ECLI:CZ:NS:2011:4.ND.453.2010.1
sp. zn. 4 Nd 453/2010-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala ve věci oprávněné: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, adresa pro doručování Na Valích 502, Louny, proti povinné: M. E. , o nařízení exekuce pro peněžité plnění, vedeno u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 36 EXE 3541/2010, o určení místní příslušnosti podle §11 odst. 3 o. s. ř. takto:
N e u r č u j e se , který soud věc projedná a rozhodne.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech předložil Nejvyššímu soudu shora označenou věc k rozhodnutí podle §11 odst. 3 o. s. ř. o tom, který soud věc projedná a rozhodne, neboť podmínky místní příslušnosti, podle nichž by bylo možno určit příslušný soud, chybějí nebo je nelze zjistit.
Podle §1 zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním účelem tohoto zákona je stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, upravit právní postavení cizinců, jakož i stanovit postup československých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich a tím napomáhat mezinárodní spolupráci.
Podle čl. 10 Ústavy České republiky vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Podle §2 zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním ustanovení tohoto zákona se použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republika vázána.
Část II zákona č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním upravuje mezinárodní právo procesní a v oddíle 1 této části pak pravomoc československých justičních orgánů včetně pravomoci ve věcech majetkových. Podle §37 odst. 1 tohoto zákona pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost.
Podle §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §44 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu exekutor, kterému došel návrh oprávněného na nařízení exekuce, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů ode dne doručení návrhu o pověření k provedení exekuce (dále jen „pověření“). Neobsahuje-li návrh oprávněného všechny stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný nebo neurčitý, běží tato lhůta až ode dne doručení opraveného nebo doplněného návrhu, popřípadě exekučního titulu exekutorovi.
Podle §44 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Soud nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena.
Podle §45 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu je věcně příslušným exekučním soudem okresní soud.
Podle §45 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu je místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má bydliště povinný, je-li fyzickou osobou, a nemá-li bydliště, soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li povinný, který je fyzickou osobou, bydliště na více místech, jsou místně příslušnými všechny soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Je-li povinný právnickou osobou, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný sídlo. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, bydliště v České republice, ani se v ní nezdržuje, nebo nemá-li povinný, který je právnickou osobou, sídlo v České republice, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek; má-li majetek v obvodu více soudů, je příslušným soud, kterému byla jako prvnímu doručena žádost exekutora o udělení pověření.
Podle §52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Z předloženého spisu vyplývá, že návrh na vydání usnesení o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora byl podán u Okresního soudu v Lounech v červnu 2010. V návrhu byla uvedena adresa povinné, a to D. , V. Z výpisu z centrální evidence obyvatel bylo zjištěno, že povinná nebyla ke dni podání návrhu na nařízení exekuce občankou České republiky (dále jen ČR), protože nabyla občanství Spolkové republiky Německo (dále jen SRN). V ČR jí pak byl ukončen trvalý pobyt cizince ke dni 24. 10. 2002. Do té doby byla hlášena k trvalému pobytu na adrese D. , V. , okres L.
Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 36 EXE 3541/2010, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o tom, který soud věc projedná a rozhodne podle ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvádí, že povinná na území ČR nebydlí, přičemž v této fázi řízení před nařízením exekuce není možné prozatím dovodit, zda a kde má povinná na území ČR majetek. Nelze proto místní příslušnost určit ani podle místa, kde se nachází majetek povinné. Okresní soud v Lounech v této souvislosti dospěl k závěru, že v dané věci chybí podmínky pro určení místní příslušnosti a pravomoc soudů ČR prozatím nelze vyloučit. Z tohoto důvodu má Nejvyšší soud určit, který soud věc projedná a rozhodne.
Z centrální evidence obyvatel (č. l. 10) je zřejmé, že povinná je ke dni podání návrhu na nařízení exekuce občankou SRN s trvalým pobytem mimo území ČR. Na základě pátrání Okresního soudu v Lounech doplněného Nejvyšším soudem bylo zjištěno, že povinná bydlí v SRN ve městě S. , H. Z údajů obsažených ve spise tedy vyplývá, že povinná se jako občanka SRN na území ČR nezdržuje a v době zahájení řízení ani nezdržovala, přičemž nebylo prozatím zjišťováno, zda má na jejím území nějaký majetek.
Na základě výše cit. znění ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř. se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou, zda věc patří do pravomoci soudů ČR, což je jedna ze základních nezbytných podmínek řízení ve smyslu ustanovení §103 o. s. ř.
Ve věci jde o nařízení exekuce českého exekučního titulu vydaného ve správním řízení ve věci zdravotního pojištění, a to proti občance SRN s bydlištěm v SRN. Jde tedy o řízení o nařízení exekuce českého exekučního titulu vydaného ve správním řízení ve veřejnoprávní věci proti cizímu státnímu příslušníku, a tudíž o řízení s cizím prvkem.
Pravomoc soudu je jednou z tzv. podmínek řízení podle §103 a §104 odst. 1 o. s. ř. a soud k ní přihlíží i bez návrhu z úřední povinnosti v každé fázi řízení. Nedostatek pravomoci soudů danou věc projednat a rozhodnout je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který v každé fázi řízení vede k jeho zastavení a po právní moci rozhodnutí o zastavení řízení k postoupení věci příslušnému orgánu s výjimkou zastavení řízení pro nedostatek pravomoci tuzemských soudů, kde dochází pouze k zastavení řízení. (Srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200 za, Komentář, 1. vydání Praha C. H. Beck 2009 str. 26 a str. 670).
Pravomoc českých civilních soudů ve vztahu k cizině pak může být v obecné rovině teoreticky založena v následujícím pořadí: (Srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200 za, Komentář, 1. vydání Praha C. H. Beck 2009 str. 26).
a) v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky a ustanovením §2 zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním mezinárodní smlouvou uzavřenou Českou republikou před jejím vstupem do Evropské unie, která buď nespadá do oblasti působnosti přímo použitelných předpisů ES, nebo má před takovým předpisem aplikační přednost
b) přímo použitelným předpisem ES, a nebo
c) zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním, a to zejména ustanovením §37, který v odst. 1 váže pravomoc českých soudů v majetkových věcech na jejich příslušnost, (míněno místní příslušnost), a dále ustanoveními §38 – §46.
V této souvislosti nutno podotknout, že nařízení Rady ES č. 44/2001 – Brusel I., o soudní příslušnosti a uznání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních se podle svého čl. 1 věty druhé nevztahuje na věci daňové, celní a správní. Pokud pak jde o nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 805/2004 o evropském exekučním titulu pro nesporné nároky, ani tohoto přímo použitelného předpisu ES nelze v projednávané věci použít, protože se týká výkonu rozhodnutí členského státu v jiném členském státě, než ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, aniž by se v členském státě výkonu musela před uznáním a výkonem konat zprostředkující řízení. Navíc podle čl. 2 bodu 1 věty druhé se toto nařízení o evropském exekučním titulu rovněž nevztahuje na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci.
Proto bylo třeba v dané věci zkoumat pravomoc soudů ČR s ohledem na čl. 10 Ústavy České republiky a zákon č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle čl. 10 Ústavy se zákon o mezinárodním právu soukromém a procesním použije, jen pokud nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána. V praxi by se tedy v projednávaném případě mohlo jednat o takové mnohostranné či dvoustranné mezinárodní smlouvy, jejímiž signatáři jsou ČR i SRN, a které by založily pravomoc soudů ČR vymáhat pohledávku přiznanou v českém správním řízení proti občanu SRN žijícím v SRN. Takovou mezinárodní smlouvu zakládající zmíněnou pravomoc soudů ČR vůči německým státním občanům žijícím na území SRN však ČR uzavřenu nemá.
Dále tedy bylo nutné řešit, zda není ve věci dána pravomoc soudů ČR na základě ustanovení §37 odst. 1 zák. č. 97/1963 Sb. o mezinárodním právu soukromém a procesním, které stanoví, že pravomoc československých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle československých předpisů jejich příslušnost. Lze tedy konstatovat, že pravomoc soudů ČR ve věcech majetkových je na základě tohoto ustanovení dána v případě, že je dána jejich příslušnost podle procesního předpisu.
