti právního úkonu je podmíněn prokázáním naléhavého právního zájmu. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „o. s. ř.“
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným při splnění podmínky jeho advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud (§10a o. s. ř.) proto napadený rozsudek přezkoumal ve smyslu §242 odst. 1 a 3 o. s. ř.
Žalobce v dovolání nenamítá, že řízení je zatíženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci, jestliže se zabýval námitkou neplatnosti smlouvy, kterou uplatnil vedlejší účastník v odvolání.
Podle §93 odst. 3 o. s. ř. vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Smyslem vedlejšího účastenství je „pomoc ve sporu“ některému z účastníků. S vedlejším účastníkem jedná soud obdobně jako s účastníkem řízení; při rozhodování o věci mu však nemůže přiznat práva nebo uložit povinnosti. Vedlejší účastník je oprávněn činit všechny procesní úkony s výjimkou těch, které znamenají dispozici s řízením nebo s předmětem řízení, a úkonů, jež učinil sám účastník. Uplatnění obrany proti žalobě je procesním právem žalovaného a stejné právo má ve smyslu §93 odst. 3 o. s. ř. i vedlejší účastník, který za řízení vystupuje na jeho straně; na tom, že jde o procesní právo, nic nemění skutečnost, že v rámci obrany proti žalobě se uplatňují rovněž námitky vycházející z hmotněprávní úpravy, neboť procesní právo tyto námitky uplatnit za řízení nelze směšovat s tím, zda mají původ v hmotném nebo jen v procesním právu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. 26 Cdo 1986/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 8/2001, dále ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2313/2004, a ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 539/2008). Podle §203 odst. 1 o. s. ř. vedlejší účastník může podat odvolání jen tehdy, jestliže do řízení vstoupil nejpozději do patnácti dnů od doručení rozhodnutí účastníku, kterého v řízení podporuje. Odvolání vedlejšího účastníka není přípustné, jestliže se jím podporovaný účastník odvolání vzdal nebo jestliže s odvoláním vedlejšího účastníka nesouhlasí.
V projednávané věci vedlejší účastník vstoupil do řízení již před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a z obsahu spisu se podává, že žalovaný se odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nevzdal a že nevyjádřil nesouhlas s odvoláním vedlejšího účastníka proti tomuto rozsudku (na usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 6. 2009, č. j. 8 Co 295/2009, s výzvou, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřil, zda souhlasí s odvoláním vedlejšího účastníka, přes poučení podle §101 odst. 4 o. s. ř. nereagoval). Odvolání vedlejšího účastníka tudíž nemohlo být ve smyslu §203 odst. 1 nepřípustné. Odvolací soud nepochybil, jestliže se zabýval námitkou, jíž vedlejší účastník v odvolání zpochybňoval správnost právního posouzení otázky platnosti smlouvy o převodu obchodního podílu soudem prvního stupně, neboť vedlejší účastník byl k tomu procesně oprávněn. Navíc soud posuzuje důvody absolutní neplatnosti právního úkonu z moci úřední, a odvolací soud může přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně i z důvodů, které v odvolání uplatněny nebyly (§212a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl z uvedených důvodů uplatněn opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobce brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, že smlouva o převodu obchodního podílu je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná pro neurčitost ujednání o tom, komu z tohoto právního úkonu vznikl závazek uhradit cenu za obchodní podíl. Odvolacímu soudu vytýká, že k závěru o neplatnosti smlouvy dospěl, aniž postupoval v souladu s interpretačními pravidly podle §266 obch. zák. a §35 odst. 2 obč. zák.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle. Právní úkon je neurčitý, je-li nejednoznačný - a tím i neurčitý - jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. a §266 odst. 1 - 4 obch. zák. Jde-li o právní úkon, pro který je stanovena pod sankcí neplatnosti písemná forma, musí určitost obsahu projevu vůle vyplývat z textu listiny, na níž je tento projev vůle zaznamenán, a nepostačuje, je-li smluvním stranám jasné, co je předmětem smlouvy, není-li to objektivně seznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145, a ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 311/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 1075).
Podle §266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odst. 1). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odst. 3).
Výkladová pravidla stanovená §266 obch. zák. rozvíjejí pro obchodní závazkové vztahy obecné interpretační postupy upravené v §35 odst. 2 obč. zák. Je přitom kladen důraz na vůli toho, kdo jednal, před jejím jazykovým vyjádřením. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zdůraznil, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srovnej např. usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 30/1999, či jeho rozsudek ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000).
V posuzovaném případě v bodě I. smlouvy o převodu obchodního podílu se uvádí, že podpisem smlouvy převádí žalobce „svůj obchodní podíl u společnosti DLT, společnosti s ručením omezeným, a to v celém rozsahu všech práv, povinností, jim odpovídající účasti na společnosti....na společníka Ing. L. T. (nabyvatel)“.
V bodě III. smlouvy je uvedeno, že „V souvislosti se smluvním převodem specifikovaným v bodě I. listiny se nabyvatel, resp. DLT, spol. s r. o., na straně jedné a převodce Z. D. na straně druhé dohodli na tomto vypořádání podílu (včetně vkladu), jakožto míře účasti společníka (převodce) na obchodním jmění společnosti: Ing. L. T., resp. DLT, spol. s r. o., zaplatí panu Z. D. částku 3,070.000,- Kčs.....“.
Bod V. smlouvy obsahuje ujednání „….smluvní strany za účelem zajištění závazku specifikovaného v bodě III. této smlouvy o převodu obchodního podílu zřizují zástavní právo s tím, že veškeré nároky pana D. z převodu obchodního podílu plynoucí a zároveň z titulu půjčky budou zajištěny zástavou nemovitostí vedených u SG v Ostravě na LV č. 131 pro kat. území P., se st.pl. parc. čís. 692 o výměře 388 m2“.
Dovolací soud nesdílí závěr odvolacího soudu, že smlouva o převodu obchodního podílu je neurčitá a tedy absolutně neplatná ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., neboť ze znění smluvních ujednání nelze dovodit, komu vznikl závazek uhradit cenu obchodního podílu. Za použití výkladových pravidel uvedených v §266 odst. 1 a 3 obch. zák. lze dojít k jedinému závěru, a to že úmyslem smluvních stran byl převod obchodního podílu v DLT, s. r. o. ze žalobce na L. T., který se tak stal jediným společníkem DLT, s. r. o. Žalobce měl z titulu této smlouvy pohledávku za L. T. spočívající v zaplacení ceny za převáděný obchodní podíl, přičemž uspokojení této pohledávky bylo zajištěno zástavním právem váznoucím na nemovitosti ve vlastnictví DLT, s. r. o. Přestože se v bodě III. smlouvy uvádí, že „nabyvatel, resp. DLT, spol. s r. o. … zaplatí“ žalobci dohodnutou částku za převod obchodního podílu, není možno považovat toto ujednání za nejasné v tom směru, kdo je ke splnění závazku zavázán. Z kontextu celé smlouvy o převodu obchodního podílu a zejména z následného chování smluvních stran po uzavření smlouvy (kdy L. T., nikoliv DLT, s. r. o., hradil dohodnuté splátky podle smlouvy), zcela jednoznačně vyplývá, že vsuvkou „resp. DLT, s. r. o.“ smluvní strany mínily vyjádřit pouze skutečnost, že pohledávka žalobce je zajištěna zástavou nemovitostí ve vlastnictví DLT, s. r. o. a pro případ, že L. T. (nabyvatel) svůj závazek nesplní, bude žalobce uspokojen z prodeje této zástavy. Nedostatek v jazykovém vyjádření smluvního ujednání lze tedy překlenout za použití §266 odst. 1 a 3 obch. zák.; závěr odvolacího soudu, že smlouva o převodu obchodního podílu je absolutně neplatným právním úkonem z důvodu jeho neurčitosti, proto nemůže obstát.
Protože se žalobci podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozsudku, dovolací soud jej v rozsahu podaného dovolání zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Blanka Moudrá, v. r.
předsedkyně senátu