ECLI:CZ:NS:2011:4.TZ.105.2011.1
sp. zn. 4 Tz 105/2011-35
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2011 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného M. K. , proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 4 T 164/2010 a podle §268 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 4 T 164/2010 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku a v ustanoveních §129 odst. 1, §206 odst. 2 a §228 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného M. K.
Podle §131 odst. 1 tr. ř. se samosoudci Okresního soudu v Olomouci nařizuje, aby vyhotovení rozsudku ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 4 T 164/2010 a jeho opisy ve výroku o náhradě škody uvedl do souladu s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 4 T 164/2010 byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dále trestnými činy ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Za to mu byl uložen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit poškozenému M. S., na náhradě škody částku 502.565,- Kč, a v písemném vyhotovení rozsudku i poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, územní pracoviště O., L., O. částku 224.927,- Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 3. 2011.
Shora uvedených trestných činů se obviněný dopustil tím, že dne 29. 8. 2009 v době kolem 07.00 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů (podle znaleckého posudku nejméně s 1,51 g/kg alkoholu v krvi) řídil nákladní motorové vozidlo VW Transporter, z majetku P. M. po místní komunikaci č. II/436 za obcí T., okr. O., ve směru jízdy k místnímu hřbitovu ve směru na obec P. a v souvislosti s porušením ust. §3 odst. 3, písm. a), §5 odst. 2, písm. b) a §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích v platném znění, v důsledku před jízdou požitého alkoholu a nepřizpůsobení rychlosti jízdy stavu komunikace a svým schopnostem, vyjel vpravo mimo vozovku, kde se jím řízené vozidlo po nárazu do mírného svahu převrátilo na levý bok, přičemž jeho spolujezdec na předním sedadle M. S. utrpěl zejména těžké, vícečetné zhmoždění mozku, zlomeninu nosních kostí, pohmoždění plic, dvojnásobnou zlomeninu kosti loketní a vřetenní, pohmoždění a tržné rány po těle, což si vyžádalo jeho hospitalizaci od 29. 8. 2009 do 11. 9. 2010 a další léčení pro poranění důležitého orgánu s výrazným omezením běžného způsobu života po dobu tří týdnů s následným déle trvajícím omezením a s možností trvalých nebo dlouhodobých následků, poškozený O. S., cestující na zadním sedadle vlevo utrpěl otevřenou ránu na stehně a zlomeninu prstu pravé ruky, vše bez pracovní neschopnosti; uvedeného jednání se dopustil i přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 13 T 190/2004-41 ze dne 29. 3. 2004 odsouzen mimo jiné trestem zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 let, který má vykonávat v době od 16. 11. 2008 do 16. 11. 2012.
Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal podle §266 odst. 1 tr. ř. ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného M. K. Porušení zákona spatřuje v prvé řadě v tom, že ve výroku o vině napadeného rozsudku nebylo důsledně postupováno podle §2 odst. 1 tr. zákoníku.
Stěžovatel poukazuje, že obviněný byl odsouzen za trestné činy spáchané v jednočinném souběhu. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že u každého z trestných činů, jejichž skutkovou podstatu obviněný naplnil, soud v rozporu se zákonem samostatně posuzoval, zda je pro něj výhodnější posouzení jeho jednání podle právní úpravy účinné v době spáchání činu (tr. zák. účinný do 31. 12. 2009), nebo podle právní úpravy účinné v době rozhodování soudu (nový tr. zákoník účinný od 1. 1. 2010). Tím ze strany nalézacího soudu došlo k porušení ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku ve prospěch obviněného K., neboť není možné trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době spáchání, a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 8 Tdo 1430/2010). Stěžovatel konstatuje, že obviněný byl napadeným rozsudkem odsouzen za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který je stanovena trestní sazba v rozpětí 6 měsíců až 4 roky odnětí svobody. Podle zákona účinného v době spáchání skutku (r. 2009) by jednání obviněného bylo nutno podřadit pod trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. s trestní sazbou odnětí svobody v rozpětí 6 měsíců až 5 let. Nový trestní zákoník je tedy v tomto směru pro obviněného příznivější. Dále byl obviněný uznán vinným i trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. s rozpětím trestní sazby trestu odnětí svobody od 6 měsíců do 3 let. Podle nového trestního zákoníku by se jednalo o přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 tr. zákoníku se stejnou trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozmezí 6 měsíců až 3 let. Konečně byl obviněný uznán vinným i trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., za který zákon stanovuje trest odnětí svobody až na 6 měsíců, přičemž podle nového trestního zákoníku by jednání obviněného odpovídalo přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku s trestní sazbou trestu odnětí svobody až na 3 roky. Nový trestní zákoník by pro obviněného v tomto případě příznivější nebyl. Správně mělo být tedy jednání obviněného jako celek právně kvalifikováno podle nového trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., v platném znění) a měl mu být ukládán trest za čin nejpřísněji trestný, kterým je v daném případě přečin podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku s trestní sazbou trestu odnětí svobody v rozpětí od 6 měsíců do 4 let, přičemž nalézací soud pochybil, pokud neposoudil jednání obviněného vcelku podle nového trestního zákoníku.
Podle stěžovatele okresní soud rovněž nerespektoval ustanovení §228 odst. 1 a §129 odst. 1 tr. ř., neboť bylo zjištěno, že písemně vyhotovený rozsudek se ve výroku o náhradě škody liší od rozsudku, který byl vyhlášen v hlavním líčení dne 14. 12. 2010, což dokládá i zvukový záznam pořízený o průběhu hlavního líčení, konkrétně 4. soubor ze dne 14. 12. 2010. Vyhlášen byl totiž toliko výrok, že obviněný je povinen zaplatit poškozenému S. částku 502.565,- Kč a vyhlášení rozsudku neobsahuje ani zmínku o tom, že by měl obviněný škodu hradit i pojišťovně, kdežto písemné vyhotovení rozsudku ze dne 14. 12. 2010 již obsahuje oba výroky o náhradě škody. Protokol o hlavním líčení je navíc ve výroku o náhradě škody částečně doplněn ručně psaným textem (č. l. 187 spisu), jímž soudce doplnil do protokolu o hlavním líčení v rámci výroku o náhradě škody i výrok o tom, že je obviněný povinen zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně, územní pracoviště O. na náhradě škody částku 224.927,- Kč. Soudce zjevně opomněl rozhodnout o náhradě škody pojišťovně, následně po vyhlášení rozsudku si svou chybu uvědomil a své pochybení se pokusil nezákonně napravit tím, že chybějící výrok do protokolu o hlavním líčení vlastnoručně dopsal. Postupem soudce tak došlo k porušení ustanovení §129 odst. 1 věta druhá tr. ř., podle kterého vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen, přičemž současně došlo i k porušení §228 odst. 1 tr. ř., neboť pojišťovna se se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení řádně a včas připojila, jak vyplývá z č. l. 146 a násl. soudního spisu a přiložila k připojení doklady prokazující výši nárokované škody, tudíž mělo být o jejím nároku v procesní formě rozhodnuto. Výrok o náhradě škody vyhlášený dne 14. 12. 2010 je proto neúplný, přestože v písemném vyhotovení rozsudku tento výrok již jakoby zákonu odpovídá, ovšem pouze v důsledku nezákonné manipulace a zásahu soudce do protokolu o hlavním líčení.
Ministr spravedlnosti je názoru, že popsaný postup soudu je třeba s odkazem na výše uvedené označit za nezákonný a došlo jím k porušení zákona ve prospěch obviněného M. K. (a manipulací po vyhlášení rozsudku zároveň k porušení zákona v jeho neprospěch, což však soud může odstranit postupem podle §131 odst. 1 tr. ř.). Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2010 sp. zn. 4 T 164/2010 byl ve výroku o vině v ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku porušen zákon ve prospěch obviněného M. K. Podle §268 odst. 2 tr. ř. aby též vyslovil, že týmž rozsudkem Okresního soudu v Olomouci byl ve výroku o náhradě škody v ustanovení §129 odst. 1 a §228 odst. 1 tr. ř. porušen zákon ve prospěch obviněného M. K. Podle §131 odst. 1 tr. ř. pak aby nařídil Okresnímu soudu v Olomouci opravu vyhotovení a opisů rozsudku tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s rozsudkem jak byl vyhlášen.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
V prvé řadě je třeba vyslovit souhlas s námitkou stěžovatele, pokud vytýká okresnímu soudu, že ve svém rozsudku právně kvalifikoval jednání obviněného jako jednočinný souběh trestných činů částečně podle trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zákoník) a částečně podle trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák.).
Podle §2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
V přezkoumávaném případě se obviněný projednávaného skutku dopustil dne 29. 8. 2009, tedy za účinnosti tr. zák. Okresní soud v Olomouci věc projednával a zejména pak rozhodl v roce 2010, tedy již za účinnosti tr. zákoníku. Důvodně tedy při svém rozhodování řešil otázku časové působnosti těchto trestních předpisů ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku. Zde je ale nutné prohlásit, že předmětnou otázku tento soud nevyřešil správně.
V této souvislosti je třeba poukázat na standardní a dlouhodobě platnou judikaturu, podle níž právní posouzení jednočinného souběhu trestných činů podle dřívějšího i nového trestního zákona je vyloučeno. (Srov. přiměřeně rozhodnutí č. 34/1952 Sb. rozh. tr.). Jak je třeba v takovýchto případech postupovat pak řeší např. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr,. či stanovisko NS ČR ze dne 27. 10. 2010 sp. zn. Tpjn 302/2010, uveřejněné pod č. 1/2011 Sb. rozh. tr., podle nějž pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení §2 odst. 1, část věty za středníkem, tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1, část věty za středníkem, tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit.
Aplikováno na případ obviněného M. K., který se dopustil tří trestných činů v jednočinném souběhu, to znamená, že pokud zde nebyly jiné důvody pro posouzení jeho jednání podle tr. zák., ale určujícím kritériem byly druhy trestů a trestní sazby trestných činů, které při odpovídající právní kvalifikaci bylo možné obviněnému uložit, pak při dodržení zásady absorbční, která je při trestání v našem trestním právu určující, mělo být celé jeho jednání právně posouzeno pouze podle tr. zákoníku.
To jinými slovy znamená, že stěžejním kritériem zde byla nejpřísnější trestní sazba, tedy sazba odnětí svobody u trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 2 tr. zák., která činila od 6 měsíců do 5 let, resp. sazba odnětí svobody u přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 2 tr. zákoníku, která činí od 6 měsíců do 4 let. Z uvedeného je zcela zjevné, že trestní sazba druhá v pořadí byla pro obviněného příznivější a proto byla správně aplikována právní kvalifikace podle nového tr. zákoníku. V takovém případě ale sazby ostatních, méně závažných trestných činů spáchaných obviněným v jednočinném souběhu a to ať podle tr. zák. nebo podle tr. zákoníku, pak při tomto rozhodování již nebyly určující. Tedy i navzdory tomu, že za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody až na 3 léta, kdežto za stejný trestný čin podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, bylo možné uložit takový trest ve výměře do 2 let (nikoli do 6 měsíců, jak se uvádí ve stížnosti pro porušení zákona) měla být i ohledně tohoto trestného činu užita právní kvalifikace podle tr. zákoníku. Tentýž závěr platí i ve vztahu k trestnému činu resp. přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., resp. podle §274 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kde jsou sazby u trestu odnětí svobody totožné. Pokud takto okresní soud při svém rozhodování nepostupoval, byl napadeným rozsudkem porušen zákon v ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku ve prospěch obviněného. Soud totiž aplikoval na jednání obviněného vždy jednotlivě tu právní kvalifikaci trestného činu podle zákona, která byla pro obviněného nejvýhodnější, což byl ale postup nesprávný.
Taktéž v pořadí druhá výhrada ministra spravedlnosti je důvodná.
Podle §129 odst. 1, věta druhá tr. ř., vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen.
Podle §206 odst. 2, věta druhá tr. ř., nedostavil- li se poškozený k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsažen už ve spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř., odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§43 odst. 3); nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, jestliže je výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.
Z obsahu předloženého trestního spisu je patrné, že ačkoli poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna, Územní pracoviště O., Krajské pobočky Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR pro O. kraj se včas a řádně připojila do trestního řízení s požadavkem na náhradu škody v celkové výši 224.927,- Kč, která jí byla způsobena v důsledku trestné činnosti obviněného, jenž způsobil poškozením zdraví jejím pojištěncům O. S. a M. S. (viz č. l. 146 a násl.), přesto samosoudce Okresního soudu v Olomouci na počátku hlavního líčení konaném dne 4. 11. 2010 tento požadavek poškozené ze spisu nepřečetl, jak byl podle §206 odst. 2 tr. ř. povinen a zjevně jej při svém rozhodování o náhradě škody nevzal v úvahu a neučinil jej součástí výrokové části vyhlášeného rozsudku. O tom svědčí jednak obsah protokolů o hlavním líčení ze dne 4. 11. 2010 a ze dne 14. 12. 2010, jakož i zvukový záznam těchto hlavních líčení. Do výroku rozsudku vyhlášenému v hlavním líčení konaném dne 14. 12. 2010 a jenž je obsažen v protokolu o hlavním líčení z téhož dne, je část výroku o náhradě škody týkající se poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny dopsána propisovací tužkou. Pokud se ve vlastním vyhotovení rozsudku (č. l. 188 verte) a v jeho opisech nachází taktéž výrok o náhradě škody, jímž byl obviněný zavázán poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně uhradit částku 224.927,- Kč, jedná se evidentně o nesoulad mezi tím, jak byl rozsudek vyhlášen a jak byl poté vyhotoven. Tím pak došlo k porušení zákona ve prospěch obviněného v ustanovení §129 odst. 1 tr. ř., ale i v ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., jelikož ve skutečnosti nebyla obviněnému vyhlášeným rozsudkem v této části stanovena povinnost k náhradě škody, přičemž poškozená učinila veškeré zákonem požadované úkony, aby se tak mohlo stát.
Nejvyšší soud proto podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že stížností pro porušení zákona napadeným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon a to ve prospěch obviněného M. K. v ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku a v ustanoveních §129 odst. 1, §206 odst. 2 a §228 odst. 1 tr. ř. Vzhledem k charakteru porušení zákona se Nejvyšší soud musel omezit na tento pouhý akademický výrok, když další postup podle §269 odst. 2 a násl. tr. ř. v daném případě není podle zákona možný. Pouze v souladu s ustanovením §131 odst 1 tr. ř. zároveň nařídil samosoudci jmenovaného okresního soudu, aby vyhotovení předmětného rozsudku a jeho opisy ve výroku o náhradě škody uvedl do souladu s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c