Jak bylo již shora uvedeno, věcná a místní příslušnost exekučního soudu je zakotvena v ustanovení §45 odst. 1, 2 exekučního řádu. V souvislosti s řízením podle exekučního řádu je třeba si rovněž uvědomit, že podle §35 odst. 1, 2 exekučního řádu se řízení zahajuje na návrh, přičemž exekuční řízení je zahájeno dnem, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi. Exekutor však může začít provádět exekuci až tehdy, udělí-li mu exekuční soud pověření k jejímu provedení. Podle §34 odst. 1 exekučního řádu exekutor může požádat o součinnost třetí osoby podle §33 a ty jsou povinny ji poskytnout bezplatně, doloží-li exekutor své pověření k provedení exekuce, a jen v souvislosti s jejím prováděním; není však povinen dokládat způsob provedení exekuce. Jestliže podle §44 odst. 3 exekučního řádu soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne, pak musí soud návrh zamítnout také pokud dospěje k závěru, že nemá pravomoc ve věci jednat.
Z toho co bylo uvedeno výše je zjevné, že Okresní soud v Lounech při posouzení své pravomoci v projednávaném případě povinné občanky SRN s trvalým pobytem a bydlištěm v SRN, při rozhodování o nařízení exekuce a pověření exekutora k provedení exekuce ve smyslu ustanovení §44 odst. 3 exekučního řádu, měl vycházet z toho, zda je ve věci dáno alespoň jedno kritérium místní příslušnosti, kterým je v takovém případě existence majetku povinné na území ČR. Za účelem tohoto posouzení tedy měl soud provádět ve věci šetření dotazy na příslušné instituce mající informace o majetku povinné, tedy na katastrální úřady, Středisko cenných papírů, bankovní domy, obchodní rejstřík, atd. Exekutor sám totiž takto činit bez pověření soudu nemůže, protože podle §34 odst. 1 exekučního řádu exekutor může požádat o součinnost třetí osoby podle §33 a ty jsou povinny ji poskytnout bezplatně, doloží-li exekutor své pověření k provedení exekuce, které mu ale soud vydává na základě ustanovení §44 odst. 3 exekučního řádu. (K tomu přiměřeně srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376, Komentář, 1. vydání Praha C. H. Beck 2009 str. 2080, jenž se věnuje ustanovení §252 o. s. ř. stanovící příslušnost soudu k provedení výkonu rozhodnutí podle o. s. ř., kde je uvedeno, že pro vymezení pravomoci soudů ČR k uvedeným řízením platí, že je dána vždy tehdy, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost).
Je tudíž zjevné, že Okresní soud Lounech neměl postavenu na jisto odpověď na otázku pravomoci soudů ČR v dané věci, jako základní nezbytnou podmínku řízení, jelikož po majetku povinné v ČR vůbec nepátral. Neměl proto ani splněny podmínky pro předložení věci Nejvyššímu soudu postupem podle §11 odst. 3 o. s. ř. Okresní soud měl v souvislosti se zkoumáním své pravomoci nejprve pátrat po majetku povinné na území ČR, a to dotazy na katastrální úřady a bankovní instituce, na obchodní rejstřík, na Středisko cenných papírů, atd. Podle výsledku tohoto šetření pak teprve mohl učinit jednoznačný závěr o své pravomoci a v návaznosti na to usnesením žádost exekutora o pověření provedením exekuce zamítnout, pokud by shledal její nedostatek. V opačném případě usnesením exekuci nařídit a jejím provedením pověřit exekutora, pokud by byla pravomoc soudů ČR ve věci dána a Okresní soud v Lounech by byl sám místně příslušným. Popř. mohl vyslovit svou místní nepříslušnost a věc postoupit místně příslušnému soudu podle místa, kde se případný zjištěný majetek povinné nachází.
Současně při naprosté absenci jakéhokoliv zjišťování majetku povinné na území ČR pak nebylo ani možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda podmínky místní příslušnosti ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř. chybějí nebo je nelze zjistit.
Protože v projednávané věci nebyla okresním soudem v dosavadním průběhu řízení náležitě vyjasněna otázka pravomoci soudů ČR k řízení, rozhodl Nejvyšší soud tak, že se neurčuje, který soud věc projedná a rozhodne, z čehož ale zároveň vyplývá povinnost Okresního soudu v Lounech, postupovat způsobem naznačeným shora Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec