ECLI:CZ:NS:2011:4.TZ.61.2011.1
sp. zn. 4 Tz 61/2011-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 29. listopadu 2011 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného JUDr. PhDr. K. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, a podle §268 odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný dr. K. V. byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 56 T 7/2001, trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění zákona č. 175/1990 Sb.Skutkovou podstatu uvedeného trestného činu naplnil dle zjištění soudu prvního stupně tím,
že v době nejméně od 9. 6. 1948 do 1. 11. 1948 jako prokurátor, z toho od 9. 6. 1948 do 27. 10. 1948 ve funkci náměstka vrchního vojenského prokurátora Vrchní vojenské prokuratury v Praze, dále v době od 1. 11. 1948 do 8. 12. 1948 jako vyšetřující soudce Státního soudu v Praze, dále v době od 8. 12. 1948 do 28. 1. 1949 jako referent Státní prokuratury v Praze při vedení vyšetřování a následně soudním projednávání trestní věci divizního generála H. P., rozhodující měrou na základě předchozí dohody s B. R. přispěl k nespravedlivému odsouzení divizního generála H. P. trestním senátem Státního soudu v Praze, a to rozsudkem ze dne 28. 1. 1949, sp. zn. Or-I-38/48, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 8. 4. 1949, sp. zn. Zm I 248/49, pro zločin vojenské zrady podle §6:2 odst. 1 zákona č. 50/1923 Sb, pro zločin zneužití služební moci podle §380 vojenského trestního zákona a pro zločin vojenské zrady podle §6:1 zákona č. 50/1923 Sb., přičemž rozsudek nabyl právní moci dne 8. 4. 1949; generálu P. byl uložen absolutní trest – trest smrti provazem – který byl vykonán dne 21. 6. 1949 v době od 06.00 hod. do 06.10 hod. v trestnici pro muže v Plzni, když trestní řízení bylo záměrně vedeno jako způsob likvidace generála P. kdy obviněný jednak dne 15. 10. 1948 zařadil do spisu falsum agenturní zprávy o návštěvě generála P. u generála D., vysokého funkcionáře Intelligence Service v Londýně dne 15. 6. 1946, jež měla prokazovat spolupráci generála P. s britskou Inteligence Service, kdy měl vyzradit skutečnosti tvořící předmět státního tajemství, přičemž obviněný dr. V. věděl, že se jedná o falsum vytvořené na pokyn tehdejšího náčelníka 5. oddělení Ministerstva národní obrany (OBZ) B. R., dále v rozporu s ustanovením zákona č. 131/1912 Sb.,o vojenském trestním řádu, účelově formuloval protokolární výpovědi tak, aby svědčily v neprospěch generála P., na něhož ohledně formulací v jeho neprospěch činil nátlak, přičemž generál P. tyto výpovědi podepsal s tím, že věřil, že se bude moci u přelíčení očistit od vznesených obvinění;dále obviněný dr. V. vyhrožoval svědkovi J. H., když jeho výpověď ve věci generála P. neodpovídala jeho představám, vyšetřování vedl tendenčně a neobjektivně, kdy se řídil jednak pokyny B. R., na jehož příkaz mu byla kauza generála P. předána, jakož se řídil i pokyny rezidenta NKVD a diplomata SSSR v Československu M. M. Ch., jemuž mimo jiné bez zákonných důvodů předával průklepy protokolů o výslechu generála P., a i když ve věci působil jako vyšetřující soudce, v rozporu s ustanovením §112 zákona č. 131/1912 Sb., o vojenském trestním řádu, když již byl z působení jako žalobce dále vyloučen z úkonů, vyhotovil vlastnoručně za prokurátora Státní prokuratury v Praze koncept obžaloby včetně návrhu na uložení trestu, který byl převzat prokurátorem generálem J. V. ze Státní prokuratury v Praze a generál V. jen formálně strojopisné vyhotovení obžaloby sp. zn. Pst I 208/48, podepsal a dne 30. 12. 1948 podal obžalobu u Státního soudu v Praze; obviněný Dr. V. se ve dnech 26. – 28. 1. 1949 spolu s generálem V. zúčastnil přelíčení s obviněným generálem P. jako veřejný žalobce – státní zástupce, což bylo opět v rozporu s §112 zákona č. 131/1912 Sb., o vojenském trestním řádu, kdy u přelíčení státní prokurátor navrhoval zamítnutí všech návrhů obhajoby na provedení výslechů svědků a dalších důkazů, kdy motivací jednání obviněného Dr. V. po celou dobu trestního řízení bylo dosáhnout uložení absolutního trestu generálu P., podle dohody s B. R., což se obviněnému Dr. V. podařilo, a kdy při provedeném přelíčení byly provedeny toliko důkazy obžaloby shromážděné obviněným Dr. V., přičemž později usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 13. 5. 1968, sp. zn. Nt 2/68, došlo k povolení obnovy řízení ve věci obviněného generála P. a ke zrušení rozsudku Státního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1949, sp. zn. Or I 38/48, ve znění usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 8. 4. 1949, sp. zn. Zm-I-248/49, přičemž rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 13. 12. 1968, sp. zn. 3 T 3/68, došlo k plnému zproštění viny generála P. z obžaloby státního prokurátora v Praze sp. zn. Pst-I-208/48.
Za tento trestný čin mu byl v sazbě §219 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění zákona č. 175/1990 Sb. (dále jen tr. zákon) za použití §40 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.
Proti rozsudku nalézacího soudu podala odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, které zaměřila proti výroku o trestu, neboť podle jejího názoru nebyly dány zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zákona, které umožňuje mimořádné snížení trestu odnětí svobody. Podle jejího názoru toto ustanovení nesmělo být v posuzovaném případě užito a obviněnému měl být vyměřen trest odnětí svobody v rámci zákonné sazby §219 odst. 1 tr. zákona. Námitky proti výroku o vině nebyly touto stranou v odvolání uplatněny.
Odvolání podal také obviněný Dr. K. V., který popřel zavinění a protiprávní jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Poukázal na to, že trestní stíhání proti jeho osobě bylo výsledkem politického komplotu. Nadto odkázal na trestní stíhání s výsledným odsouzením, které proti němu bylo vedeno v roce 1953, jakož i na následnou rehabilitaci, k níž došlo ještě v padesátých letech. Podle jeho názoru stávající trestní řízení, jež proti němu bylo vedeno, se týkalo téhož skutku a mělo být proto podle §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu zastaveno jako nepřípustné.
O obou odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, který podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu z podnětu odvolání, jež podal obviněný Dr. V., napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 56 T 7/2001, v celém rozsahu zrušil a trestní stíhání obviněného pro skutek, který je popsán výše, podle §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavil. Týmž usnesením podle §256 tr. řádu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podala mimořádný opravný prostředek – dovolání – nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Dne 14. 7. 2011 byl Nejvyššímu soudu České republiky doručen mimořádný opravný prostředek ministra spravedlnosti – stížnost pro porušení zákona, kterou podle §266 odst. 1 tr. řádu podal proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, jímž bylo rozhodnuto o odvoláních státní zástupkyně a obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 56 T 7/2001, tak, jak výše podrobně uvedeno.
Podle ministra spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, porušen zákon ve prospěch obviněného Dr. V. v ustanoveních §2 odst. 6; §11 odst. 1 písm. b); 254; §256; §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Stěžovatel poukázal na závěry Vrchního soudu v Praze, uvedené v napadeném usnesení, že shora popsané protiprávní jednání obviněného nebylo pachatelstvím ve smyslu §9 tr. zákona č. 140/1961 Sb, nýbrž jistou formou účastenství, a proto bylo nutno v intencích ustanovení §16 odst. 1 tr. zákona zkoumat, zda z pohledu obviněného Dr. V. byla pro něj příznivější právní úprava účinná v době činu, jíž je vojenský zákon o zločinech, a přečinech ( zákon č. 1855 ř.z.) či právní úprava pozdější. Odvolací soud uvedl, že trestní právo hmotné (vojenský trestní zákon) účinné v době činu neznalo pojem účastenství vymezený způsobem obdobným tomu, jež je formulován v ustanovení §10 tr. zákona a užívalo však pojmu „spoluviník a účastník na zločinu a přečinu“, vymezeného v §11 vojenského trestního zákona, respektive v §5 zákona č. 117/1852 ř.z.). V této souvislosti vrchní soud učinil závěr, že obviněný byl v konkrétní situaci „vzdáleným spoluviníkem, resp. účastníkem“ na zločinu vraždy ve smyslu §413, §414 bod 4, §416b alternativy první vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř.z. (dále jen VTZ).
Na takovou vzdálenou spoluvinu na zločinu vraždy vojenský trestní zákona stanovil sazbu trestu těžkého žaláře v rozmezí od pěti do deseti let, přičemž promlčecí doba u takového zločinu podle §134 písm. c) VTZ činila pět let a při respektování ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. proběhla v období od 30. 12. 1989 do 30. 12. 1994. Bylo-li tedy trestní stíhání obviněného Dr. V. zahájeno až v roce 1998, pak je podle názoru odvolacího soudu nepřípustné, a proto podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 56 T 7/2001 v celém rozsahu a z důvodu uvedeného v ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu trestní stíhání obviněného Dr. V. zastavil, neboť toto stíhání bylo promlčeno.
Stěžovatel oproti Vrchnímu soudu v Praze v podaném mimořádném opravném prostředku je toho názoru, že popsané jednání obviněného mělo být právně kvalifikováno přísněji, neboť provedenými důkazy bylo jednoznačně zjištěno, že generál P. byl stíhán, odsouzen a popraven protiprávně a míra účasti obviněného Dr. V. na tomto výsledku byla jednoznačně specifikována a prokázána. V obsáhlé, odůvodnění této pasáže pak opisuje pasáže z rozsudku soudu prvního stupně, v nichž je protiprávní jednání obviněného konkrétně popsáno. Výsledkem těchto úvah stěžovatele je poté závěr, že trestné jednání obviněného Dr. V. mělo být kvalifikováno jako úkladná vražda podle §414 bod 1 VTZ, neboť vražda H. P. byla v posuzovaném případě zejména v důsledku použití falsa agenturní zprávy jako důkazního prostředku spáchána „jinak potměšilým způsobem“. Již s ohledem na poměrně komplikovaný způsob provedení činu nemohlo jít o vraždu prostou. S ohledem na okolnosti případu pak v úvahu přicházela in eventum i právní kvalifikace vraždy zjednané podle ustanovení §414 bod 3 VTZ, za kterou byla považována vražda, k níž byl někdo najat nebo jiným způsobem od někoho pohnut. Konečně i v případě, že by se skutečně jednalo o vraždu prostou, bylo nutno jednání obviněného Dr. V. posuzovat jako přímé účastenství. Přitom k posouzení otázky, zda Dr. V. byl přímým účastníkem podle §415 VTZ nebo účastníkem vzdáleným podle §416 VTZ odkázal stěžovatel na právní stanoviska Nejvyššího soudu prezentovaná v rozhodnutích o obdobných kauzách ( sp. zn. 7 Tz 179/99 – soudci v tzv. b. procesu, 7 Tdo 549/2008 – kauza JUDr. P.), z nichž dovodil, že obviněný byl přímým účastníkem dokonané vraždy podle §415 VTZ, neboť činným způsobem spolupůsobil na dokonané vraždě, kdy z hlediska hrozícího trestu je nepodstatné, zda se jednalo o vraždu prostou či úkladnou a jako takový byl podle GTZ ohrožen trestem smrti provazem. V této souvislosti stěžovatel poukázal na znění ustanovení §139 VTZ / obmezení způsobu pominutí promlčením): „při zločinech, na něž je uložen jest trest smrti a při vojenském zločinu dezerce žádné promlčení před vyšetřováním a potrestáním nechrání. Prošlo-li však od toho času, co zločin, na který uložen jest trest smrti provazem, byl spáchán, dvacet let a po spáchání vojenského zločinu, který se trestá smrtí zastřelením, deset let a jsou-li tu podmínky v §136 uvedené, změněn buď trest smrti v tresty v ustanovení §121 ustanovené.“ Při předpokladu, že obviněný Dr. V. by podmínky promlčení uvedení v ustanovení §136 VTZ v době rozhodování soudu splňoval, byl by ohrožen „trestem těžkého žaláře od desíti do dvacíti let“, v současně době tudíž trestem odnětí svobody v sazbě od deseti do dvaceti let.
Pokud se týká posouzení trestnosti činu obviněného Dr. V. podle trestního zákona č. 86/1950 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 8. 1950, přicházel by v úvahu trestný čin vraždy podle §216 odst. 1, u něhož by byl ohrožen sazbu trestu odnětí svobody od patnácti do dvaceti pěti let, přičemž k zániku trestnosti by podle tohoto zákona došlo uplynutím promlčecí doby, která činí deset let, tedy s přihlédnutím k ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle něhož se do promlčecí lhůty trestných činů nezapočítává doba od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, dnem 30. 12. 1999, popřípadě trestný čin vraždy podle §216 odst. 2 písm. c) zákona č. 86/1950 Sb. (je-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost), u něhož byl stanoven trest odnětí svobody na doživotí nebo pachateli hrozil trest smrti, a v důsledku toho by došlo k promlčení trestního stíhání podle ustanovení §65 odst. 1 písm. a) tohoto zákona s přihlídnutím k §5 zákona č. 198/1993 Sb, uplynutím doby dvaceti let, tudíž 30. 12. 2009.
Pokud by věc byla posouzena podle zákona č. 140/1961 Sb. ve znění zákona č. 175/1990 Sb, z něhož vycházel při právní kvalifikaci skutku rovněž nalézací soud, přicházel by v úvahu trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona, kde byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od deseti do patnácti let, došlo by k promlčení trestního stíhání podle ustanovení §67 odst. 1 písm. b) tohoto zákona s přihlédnutím k ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. dnem 30. 12. 1999. Je-li však brána v úvahu přísnější právní kvalifikace činu podle ustanovení §219 odst. 2 písm. f) tr. zákona, a to s ohledem na zvlášť zavrženíhodnou pohnutku, kdy by obviněnému hrozil i výjimečný trest, tedy trest odnětí svobody nad patnáct let do dvaceti pěti let nebo trest odnětí svobody na doživotí, pak by k promlčení trestního stíhání došlo dne 30. 12. 2009.
Obvinění pro skutek popsaný ve sdělení obvinění bylo obviněnému Dr. V. sděleno vyšetřovatelem Policie ČR Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu dne 12. 3. 1998. S ohledem na citované ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, podle něhož se do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doby od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, ještě před uplynutím promlčecí doby podle trestního zákona č. 140/1961 Sb, ve znění zákona č. 175/1990 Sb., účinného od 1. 7. 1990, pro obviněného v intencích ustanovení §16 odst. 1 téhož zákona nejpříznivějšího, který v době rozhodování skutečně užil nalézací soud, nehledě na to, že podle novelizovaného ustanovení §67a písm. d) tr. zákona č. 140/1971 Sb. ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 28. 12. 1999, trestnost činu, kterého se dopustil obviněný Dr. V., uplynutím promlčecí doby nezaniká.
Ministr spravedlnosti poté dospěl k závěru, že vzhledem k argumentaci výše uvedené trestní stíhání obviněného nebylo promlčené a nebylo proto nepřípustné podle §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, jak ve svém rozhodnutí vadně uvedl Vrchní soud v Praze. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, byl porušen zákon ve prospěch obviněného JUDr. PhDr. K. V., CSc, a to v ustanoveních §2 odst. 6, §254, §257 odst. 1 písm. c) a §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, jakož i v ustanovení §256 tr. řádu, pokud jím bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného jako nedůvodné
Opis stížnosti pro porušení zákona byl dne 22. 8. 2011 zaslán a doručen obviněnému a státnímu zástupci Nejvyššího státního zastupitelství s upozorněním, že se k jejímu obsahu mohou ve lhůtě tří týdnů písemně vyjádřit.
Obviněný byl současně upozorněn, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona musí mít obhájce, neboť vyvstaly důvody nutné obhajoby podle §36a odst. 2 písm. b) tr. řádu, proto mu v intencích ustanovení §38 odst. 1 tr. řádu byla stanovena lhůta tří týdnů k tomu, aby si obhájce sám zvolil. Obviněný na tuto výzvu soudu nereagoval.
Po marném uplynutí stanovené lhůty postupovala předsedkyně senátu dle §39 odst. 1 tr. řádu a dne 27. 9. 2011 ustanovila v souladu s požadavky §39 odst. 2 tr. řádu obviněnému obhájce uvedeného v pořadníku advokátů vedeného u Nejvyššího soudu ČR. Ustanovený obhájce JUDr. J. M. přípisem ze dne 3. 10. 2011 požádal o zproštění obhajoby obviněného, neboť v řádném výkonu obhajoby mu brání silný morální blok a nemohl by tak dostát povinnostem, jež mu zákon při obhajobě obviněného ukládá. Tato vnitřní výhrada je dána jeho obdivem a sympatiemi k osobě generála H. P., který pro něj osobně představuje čestného člověka a vojáka. Obhájce byl dne 4. 10. 2011 obhajoby zproštěn podle §40 tr. řádu.
Téhož dne byl obviněnému ustanoven obhájcem za stejných procesních podmínek jako jsou popsány výše JUDr. M. P. Tento obhájce dopisem, doručeným Nejvyššímu soudu ČR dne 20. 10. 2011, rovněž požádal o zproštění povinnosti obhajovat obviněného. Poukázal na to, že v období od roku 1978 do roku 1991 působil v justici nejprve jako justiční čekatel a poté soudce z povolání, přičemž převážnou část své praxe vykonával v totalitním režimu. Má tudíž za to, že on jako obhájce by nemusel skýtat pro svou minulost záruky řádně zajištěné obhajoby. Opatřením předsedkyně senátu ze dne 20. 10. 2011 byl obhájce zproštěn povinnosti nutné obhajoby.
Téhož dne byl obviněnému ustanoven obhájcem JUDr. Lubomír Okřina, který dne 1. 11. 2011 zaslal Nejvyššímu soudu ČR písemné vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, v níž navrhuje zamítnutí tohoto mimořádného opravného prostředku pro jeho nepřípustnost, neboť o stejném právním problému již bylo rozhodnuto jiným mimořádným opravným prostředkem. Tento obhájce byl zproštěn povinnosti nutné obhajoby dne 11. 11. 2011.
Nejvyššímu soudu ČR byla dne 10. 11. 2011 doručena plná moc obhájce k zastupování, kterou obviněný udělil dne 1. 11. 2011 JUDr. Čestmíru Kubátovi, CSc., advokátu se sídlem M., P. V písemném vyjádření, které bylo Nejvyššímu soudu ČR doručeno dne 18. 11. 2011 uvedl, že podaná stížnost pro porušení zákona představuje nepřijatelný zásah moci výkonné do rozhodování moci soudní v rozporu s právem na spravedlivý proces. Již z tohoto důvodu navrhl, aby stížnost pro porušení zákona byla zamítnuta jako nepřípustná. Stížnost pro porušení zákona však dle jeho názoru není důvodná ani právně ani skutkově, neboť ministr spravedlnosti v ní předkládá jednostranný politicky diskriminační pohled na věc. Obhájce poté podrobně rozebral důvody, které ho k tomuto závěru vedly. Ve vztahu k promlčení trestního stíhání obviněného je toho názoru, že Listina základních práv a svobod pojímá v článku 40 odst. 6 základní lidské právo na zákaz zpětné účinnosti trestního práva jako absolutní, nezná z něj žádnou výjimku jako zná např. čl. 72 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V takovém případě je ovšem pod ochranou vyššího národního standardu ve smyslu čl.53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nelze proto aplikovat ani §5 zákona č. 198/1993 Sb., ani následné začlenění analogických ustanovení do trestního zákona. Judikatura Ústavního soudu a dnes ani Nejvyššího soudu v tomto ohledu nerespektuje ústavní pořádek ani naše mezinárodní závazky (vzat k čl. 10 Ústavy). Ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona přesto, že se na obviněného vztahuje čl. II odst. 2 písm. c), d) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii č. 56/1993 Sb., v nichž prezident republiky uložil ministru spravedlnosti, aby s ohledem na věk a zdravotní stav obviněného předložil věc po přezkoumání s návrhem na zastavení trestního stíhání. Věc žádný z ministrů spravedlnosti takto nepředložil a proto proběhlo trestní řízení proti obviněnému. Takto je obviněný výrazně krácen na svém Ústavou zaručeném právu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém písemném vyjádření, jež bylo Nejvyššímu soudu ČR doručeno dne 30. 8. 2011, poukázal na okolnost, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002 sp. zn. 11 To 49/2001, bylo napadeno dovoláním sp. zn. 1 NZo 5011/2001, které podala nejvyšší státní zástupkyně dne 5. 3. 2002 v neprospěch obviněného z důvodů uvedených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu /bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí/ a §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu /rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku/. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 6. 2002 sp. zn. 6 Tdo 115/2002, a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu je odmítl. Je tak zřejmé, že o věci již bylo Nejvyšším soudem ČR rozhodnuto, přičemž podle §265n tr. řádu není proti usnesení o dovolání, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný. Stížnost pro porušení zákona, která je předmětem řízení, směřuje formálně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, avšak napadá i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 6. 2002. Byť se stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství k zákonnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002 sp. zn. 11 To 49/2001, vyjádřené v citovaném dovolání nejvyšší státní zástupkyně ze dne 5. 3. 2002 nezměnilo, podanou stížnost pro porušení zákona je nutno podle §265n tr. řádu pokládat za nepřípustnou a státní zástupce navrhl její zamítnutí podle §268 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Před tím, než Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přistoupil k věcnému přezkoumání stížnosti pro porušení zákona v intencích ustanovení §267 odst. 3 tr. řádu, musel se zabývat otázkou, zda je tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
V obecné rovině Nejvyšší soud připomíná, že základním předpokladem stability pravomocných rozhodnutí v trestním řízení, jakož i stability společenských vztahů, k jejichž ochraně a úpravě byla tato rozhodnutí vydána, je jejich nezměnitelnost. Vzhledem k tomu, že však v trestním řízení nelze vyloučit závažné pochybení, jehož důsledkem taková vada pravomocného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, že by setrvání na právní moci rozhodnutí a jeho nezměnitelnosti znamenalo vážné ohrožení správného a spravedlivého rozhodování, připouští proto zákon prolomení právní moci rozhodnutí v trestních věcech mimořádnými opravnými prostředky, jimiž jsou dovolání, stížnost pro porušení zákona a obnova řízení. Trestní řád upravuje podání těchto mimořádných opravných prostředků tak, aby jimi nebylo zasahováno do právní moci rozhodnutí ve věcech, kde to není nezbytné a kde stabilita rozhodnutí byla porušena bez skutečně závažného důvodu. Tento právní předpis také podrobně stanoví předmět jednotlivých mimořádných opravných prostředků, oprávněné subjekty k jejich podání, způsoby řízení o nich, způsoby rozhodnutí, jakož i vzájemný vztah mezi těmito mimořádnými opravnými prostředky z hlediska přípustnosti či nepřípustnosti dalších opravných prostředků.
V souvislosti s rekapitulací časové posloupnosti jednotlivých rozhodnutí v posuzované trestní věci Nejvyšší soud pro přehlednost uvádí:
1. Odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze je ze dne 15. 6. 2001, sp. zn. 56 T 7/2001, a obviněný jím byl uznán vinným skutkem, jenž je podrobně popsán výše, kvalifikovaným jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění zákona č. 175/1990 Sb. ( dále jen tr. zákon), za což mu byl v sazbě tohoto zákonného ustanovení za použití §40 odst. 1 tr. zákona uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem.
2. Proti rozsudku podala v neprospěch obviněného odvolání státní zástupkyně, které zaměřila jen do výroku o trestu. Zpochybnila užití ustanovení §40 tr. zákona o mimořádném zmírnění trestu a domáhala se, aby obviněnému byl trest zpřísněn a uložen v rámci zákonné sazby §219 odst. 1 tr. zákona, přibližně v rozpětí deseti až dvanácti let.
3. Odvolání podal obviněný Dr. V., který rozsudek soudu prvního stupně považoval za exces z ústavního principu výkonu soudní moci a zcela v rozporu se základními zásadami trestního práva procesního i hmotného. Ve velmi obsáhle koncipovaném odvolání, které je v rozhodnutí odvolacího soudu obsáhle citováno na str. 5 – 36, se pro řadu konkrétně vytýkaných procesních i právních vad domáhal nápravy, když trestní stíhání proti němu považuje za nepřípustné, neboť je vedeno pro skutek, pro který již byl v minulosti pravomocně odsouzen a poté pravomocně rehabilitován.
4. Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001 tak, že podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání, které podal obviněný, zrušil a trestní stíhání obviněného pro shora specifikovaný skutek, kvalifikovaný jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zákona s přihlédnutím k §5 zákona č. 198/1993 Sb., podle §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu zastavil jako nepřípustné, protože trestní stíhání je promlčeno.
5. Proti pravomocnému usnesení Vrchního soudu v Praze, jež je citováno výše, podala dne 8. 3. 2002 dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Dovolání opřela o důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. f), g), k) tr. řádu. Napadenému rozhodnutí vytýkala, že jím bylo zastaveno trestní stíhání obviněného, aniž pro tento procesní postup byly dány zákonné předpoklady. Dále zpochybnila soudem učiněné právní závěry, že obviněný Dr. V. byl spoluviník nebo účastník na zločinu vraždy podle §414 bod 4 VTZ a domáhala se toho, aby jednání obviněného bylo posouzeno jako jednání přímého pachatele zločinu úkladné vraždy podle §414 bod 1 VTZ. Pokud odvolací soud zamítl odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné, je z povahy uplatněných dovolacích námitek zřejmé, že se odvolací soud věcnou stránkou takto podaného odvolání nezabýval. Navrhla, aby Nejvyšší soud z podnětu jí podaného dovolání pravomocné rozhodnutí vrchního soudu ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Nejvyšší soud o takto podaném mimořádném opravném prostředku – dovolání nejvyšší státní zástupkyně – rozhodl usnesením ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, jímž toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je třeba citovat pasáže, v nichž se zabýval uplatněnými dovolacími důvody:
„Pokud jde o dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu, ten přichází v úvahu mimo jiné tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Odvolacím soudem aplikované ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. řádu je na místě v případech, je-li trestní stíhání promlčeno. Vrchní soud v Praze posoudil stíhané jednání obviněného JUDr.PhDr. K. V., CSc., jako delikt s pětiletou promlčecí dobou. Trestní stíhání obviněného pro předmětný skutek bylo zahájeno dne 9. 3. 1998 a přes plné zohlednění ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. bylo tudíž toto trestní stíhání promlčeno.
Nejvyšší soud České republiky se tudíž musel zaměřit na zákonnost použité právní kvalifikace z pohledu hmotně právního posouzení správně zjištěného skutku, shledal však, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně nelze opřít ani o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jelikož popis skutku, ze kterého Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, vycházel, odpovídá použité právní kvalifikaci a do procesního hodnocení důkazů odvolacím soudem není Nejvyšší soud oprávněn zasahovat.
A námitka dovolatelky proti údajné absenci věcného přezkumu, dovolávající se důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) resp. l) tr. řádu je z důvodů shora již rozvedených irelevantní.“
V nyní posuzované trestní věci musel Nejvyšší soud především posoudit důvody uvedené v mimořádném opravném prostředku, jímž disponuje ministr spravedlnosti, a to z hlediska jejich přípustnosti. Z podrobně citovaného odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona je zřejmé, že ministr spravedlnosti spatřuje nezákonnost označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jednak v nesprávně užité právní kvalifikaci činu a z toho se odvíjející vadné úvahy o délce promlčecí doby, jež se k takto stanovené právní kvalifikaci činu váže, a z toho plynoucího nedůvodného zastavení trestního stíhání obviněného. Ministr spravedlnosti sice formálně podal mimořádný opravný prostředek proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, musí si však být vědom, že ve skutečnosti napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, který se právními problémy kvalifikace skutku a otázkou promlčení zabýval. Ostatně stěžovatel v písemném vyhotovení stížnosti pro porušení zákona na str. 3 výslovně cituje adresně rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i výsledek dovolacího řízení. Za této situace Nejvyšší soud důvodně předpokládá, že byl stěžovatel také seznámen s uplatněnými dovolacími důvody nejvyšší státní zástupkyně a s výsledkem dovolacího řízení.
Jak je podrobně rozepsáno výše, zcela totožné důvody, v nichž spatřuje porušení zákona a jimiž nyní argumentuje ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, uvedla již před devíti lety ve svém mimořádném opravném prostředku nejvyšší státní zástupkyně, a to jak důvody týkající se zpřísnění právní kvalifikace činu, tak zpochybnění existence důvodů pro promlčení a zastavení trestního stíhání obviněného. O tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto dne 12. 6. 2002.
Ustanovení §265n tr. řádu stanoví, že proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V tomto ustanovení je stanoven důsledek dovolání jako mimořádného opravného prostředku a postavení dovolacího soudu, jímž je Nejvyšší soud, proti jehož rozhodnutím není zpravidla přípustný jak řádný tak mimořádný opravný prostředek, s výjimkou obnovy řízení.
Nejvyšší soud konstatuje, že byť ministr spravedlnosti formálně označil, že stížnost pro porušení zákona, kterou v posuzované trestní věci podal, směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. 11 To 49/2001, činil tak s vědomím, že v téže trestní věci již bylo konáno řízení o jiném mimořádném opravném prostředku – dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Rovněž mu muselo být známo, že zcela shodné důvody, které nyní sám ve stížnosti pro porušení zákona uvedl, již byly v řízení o dovolání uplatněny a Nejvyšší soud o nich již rozhodl. A konečně mu muselo být známo, že proti rozhodnutí o dovolání není stížnost pro porušení zákona přípustná. Pokud ministr spravedlnosti při znalosti všech těchto skutečností opakovaně uplatnil totožné námitky a nadto podal mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kde to zákon výslovně nepřipouští, byť tuto okolnost formálním označením jiného rozhodnutí obchází, nezbývá než konstatovat, že se tak snaží přimět Nejvyšší soud k revizi již učiněného nenapadnutelného rozhodnutí, k čemuž není oprávněn. V daném případě je proto nerozhodné, jak stěžovatel formálně označil rozhodnutí, proti němuž mimořádný opravný prostředek podává, rozhodný je faktický stav, který vyplývá z procesně právního rozboru věci s výše učiněným závěrem.
Za tohoto stavu věci Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §268 odst. 1 písm. a) tr. řádu tak, že podanou stížnost pro porušení zákona zamítl, neboť není přípustná.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á