ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.5321.2008.1
sp. zn. 33 Cdo 5321/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A. se sídlem 2 Boulevard Konrad Adenauer, L-1115 Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalovanému Z. C. , o zaplacení částky 172.858,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 9 C 118/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2008, č. j. 47 Co 31/2007-182, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Právní předchůdkyně žalobce (IC spol. s r. o. se sídlem v Praze 3) se žalobou ze dne 16. 5. 2001 domáhala po žalovaném zaplacení 184.358,60 Kč s odůvodněním, že tato částka představuje nedoplatek úvěrů, které žalovanému poskytla Česká spořitelna a. s. podle smluv o úvěru č. 22509-6550/0800 a č. 393-6550-708.
Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č. j. 9 C 118/2001-122, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 184.358,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 18 % ročně z částky 93.472,80 Kč od 15. 5. 2000 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že Česká spořitelna a. s. (věřitel) poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne 31. 1. 1992 žalovanému (dlužníku) 500.000,- Kč na nákup šicích strojů. Pro případ, že by se dlužník dostal do prodlení se splácením úvěru, bylo dohodnuto, že mu věřitel poskytne krátkodobý úvěr na krytí neuhrazených splátek; dlouhodobý úvěr měl být zcela splacen do 20. 12. 1995. Jelikož žalovaný k tomuto dni úvěr nesplatil, byla dodatkem č. 2 k úvěrové smlouvě splatnost prodloužena do 20. 7. 1996. Dne 15. 5. 1997 proběhlo jednání mezi věřitelem a žalovaným za účelem řešení situace, neboť žalovaný ani v dodatečné lhůtě dluh neuhradil. O průběhu jednání a jeho výsledku byl pořízen zápis, který žalovaný podepsal. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaný dluh z předmětné úvěrové smlouvy nesplatil a ke dni podání žaloby dlužil na jistině dlouhodobého úvěru částku 93.472,80 Kč, na sjednaném 18 % úroku z jistiny za období od 26. 11. 1997 do 15. 5. 2001 částku 58.357,70 Kč, na smluvních úrocích a úrocích z prodlení částku 27.438,10 Kč a na poplatku částku 5.090,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu posoudil žalobu jako důvodnou. Nepřisvědčil přitom námitce žalovaného, že právo žalobce na zaplacení nedoplatku úvěru je promlčeno; listinu nazvanou „Zápis z jednání ze dne 15. 5. 1997 ve věci nesplácených úvěrů č. 2508-6550-708, 22509-6550-708“ posoudil jako platné uznání dluhu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. června 2008, č. j. 47 Co 31/2007-182, změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 172.858,60 Kč s 18 % úrokem z prodlení z částky 93.472,80 Kč od 15. 5. 2001 do zaplacení tak, že žalobu v této části zamítl. V části, jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 11.500,- Kč, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které doplnil o zjištění, že Česká spořitelna, a. s., a žalovaný uzavřeli dne 31. 1. 1992 smlouvu, jíž bylo zřízeno zástavní právo k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy č. 22509-6550-708; zástavu tvořily stroje zakoupené z poskytnutého úvěru. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že k platnému uznání dluhu ze strany žalovaného nedošlo, neboť v listině označené jako „Zápis z jednání ze dne 15. 5. 1997 ve věci nesplácených úvěrů č. 2508-6550-708, 22509-6550-708“, nebyl uznávaný závazek vymezen určitě. Žalovaný sice uznal svůj dluh vůči úvěrovému věřiteli ke dni 15. 5. 1997 ve výši 116.747,10 Kč a projevil vůli splnit svůj závazek prodejem zastavených šicích strojů, z listiny však není seznatelné, jaká byla výše nedoplatku úvěru z té které smlouvy (zmiňovány byly dvě smlouvy o úvěru), ani z čeho částka 116.747.10 Kč sestává. Nelze proto najisto postavit, jakou část z uznaného dluhu tvoří jistiny úvěrů, jakou poplatky a příslušenství. Ke konkludentnímu uznání dluhu ve smyslu §407 odst. 2 obch. zák. podle názoru odvolacího soudu také nedošlo, neboť žalovaný měl za to, že pokynem ke zpeněžení zástavy splní celý závazek. Odvolací soud proto uzavřel, že právo žalobce na zaplacení žalované částky je promlčeno, neboť splatnost úvěru byla dohodnuta na 20. 12. 1995 a promlčecí doba tak marně uplynula dne 21. 12. 1999, přičemž žaloba byla podána 16. 5. 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká nesprávné právní posouzení věci a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Má za to, že odvolací soud pochybil, pokud neaplikoval při posuzování platnosti uznání dluhu výkladová pravidla podle §35 obč. zák., respektive podle §266 obch. zák. Pokud by tak učinil, musel by dospět k závěru, že ze zápisu z jednání ze dne 15. 5. 1997 vyplývá, že žalovaný uznal svůj dluh vůči úvěrovému věřiteli vyplývající jak ze smlouvy o úvěru č. 22509-6550-708, tak ze smlouvy č. 2508-6550-708, jejichž nedoplatky činí ke dni 15. 5. 1997 souhrnně 116.747,10 Kč. Úmysl žalovaného tedy nemohl být jiný, než jak je písemně v zápise vyjádřen, tj. uznat předmětné závazky nezaměnitelně identifikované co do důvodu jejich vzniku. V tomto ohledu žalobce odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005. Jestliže je nesprávně určena výše závazku, bylo na žalovaném, aby prokázal, že v rozhodné době (ke dni 15. 5. 1997) byl jeho závazek v jiné výši, než v jaké byl uznán. Na podporu této argumentace připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 1287/2006, v němž bylo dovozeno, že výklad projevu vůle nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu. Žalobce nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že záměr žalovaného doplatit dluh z úvěrových smluv prodejem zastavených šicích strojů nelze považovat za konkludentní uznání dluhu, neboť vůle žalovaného nesměřovala k částečnému, nýbrž k úplnému doplacení dluhu. Zdůraznil, že ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. předpokládá účinky uznání pro částečné plnění v případě, že lze na takové uznání obecně usuzovat a nejsou tak právně významné subjektivní domněnky dlužníka, zda bude uhrazen celý závazek. Má za to, že vůle žalovaného směřovala jednoznačně k plnění, a to prostřednictvím prodeje zastavených věcí, a jestliže se částečné plnění či pouze vůle k částečnému plnění považuje za uznání dluhu, pak je nutné stejný následek přisoudit i vůli dlužníka směřující k úplnému splnění závazku. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, pokud jde o počátek běhu promlčecí doby. Odvolací soud - veden úvahou, že promlčecí doba začala běžet 20. 12. 1995 - zjevně přehlédl, že dodatkem č. 2 k úvěrové smlouvě byla splatnost sjednána do 20. 7. 1996. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože žalobce v dovolání žádnou z uvedených vad nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud jen uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobce závazně po obsahové stránce vylíčil.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že Česká spořitelna, a. s. (věřitel) uzavřela s žalovaným (úvěrovým dlužníkem) dne 31. 1. 1992 úvěrovou smlouvu č. 22509-6550-708, podle níž mu poskytla úvěr ve výši 500.000,- Kč na pořízení šicích strojů, přičemž splatnost úvěru byla sjednána do dne 20. 12. 1995. Účastníci úvěrové smlouvy si rovněž sjednali, že pro případ prodlení úvěrového dlužníka se splátkami, mu věřitel poskytne na krytí přechodného nedostatku finančních prostředků krátkodobý úvěr na účtě č. 393-6550-708. Úvěr byl zajištěn zástavním právem ke strojům zakoupeným z poskytnutého úvěru. V zástavní smlouvě ze dne 31.1.1992, která výslovně odkazuje na úvěrovou smlouvu č. 22509-6550-708, se uvádí, že „Spořitelna s vlastníkem zároveň sjednává pro případ nesplnění závazku zajištěné pohledávky ve sjednané době oprávnění prodat zastavenou movitou věc za úředně stanovenou cenu “ . Dodatkem č. 2 k úvěrové smlouvě č. 22509-6550-708 si účastníci této smlouvy sjednali, že se doba splatnosti prodlužuje do 20. 7. 1996. V písemnosti nazvané „Zápis z jednání ze dne 15. 5. 1997 ve věci nesplácených úvěrů č. 2508-6550-708, 22509-6550-708“ je deklarováno, že „Jednání byla vyvolána na základě výzvy ČS, a.s. ve věci výše uvedených nesplácených úvěrů, jejichž zůstatek k dnešnímu dni činí celkem Kč 116.747,10,“. V listině se uvádí, že dlužník zástupce věřitele „seznámil se svou současnou finanční situací“ a vzhledem k tomu, že „na účtu i na nemovitosti (rozuměj dlužníka ) váznou exekuce fin. úřadu, v současné době neprovozuje svou podn. činnost, chce úvěry doplatit prodejem zastavených šicích strojů“. Bylo dojednáno, že ke zprostředkování a prodeji zastavených movitých věcí je pro věřitele dlužníkem podepsána plná moc. Dále je v této listině uvedeno, že „V současné době není klient schopen úvěry splácet, ale svůj dluh vůči ČS, a.s. ve výši Kč 116.747,10 ke dni 15. 5. 1997 uznává“.
