ECLI:CZ:NS:2011:4.TZ.88.2010.1
sp. zn. 4 Tz 88/2010-23
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání dne 26. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Danuše Novotné a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného J. J. , proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 8. 5. 1991, sp. zn. 4 T 124/91, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. řádu rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 8. 5. 1991, sp. zn. 4 T 124/91, a v řízení, které mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., §226 písm. d) tr. řádu a §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992, v neprospěch obviněného J. J.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Současně se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Městskému soudu v Brně se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 8. 5. 1991, sp. zn. 4 T 124/91 byl obviněný J. J. podle §226 písm. d) tr. řádu zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 11. 1950 odmítl vykonat vojenskou přísahu, přijmout zbraň a cvičit s ní, odvolávaje se na své náboženské přesvědčení, v čemž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákona č. 86/1950 Sb. Rozsudek nabyl právní moci téhož dne.
Ministr spravedlnosti podal proti tomuto rozsudku podle §266 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného zemřelého J. J. Podle jeho názoru byl zákon tímto rozsudkem a řízením jemu předcházejícím porušen v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, (dále jen rehabilitační zákon), ve znění zákona č. 47/1991 Sb., §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákona č. 86/1950 Sb., §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §226 písm. d) tr. řádu a §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu v neprospěch obviněného.
Ministr spravedlnosti poukázal na zjištění, že obviněný po proběhnuvším rehabilitačním řízení před bývalým Vojenským obvodovým soudem Brno ve věci sp. zn. 4 Rtv 253/90, kde usnesením ze dne 11. 4. 1991 byl podle §14 odst. 1 písm. e), f) rehabilitačního zákona zrušen v celém rozsahu pravomocný rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 12. 1950, sp. zn. Vt 249/50, byl z obžaloby podané v roce 1950 pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákona č. 86/1950 Sb., zproštěn podle §226 písm. d) tr. řádu, neboť pro nepříčetnost nebyl trestně odpovědný.
Podle názoru stěžovatele k tomuto závěru dospěl bývalý Vojenský obvodový soud Brno ve věci sp. zn. 4 T 124/91, aniž by měl tento závěr oporu v provedených důkazech. Znalecké závěry znalce MUDr. Ivo Porteše vycházející z tzv. vyšetření obviněného (které fyzicky provedeno nebylo), nebyly provedeny lege artis a i konečné resumé znalce, že obviněný trpěl duševní chorobou paranoia religiosa - to již v roce 1950 – nelze označit za důkazní prostředek konvenující ustanovení §2 odst. 5 tr. řádu.
Dle názoru stěžovatele nebylo přiměřeně vzato v úvahu základní lidské právo obviněného vyplývající z čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, tedy právo na svobodu svědomí, když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující. Rehabilitační soud nezohlednil ani skutečnost, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil právo na svobodu svědomí zaručené i tehdejší Ústavou ze dne 9. 5. 1948 č. 150/1948 Sb. Nadto napadeným rozhodnutím nebylo zohledněno, že obviněný byl za stejný skutek již v minulosti odsouzen, kdy dal svým postojem jednoznačně najevo své náboženské přesvědčení, které mu ve výkonu vojenské základní služby bránilo a také jednoznačně vyjádřil trvalý postoj k plnění této povinnosti dobudoucna.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud jednak podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v namítaném rozsahu v neprospěch obviněného, dále aby podle §269 odst. 2 tr. řádu byl napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 8. 5. 1991, sp. zn. 4 T 124/91, zrušen, stejně tak i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Nejvyšší soud podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách, označoval zákon za trestné.
Podle §1 odst. 2 citovaného zákona, činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
Rehabilitační zákon zrušil některá soudní rozhodnutí přímo sám, u jiných předpokládal jejich zrušení po provedeném přezkumném řízení. Podle §4 tohoto zákona bylo možno konat přezkumné řízení ve věcech, v nichž v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 bylo vyhlášeno odsuzující soudní rozhodnutí, jež nabylo právní moci, pro jiné zločiny, trestné činy, přečiny nebo přestupky neuvedené v ustanovení §2, spáchané po 5. květnu 1945. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno, který v trestní věci obviněného pod sp. zn. 4 Rtv 253/90, prováděl přezkumné řízení na podkladě žádosti obviněného citovaným účelem rehabilitačního zákona řídil, pokud původní rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně z roku 1950 zrušil v celém rozsahu, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak je zřejmé z obsahu spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 4 Rtv 253/90, podal obviněný J. J. dne 5. 11. 1990 návrh na provedení rehabilitačního řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., na jehož podkladě tento soud ve věci jednal a dne 11. 4. 1991 usnesením pod sp. zn. 4 Rtv 253/90, rozhodl podle §4 písm. c) a §14 odst. 1 písm. e), f) rehabilitačního zákona tak, že zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 11. 12. 1950, sp. zn. Vt-249/50-III, ve výroku o vině i trestu, jakož i všechna další rozhodnutí, která na toto zrušení rozhodnutí obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Usnesení nabylo právní moci dne 23. 4. 1991.
Na podkladě výsledků rehabilitačního řízení bylo poté pod sp. zn. 4 T 124/91, proti obviněnému vedeno obnovené trestní řízení na podkladě původní obžaloby pro skutek ze dne 29. 11. 1950. V hlavním líčení dne 8. 5. 1991 vyslechl nalézací soud obviněného, který potvrdil, že odmítl konat vojenskou službu, neboť se to příčilo jeho náboženskému přesvědčení. Byl od roku 1946 až dosud příslušníkem církve A. s. d., a tato jeho víra a přesvědčení mu nedovolovala službu se zbraní a podpis přísahy vojáka ČSLA v tom znění, jaké mu bylo předloženo. V rámci svého výslechu obviněný uvedl, že za stejné odmítnutí výkonu vojenské základní služby byl odsouzen již v oce 1949 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který vykonal. A poté opakovaně v roce 1954 pro trestné činy podle §271 písm. b) a §270 odst. 1 písm. b) tr. zákona z roku 1950 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Tyto skutečnosti potvrdily také údaje zjištěné z opisu rejstříku trestů. Nalézací soud poté přečetl k důkazu zprávu soudního znalce z čl. 1 (ta však ve spisu 4 T 124/91 založena není, neboť spis začíná čl. 2). Po takto provedeném dokazování poté soud vynesl rozsudek, jímž podle §226 písm. d) tr. řádu obviněného od obžaloby zprostil, a to pro skutek, že „dne 29. 11. 1950 odmítl vykonat vojenskou přísahu a přijmout zbraň a cvičit s ní, odvolávaje se na náboženské přesvědčení“, v čemž byl spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) tr. zákona z roku 1950.
V odůvodnění rozsudku je uvedeno, že vzhledem k opakovaným odsouzením pro stejnou trestnou činnost, byl v roce 1954 zkoumán duševní stav obviněného a lékař (bez bližší specifikace) dospěl k závěru, že obviněný trpí duševní chorobou – paranoia religiosa – tedy náboženským pomatením.
Na podkladě tohoto zjištění si bývalý Vojenský obvodový soud Brno vyžádal odborné vyjádření soudního znalce pplk. MUDr. Ivo Porteše, který prostudoval rozsudek bývalého Vyššího vojenského soudu v Trenčíně, týkající se odsouzení obviněného v roce 1954, a znalecký posudek (bez bližší specifikace). Tento znalec pak uvedl, že obviněný pravděpodobně zmiňovanou duševní chorobou trpěl a popsal obšírně její příznaky. Aniž MUDr. Porteš obviněného J. J. v roce 1991 viděl a vyšetřil, dospěl k závěru, že tento chorobný stav trvá dále. Soud pak při zprošťujícím výroku vycházel ze závěru znalce, že v roce 1950 – v době spáchání posuzovaného trestného činu – byly schopnosti obviněného ovládat své jednání a rozpoznávat jeho společenskou nebezpečnost zcela vymizelé. Proto byly u obviněného shledány důvody zprošťujícího rozsudku dle §226 písm. d) tr. řádu, tzn. že nebyl pro nepříčetnost trestně odpovědný.
Nejvyšší soud konstatuje, že takto provedené řízení, jež bylo proti obviněnému vedeno v roce 1991, vykazuje především závažné procesní pochybení. Podle trestního řádu dle zákona č. 141/1961 Sb., účinného v době rozhodování soudu, bylo-li podle §105 odst. 1 třeba k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení odborných znalostí, rozhodl orgán činný v trestním řízení o přibrání znalce. Místo přibrání znalce bylo možno se v jednoduchých případech spokojit s potvrzením nebo odborným vyjádřením příslušného orgánu, o jejichž správnosti nebyly pochybnosti. Trestní spis sp. zn. 4 T 124/91, který byl Nejvyššímu soudu předložen, neobsahuje usnesení o přibrání znalce MUDr. Porteše, a pokud skutečně byl jako znalec k řízení přibrán, nemohl podat tzv. „odborné vyjádření“, ale znalecký posudek, který ve spise obsažen není. Nadto ustanovení §105 odst. 2 tr. řádu zcela jednoznačně přikazovalo, že je k řízení nutno vždycky přibrat dva znalce , jde-li o prohlídku a pitvu mrtvoly anebo o vyšetření duševního stavu.
Vzhledem k tomu, že bývalý Vojenský obvodový soud Brno řešil otázku příčetnosti obviněného, bylo jeho povinností respektovat ustanovení §105 odst. 2 tr. řádu a k řízení přibrat dva znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, což se nestalo. Tzv. odborné vyjádření, které je v napadeném rozsudku citováno, není způsobilé jak po formální tak po obsahové stránce sloužit jako důkaz, zejména pokud lékař hodnotil s odstupem 41 let zdravotní stav obviněného, aniž si vyžádal jeho zdravotní dokumentaci, aniž obviněného vyšetřil, zjistil jeho anamnestická data apod. Je tedy zřejmé, že důkaz takto provedený není důkazem validním a zákonným, nemohlo tudíž k němu být pro jeho nezpůsobilost být důkazem vůbec přihlíženo, zvláště byl-li důkazem jediným.
Je třeba rovněž poukázat na skutečnost, že nalézacímu soudu byla známa okolnost, že obviněný pro skutek, který byl předmětem jednání tohoto soudu, byl opakovaně odsuzován. Již v roce 1949 vyjádřil jednoznačně své přesvědčení, že nebude konat vojenskou základní službu, protože to odporuje jeho náboženskému přesvědčení.
Nejvyšší soud poukazuje na právní názor a závěry nálezu pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 3. 2003 sp. zn. Pl ÚS 42/02, a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v článku 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v článku 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především článku 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin“.
Z konfrontace napadeného rozhodnutí s výše uvedenými právními názory a závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je zřejmé, že pokud senát bývalého Vojenského obvodového soudu Brno zprostil obviněného obžaloby bývalé Nižší vojenské prokuratury v Brně podle §226 písm. d) tr. řádu, porušil zákon v tomto ustanovení, provedl nedostatečná skutková zjištění a vadně hodnotil provedené důkazy, čímž porušil zákon v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992, a také v ustanoveních §1 odst. 1, odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. v neprospěch obviněného J. J. Tento závěr učinil Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu. Podle §269 odst. 2 tr. řádu poté Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 8. 5. 1991, sp. zn. 4 T 124/91, jakož i všechna další rozhodnutí, která na tento rozsudek obsahově navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc poté podle §270 odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Brně na podkladě spisu bývalého Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 4 Rtv 253/90 a 4 T 124/91, s ohledem na právní názor výše vyjádřený (§270 odst. 4 tr. řádu), rozhodne o obžalobě proti obviněnému z roku 1950. Opatří si opis rejstříku trestů obviněného, a vzhledem k ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu trestní stíhání obviněného zastaví, neboť další pokračování v řízení by bylo porušení zásady „ne bis in idem“.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á