ECLI:CZ:NS:2011:4.TZ.88.2011.2
sp. zn. 4 Tz 88/2011-30
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2011 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného A. K. , proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 3. 2010 sp. zn. 2 T 217/2003, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 3. 2010 sp. zn. 2 T 217/2003 a v řízení předcházejícím b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 9 a §314a odst. 1 tr. ř., v ustanoveních §35 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a v ustanovení §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v neprospěch obviněného A. K.
Napadené usnesení i jemu předcházející řízení konané ve veřejném zasedání se zrušují .
Zrušují se i všechna další rozhodnutí, na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Liberci se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podal podle §266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného A. K. stížnost pro porušení zákona proti usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 3. 2010 č. j. 2 T 217/2003-113. Tímto bylo rozhodnuto, že podle §86 odst. 1 tr. zákoníku obviněný A. K. vykoná trest odnětí svobody v trvání tří roků, jenž mu byl uložen rozsudkem jmenovaného soudu ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. 2 T 217/2003 jako podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let, přičemž podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Toto usnesení nabylo podle stěžovatele právní moci nikoli 29. 4. 2010, jak je na něm vyznačeno, nýbrž dne 13. 4. 2010.
Stěžovatel má za to, že v předmětné trestní věci došlo k pochybení soudu, neboť podle ustanovení §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, soud zpravidla zařadí do věznice s dozorem pachatele, kterému byl uložen trest za přečin spáchaný z nedbalosti a který již byl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, nebo pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující tři léta a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, což je případ obviněného A. K. S ohledem na uvedené měl být obviněný zařazen pro výkon trestu v intencích ustanovení §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem, neboť podmínky uvedené v ustanovení §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou splněny nebyly.
Primární a závažnější pochybení soudu však ministr spravedlnosti spatřuje v tom, že ve vykonávacím řízení o přímém výkonu trestu rozhodla napadeným usnesením samosoudkyně, ačkoli se jednalo o věc senátní. V dané věci bylo vedeno řízení proti obviněnému mj. pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, na který zákon stanoví trest odnětí svobody od jednoho do osmi let. Stejný postih hrozí pachateli zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. zákoníku. V důsledku toho bylo ve vykonávacím řízení postupováno v rozporu s ustanovením §314a odst. 1 tr. ř., podle kterého samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, čímž došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného.
V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Liberci byl porušen zákon v neprospěch obviněného A. K. v ustanoveních §314a odst. 1 tr. ř. a §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na zrušené usnesení, pokud vzhledem k této změně pozbyla svého podkladu. Poté pak aby postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby v rozsahu zrušení věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že ve své podstatě byl zákon porušen z důvodů vytýkaných ministrem spravedlnosti.
Ze spisu Okresního soudu v Liberci sp. zn. 2 T 217/2003 vyplývá, že obviněný A. K. byl rozsudkem uvedeného soudu ze dne 6. 12. 2006 č. j. 2 T 217/2003-55 uznán vinným v bodu 1) výroku o vině trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodu 2) výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. Za tyto trestné činy a další dva sbíhající se trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. mu byl uložen podle §242 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na tři roky, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a současně byl nad obviněným vysloven dohled. Obviněnému byl uložen i trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na pět let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 9. 2004 č. j. 3 T 23/2004- 21, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 28. 12. 2006 a zkušební doba podmíněného odsouzení tudíž měla obviněnému skončit dne 28. 12. 2011.
Z předmětného spisu je taktéž patrné, že v průběhu stanovené zkušební doby podmíněného odsouzení byl obviněný A. K. odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 10. 2008 sp. zn. 34 T 275/2008 za trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák., jichž se dopustil jednáním ze dne 5. 10. 2008. Byl mu za to uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 6. 1. 2009. Uložený trest obecně prospěšných prací byl obviněnému posléze usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 26. 1. 2010 sp. zn. 34 T 275/2008 poměrně zkrácen na 200 hodin.
Jmenovaný obviněný byl taktéž odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 11. 2009 sp. zn. 6 T 207/2009 za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zák., jehož se dopustil v přesně nezjištěné době od února 2009 do 2. 4. 2009, k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem. Rozsudek nabyl právní moci dne 9. 12. 2009.
V důsledku těchto odsouzení bylo u Okresního soudu v Liberci ve věci sp. zn. 2 T 217/2003 nařízeno na den 19. 3. 2010 veřejné zasedání, u něhož byl obviněný přítomen, a po provedeném dokazování bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo podle §86 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnuto, že obviněný A. K. vykoná trest odnětí svobody v trvání tří roků z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 6. 12. 2006 č. j. 2 T 217/2003-55. K jeho výkonu byl podle §56 odst. 2 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí lze zjistit, že soud učinil závěr, že obviněný ve zkušební době nežil řádně, když se dopustil úmyslné trestné činnosti, za níž byl odsouzen. Soud proto rozhodl, že obviněný původně podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků vykoná. Zařadil jej do věznice s ostrahou, jelikož podle jeho názoru obviněný nesplňuje podmínky pro zařazení do věznice s dozorem ani se zvýšenou ostrahou. Právní moci toto usnesení skutečně nabylo dne 13. 4. 2010 marným uplynutím lhůt k podání stížnosti ze strany obviněného (do 22. 3. 2010 včetně) i státního zástupce (do 12. 4. 2010 včetně), a nikoli dne 29. 4. 2010, jak je na usnesení vyznačeno, což je den, kdy byla jako opožděná zamítnuta stížnost obviněného usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 55 To 201/2010.
Ze stížností pro porušení zákona napadeného usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 3. 2010, jakož i z protokolu o veřejném zasedání konaném téhož dne u citovaného soudu je zjevné, že jednání soudu bylo vedeno před samosoudcem i uvedené rozhodnutí bylo podepsáno samosoudcem resp. samosoudkyní.
Podle článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz č. 2/1993 Sb.; dále jen Listina) nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Podle §35 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, okresní soud rozhoduje v případech stanovených zákony o řízení před soudy v senátech; v ostatních případech rozhoduje samosoudcem.
Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení senáty okresního soudu se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících.
Podle §2 odst. 9 tr. ř. v trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce; předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví. Rozhoduje-li v přípravném řízení soud v prvním stupni, rozhodnutí činí soudce.
Podle §314a odst. 1 tr. ř. samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož hranice nepřevyšuje pět let.
Jak vyplynulo z obsahu předloženého spisu, obviněný A. K. byl v hlavním líčení konaném dne 6. 12. 2006 senátem Okresního soudu v Liberci složeným ze soudce z povolání a dvou přísedících odsouzen rozsudkem z téhož dne sp. zn. 2 T 217/2003 m.j. též pro trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. U tohoto trestného činu je horní hranice sazby trestu odnětí svobody osm let .
Z konstatovaného je tak zcela evidentní, že i jakékoli další případné řízení v rámci řízení vykonávacího, v němž je zákonem předepsáno veřejné či neveřejné zasedání, bylo třeba konat před senátem a taktéž vlastní rozhodování muselo mít formu senátního rozhodnutí. Pokud tedy okresní soud nařídil veřejné zasedání, v němž hodlal projednat věc obviněného a případně rozhodnout o tom, že obviněný se ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem neosvědčil (viz ustanovení §330a odst. 2, §330 odst. 1 tr. ř.), muselo se takové řízení konat před senátem a rovněž případné rozhodnutí muselo být učiněno senátem.
Lze tudíž prohlásit, že provedené soudní řízení nebylo souladné s výše citovanými ustanoveními zákona o soudech a soudcích a trestního řádu, jimiž je do rozhodovací praxe trestního soudnictví aplikována zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyplývající z Listiny. Zákonným soudcem je třeba bezpochyby rozumět i takové obsazení soudu, které je zákonem určeno pro projednání a rozhodování té které trestní věci. Pokud soud věc neprojedná v takovém obsazení (složení), které zákon určuje, jedná se o vadu, která je vždy důvodem ke zrušení rozhodnutí, jenž z takto vadného řízení vzejde. Jedinou výjimkou je situace, kdy věc měl projednávat a rozhodovat samosoudce a ve skutečnosti tak učinil senát. V takovém případě se nejedná o vadu, která by sama o sobě byla důvodem ke zrušení vydaného rozhodnutí. Rozhodnutí senátu je totiž nutné obecně pokládat za vyšší formu soudního rozhodování, a není tudíž důvodu takto vzniklou vadu napravovat tím, že by věc bylo třeba znovu rozhodovat v řízení před samosoudcem. (Srov. přiměřeně rozhodnutí NS ČR 4 Tz 46/2011).
Jestliže tedy v přezkoumávaném případě obviněného A. K. bylo rozhodováno o jeho neosvědčení se ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem a o tom, že uložený trest odnětí svobody vykoná, přičemž řízení před okresním soudem se konalo v procesní situaci, kdy tento soud nebyl náležitě obsazen, tedy nejednal a nerozhodoval v senátě složeném z předsedy senátu a dvou přísedících, ale pouze samosoudcem, nelze než označit takové řízení za zatížené podstatnou vadou, která činí provedené dokazování a z něho vzešlé závěry za nepoužitelné. V důsledku toho je pak i meritorní rozhodnutí okresního soudu vadné, a to bez ohledu na jeho obsah nebo dokonce jeho případnou věcnou správnost.
Pokud stěžovatel vznesl rovněž výhrady k té části napadeného rozhodnutí okresního soudu, jíž obviněného zařadil k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, a nikoli do věznice s dozorem, tak i v této části mimořádného opravného prostředku je třeba mu dát za pravdu.
Podle 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soud zpravidla zařadí do věznice s dozorem m. j. pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující tři léta a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin.
Obviněnému A. K. byl výše zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Liberci uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků za úmyslný trestný čin (konkrétně se jednalo o souhrnný trest za více úmyslných trestných činů) a předmětným usnesením mu pak byl nařízen výkon tohoto trestu odnětí svobody, přičemž do doby spáchání těchto trestných činů nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody . Obviněný tudíž formálně splňoval zákonné podmínky k zařazení pro výkon trestu do věznice s dozorem.
Samosoudkyně se v odůvodnění svého usnesení ze dne 19. 3. 2010 sp. zn. 2 T 217/2003 omezila pouze na strohé konstatování, že obviněný nesplňuje podmínky pro zařazení do věznice s dozorem ani do věznice se zvýšenou ostrahou a proto jej zařadila do věznice s ostrahou, aniž by se podrobněji zabývala jednotlivými zákonnými kriterii pro takové rozhodnutí a odůvodnila, proč takové rozhodnutí bylo učiněno. Z tohoto pohledu je tudíž její rozhodnutí nepřezkoumatelné.
Zde je třeba uvést, že z pohledu ustanovení §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku není významné, že obviněný začal po spáchání trestného činu (trestných činů) za něž byl předmětným rozsudkem okresního soudu odsouzen, tedy později, ale již před nařízením výkonu uloženého tříletého trestu odnětí svobody, vykonávat trest (tresty) odnětí svobody z jiných soudních rozhodnutí, jež mu event. byly uloženy i za úmyslné trestné činy. Rozhodující bylo, že do doby spáchání těchto trestných činů ještě nevykonával trest odnětí svobody. Pokud přesto okresní soud spatřoval v některé okolnosti důvod k zařazení obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou, měl tak učinit podle ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku a současně ve svém rozhodnutí objasnit, proč tak rozhodl. To se ale nestalo.
Nejvyšší soud s ohledem na to, co bylo shora uvedeno, podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 3. 2010 sp. zn. 2 T 217/2003 byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 9 a §314a odst. 1 tr. ř., v ustanoveních §35 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a v ustanovení §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v neprospěch obviněného A. K. Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené usnesení Okresního soudu v Liberci i jemu předcházející řízení, které bylo konáno ve veřejném zasedání téhož dne, zrušil. Dále zrušil i všechna obsahově navazující rozhodnutí, která vzhledem k této změně, pozbyla svého podkladu. Podle §270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, což v konkrétním případě znamená, že bude provedeno před řádně obsazeným soudem (senátem) kompletně nové veřejné zasedání včetně dokazování a vyhlášeno nové rozhodnutí.
Tento soud musí mít na paměti, že pokud Nejvyšší soud podle §273 tr. ř. vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Zároveň je podle §270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem Nejvyššího soudu a je povinen provést jím nařízené procesní úkony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c