ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1243.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1243/2011 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2011 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 3 To 63/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 5/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. P. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. 52 T 5/2010, uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustil skutkem konkretizovaným pod body 1. až 12. ve výroku o vině v tomto rozsudku.
Za uvedený zločin byl obviněný M. P. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. P. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 3 To 63/2010, jímž z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Obviněný M. P. podal dne 27. 4. 2011 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný zpochybnil existenci svého úmyslného zavinění, protože v rámci podnikání sice vedl účetnictví nedbale, avšak takové jednání vylučuje úmysl dopustit se zkrácení daně z přidané hodnoty. V další části dovolání obviněný namítl nesprávné posouzení skutku popsaného pod bodem 12. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako dílčího útoku pokračujícího trestného činu. Podle obviněného uvedený skutek vykazuje jiný způsob provedení než skutky popsané pod body 1. až 11. v tomtéž výroku o vině. Dále obviněný zpochybnil skutková zjištění a nesouhlasí s provedenými důkazy, zejména pak poukazuje na zastavení trestního stíhání obviněného T. H. v jiné trestní věci.
Závěrem svého dovolání obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. P. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru dílčí útok pod bodem 12. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně splňuje podmínky pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku a je součástí pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Jak dále uvádí státní zástupkyně, znaky skutkové podstaty citovaného zločinu byly naplněny i po stránce subjektivní. S ohledem na své podnikatelské zkušenosti totiž obviněný musel být srozuměn s tím, že při nedostatku vlastní odborné způsobilosti v oboru účetnictví a daní může způsobit popsaný protiprávní následek. Podle státní zástupkyně neodpovídají dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ty námitky obviněného, jimiž zpochybnil skutková zjištění a poukázal na tzv. procesní odklon ve věci obviněného T. H.. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. P. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. P. však v převážné části své argumentace obsažené v dovolání nesouhlasí s některými rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s důkazy, na jejichž podkladě soudy dospěly k těmto skutkovým zjištěním. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná apod.) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl nebo opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v uvedených směrech z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového děje, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného M. P. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný M. P. tedy v podstatné části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Proto Nejvyšší soud nemohl posuzovat ani námitky obviněného M. P., jimiž s poukazem na výsledky trestního řízení ve věci obviněného T. H. zpochybnil postup odvolacího soudu při hodnocení některých důkazů (zejména existenci účetních dokladů). Předmětem tohoto trestního řízení totiž nebylo posuzování viny obviněného T. H., takže výsledky, k nimž dospěly orgány činné v jeho trestní věci, nelze bez dalšího vztahovat k závěrům v trestní věci obviněného M. P.. Ostatně tento obviněný zmíněnou námitkou v podstatě jen zpochybnil výsledky provedeného dokazování v nyní posuzované věci, takže není způsobilá naplnit hmotněprávní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak již Nejvyšší soud výše zdůraznil.
V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného M. P., v jejímž rámci namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily jeho zavinění a v případě dílčího útoku popsaného pod bodem 12. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i otázku pokračování v trestném činu.
K subjektivní stránce zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku Nejvyšší soud nejdříve obecně připomíná, že k jeho spáchání se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 tr. zákoníku) a postačuje zde i nepřímý (eventuální) úmysl [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Jak přitom vyplývá z dosavadní ustálené a nadále použitelné judikatury Nejvyššího soudu, o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl ke vzniku následku významného pro trestní právo (srov. rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině pak lze usuzovat na srozumění pachatele se způsobením následku z toho, že nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 171).
Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil v tzv. uvozovací větě k jednotlivým dílčím útokům pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve výroku o vině ve svém rozsudku, svědčí o existenci zavinění obviněného M. P. přinejmenším ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak správně konstatoval i odvolací soud (viz s. 4 odůvodnění jeho rozsudku). Zmíněná forma zavinění pak vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného v označené skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a vyjádřeného zejména formulacemi, podle kterých obviněný „… daňové doklady úmyslně nezavedl do daňových přiznání za jednotlivá daňová období od počátku roku 2003 do konce roku 2007 a úmyslně neodvedl daň z přidané hodnoty ... s úmyslem neodvést Finančnímu úřadu v České Lípě daň z přidané hodnoty …“. Z uvedeného popisu – byť si lze jistě představit poněkud výstižnější vyjádření subjektivní stránky – a z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je totiž patrné, že obviněný byl přinejmenším srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] s neplněním zákonné povinnosti přiznat a odvést ze svého podnikání příslušnému správci daň z přidané hodnoty ve výši, která zde dosáhla částky 10 339 699,- Kč.
Ostatně obviněný M. P. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jeho poněkud obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného zločinu spáchaného skutkem popsaným pod body 1. až 12. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného M. P. popsaného v uvedené skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu státu na řádném přiznání a placení daní, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Tento závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného M. P., že nerozuměl problematice účetnictví. Neznalost účetnictví rozhodně není okolností, která by vylučovala protiprávnost a trestnost činu spáchaného obviněným. Povinností každého podnikatele je mimo jiné zajistit řádné vedení účetnictví (např. prostřednictvím osoby k tomu odborně způsobilé) a rovněž náležité a včasné přiznání a placení daní. Jestliže obviněný záměrně a po poměrně dlouhou dobu nerespektoval zmíněné základní zákonné povinnosti, je trestně odpovědný za své protiprávní chování.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou námitku obviněného M. P., jejímž prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného skutkem popsaným pod body 1. až 12. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.
V souvislosti s touto námitkou obviněný M. P. poukázal také na skutečnost, že mu byla dne 26. 4. 2005 zrušena registrace plátce daně z přidané hodnoty. Podle §6 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v době spáchání posuzovaného skutku, byla osoba povinná k dani, která měla sídlo, místo podnikání nebo provozovnu v tuzemsku, osvobozena od uplatňování daně, jestliže její obrat nepřesáhl za nejbližších 12 předcházejících po sobě jdoucích kalendářních měsíců částku 1 000 000 Kč, pokud tento zákon nestanovil jinak. Podle názoru Nejvyššího soudu je však zkrácení daně z přidané hodnoty možné i tehdy, když pachatel nesplnil svou zákonnou povinnost zaregistrovat se u příslušného správce daně jako plátce daně z přidané hodnoty. Jak totiž mimo jiné vyplynulo z vyjádření Finančního úřadu v České Lípě (viz č. l. 1 trestního spisu vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 5/2010), ke zrušení registrace obviněného M. P. jako plátce daně z přidané hodnoty došlo z důvodu neplnění jeho zákonných povinností včetně povinnosti podat daňové přiznání [viz §106 odst. 7 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty]. V trestní věci obviněného to však znamená, že ani rozhodnutí o zrušení registrace obviněného jako plátce daně z přidané hodnoty k výše uvedenému dni nemělo vliv na jeho povinnost přiznat tuto daň a zaplatit ji příslušnému správci daně, pokud v rozhodném období dosáhl zdanitelného plnění (§2 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty). Trestní postih pachatele za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku spáchaný nepodáním přiznání k dani z přidané hodnoty a nezaplacením této daně (tj. zatajením existující daňové povinnosti) je totiž možný bez ohledu na skutečnost, zda je pachatel (resp. příslušný daňový subjekt, za který pachatel jedná) registrovaným plátcem daně z přidané hodnoty či nikoli (k tomu viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 34/2006 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto nepovažuje ani tuto námitku obviněného za důvodnou.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tvrzením obviněného M. P., v němž soudům nižších stupňů vytkl nesprávné posouzení dílčího útoku popsaného pod bodem 12. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako součásti pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku. K pokračování v trestném činu Nejvyšší soud připomíná, že podle §116 tr. zákoníku se jím rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem pachatele naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Jak je mimo jiné patrné z popisu skutku obsaženého pod body 1. až 12. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se dopustil jednotlivých dílčích útoků stejným způsobem provedení (vystavením faktur za uskutečněná zdanitelná plnění, přijetím plateb a následným nepodáním daňového přiznání a neodvedením daně z přidané hodnoty příslušnému správci daně za inkriminovaná období). Stejně tak jsou tyto dílčí útoky spojeny blízkou časovou souvislostí a předmětem útoku, neboť obviněný se těchto útoků dopouštěl průběžně od roku 2003 do konce roku 2007, v nichž nepřiznával neodváděl příslušnou daň z přidané hodnoty. Nejvyšší soud pak nemá žádné pochybnosti ani o jednotném záměru obviněného, kterým bylo získání obohacení na úkor státu, neboť posuzovaný zločin spáchal ve velkém rozsahu a svým jednáním naplnil skutkovou podstatu stejného trestného činu. V trestní věci obviněného tak soudy nižších stupňů postupovaly správně a zcela v souladu se zákonem, pokud dospěly k závěru o tom, že označený dílčí útok je součástí jednoho pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Námitka obviněného založená na opačném tvrzení je proto nedůvodná.
Vzhledem ke všem popsaným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. P. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení, které mu předcházelo. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného M. P. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Pokud jde o podnět obviněného M. P., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 10. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y