Oproti odvolacímu soudu, který dovodil, že závazek, který měl žalovaný dne 15. 5. 1997 uznat, nebyl v listině nazvané „Zápis z jednání ze dne 15. 5. 1997 ve věci nesplácených úvěrů č. 2508-6550-708, 22509-6550-708“ vymezen určitě (a nešlo proto o platné uznání dluhu), prosazuje žalobce názor, že z listiny je evidentní, jaký závazek, resp. jaké závazky žalovaný uznal.
Podle §323 odst. 1 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.
Podmínkou uznání závazku podle citovaného ustanovení je, že musí jít o závazek určitý, tj. že musí být jednoznačně identifikován. Způsob takové identifikace zákon neurčuje, lze ji tedy provést jakýmkoli jednoznačným způsobem.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v posuzovaném případě nebyl uznávaný závazek jednoznačně identifikován.
Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 24. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1126/2003, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je nutno závazek, jehož se uznání týká, identifikovat takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným (např. uvedením jeho důvodu, odkazem na listinu, ve které je dále specifikován, a podobně). Nemá-li dlužník vůči věřiteli v době uznání jiný závazek nebo jiné závazky ze smlouvy (smluv) o úvěru (tedy jiné závazky zaměnitelné s uznávaným závazkem), pak platí, že závazek je v uznání dostatečně určitě identifikován i tehdy, vymezuje-li jej jen údaj o osobě věřitele, výši plnění a označení, že jde o závazek ze smlouvy o úvěru (aniž by bylo nutné smlouvu o úvěru blíže specifikovat např. číslem či datem uzavření).
Z listiny nazvané „Zápis z jednání ze dne 15. 5. 1997 ve věci nesplácených úvěrů č. 2508-6550-708, 22509-6550-708“ se podává existence dvou úvěrových smluv, které jsou identifikovány číselným označením. V listině se uvádí, že nedoplatek obou zmíněných úvěrů ke dni 15. 5. 1997 činí celkem 116.747,10 Kč a že dlužník „dluh v této výši uznává“. Z listiny však nevyplývá, jak vysoký byl nedoplatek jednotlivých úvěrů, resp. jaká částka z uznaných 116.747,10 Kč připadá na plnění závazku žalovaného z „úvěru č. 2508-6550-708“, a jaká na plnění závazku z „úvěru č. 22509-6550-708“. Z dalších provedených listinných důkazů přitom vyplývá, že k 25. 11. 1997 dlužil žalovaný věřiteli ze smlouvy o úvěru č. 2508-6550-708 uzavřené dne 31. 1. 1992 částku 93.472,80 Kč na jistině, částku 19.024,60 Kč na úrocích a částku 3.590,- Kč na poplatcích, celkem tedy 116.087,40 Kč (tj. o 659,70 Kč méně, nežli „uznal“ dne 15. 5. 1997) a že ze smlouvy o úvěru č. 2508-6550-708 uzavřené dne 22. 11. 1991 dlužil částku 4.500,- Kč. Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaný v mezidobí od 15. 5. 1997 do 25. 11. 1997 věřiteli na úhradu dluhu cokoli plnil.
Žalovaný jako dlužník „uznal“ dluh v určité výši mající původ ve dvou smlouvách (tzn. dluh ze dvou závazkových vztahů), přičemž nelze rozlišit jaká část z uznávané částky připadá na jednotlivé závazky a uznaná částka nekoresponduje se součtem zůstatků dluhů z obou smluv. Nelze tudíž spolehlivě určit, jakého závazku se uznání ve skutečnosti týkalo. Lze proto souhlasit s názorem odvolacího soudu, že závazek, jehož se uznání mělo týkat, nebyl vymezen určitě, odkaz na listiny - úvěrové smlouvy - nepostačuje (není činěn odkaz toliko na jednu úvěrovou smlouvu a nejsou uvedeny dlužné částky, které se k té které úvěrové smlouvě pojí, ani rozpis zůstatků či nedoplatků k určitému datu). Tuto neurčitost nelze odstranit ani za použití výkladových pravidel podle §35 obč. zák., respektive podle §266 obch. zák. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že účastníkům smlouvy, popř. tomu, kdo činí jednostranný právní úkon, je jasné, co je předmětem smlouvy a jaká jsou jejich práva a povinnosti, popř. jakou vůli vyjadřuje, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.
Závěr odvolacího soudu, že na základě zápisu z jednání ze dne 15. 5. 1997, který není platným uznáním závazku, nezačala ve smyslu §407 odst. 1 obch. zák. běžet nová čtyřletá promlčecí doba, je správný. Nad výše uvedené je třeba konstatovat, že i kdyby bylo možné listinu ze dne 15. 5. 1997 posoudit jako platné uznání dluhu, bylo by právo na zaplacení žalované částky promlčeno, neboť nová čtyřletá promlčecí doba začala ve smyslu ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. běžet již ode dne, kdy dlužník dluh písemně uznal. V posuzovaném případě by tak došlo k uznání dluhu dne 15. 5. 1997, přičemž z obsahu spisu vyplývá, že žaloba byla podána až 16. 5. 2001, tedy po marném uplynutí čtyřleté promlčecí doby.
Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že nedošlo ani ke konkludentnímu uznání závazku, neboť vůle žalovaného nesměřovala k částečnému plnění; žalovaný měl totiž zato, že odevzdáním předmětu zástavy věřiteli splnil celý závazek, protože zastavené stroje měly vyšší hodnotu než činila pohledávka věřitele.
Podle §323 odst. 2 obch. zák. se za uznání nepromlčeného závazku považují i právní úkony uvedené v §407 odst. 2 a 3.
Podle §407 odst. 3 obch. zák. plní-li dlužník částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Pro uznání závazku ve smyslu §407 odst. 3 obch. zák. nestačí, že dlužník plní částečně svůj závazek, ale musí být splněna i druhá podmínka, že z takového plnění lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že situace předvídaná shora citovaným ustanovením nenastala. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že vůle žalovaného vyjádřená v zápise z 15. 5. 1997 především nesměřovala k částečnému plnění závazků. Žalovaný výslovně prohlásil, že „chce úvěry doplatit prodejem zastavených věcí“, přičemž byl přesvědčen, že hodnota předmětu zástavy převyšuje hodnotu pohledávek věřitele. Odevzdal-li posléze předmět zástavy věřiteli a zmocnil-li jej ke „zprostředkování a prodeji“, neplnil částečně svůj závazek při současném uznání jeho zbytku. Nemohl - logicky vzato - uznat i zbytek závazku, jestliže byl přesvědčen, že tímto způsobem závazek zcela splnil.
Žalobce v dovolání zpochybnil rovněž závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba počala běžet dne 21. 12. 1995 a skončila 21. 12. 1999. Odvolací soud skutečně při stanovení počátku běhu promlčecí doby (a v návaznosti na to i stanovení konce běhu promlčecí doby) pochybil, když evidentně přehlédl, že splatnost pohledávky byla v souladu s dodatkem č. 2 ke smlouvě o úvěru č. 22509-6550-708 ze dne 27. 3. 1996 prodloužena do 20. 7. 1996. Chybné řešení této otázky odvolacím soudem je však bez jakéhokoli vlivu na správnost jeho rozhodnutí založeného na závěru, že právo žalobce na zaplacení žalované částky je promlčeno.
Protože se žalobci nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací soud jeho dovolání zamítl (§243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. února 2011
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu