ECLI:CZ:NS:2011:4.ND.448.2010.1
sp. zn. 4 Nd 448/2010-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl jako soud společně nejblíže nadřízený v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala ve věci žalobkyně: A. K. , zastoupené Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem Husova 2, Ostrava, proti žalovaným: 1) nezl. M. V. K., a 2) nezl. P. K., oba zastoupeni zákonnými zástupci otcem Ing. P. K. a matkou Mgr. Y. R., oba právně zastoupeni Mgr. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedeno u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 21/2007, o návrhu na přikázání věci podle §12 odst. 2 o. s. ř. takto:
Věc vedená u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 21/2007 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Pardubicích.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala k Okresnímu soudu v Ostravě žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Ve věci již bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2009 sp. zn. 64 C 21/2007 tak, že se určuje, že předmětná výpověď z nájmu bytu je neplatná. K odvolání žalovaných o věci jednal Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací, který usnesením ze dne 23. 3. 2010 sp. zn. 42 Co 46/2010 rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní v této fázi řízení vznesli návrh na delegaci z důvodu vhodnosti s tím, aby byla věc přikázána Okresnímu soudu v Pardubicích.
Uvedený návrh na delegaci vhodnou žalovaní odůvodnili tím, že vedou u Okresního soudu v Ostravě, potažmo u Krajského soudu v Ostravě, několik desítek soudních sporů vyplývajících převážně z jejich postavení jako pronajímatelů bytových jednotek. Žalovaní se domnívají, že v jejich sporech je Okresním soudem v Ostravě, resp. nadřízeným soudem, trvale rozhodováno zcela v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž v převážné míře jsou závěry Okresního soudu v Ostravě potvrzovány Krajským soudem v Ostravě jako soudem odvolacím. Soudy pak takto rozhodují bez ohledu na skutečně zjištěný skutkový stav a tvrdí, že zákonný zástupce žalovaných údajně jedná vůči nájemcům v rozporu s dobrými mravy bez toho, že by uvedené závěry byly podloženy relevantními skutečnostmi. Soudy se pak v uvedených věcech dopouštějí zásadně nesprávného právního posouzení, zejména pokud jde o tzv. neurčené platby a dále taktéž při posouzení řádnosti vyúčtování služeb dodaných žalovanými nájemcům. Zpravidla se jedná o spory nepřevyšující částku 50 000,-Kč, u nichž je vyloučeno se domáhat přezkumu v dovolacím řízení. Nápravy se pak žalovaní nedovolají ani u Ústavního soudu, neboť Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že se tzv. jednoduchým právem nezabývá.
Žalovaní se rovněž domnívají, že rozhodování uvedených soudů je také důsledkem trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 166/2008, v němž byl zákonný zástupce žalovaných odsouzen pro trestný čin útisku a neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a nebytovému prostoru k podmíněnému trestu odnětí svobody. Vliv na rozhodování soudů má podle žalovaných i další právě probíhající trestní řízení vedené pod sp. zn. 70 T 26/2010.
Na základě výše uvedeného je podle žalovaných dán důvod delegace vhodné k jinému soudu, který nebude ve svém rozhodování zatížen regionální rozhodovací praxí či animozitou vůči zákonnému zástupci žalovaných.
Žalobkyně se k návrhu na delegaci vyjádřila nesouhlasně a zdůvodnila to tím, že přikázání věci Okresnímu soudu v Pardubicích by bylo zcela v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení a spor by byl zcela bezdůvodně odňat zákonnému soudci. Návrh žalovaných je neurčitý a důvody v něm uváděné nejsou důvody pro delegaci vhodnou, a to ani pokud jde o tvrzenou animozitu soudců vůči zákonnému zástupci žalovaných a ani pokud jde o regionální rozhodovací praxi. Delegaci lze podle žalobkyně uplatnit pouze v situaci, kdy by projednání jiným nežli dosud místně příslušným soudem znamenalo z komplexnějšího pohledu rychlejší, hospodárnější a po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci. V případě vyhovění návrhu žalovaných by došlo k neúměrnému navýšení nákladů celého řízení a i k oddálení konečného výsledku řízení. Uvedené aspekty rozhodnutí o delegaci pak žalobkyně ve svém vyjádření podrobně rozebrala.
Dále žalobkyně zdůraznila, že pokud je jednání zákonného zástupce žalovaných shledáváno soudy jako jednání v rozporu s dobrými mravy, jsou tyto dobré mravy stejného charakteru v obvodu Okresního soudu v Ostravě i v obvodu Okresního soudu v Pardubicích. Podle názoru žalobkyně jsou všechna rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě spojená s domem v P. ulici č. …. náležitě zdůvodněna a jsou naprosto v souladu s ustálenou judikaturou. V souvislosti s dobrými mravy žalobkyně rovněž podotkla, že v předmětné projednávané věci se otázka dobrých mravů dosud vůbec neřešila a navíc žalovaní byli při jednání před krajským soudem jako soudem odvolacím v podstatě úspěšní. (Otázka dobrých mravů se pak řešila v jiných kauzách žalovaných spojených s domem na P. ulici č. … řešených Okresním soudem v Ostravě, a to pod sp. zn. 29 C 224/2005 a sp. zn. 39 C 10/2007, jež s nyní projednávanou věcí nikterak nesouvisejí).
Mylně pak byly žalovanými interpretovány i závěry Ústavního soudu, který v nálezu sp. zn. I. ÚS 2232/09 uvedl, že závěru soudů o tom, že stěžovatelé jako zákonní zástupci nezletilých stěžovatelů vykonávali svá práva v rozporu s dobrými mravy, nelze z ústavněprávního hlediska cokoliv vytknout. Proto je tvrzení žalovaných o tom, že se Ústavní soud jednoduchým právem nezabývá, poněkud zavádějící a nepřesné. Žalovaní navíc jednoznačně neuvádí, v čem spočívá zásadně nesprávné právní posouzení a ani nepoukazují na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým by byla rozhodovací praxe zdejších soudů v rozporu. Odlišný právní názor žalovaných rovněž nemůže být důvodem pro přikázání sporu jinému soudu.
Na základě shora uvedeného nelze podle žalobkyně než konstatovat, že návrh na přikázání věci k rozhodnutí jinému okresnímu soudu je obstrukčním jednáním s pokusem úmyslně poškodit žalobkyni tím, že celý spor bude vytržen z kontextu, a snahou zmírnit pro žalované důsledky amorálního chování jejich zákonného zástupce – otce při výkonu práv pronajímatele v domě na P. ulici č. … v Moravské Ostravě. V této souvislosti žalobkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cd (pozn. správně: Nd) 201/2008, podle něhož není třeba předkládat věc k rozhodnutí o delegaci nejblíže společně nadřízenému soudu v případě zjevně obstrukčních návrhů na delegaci.
Podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení §12 odst. 3 věty první o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle ustanovení §12 odst. 3 věty druhé o. s. ř. účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený oběma soudům, a to Okresnímu soudu v Ostravě a Okresnímu soudu v Pardubicích, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti.
Předpokladem přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. je především existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako výjimku – vykládat restriktivně. Pokud soud přikáže věc jinému soudu podle §12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon.
Důvody vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Půjde však, jak již bylo uvedeno výše, zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě.
V případě projednávané věci žalovaní svůj návrh na delegaci věci Okresnímu soudu v Pardubicích odůvodňují z hlediska ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. tím, že Okresním soudem v Ostravě i Krajským soudem v Ostravě je ve věcech žalovaných trvale rozhodováno v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a dále tím, že soudy jsou ve svém rozhodování ovlivněny trestními řízeními vedenými Okresním soudem v Ostravě proti zákonnému zástupci žalovaných. Podle Nejvyššího soudu zde žalovaní ve své podstatě návrhem na delegaci vhodnou hodlají docílit změny místní příslušnosti procesního soudu, přičemž jimi deklarované důvody jsou spíše povahy zpochybňující nepodjatost rozhodujících soudů, resp. soudců. Zároveň je třeba uvést, že pokud jde o uváděné důvody navrhované delegace, jedná se v podstatné části o nepodložená tvrzení, která nelze považovat za důvody delegace ve smyslu §12 odst. 2 o. s. ř., jenž by mohly opodstatňovat uskutečnění průlomu do zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. V neposlední řadě též muselo být zohledněno, že Okresní soud v Ostravě je již s věcí podrobně obeznámen a žalobkyně s přikázáním předmětné věci k Okresnímu soudu v Pardubicích zásadně nesouhlasí a delegací věci by proto mohl být navozen stav pro žalobkyni nepříznivý.
Zde je pak třeba zmínit, že odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Nd 201/2008 není zcela přiléhavý, neboť řeší jinou procesní situaci, kdy je v jednom probíhajícím řízení podáván návrh na delegaci věci opakovaně.
Nejvyšší soud tak z výše uvedených důvodů návrhu na přikázání věci k Okresnímu soudu v Pardubicích z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc podle ustanovení §12 odst. 2, 3 o. s. ř. tomuto soudu nepřikázal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c