ECLI:CZ:NS:2011:4.ND.20.2011.1
sp. zn. 4 Nd 20/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala v právní věci žalobkyně: L. S. , zastoupené JUDr. Milanem Otevřelem, advokátem se sídlem v Přerově, Mostní 4, proti žalované: AXA životní pojišťovna a.s., Lazarská 13/8, Praha 2, o zaplacení částky 300 000,- Kč s příslušenstvím, vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 288/2010 o návrhu na přikázání věci podle §12 odst. 2 o. s. ř. takto:
Věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 288/2010 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Přerově ani Městskému soudu v Brně a ani Okresnímu soudu ve Zlíně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 předložil podle ustanovení §12 odst. 3 o. s. ř. Nejvyššímu soudu návrh žalobkyně, aby věc, která je u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 19 C 288/2010, byla přikázána Okresnímu soudu v Přerově eventuálně Městskému soudu v Brně eventuálně Okresnímu soudu ve Zlíně.
Z obsahu spisu pak vyplývá, že řízení bylo zahájeno u Okresního soudu ve Zlíně, který usnesením ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 8 C 132/2010, vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, v jehož rámci vznesla návrh na delegaci věci Okresnímu soudu ve Zlíně, eventuálně Městskému soudu v Brně a eventuálně Okresnímu soudu v Přerově. O odvolání žalobkyně následně rozhodoval Krajský soud v Brně, který svým usnesením ze dne 27. 8. 2010, sp. zn. 60 Co 353/2010, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobkyně návrh na delegaci (č. l. 57) odůvodnila tím, že s ohledem na skutkové a právní okolnosti včetně skutečností mezi účastníky řízení sporných a nesporných a důkazů již soudu předložených, může být dokazování ve věci prováděno zejména svědeckými výpověďmi, přičemž svědci bydlí a pracují částečně v B. , částečně v P. a svědek Ing. L. J. je ze Z. Jedná se pak konkrétně o svědkyni J. S. , a svědka T. S. , pracujícího v B. Žalobkyně sama bydlí v P. a případné cestování do P. by ji s ohledem na její věk značně zatěžovalo. S ohledem na výše uvedené skutečnosti má pak žalobkyně zato, že s ohledem na organizaci řízení a v neposlední řadě i s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení by bylo vhodné, kdyby věc v prvním stupni projednal a rozhodl Okresní soud v Přerově, event. Městský soud v Brně, event. Okresní soud ve Zlíně. Přikázání věci některému z těchto soudů považuje žalobkyně za opodstatněné a vhodné, když podle jejího názoru je i pro takové situace institut přikázání věci jinému soudu zakotven.
Žalovaná využila svého práva a k návrhu se vyjádřila tak, že s navrhovaným postupem nesouhlasí a má za to, že k tomuto postupu nejsou dány žádné důvody. Ve věci jsou podstatné zejména písemné důkazy. Pro případ, že bude třeba provést svědecké výpovědi, svědkové mohou do Prahy docestovat nebo mohou být svědecké výpovědi provedeny dožádáním. Navíc žalovaná uvádí, že jí navrhovaní svědkové pracují a zdržují se v Praze. Pokud jde o zdravotní důvody na straně žalobkyně, ty nejsou podle žalované relevantní, neboť je žalobkyně zastoupena advokátem. Sídlem žalované je Praha 2, kde probíhá většina jejích rozhodovacích procesů a leží zde také její obecný soud. Na základě těchto skutečností žalovaná požádala, aby soud zamítl návrh žalobkyně na přikázání věci jinému soudu.
Podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení §12 odst. 3 věty první o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle ustanovení §12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený Okresnímu soudu v Přerově, event. Městskému soudu v Brně a event. Okresnímu soudu ve Zlíně a Obvodnímu soudu pro Prahu 2, návrh žalobkyně na přikázání věci z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Přerově, event. Městskému soudu v Brně a event. Okresnímu soudu ve Zlíně projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Předpokladem přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. je především existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako výjimku – vykládat restriktivně. Pokud soud přikáže věc jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon.
Důvody vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde však zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
V projednávaném případě žalobkyně svůj návrh na delegaci věci odůvodňuje svým věkem a náročností cest z P. , kde bydlí, do Prahy a bydlištěm jí navrhovaných svědků. Podle názoru Nejvyššího soudu však tyto skutečnosti není možno považovat za natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Okolnosti uváděné žalobkyní, tj. věk a zátěž z cestování, nejsou natolik výjimečné, aby v nich bylo možno bez dalšího spatřovat důvod přikázání věci. Nutno též připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 7 Nd 43/2001, podle něhož ani odkaz na špatný zdravotní stav nemůže být důvodem k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu. Ke skutečnostem uváděným žalovanou je třeba uvést, že zásadně okolnosti toho druhu, že některý účastník řízení nemá momentálně bydliště v obvodu věcně a místně příslušného soudu, že musí překonat mezi místem bydliště a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost, či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s různými organizačními, finančními a jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu. Přikázání věci jinému soudu pak nemůže odůvodnit ani bydliště případných svědků, neboť tito mohou být vyslechnuti v případě nutnosti i dožádaným soudem. Dále je zde nutno přihlédnout k tomu, že žalovaná s přikázáním předmětné věci zásadně nesouhlasila.
Nejvyšší soud danou věc posoudil ze všech výše uvedených hledisek a dospěl k závěru, že m. j. i z důvodu nesouhlasu žalované nejsou splněny zákonné podmínky pro delegaci věci. Proto podanému návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. nepřikázal ani jednomu z žalobkyní navrhovaných soudů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec