ECLI:CZ:NS:2011:4.TZ.84.2010.1
sp. zn. 4 Tz 84/2010-23
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 3. března 2011 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Danuše Novotné stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch zemřelého obviněného J. J. , proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 8. 5. 1991, sp. zn. 4 T 146/1991 a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 8. 5. 1991, sp. zn. 4 T 146/1991 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a §226 písm. d) tr. ř. a §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného J. J.
Napadený rozsudek se z r u š u j e.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 9/54, ve znění rozsudku bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 18. 5. 1954, sp. zn. To-35/54, byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 20. 12. 1953 u svého útvaru v R. odmítl vykonat vojenskou přísahu a konat bez výhod vojenskou službu s odůvodněním, že se to příčí jeho náboženskému přesvědčení, protože je a. s. d., přičemž byl pro vyhýbání se služební povinnosti již dvakrát vojenskými soudy odsouzen. Za daný trestný čin byl obviněnému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a současně byla vyslovena ztráta jeho čestných práv občanských a ztráta práv uvedených v §44 odst. 2 tr. zák. č. 86/1950 Sb. v trvání 8 let. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 5. 1954.
Bývalý Nižší vojenský soud v Brně i bývalý Vyšší vojenský soud v Trenčíně v příslušných rozhodnutích uvedly, že obviněný J. J. byl v minulosti odsouzen pro stejný trestný čin již rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 374/49, a to za trestný čin kvalifikovaný jako porušení subordinace podle §145, §146c a §149 vojenského trestního zákona č. 19/1855 ř. z., kterým byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který vykonal a následně byl odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 12. 1950, sp. zn. Vt 249/50, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 1.2.1951, sp. zn. Vto-95/51, za trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zák. č. 86/50 Sb. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, který rovněž vykonal (část trestu mu byla prominuta na základě amnestie prezidenta republiky).
Bývalý Vyšší vojenský soud v Trenčíně v rámci odvolacího řízení nechal zkoumat duševní stav obviněného a z lékařského nálezu ze dne 5. 5. 1954 vypracovaného ve Vojenské nemocnici v R. vyplynulo, že u obviněného byla zjištěna klinická diagnóza V-303, tzv. paranoia religiosa – náboženská pomatenost (fanatismus), proto není schopen výkonu vojenské služby. I přes toto zjištění však odvolací soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že obviněný je za své jednání plně trestně odpovědný a dvě předchozí trestní odsouzení za totéž jednání (viz. výše) kvalifikoval jako přitěžující okolnost, která zvyšovala stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného.
Z výpisu z rejstříku trestů založeného ve spise vedeném u bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně pod sp. zn. 4 Rtv 57/91 vyplývá, že obviněný J. J. uložený trest odnětí svobody vykonal dne 13.1.1959 a s výkonem trestu ztráty čestných práv občanských bylo započato dne 13. 1. 1954.
Následně obviněný J. J. podáním ze dne 15. 4. 1991 (soudu doručeným dne 22.4.1991) požádal o rehabilitaci v projednávané věci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nařídil ve věci veřejné zasedání na den 8.5.1991, v němž rozhodl usnesením ze dne 8. 5. 1991, sp. zn. 4 Rtv 57/91, tak, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 9/54, ve spojení s rozsudkem bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 18. 5. 1954, sp. zn. To-35/54, byl podle §14 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zrušen ve výrocích o vině i trestu odnětí svobody a současně byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Příslušné usnesení nabylo právní moci dne 8. 5. 1991.
Následně bývalý Vojenský obvodový soud v Brně nařídil na den 8. 5. 1991 ve věci hlavní líčení, v němž rozhodl rozsudkem ze dne 8. 5. 1991, sp. zn. 4 T 146/91, tak, že obviněného J. J. podle §226 písm. d) tr. ř. zprostil předmětné obžaloby bývalého Nižšího vojenského prokurátora v Brně s odůvodněním, že skutkový děj, který tvořil základ obžaloby, se sice skutečně stal, avšak obviněný J. J. nebyl za své jednání pro nepříčetnost trestně odpovědný. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 8. 5. 1991.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 8. 5. 1991, sp. zn. 4 T 146/91, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. J. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. a §11 odst. 1 písm. f), §226 písm. d) tr. ř., §2 odst. 5, 6 tr. ř., v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného J. J.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně svůj stížností pro porušení zákona napadený rozsudek opřel o odborné vyjádření znalce z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie ze dne 24. 4. 1991, v němž se soudní znalec vyjadřoval zcela formálně k duševnímu stavu obviněného v roce 1953, aniž by obviněného osobně vyšetřil. Dané odborné vyjádření znalec vypracoval pouze na základě částečně dochované soudní dokumentace z původního trestního řízení, v jehož průběhu byl vyšetřen duševní stav obviněného ve vojenské nemocnici v R. -lékařský nález ze dne 5. 5. 1954. I když v původním řízení neměl zmíněný nález na trestní odpovědnost obviněného žádný vliv, v dané věci příslušný soud svoje rozhodnutí o tento nález opřel.
Ministr spravedlnosti dále ve stížnosti pro porušení zákona namítl, že bývalý Vojenský obvodový soud při svém rozhodování dostatečně nezvážil, že obviněný svým jednáním de facto uplatnil právo na svobodu svědomí, které mu bylo zaručeno ústavou. Z uvedeného důvodu nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Rehabilitační soud navíc dostatečně nevyhodnotil předchozí odsouzení obviněného z roku 1949 a 1951, neboť se nezabýval otázkou, zda na jednání, kterého se dopustil dne 20. 12. 1953 ve vztahu k výkonu vojenské služby, nelze pohlížet jako na jeden skutek, za který již byl odsouzen rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 374/49 a rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 12. 1950, sp. zn. Vt 249/50, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 1. 2. 1951, sp. zn. Vto-95/51.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 8. 5. 1991, sp. zn. 4 T 146/1991, byl porušen zákon v neprospěch obviněného J. J. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř., event. podle §271 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.
Podle §1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rehabilitační zákon“), je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly. Podle odst. 2 citovaného ustanovení činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se úmyslně vyhýbal plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu mimo jiné i tím, že se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
Podle ustanovení §270 odst. 2 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. se trestného činu vyhýbání se služební povinnosti dopustil ten, kdo se dopustil činu uvedeného v odstavci 1 a současně byla-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost.
Podle ustanovení §226 písm. d) tr. ř., soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže není pro nepříčetnost trestně odpovědný.
Bývalý Vojenský obvodový soud v Brně, který v této věci přezkumné řízení podle rehabilitačního zákona na základě žádosti obviněného J. J. prováděl, se však důsledně shora citovaným účelem rehabilitačního zákona neřídil.
Jak je zřejmé ze stížností pro porušení zákona napadeného rozhodnutí, bývalý Vojenský obvodový soud v Brně sice v rehabilitačním řízení zprostil obviněného J. J. předmětné obžaloby, avšak učinil tak podle §226 písm. d) tr. ř. s odůvodněním, že skutkový děj, který tvořil základ obžaloby, se sice skutečně stal, avšak obviněný J. J. nebyl za své jednání pro nepříčetnost trestně odpovědný. Z uvedeného plyne, že bývalý Vojenský obvodový soud v Brně považoval výrok o vině obviněného trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. za správný a zprostil obviněného příslušné obžaloby pouze na základě skutečnosti, že obviněný nebyl trestně odpovědný pro nepříčetnost.
Zde je na místě připomenout zejména právní názor a závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01 a nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května č. 150/1948 Sb. zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli totiž citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mimo jiné víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí tak negovala i v §34 odst. 2 tak, když stanovila každému občanu povinnost mimo jiné konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud rehabilitační senát bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně nepřezkoumal ve shora uvedeném smyslu výrok o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle ustanovení §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb., porušil zákon v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., v ustanoveních §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991, v neprospěch obviněného J. J. Dále byl zákon porušen v ustanovení §226 písm. d) tr. ř., neboť bývalý Vojenský obvodový soud v Brně neměl pro takové rozhodnutí, jak správně ve stížnosti pro porušení zákona uvedl ministr spravedlnosti, dostatečně zjištěn skutkový stav.
Navíc obviněný byl za tentýž skutek, za který byl odsouzen v projednávané trestní věci, odsouzen již rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Brně ze dne 3. 11. 1949, sp. zn. Ktr 374/49 a rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 12. 1950, sp. zn. Vt 249/50, ve spojení s usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 1. 2. 1951, sp. zn. Vto-95/51. Přesto byl následně rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 9. 2. 1954, sp. zn. T 9/54, ve znění rozsudku bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 18. 5. 1954, sp. zn. To-35/54, opětovně odsouzen pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) tr. zák. č. 86/1950 Sb. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu České republiky (např. nálezy ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. IV.ÚS 81/95, a ze dne 20. 3. 1997, sp. zn. I.ÚS 184/96) se jedná o týž skutek a tedy o věc rozsouzenou, proto mělo být trestní stíhání obviněného zastaveno podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., v tehdy účinném znění.
Nejvyšší soud České republiky dále podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu nejen napadený rozsudek, nýbrž i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud České republiky nemohl ve věci sám meritorně rozhodnout, neboť podle §271 odst. 1 tr. ř. může postupovat tímto způsobem jen, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Tuto podmínku neshledal Nejvyšší soud České republiky splněnou, neboť konstatoval porušení zákona v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1991.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti proto Nejvyšší soud České republiky podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně jako soudu nyní podle zákona č. 284/1993 Sb. příslušnému, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl s tím, že podle §270 odst. 4 tr. ř. bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, zejména pak se bude zabývat ustanovením §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti zdůrazňuje, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného J. J., neboť Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2011
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal