ECLI:CZ:NS:2011:4.TZ.75.2010.1
sp. zn. 4 Tz 75/2010-20
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 26. ledna 2011 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. F. , proti usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 63/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 63/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, §147 odst. 1, §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného J. F.
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušuje se také usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 32/91.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na obě zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 32/91.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. T 49/55, který nabyl právní moci dne 13. 12. 1955, byl obviněný J. F. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/50 Sb., za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §43 tr. zákona mu byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let, na stejnou dobu i ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zákona.
Podle rozsudku naplnil obviněný skutkovou podstatu uvedeného trestného činu tím, že „dne 5. 11. 1955 po nástupu vojenské základní služby odmítl konati v sobotu ukládané mu povinnosti jak v tento den, tak i do budoucna, přičemž se odvolával na svoje náboženské přesvědčení a. s. d.“.
K žádosti o rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, požádal obviněný písemně dne 11. 3. 1991, aby výše uvedené odsouzení bylo podrobeno rehabilitačnímu řízení.
Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 32/91, rozhodl tento soud podle §14 odst. 1 písm. f) a §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, tak, že v rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. T 49/55, zrušil výrok o trestu a všechna další rozhodnutí, která na tento výrok obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný J. F. podal proti tomuto usnesení stížnost, o níž rozhodoval bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře. Usnesením ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 63/91, stížnost obviněného jako nedůvodnou zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Ministr spravedlnosti podal proti výše citovanému usnesení bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. Podle jeho názoru byl tímto usnesením a v řízení, které mu předcházelo, porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu v neprospěch obviněného.
Ministr spravedlnosti za nezákonný považuje především ten postup bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, jímž prohlásil skutková zjištění, která v původní trestní věci sp. zn. T 49/55, bývalý Nižší vojenský soud v Brně v rozsudku učinil, za úplná a správná, a přisvědčil také plně učiněnému výroku o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Byť soud rozhodující o soudní rehabilitaci byl informován, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení A. s. d., nevyvodil z toho zjištění adekvátní právní závěry. Pominul tak jednak ústavní právo obviněného na svobodu svědomí, která mu byla zaručena v čl. 15 odst. 1 Ústavy 9. května, provedené ústavním zákonem č. 150/1948 Sb., jakož i svobodu svědomí, kterou zaručoval čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Deklarovanou svobodu svědomí tehdy platná ústava negovala v čl. 34 odst. 2, pokud stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou základní službu, přičemž nebyla ústavně stanovena alternativa k výkonu této vojenské základní služby pro případ, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Jednání obviněného pokud jím své právo na svobodu svědomí realizoval není trestným činem.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu toto rozhodnutí zrušil včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl procesní postup podle §270 odst. 1, příp. §271 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších právních předpisů, je účelem zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné.
Podle ustanovení §1 odst. 2 uvedeného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, v tehdy účinném znění, orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházejí. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti, které svědčí v jeho prospěch, a provádějí v obou směrech důkazy, nevyčkávajíce návrhu stran.
Podle ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, v tehdy účinném znění, orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Podle §147 odst. 1 trestního řádu přezkoumá nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a b) řízení předcházející napadenému usnesení.
Podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.
Těmito ustanoveními se oba bývalé vojenské soudy v rámci rehabilitačního řízení však důsledně neřídily, neboť rehabilitace byla zúžena pouze na výrok o trestu a bez náležité pozornosti byl ponechán výrok o vině, ačkoli smyslem zákona o soudní rehabilitaci bylo rehabilitovat, a to nejen právně, ale i morálně co nejvíce těch, kteří v období totalitního režimu trpěli a byli pronásledováni.
Na podporu tohoto názoru je možné uvést, že zcela obdobným případem se zabýval Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01 N 50/30SbNU33, v němž dospěl k následujícímu závěru: „Je legitimní, aby v právním státě soudy aplikovaly při stanovení trestní odpovědnosti osoby rozhodná zákonná ustanovení existující v předchozím nedemokratickém režimu ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát. Ústava platná v roce 1977 odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva. Svobodu vyznání sice formálně zaručovala, současně však stanovila, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby občan odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Svoboda vyznání byla sice formálně zaručena, ovšem norma nižší právní síly, dle níž by občan takové ústavní právo mohl realizovat, vydána nebyla a ustanovení jiných právních norem (např. branný zákon) tuto svobodu prakticky likvidovala. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby občan mohl dostát svým zákonným povinnostem, nebylo možné čin, kterým pouze realizoval své ústavně zaručené svobody, pokládat za trestný.“
Uvedený nález Ústavního soudu ČR pak odkazuje na nález pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, který závazným způsobem řeší otázku odpírání vojenské služby z náboženských důvodů v obecné poloze. Ústavní soud ČR v tomto svém nálezu učinil závěr, že odepírání vojenské služby z náboženských důvodů není ani tak věcí svobody vyznání, jako především věcí svobody svědomí. Svoboda svědomí přitom patří dle Ústavního soudu ČR k tzv. základním právům absolutním, tedy k takovým, které nelze omezit obyčejným zákonem.
Na tyto závěry Ústavního soudu ČR pak navázal i rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, kde se mimo jiné uvádí, že „ačkoli totiž i tehdy platná Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v dost. 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Obviněný tak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení.
Stanoviska Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR lze tedy plně vztáhnout i na předmětnou trestní věc, kde bylo též nepochybné, že obviněný odmítl vykonávat vojenskou službu s poukazem na své náboženské přesvědčení – příslušnost k církvi a. 7. d., tedy v podstatě uplatnil své ústavní právo svobody svědomí. Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory vyjádřenými v rozhodnutích Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR je zřejmé, že nejen bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, ale také bývalý Vyšší vojenský soud v Táboře, který rozhodoval ve věci ve II. stupni, porušily zákon ve shora citovaných ustanoveních, pokud uznaly správnost výroku o vině obviněného J. F. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Pro úplnost je třeba dodat, že výše uvedené závěry týkající se Ústavního zákona č. 100/1960 Sb. lze plně vztáhnout i na Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., který sice v ustanovení §15 svobodu svědomí deklaroval, avšak zároveň ji také negoval tím, že stanovil, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti uložené zákonem.
Podle odůvodnění výše citovaného nálezu Ústavního soudu ČR pak z nesporných skutkových zjištění bývalého vojenského obvodového soudu v posuzované věci vyplynulo, že obviněný nenastoupil výkon vojenské služby pouze z důvodu svého svědomí a náboženského přesvědčení. Na jeho čin bylo proto nutno nahlížet jako na jednání, které směřovalo k uplatnění základního práva zaručeného ústavou a vyhlášeného ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech, jak uvádí výše citovaný §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Ústavní soud ČR pak již ve svém shora citovaném rozhodnutí rovněž konstatoval, že pokud by bývalý vojenský obvodový soud vycházel důsledně z ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nemohl by ponechat nedotčeným výrok o vině v původním odsuzujícím rozsudku.
V posuzované trestní věci je pro úplnost nutno konstatovat, že poté, co nadřízený soud zamítl stížnost obviněného, rehabilitační soud prvního stupně vydal dne 27. 2. 1992 podle §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesení sp. zn. 4 Rtv 32/91, jímž zastavil trestní stíhání obviněného pro výše popsaný skutek, a to vzhledem k čl. V z důvodů části II. čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960.
Obviněný v zákonné lhůtě požádal, aby ve smyslu ustanovení §15 odst. 3 rehabilitačního zákona soud pokračoval v řízení.
Bývalý Vojenský obvodový soud Brno poté ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 32/91, jímž při nezměněném výroku o vině z rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 12. 1955, sp. zn. T 49/55, obviněnému podle §227 tr. řádu trest neuložil. Z odůvodnění rozsudku plyne, že rehabilitační soud o vině obviněného stanovené původním rozsudkem nepochyboval. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 1. 7. 1992.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení ze dne 4. 11. 1991, bývalý Vojenský obvodový soud Brno vycházel z výsledků dokazování v původním řízení a dospěl k závěru, že výrok o vině je správný. Konstatoval, že bývalý Nižší vojenský soud provedl dokazování v hlavním líčení v potřebném rozsahu, zjistil správně skutkový stav a nelze mu tedy nic vytknout z hlediska správných skutkových zjištění, ani z hlediska adekvátního právního posouzení spáchaného skutku. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno však dospěl k přesvědčení, že při ukládání trestu bylo postupováno nepřiměřeně přísně, když byl obviněnému jako pachateli, jenž se trestné činnosti dopustil poprvé, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro zrušení výroku o trestu ve smyslu §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., neboť zmíněný uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše citovanými právními názory a rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno tyto úvahy a právní názory nerespektoval, pokud napadeným usnesením uznal správnost výroku o vině obviněného J. F. trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Popsané jednání obviněného totiž postrádalo požadovanou nebezpečnost činu pro společnost a nevykazovalo tak znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem, Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 9. 1. 1992, sp. zn. 2 Rtvo 63/91, a řízením, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990, o soudní rehabilitaci, §147 odst. 1, §148 odst. 1 písm. c) a §2 odst. 5, 6 tr. řádu v neprospěch obviněného J. F. Podle §269 odst. 2 tr. řádu toto usnesení zrušil, stejně tak i usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 32/91. Současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na obě zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 4. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 32/91. Věc byla podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázána Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně, který je nástupcem zrušeného Vojenského obvodového soudu Brno, provede rehabilitační řízení v intencích výše odůvodněného právního názoru.
Podle §270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc Nejvyšším soudem přikázána, vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná