ECLI:CZ:NS:2011:4.ND.417.2010.1
sp. zn. 4 Nd 417/2010-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl jako soud společně nejblíže nadřízený v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala ve věci žalobkyně: PhDr. H. P. , proti žalovanému: Národní památkový ústav se sídlem Valdštejnské nám. 3, Praha 1, zastoupený JUDr. Martinem Novákem, advokátem se sídlem Výstaviště 67, Praha 7, o vydání bezdůvodného obohacení a o uložení zákazu přijímat nájemné, vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 38/2007, o návrhu na přikázání věci podle §12 odst. 2 o. s. ř. takto:
Věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 38/2007
s e n e p ř i k a z u je k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Olomouci .
Odůvodnění:
Nejvyššímu soudu byl předložen návrh žalobkyně podle §12 odst. 2 o. s. ř., aby věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 38/2007 byla přikázána Okresnímu soudu v Olomouci.
Žalobkyně návrh na delegaci odůvodnila tím, že Okresní soud v Olomouci je soudem, v jehož působnosti sídlí i organizační složka žalovaného, která osobou svého ředitele jedná za žalovaného jako pronajímatele. Navíc jsou v obvodu tohoto soudu k dispozici spisy a navrhované důkazy a má zde bydliště i navrhovaný svědek. Dále žalobkyně na č. l. 27 spisu svůj návrh na delegaci doplnila s tím, že poukázala na svůj „sociální statut“, kdy je osobou v hmotné nouzi a nedisponuje finančními prostředky na cestu k procesnímu soudu, pečuje sama o nezletilé dítě a pobírá pouze sociální dávky. Tyto okolnosti výrazně omezují přístup žalobkyně ke vzdálenému soudu a znesnadňují ji uplatňování jejích procesních práv. V této souvislosti žalobkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Nd 74/2001.
Žalovaný s delegací věci k Okresnímu soudu v Olomouci nesouhlasí a trvá na projednání věci stávajícím procesním soudem.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána, přezkoumal podaný návrh a shledal, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky na přikázání věci.
Předpokladem přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. je především existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako výjimku – vykládat restriktivně. Pokud soud přikáže věci jinému soudu podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon.
Důvody vhodnosti podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé
v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde však, jak již bylo uvedeno výše, zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
V případě projednávané věci žalobkyně svůj návrh na delegaci Okresnímu soudu v Olomouci odůvodňuje z hlediska §12 odst. 2 o. s. ř. tím, že je celkově ve špatné finanční i osobní situaci, že žalovaný má v místě Okresního soudu v Olomouci svou organizační složku a nachází se zde důkazy. Podle názoru Nejvyššího soudu však tyto skutečnosti není možno považovat za natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Navíc je zde nutno přihlédnout k tomu, že žalovaný s přikázáním předmětné věci Okresnímu soudu v Olomouci zásadně nesouhlasí a delegací věci by proto mohl být navozen stav pro žalovaného nepříznivý.
Pokud pak žalobkyně na podporu svého návrhu argumentuje usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2001, sp. zn. 5 Nd 74/2001, tak k tomu lze pouze uvést, že dané rozhodnutí opírá delegaci věci k jinému než procesnímu soudu o nepříznivé sociální a finanční poměry účastníka řízení, který je ale v dané věci osobou žalovanou . Navíc v situaci, kdy místní příslušnost procesního soudu byla založena postupem podle §89a o. s. ř., tedy předchozí písemnou dohodou účastníků řízení a nebýt dohody o tzv. prorogaci, uzavřené za jiných poměrů na straně žalované, byl by k projednání žaloby místně příslušný soud podle bydliště žalované. V nyní projednávané věci je však PhDr. H. P. žalobkyní , tedy osobou, která se rozhodla uplatňovat svá práva u soudu, přičemž místní příslušnost procesního soudu zde vychází z obecného ustanovení §85 odst. 3 o. s. ř., podle nějž je takovým soudem okresní soud, v jehož obvodu má právnická osoba sídlo. Jelikož žalovaná strana s delegací věci jinému než příslušnému soudu nesouhlasí, nebylo možné, ani podpůrně, postupovat podle žalobkyní zmíněného rozhodnutí, když primárně nelze ani dovodit rychlejší a hospodárnější projednání a rozhodnutí předmětné věci před jiným než příslušným soudem.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů návrhu na přikázání věci Okresnímu soudu v Olomouci z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc podle ustanovení §12 odst. 2, 3 o. s. ř. tomuto soudu nepřikázal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec