ECLI:CZ:NS:2011:4.ND.65.2011.1
sp. zn. 4 Nd 65/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala ve věci žalobkyně: Office Centre Vinohrady, spol. s r. o. v likvidaci se sídlem Římská 15, Praha 2, IČ: 41197216, proti žalovanému: McKinsey & Company, Inc. Czech Republic se sídlem organizační složky Na Rybníčku 5, Praha 2, IČ 61383023, zastoupenému Mgr. Petrem Hanzalem, LL. M., advokátem se sídlem Malátova 4/509, Praha 5, adresa pro doručování: Křižovnické nám. 193/2, Praha 1, o návrhu žalovaného na nařízení předběžného opatření v souvislosti s dovolacím řízením ve věci již pravomocně skončené vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 162/2005, o určení věcné příslušnosti podle §104a odst. 4 o. s. ř. takto:
I. K projednání a rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření je věcně příslušný okresní soud .
II. Po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 .
Odůvodnění:
Žalovaný podal k Nejvyššímu soudu návrh na nařízení předběžného opatření ve věci, o níž u Nejvyššího soudu t. č. probíhá dovolací řízení pod sp. zn. 23 Cdo 4064/2010, jímž se domáhá, aby bylo žalobci uloženo do 3 pracovních dnů ode dne doručení usnesení o nařízení předběžného opatření složit částku přiznanou mu odvolacím rozsudkem, tj. 24 783 706,30 Kč, do úschovy soudu a současně bylo žalobci a jeho likvidátorovi Mgr. Aleši Hanákovi uloženo, aby se zdrželi úkonů bezprostředně směřujících k dokončení likvidace a rozdělení likvidačního zůstatku, dále aby nijak nenakládali s částkou přiznanou odvolacím rozsudkem a aby neumožnili s částkou přiznanou odvolacím rozsudkem nakládat jakékoli třetí osobě.
Svůj návrh odůvodnil žalovaný tím, že mezi žalobcem jakožto pronajímatelem a žalovaným jakožto nájemcem došlo ke sporu ohledně platnosti výpovědi nájemní smlouvy ke kancelářským a dalším prostorám ze strany žalovaného. Žalobce podal proti žalovanému žalobu o úhradu domnělého nájemného za květen 2000, která byla i ve druhém stupni zamítnuta s tím, že tato rozhodnutí byla následně potvrzena v dovolacím řízení Nejvyšším soudem, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. 32 Cdo 3419/2009.
Žalobce dále podal na žalovaného sérii dalších žalob týkajících se měsíčních plateb domnělého nájemného za dobu po květnu 2000, které byly spojeny v jedno řízení vedené v prvním stupni před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 162/2005. V tomto řízení bylo žalobci pravomocně vyhověno, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 19 Co 465/2009 a žalovaný podal proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. S ohledem na právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí žalovaný uhradil v tomto řízení žalovanou částku v plné výši, přičemž v té době ještě nebylo vydáno rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010 sp. zn. 32 Cdo 3419/2009.
Současná procesní situace je tedy podle žalovaného a navrhovatele předběžného opatření taková, že vedle sebe existují dvě paralelní soudní řízení se stejným skutkovým a právním základem, přičemž v jednom uspěl po vyčerpání řádných a mimořádných opravných prostředků žalovaný a ve druhém žalobce, přičemž ohledně tohoto druhého sporu probíhá u Nejvyššího soudu t. č. dovolací řízení pod sp. zn. 23 Cdo 4064/2010. Podle žalovaného je pak vysoce pravděpodobné, že i v tomto probíhajícím dovolacím řízení Nejvyšší soud rozhodne konzistentně se svým dřívějším rozhodnutím, tj. v neprospěch žalobce.
Žalobce se však snaží vyhnout pro něj nepříznivému rozhodnutí v probíhajícím dovolacím řízení a krátce po zinkasování částky přiznané mu rozhodnutím odvolacího soudu vstoupil do likvidace a likvidátorem byl jmenován původní právní zástupce žalobce. Podle dostupných informací činí žalobce úkony směřující k rozdělení likvidačního zůstatku a k výmazu z obchodního rejstříku. Kromě toho žalobce prodal budovu, v níž se předmětné pronajímané prostory nacházely, a od roku 2002 nezveřejňuje své účetní závěrky. Obavy vzbuzuje i skutečnost, že žalobce neoznámil žalovanému jako svému věřiteli vstup společnosti do likvidace a o likvidaci se žalovaný dozvěděl až z výzvy uveřejněné v Obchodním věstníku. Žalovaný poté zaslal na adresu likvidátora žalobce přihlášku sporné pohledávky, v níž uplatnil své právo na poskytnutí odpovídající jistoty podle §75 odst. 4 obchodního zákoníku a vyzval žalobce, aby předmětnou částku složil do soudní úschovy. Přihláška byla likvidátorovi žalobce doručena v lednu 2011, ale likvidátor doposud nijak nereagoval. Přihláška byla rovněž zaslána na adresu sídla žalobce uvedeného v obchodním rejstříku, nicméně zásilka se vrátila žalovanému jako nedoručitelná, protože se žalobce z adresy odstěhoval.
Žalovaný je přesvědčen, že na dovolací řízení se podle §243c odst. 1 o. s. ř. uplatní přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně a že ustanovení §102 o. s. ř. není uvedeno ve výčtu ustanovení, která se podle §243c odst. 1 o. s. ř. neuplatní, a proto může být předběžné opatření nařízeno nejen v době, kdy probíhá řízení před soudem prvního stupně, ale též během řízení odvolacího a dovolacího, přičemž k řízení o nařízení předběžného opatření je příslušný soud, který projednává věc samu. Zde žalovaný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 971/2004 a na Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád I. II. Komentář, Praha, C. H. Beck 2009, 1. vydání str. 661. Vzhledem k tomu, že ve věci probíhá dovolací řízení, není z povahy věci podle žalovaného nutné, aby z návrhu na vydání předběžného opatření vyplýval úmysl navrhovatele, resp. žalovaného podat návrh na zahájení řízení ve věci samé a ani soud nemá podání takového návrhu ve smyslu ustanovení §76 odst. 3 o. s. ř. ukládat. V tomto případě je účel uvedeného ustanovení naplněn tím, že probíhá dovolací řízení, které může vyústit ve zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí.
V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že dokončení likvidace žalobce lze očekávat nejpozději v průběhu března 2011, přičemž tento proces a následný výmaz žalobce z obchodního rejstříku by měl za následek zánik jeho procesní způsobilosti a vedl by k zastavení právě probíhajícího dovolacího řízení. Je tedy zřejmé, že žalobce činí vše proto, aby nemusel vydat nazpět částku přiznanou mu rozhodnutím odvolacího soudu, pokud by bylo pro něj rozhodnutí dovolacího soudu nepříznivé. To by však ve svých důsledcích vedlo u žalovaného k odepření práva na spravedlivý proces.
Proto je podle žalovaného třeba upravit zatímně poměry účastníků probíhajícího dovolacího řízení, protože je zde obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Jsou tudíž splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření podle §102 o. s. ř. ve spojení s §74 a násl. o. s. ř., aniž by tím byl současně přivozen na straně žalobce jakýkoliv neodčinitelný stav.
Nejvyšší soud se návrhem žalovaného na nařízení předběžného opatření zabýval a dospěl k následujícímu závěru. S názorem žalovaného, že Nejvyšší soud je věcně příslušný k rozhodnutí o tomto předloženém návrhu na nařízení předběžného opatření, nelze souhlasit.
Z obsahu spisu se totiž podává, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2010 č. j. 19 Co 465/2009-269 potvrdil rozsudek ze dne 2. 4. 2009 č. j. 27 C 162/2005-232, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci v tomto rozhodnutí blíže specifikované částky. Žalovaný podle svého vyjádření již splnil povinnosti, které mu byly uvedenými rozhodnutími uloženy, což žalovaný v návrhu na nařízení předběžného opatření dokládá kopií výpisu z účtu ze dne 30. 4. 2010. Žalovaný poté napadl rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním ze dne 21. 5. 2010 a řízení o dovolání je u Nejvyššího soudu vedeno pod sp. zn. 23 Cdo 4064/2010.
Návrhem ze dne 16. 2. 2011 se žalovaný domáhá, aby Nejvyšší soud předběžným opatřením uložil žalobci, aby složil částku přiznanou mu odvolacím rozsudkem do úschovy soudu, a zároveň se domáhá, aby bylo žalobci a jeho likvidátorovi uloženo se zdržet úkonů bezprostředně směřujících k dokončení likvidace a rozdělení likvidačního zůstatku a nijak nenakládat s částkou přiznanou odvolacím rozsudkem a neumožnit s částkou přiznanou odvolacím rozsudkem nakládat jakékoli třetí osobě. Návrh byl žalovaným zdůvodněn, jak bylo výše uvedeno.
Věcně příslušným k nařízení předběžného opatření je v prvním stupni okresní nebo krajský soud, který podle hledisek uvedených v §9 odst. 1 až 3 o. s. ř. je příslušný k řízení o věci samé (§74 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud je věcně příslušný k nařízení předběžného opatření pouze ve věcech, v nichž rozhoduje jako soud prvního stupně (srov. §9 odst. 5 o. s. ř.). Ke shodnému závěru dospěla jak odborná literatura (srov. Občanský soudní řád I, Komentář §1 – 200 za, 1. vydání, Praha C. H. Beck 2009, str. 420, dále jen „Komentář“, přičemž se jedná o nejnovější verzi tzv. „šedých komentářů“) tak i soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Nd 172/2004, sp. zn. 28 Nd 290/2007).
V dané věci nejde o situaci předvídanou ustanovením §102 o. s. ř., které dopadá pouze na předběžná opatření nařizovaná v průběhu řízení, tj. od jeho zahájení do jeho pravomocného skončení. Komentář nezmiňuje ustanovení §102 o. s. ř. mezi těmi, která jsou ve smyslu §243c o. s. ř. přiměřeně použitelná v dovolacím řízení (srov. str. 1964 shora uvedeného vydání Komentáře). Naopak připouští možnost dovolatele bránit se účinkům pravomocných rozhodnutí, u nichž nepřichází v úvahu odklad vykonatelnosti u příslušného soudu prvního stupně návrhem na vydání předběžného opatření, jsou-li splněny předpoklady podle §74 a násl. o. s. ř. (srov. str. 1952 Komentáře).
Předběžné opatření, jehož nařízení se žalovaný domáhá, se týká sporu vedeného v prvním stupni u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 162/2005 a jeho předmětem bylo uložení povinnosti uhradit dlužné nájemné za nájem kancelářských a jiných prostor. V těchto věcech rozhodují jako soudy prvního stupně okresní soudy (§9 odst. 1 o. s. ř.). (Z odkazu Komentáře na §74 a násl. o. s. ř. se rovněž podává, že nejde o předběžné opatření podle §102 o. s. ř.). Jestliže podle §74 odst. 3 o. s. ř. je příslušným k nařízení předběžného opatření soud, který je příslušný k řízení o věci, je pak k nařízení předběžného opatření v projednávané věci příslušný okresní soud, kterým je konkrétně Obvodní soud pro Prahu 2.
Z povahy věci pak není nutné, aby z návrhu vyplývalo, že žalobce zamýšlí podat návrh na zahájení řízení ve věci samé, a ani soud nebude (v případě vyhovění návrhu) žalobci podání takového návrhu ve smyslu §76 odst. 3 o. s. ř. ukládat, neboť v tomto případě je účel uvedeného ustanovení naplněn tím, že probíhá dovolací řízení, které může vyústit ve zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí, čímž se (znovu) otevře nalézací řízení.
Z výše uvedených důvodů rozhodl Nejvyšší soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení (§104a odst. 4 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c