ECLI:CZ:NS:2011:4.ND.241.2011.1
sp. zn. 4 Nd 241/2011-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala v právní věci žalobkyně: VFS Financial Services Czech Republic s. r. o. , se sídlem Obchodní 109, Čestlice, 251 01 Říčany u Prahy, zastoupenou JUDr. Janem Lukešem, Ph. D., advokátem se sídlem Hybernská 20, Praha 1, proti žalovaným: 1) LK-TRANSPORTING, s. r. o. "v likvidaci" , se sídlem Myslbekova 1067, 742 58 Příbor, 2) K. K. , 3) Ing. L. Š. , zastoupeným Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Na Střelnici 39, P.O.Box 2, Olomouc, 4) Auto Limited, s. r. o. "v likvidaci" , se sídlem Myslbekova 1067, 742 58 Příbor, o zaplacení částky 585 705,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 19/2010, o návrhu na přikázání věci podle §12 odst. 2 o. s. ř. takto:
Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 19/2010 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze předložil podle §12 odst. 2, 3 o. s. ř. Nejvyššímu soudu návrh třetího žalovaného, aby věc, která je u tohoto soudu vedena pod sp. zn. 6 Cm 19/2010, byla přikázána Krajskému soudu v Ostravě.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 6 Cm 19/2010 vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci bude věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení, neboť žalobkyně řádně nedoložila dohodu o prorogaci podle §89a o. s. ř., v níž si žalobkyně a první žalovaná sjednaly místní příslušnost Městského soudu v Praze. K odvolání žalobkyně rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 2 Cmo 240/2010 tak, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že místní nepříslušnost Městského soudu v Praze se nevyslovuje. V odůvodnění svého rozhodnutí přisvědčil žalobkyni, že dohodu o prorogaci uzavřenou mezi ní a první žalovanou jako dlužníkem řádně doložila, neboť k prokázání existence takové dohody podle §89a o. s. ř. po novele účinné od 1. 7. 2009 podle zákona č. 7/2009 Sb. postačí předložit kopii takové dohody. Místní příslušnost soudu, u něhož byla podána žaloba, tj. Městského soudu v Praze, je proto dána.
Třetí žalovaný v řízení před Městským soudem v Praze vznesl námitku místní nepříslušnosti tohoto soudu, již zdůvodnil tím, že jiná než místní příslušnost soudu stanovená v o. s. ř. nebyla mezi účastníky řízení sjednána, neboť odkaz na obchodní podmínky žalobkyně nelze považovat za dohodu účastníků a nelze tímto způsobem založit místní příslušnost soudu ve vztahu k ručitelům. Třetí žalovaný s žalobkyní žádnou dohodu o místní příslušnosti soudu neuzavřel a domnívá se proto, že místně příslušným soudem je Krajský soud v Ostravě jako obecný soud všech žalovaných. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 6 Cm 19/2010 tuto námitku podle §105 odst. 4 o. s. ř. zamítl, jelikož rozhodl, že prorogační klauzule o místní příslušnosti Městského soudu v Praze sjednaná v souladu s §89a o. s. ř. mezi žalobkyní a první žalovanou je platná. Prorogační dohoda mezi žalobkyní a třetím žalovaným sice uzavřena nebyla, což ostatně ani nikdo netvrdil, ale místní příslušnost Městského soudu v Praze je dána vzhledem k §11 odst. 2 o. s. ř., podle nějž je žalobkyně oprávněna podat žalobu u kteréhokoliv soudu, pokud je jich místně příslušných několik. Proti tomuto usnesení podal třetí žalovaný odvolání (č. l. 50), ve kterém vyjádřil nesouhlas se zamítnutím námitky místní nepříslušnosti s odkazem na §11 odst. 2 o. s. ř. a opětovně poukázal na svá předešlá tvrzení ohledně místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze. Současně v něm učinil návrh na přikázání věci z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř., který odůvodnil tím, že z hlediska hospodárnosti řízení považuje za spravedlivější a ekonomičtější, aby byla věc delegována Krajskému soudu v Ostravě, který je obecným soudem všech žalovaných. Taktéž konstatoval, že čtyři účastníci řízení budou muset dojíždět k podstatně vzdálenějšímu soudu oproti jednomu účastníku, a to žalobkyni.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 2 Cmo 40/2011 shora uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil. Dospěl v něm k závěru, že bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a prvním žalovanou vznikla platná prorogační dohoda podle §89a o. s. ř., jež založila místní příslušnost Městského soudu v Praze a ztotožnil se s názorem Městského soudu v Praze o aplikaci ustanovení §11 odst. 2 o. s. ř., podle něhož je věcí žalobkyně, u kterého z více místně příslušných soudů žalobu podá, protože řízení se může konat u kteréhokoliv z nich. Pokud jde o návrh třetího žalovaného na delegaci vhodnou, odvolací soud odkázal na znění §12 odst. 2, 3 o. s. ř. s tím, že je o takovém návrhu možné rozhodnout až po vyjádření všech účastníků řízení a příslušným soudem k takovému rozhodnutí je soud nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána.
Žalobkyně využila svého práva a k návrhu se vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce (č. l. 60 - 62) tak, že s navrhovaným postupem nesouhlasí. Uvedla, že má za to, že místní příslušnost Městského soudu v Praze je bez dalšího dána s ohledem na předešlá rozhodnutí o místní příslušnosti. Žalobkyně se domnívá, že místní příslušnost soudu ve vztahu k druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému vyplývá z ustanovení §89 o. s. ř., dle něhož pokud je soud příslušný k řízení o určité věci, je příslušný i k řízení o věcech s ní spojených, což se podle žalobkyně vztahuje právě na tyto žalované jako ručitele za závazky prvního žalované z leasingové smlouvy. Postup u delegace vhodné představuje výjimku z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Žalobkyně se domnívá, že žádné takové důvody třetí žalovaný neuvedl a že ani nejsou dány. V souladu s platnou judikaturou by k aplikaci §12 odst. 2 o. s. ř. mělo podle žalobkyně docházet výlučně v případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným soudem znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci. V tomto ohledu nemá žalobkyně pochyb o možnosti a způsobilosti Městského soudu v Praze projednat věc efektivně, hospodárně a spolehlivě, zvláště za situace, kdy většina důkazů je soudu předkládána v listinné podobě. Důvody uváděné třetím žalovaným ohledně nutnosti dojíždění k vzdálenému soudu neshledává jako natolik závažné, aby znemožňovaly účastníkům řízení dostavit se k jednání u příslušného soudu nebo že by mohly podstatně ovlivnit hospodárnost, rychlost a důkladnost řízení vedeného před Městským soudem v Praze. Žalobkyně proto navrhla, aby návrh na přikázání věci z důvodu vhodnosti Krajskému soudu v Ostravě zamítl.
Prvý, druhý a čtvrtý žalovaný se i přes řádné doručení výzvy soudu k vyjádření k návrhu na delegaci vhodnou ve stanovené lhůtě nevyjádřili a má se proto v souladu s §101 odst. 4 o. s. ř. za to, že proti delegaci věci ke Krajskému soudu v Ostravě nemají námitek.
Nejvyšší soud konstatuje, že o místní příslušnosti Městského soudu v Praze bylo pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 6 Cm 19/2010, jímž byla zamítnuta námitka třetího žalovaného o místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze. K odvolání třetího žalovaného bylo toto rozhodnutí potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 2 Cmo 40/2011, jež nabylo právní moci dne 9. 6. 2011. Nejvyšší soud se proto tvrzením žalobkyně o tom, že na posuzovaný případ dopadá ustanovení §89 o. s. ř., podle něhož soud příslušný k určité věci je příslušný i k řízení o věcech s ní spojených, nebude zabývat, neboť takové námitky měla žalobkyně uplatnit během předešlého řízení o námitce místní nepříslušnosti Městského soudu v Praze.
Podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení §12 odst. 3 věty první o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle ustanovení §12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. mají účastníci právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený Městskému soudu v Praze a Krajskému soudu v Ostravě, jemuž má být věc přikázána, návrh třetího žalovaného na přikázání věci Krajskému soudu v Ostravě z důvodu vhodnosti projednal a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Předpokladem přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. je především existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvod, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon při tom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc přikázána, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil nepříznivě.
V projednávaném případě třetí žalovaný svůj návrh na delegaci Krajskému soudu v Ostravě odůvodňuje blízkostí a z toho vyplývající dopravní dostupností soudu vzhledem k bydlišti druhého a třetího žalovaného a sídlu prvního a čtvrtého žalovaného.
Podle názoru Nejvyššího soudu však tyto skutečnosti není možno považovat za natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Okolnost uváděná třetím žalovaným, tj. blízkost Krajského soudu v Ostravě, není natolik podstatná a zřetelehodná, aby v ní bylo možno bez dalšího spatřovat důvod k přikázání věci z důvodu vhodnosti. V této souvislosti je třeba uvést, že zásadně okolnosti toho druhu, že některý účastník řízení nemá faktické bydliště, příp. sídlo v obvodu věcně a místně příslušného soudu, že musí překonat mezi místem bydliště, příp. sídlem účastníka a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost či že je cesta k příslušnému soudu pro něj spojena s náklady na dopravu, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu. Dále je zde nutno přihlédnout k tomu, že žalobkyně s přikázáním předmětné věci Krajskému soudu v Ostravě nesouhlasí a delegací věci by mohl být navozen stav pro žalobkyni nepříznivý. Zejména pak nelze přehlédnout, že požadavek na hospodárnější řízení, pokud by bylo konáno u navrhovaného soudu, by v daném případě nebyl splněn s ohledem na skutečnost, že Městský soud v Praze je s věcí již obeznámen.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů návrhu na přikázání věci Krajskému soudu v Ostravě z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. tomuto soudu nepřikázal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c