ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1299.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1299/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. listopadu 2011 o dovolání, které podal obviněný R. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 3 To 35/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 1/2010, takto:
Podle §265l odst. 2 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby svůj rozsudek ze dne 24. 6. 2011, sp. zn. 3 To 35/2011, doplnil o výrok, jímž rozhodne o odvolání obviněného R. H. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 4 T 1/2010.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 4 T 1/2010, byl obviněný R. H. odsouzen pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 1. 2010, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to mu byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání podle živnostenského zákona a obchodního zákoníku na dobu osmi roků. Dále krajský soud vyslovil trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to razítka společnosti ALTA-COMPANY, s. r. o., založeného v příloze č. 1 trestního spisu, a gumového polštářku otisku razítka společnosti DP CONSULT, s. r. o., který je založen v příloze č. 2 trestního spisu.
Proti tomuto rozsudku podala v neprospěch obviněného odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a to v rozsahu výroku o vině i trestu, současně podal odvolání obviněný R. H., jehož konkrétní výhrady směřovaly výlučně proti výroku o vině. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2011 rozsudkem sp. zn. 3 To 35/2011 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že uznal obviněného R. H. vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za uvedený trestný čin uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání šesti roků podle §240 odst. 3 tr. zákoníku se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku a současně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu vykonávat v obchodních společnostech činnost statutárního orgánu, prokury a jejich zastupování na základě plné moci a zákazu podnikání fyzické osoby s registrací plátce DPH na dobu šesti roků podle §73 odst. 1 tr. zákoníku. Vrchní soud znovu vyslovil i trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to razítka společnosti ALTA-COMPANY, s. r. o., které je založeno v příloze č. 1 trestního spisu, a gumového polštářku otisku razítka společnosti DP CONSULT, s. r. o., který je založen v příloze č. 2 trestního spisu.
Obviněný podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím obhájkyně dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Chybějícím výrokem je podle obviněného rozhodnutí odvolacího soudu o jeho odvolání. Přestože podle uvozující části napadeného rozsudku byla předmětem veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze obě ve věci podaná odvolání, je s ohledem na výsledek řízení evidentní, že odvolací soud nerozhodl ve výroku svého rozsudku o odvolání, které podal obviněný. Novým rozhodnutím ve věci mu byl totiž uložen přísnější trest, čímž odvolací soud vyhověl odvolání státní zástupkyně, která jej podala v neprospěch obviněného.
Vadu v hmotně právním posouzení skutku spatřoval dovolatel v nesprávném posouzení subjektivní stránky trestného činu. Namítl, že úmysl, minimálně nepřímý, se u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby musí vztahovat i na to, že povinná platba je zkracována. Vyslovil názor, že v dané trestní věci nebyla existence tohoto znaku skutkové podstaty prokázána. Spatřoval rozpor mezi konstatováním odvolacího soudu, že jednal v pozici tzv. bílého koně, a přesto byl odsouzen, z čehož dovodil nedostatečné hodnocení otázky subjektivní stránky soudy obou stupňů. Svůj vlastní názor na podle něho „správný postup“ vyjádřil tím, že pro trestní odpovědnost osoby, jež plní funkci tzv. bílého koně, je nezbytné, aby měla zásadní a nezastupitelný podíl na trestné činnosti, aby si byla vědoma objemu finančních prostředků, z nichž by měla možnost si dovodit výši daňové povinnosti. Obviněný však svou účast na podnikání v obou obchodních společnostech omezil na pouhé podepisování daňových přiznání, navíc u některých listin nebylo možné jednoznačně určit, že se jedná o jeho vlastní podpis. Proto bylo třeba respektovat zásadu „in dubio pro reo“. Za situace, kdy obviněný neměl představu v jakém objemu obchody probíhají, tak mu nemohl být znám skutečný rozsah daňové povinnosti. Z těchto důvodů i v případě, kdy Nejvyšší soud shledá úmyslné zavinění ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, není podle přesvědčení obviněného možné dovodit ani nedbalost ve vztahu k těžšímu následku podle kvalifikované skutkové podstaty. Dále obviněný vznesl námitku proti „výši škody“, považoval ji za neprokázanou a ohradil se proti použití výsledků šetření správce daně pro účely trestního řízení. V závěru dodal, že argumentace odvolacího soudu, že zboží bylo prodáno v České republice, protože nebylo prokázáno, že bylo vyvezeno do zahraničí, je v rozporu se zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a s důkazním břemenem k prokázání viny. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného R. H. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný R. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je důvodné pouze v části vytýkající vadu chybějícího výroku ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je proto možné namítat nesprávnost právního posouzení skutku, tj. vadnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn. Stejně tak jiné nesprávné hmotně právní posouzení předpokládá nesprávnou aplikaci hmotného práva určité soudy zjištěné skutkové okolnosti. Je tak zřejmé, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. Nemůže tak bez dalšího provádět změny okolností, za nichž byl čin spáchán, přičemž s ohledem na omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení se takový postup považuje za zcela výjimečný. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, který směřuje proti již pravomocnému rozhodnutí, a proto je vázáno na omezené v zákoně výslovně definované vady, jejichž zjištění může znamenat zrušení napadeného rozhodnutí.
Obviněný se převážnou částí svých námitek, které podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ocitl mimo jeho rámec, a Nejvyšší soud se jimi v podstatě nemohl zabývat. Tento charakter mají tvrzení obviněného týkající se osobní angažovanosti v obou obchodních společnostech, jež měla být omezena na pouhé podepisování listin, předkládaných daňovému úřadu, a to jen těch, u nichž znalec určil jednoznačně podpis obviněného. Otázku své možné trestní odpovědnosti pak obviněný odmítl dovodit (na rozdíl od soudů) ze své pozice tzv. „bílého koně“, jíž zastával, a odkazem na pravidlo „in dubio pro reo“ se dožadoval zhodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch včetně určení rozsahu daňové povinnosti. Tím však obviněný zpochybnil výsledky dokazování a především způsob, jakým soudy obou stupňů hodnotily důkazy ve věci provedené. Jeho námitky tak sice formálně směřují proti právnímu posouzení skutku zjištěnému soudy, ale fakticky jsou odlišné od těch skutkových okolností, na nichž byl založen výrok o vině obviněného vyslovený v rozsudku odvolacího soudu.
Již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlil, na podkladě kterých důkazů dovodil, že účast obviněného na vlastním podnikání obou obchodních společností nespočívala v „pouhém podepisování daňových podkladů“, jak se snažil od počátku tvrdit, ale projevovala se aktivnější činností obviněného jak navenek vůči třetím osobám, tak směrem dovnitř obou společností, v nichž vykonával funkci jednatele. Přestože odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, ztotožnil se s naprostou většinou argumentů soudu prvního stupně týkajících se vlastní účasti obviněného na podnikání i jednání vůči příslušným finančním úřadům a v podstatě jen doplnil popis skutku tak, aby odpovídal správným a úplným zjištěním okresního soudu. Obviněný tak ve svém dovolání v podstatě zopakoval naprosto shodné výhrady, jež uplatňoval v průběhu své obhajoby od počátku trestního řízení i ve svém odvolání. Otázku své viny, resp. neviny, tak postavil na jiné verzi skutkových okolností, než z jaké vycházely soudy nižších stupňů a jež vedla ke spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Takový způsob použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však není přípustný a skutečný obsah těchto námitek neodpovídá ani jiným v zákoně uvedeným dovolacím důvodům. Nesprávnost právního posouzení skutku totiž obviněný spatřuje v „nesprávném hodnocení provedených důkazů“ upraveném v ustanovení práva procesního zejména §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Svou beztrestnost tak obviněný založil na takových skutkových závěrech, jež se neshodují se zjištěním soudů popsaném v odsuzujícím rozsudku, a to dovolání neumožňuje.
Dovolatel současně zpochybnil způsob určení „výše škody“, přičemž citoval obsah třetí právní věty judikátu publikovaném pod č. 20/2002 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud v ní na podkladě svého rozsudku ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, vyjádřil svůj právní závěr, že „výsledky, k nimž v otázce rozsahu daňové povinnosti a jejího nesplnění (zkrácení) dospěl v daňovém řízení správce daně (příslušný finanční úřad), nelze bez dalšího přejímat do trestního řízení a toliko na jejich podkladě není možné činit závěr o existenci či neexistenci trestní odpovědnosti obviněného za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák.“ Tento judikát platí nadále i v nové právní úpravě u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Výhrady, jež v citovaném rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud ve vztahu k možnosti použití výsledků daňového řízení pro určení trestní odpovědnosti pachatele za daňový delikt, měly svůj původ v nedůsledném postupu orgánů činných v přípravném řízení. Provedly totiž nedostatečné šetření ohledně skutečné výše zdanitelných příjmů obviněného, ačkoli z důkazů, které byly v dané věci již opatřeny, byl zřejmý rozdíl mezi tím, co obviněný skutečně přijal a tím, co uvedl v podkladech pro příslušný finanční úřad za účelem stanovení výše daňového nedoplatku. Nejvyšší soud proto vytýkal orgánům činným v přípravném řízení, že učinily ve věci předčasný závěr o trestní odpovědnosti obviněného, pokud vycházely výhradně z výsledků daňového řízení příslušného správce daně, aniž by sami v souladu se zásadami oficiality (§2 odst. 4 tr. ř) a zásady vyhledávací (§2 odst. 5 tr. ř.) provedly další důkazy v dostatečném rozsahu, a umožnily tak následné posouzení trestní odpovědnosti obviněného ze všech hledisek, jak ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Citovaný případ však nesnese srovnání s trestní věcí obviněného R. H. Podkladem určení rozsahu daňové povinnosti obou obchodních společností totiž byly soudům nejen výsledky, k nimž dospěly oba příslušné finanční úřady, ale i další důkazy, zejména týkající se deklarovaného zpětného vývozu zboží. Pokud soudy po náležitém, logickém a přesvědčivém hodnocení těchto důkazů určily výši zkrácení daně právě z podkladů předložených správci daně, nelze jim takový postup vyčítat, neboť se týkal pouhého aritmetického součtu hodnot zboží, jež mělo být vyváženo mimo Českou republiku a tudíž zbaveno povinnosti odvodu daně z přidané hodnoty, jejíž výše pak je stanovena zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud správně poukázal na to, že soud prvního stupně vyšel z údajů o celkové hodnotě zboží dovezeného z Asie do České republiky, kterou zjistil ze zpráv Celního úřadu v Mošnově, hodnoty zboží, u něhož bylo prokázáno, že bylo prodáno v České republice, vyplývající z formulářů „SCAC 2004“, podpořených zprávami přepravců a policie Slovenské a Maďarské republiky, a základní sazby daně ve výši 19 %, z nichž jednoduchým výpočtem určil výši zkrácení daně z přidané hodnoty. V důsledku jednání obviněného, který předkládal příslušným správcům daně daňová přiznání a předstíral vývoz zboží původně dovezeného z Asie do dalších evropských zemí, nebyla odvedena daň z přidané hodnoty. V důsledku takového jednání pak došlo ke snížení fiskálních příjmů státu, jež by nenastalo, pokud by obviněný nejednal protiprávně.
Nejvyšší soud k formulaci této části dovolacích námitek připomíná, že „škoda“ ani její výše není znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, a to ani v jeho kvalifikované podobě. Pro naplnění základní skutkové podstaty je nutný „větší rozsah“ zkrácení daně nebo jiné povinné platby. Ten odpovídá částce získané rozdílem mezi výší skutečně přiznané a uhrazené daně (či jiné platby) a její výší odpovídající zákonným požadavkům. S ohledem na charakter daně, popř. jiné platby, které mají pouze jediné, a to finanční hledisko, aplikují se na určení výše rozsahu pravidla uvedená v ustanovení §138 odst. 1, 2 tr. zákoníku o škodě.
V podstatě jediná z obviněným uplatněných dovolacích námitek by mohla být označena za námitku vytýkající aplikaci hmotného práva – existenci znaku zavinění ve vztahu k základní i kvalifikované skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Převážná část argumentů, jimiž se snažil dovolatel podpořit svůj názor o chybějícím úmyslu, však má svůj původ v jiné verzi skutkového stavu, která již byla zmíněna výše a která se neshoduje se závěry soudů ve věci rozhodujících.
Obviněný v této souvislosti akceptoval úvahu soudů obou stupňů, že v předmětném druhu podnikání plnil úlohu tzv. „bílého koně“, avšak již odmítl nést trestní odpovědnost z této „role“. Vyslovil přesvědčení, že soudy nevěnovaly objasnění otázky zavinění takovou pozornost, jakou si zasluhuje. Připustil možnost potrestat i osobu tzv. „bílého koně“, avšak podle jeho přesvědčení je to možné jen v případech, kdy podíl takové osoby na trestné činnosti bude „zásadní a nezastupitelný“, a rovněž si musí být vědoma objemu finančních prostředků, s nimiž obchodní společnost podnikala, a z toho vyplývající alespoň orientační výše daňové povinnosti. Následně zopakoval svou obhajobu již zmíněnou, že on sám v obou společnostech pouze podepisoval daňová přiznání, a to jen některá, aniž by se zúčastnil samotné obchodní činnosti. Tvrdil, že v řízení nebylo prokázáno, že by mohl vědět o výši daňové povinnosti obou obchodních společností, existenci úmyslu připustil nanejvýš u základní skutkové podstaty, avšak ve vztahu k přísnější kvalifikaci odmítl i nedbalostní formu zavinění.
Z citace zásadních dovolacích námitek obviněného je tak zcela zřetelný jejich skutkový charakter, neboť obviněný jako základ svých výhrad proti existenci znaku zavinění použil jiný průběh své osobní účasti na podnikání obou obchodních společností, než jaká byla základem jeho odsouzení.
Nejvyšší soud již v předcházející části svého usnesení zmínil skutečnosti týkající se osobní účasti obviněného na vlastním podnikání společností ALTA-COMPANY, s. r. o., a DP CONSULT, s. r. o., v nichž byl statutárním orgánem. Jejich jménem uzavřel mandátní smlouvy a udělil plné moci k obstarání obchodních záležitostí týkajících se nákupu, dovozu a prodeje textilního zboží z Asie, v rozhodném období pak podepisoval přiznání k dani z přidané hodnoty a souhrnná hlášení, za což dostával měsíčně odměnu ve výši 25.000,- Kč. Označení obviněného jako tzv. „bílého koně“ v podstatě oba soudy zdůvodnily tím, že byl za svou činnost odměňován výrazně menší částkou, než jaká odpovídala předpokládaným ziskům z prodeje dovezeného zboží, které tak musely plynout ve prospěch jiných osob. Tuto úlohu si však obviněný evidentně vybral sám, hlavním motivem mu byla právě finanční odměna. Nemůže se zbavit své trestní odpovědnosti přesto, že z provedených důkazů lze dovodit účast jiných osob na trestné činnosti související s dovozem a fingovaným vývozem zboží za účelem zkrácení daňové povinnosti. S ohledem na zásadu obžalovací, kterou již soudy zmínily, je možné určit v soudním řízení vinu jen těch osob, na něž byla podána obžaloba, a to i tehdy, je-li ze shromážděných důkazů evidentní i podíl dalších osob na stíhané trestné činnosti. V projednávané věci zjištěná účast obviněného na obchodním podnikání obou společností nevzbuzuje jakékoli pochybnosti o tom, že byl informován o rozsahu a hodnotách obchodních transakcí, jichž se týká vymezená doba spáchání činu. Jestliže pak po dobu téměř dvou roků docházelo k podvodnému plnění daňové povinnosti, jehož výsledkem mělo být celkové zkrácení daně převyšující 20 milionů Kč, kdy v částce 7 512 384,- Kč byl čin dokonán a ve zbývajícím rozsahu čin dospěl jen do stadia pokusu, je závěr o úmyslu obviněného zcela na místě. Nejvyšší soud nemá důvodu zpochybnit zcela správnou úvahu soudů o tom, že obviněný jednal v přímém úmyslu zkrátit daň nejen ve větším rozsahu, jak by odpovídalo základní skutkové podstatě §240 odst. 1 tr. zákoníku, ale i ve velkém rozsahu ve smyslu odstavce 3 tohoto ustanovení. Jen díky kontrolní činnosti správce daně, (který byl také účelově změněn právě z důvodu obavy z odhalení), nebyla daň zkrácena v zamýšleném rozsahu a čin byl tak správně právně kvalifikován jako dílem dokonaný (rozsah překročil částku pěti milionů Kč), dílem nedokonaný ve stadiu pokusu.
Správnost trestního postihu obviněného je možné ještě podpořit odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, publikované pod č. T 1147 v sešitě 51 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném v nakladatelství C. H. Beck. V posuzované trestní věci totiž byl za pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 a §148 odst. 2, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen ve zkratce „tr. zák.“, (v současné úpravě mu odpovídá ustanovení §240 odst. 1, 2 tr. zákoníku), odsouzen pachatel, který prostřednictvím účetnické společnosti uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty s použitím fiktivních faktur. Nejvyšší soud u tohoto obviněného shledal naplnění vědomostní složky úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. na podkladě zjištění, že obviněný podepsal tyto faktury jako statutární orgán obchodní společnosti, která měla být příjemcem zboží, jež však ve skutečnosti nikdy dodáno nebylo. Pokud jde o volní složku úmyslu, dovodil ji Nejvyšší soud právě z postavení obviněného, který ve společnosti, jež v rozporu se skutečností deklarovala příjem zboží, zastával funkci jednatele. Za přijetí tohoto postu přijímal obviněný finanční odměnu, aniž by však fakticky odváděl jakoukoli činnost a plnil některou z povinností jednatele společnosti s ručením omezeným. Tímto svým postojem obviněný demonstroval svůj vztah lhostejnosti k možnému následku spočívajícímu v tom, že vystavené faktury nebudou odpovídat skutečnému stavu a mohou být použity k získání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Obviněný tak nepočítal z žádnou okolností, která by mohla případnému trestnímu následku zabránit, a s jeho vznikem tak byl srozuměn. Za této situace Nejvyšší soud potvrdil jako správný právní závěr soudů nižších stupňů, které u obviněného shledaly zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. /srov. §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku/.
Ze srovnání skutkových okolností trestní věci obviněného R. H. s věcí, o níž rozhodoval senát 7 Tdo Nejvyššího soudu, je naplnění subjektivní stránky v jeho případě ještě zřetelnější. Obviněný R. H. totiž nevykonával svou funkci jednatele obou obchodních společností výlučně formálně jako obviněný ve srovnávané trestní věci. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu pak navíc zpochybňuje i dovolatelem tvrzené podmínky trestnosti osoby jednající v postavení tzv. „bílého koně“. Přestože pachatel v podstatě pouze podepisoval jemu předložená daňová přiznání , jimiž bylo deklarováno zaplacení zboží na podkladě fiktivních faktur za účelem neoprávněného vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, byla jeho nečinnost v podnikání a nezájem o hospodaření obchodní společnosti (tedy formální jednatelství) vyložena jako srozumění se vznikem škodlivého následku předpokládaného trestním zákonem. Uvedený případ tedy svědčí o tom, že i v případě skutkové verze, kterou soudům předkládal obviněný R.H., by společně s dalšími okolnostmi došlo k jeho odsouzení.
Nejvyšší soud tak posoudil tu část dovolání obviněného R. H., v níž tvrdil existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako neopodstatněnou, v převážné části podanou z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
Naopak důvodným shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného ohledně výhrady proti chybějící části napadeného rozsudku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, tak i obviněný R. H. Státní zástupkyně směřovala svůj řádný opravný prostředek v neprospěch obviněného v rozsahu výroku o vině i trestu, obviněný proti výroku o vině. Z uvozující části napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze je zcela evidentní, že předmětem veřejného zasedání konaného dne 24. 6. 2011 byla obě podaná odvolání. V samotném výroku tohoto rozsudku však již chybí jasné označení toho opravného prostředku, na jehož podkladě odvolací soud výrok učinil, přičemž není ani patrné, zda tak učinil z podnětu obou podaných odvolání. K objasnění této otázky nepřispělo ani odůvodnění napadeného rozsudku, neboť v něm Vrchní soud v Praze nevyjádřil evidentním a nezpochybnitelným způsobem, co bylo podkladem pro odsuzující rozsudek.
Nejvyšší soud proto musel hodnotit opodstatněnost námitky dovolatele o chybějícím výroku porovnáním výrokové části rozsudků soudu prvního a druhého stupně, a současně i obsahu obou podaných odvolání. Přitom dospěl k přesvědčení, že Vrchní soud v Praze, ačkoli projednal oba opravné prostředky, rozhodl pouze o odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a odvolání obviněného R. H. ponechal bez rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze poté, co zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, vyslovil sám výrok o vině. V něm jednak rozšířil jednání pod bodem 1) o tu část, kdy obviněný R. H. jako jednatel obchodní společnosti ALTA-COMPANY, s. r. o., podal nepravdivé čtvrtletní přiznání k dani z přidané hodnoty u Finančnímu úřadu ve Frýdku-Místku, dále zvýšil rozsah zkrácené daně z přidané hodnoty za období 4. čtvrtletí 2005 a 1. a 2. čtvrtletí 2006 o částku 4 089 293,- Kč v dokonané části trestného činu, neboť daň byla Finančním úřadem ve Frýdku-Místku a Finančním úřadě v Trutnově doměřena až dodatečně. Pokud jde o část týkající se trestu, tak odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání šesti let, tj. o jeden rok zpřísnil výměru tohoto trestu. Dále pak stejně jako soud prvního stupně ukládal obviněnému trest zákazu činnosti, jehož výměru o dvě léta snížil a výstižněji definoval jeho obsah. Trest propadnutí věci pak obviněnému vrchní soud ukládal ve stejném rozsahu jako krajský soud.
Ze srovnání výroků o vině a trestu obou odsuzujících rozsudků, jež byly v dané věci vyneseny, vyplývá, že v odvolacím řízení došlo k celkovému zhoršení postavení obviněného z důvodu rozšíření protiprávního jednání a především mu byl uložen přísnější trest odnětí svobody, a to o celý jeden rok. Přestože mu byl zkrácen trest zákazu činnosti, je nesporné, že odsouzení k delšímu trestu odnětí svobody, jenž omezí obviněného na svobodě, znamená pro něho citelnější újmu, než kratší doba výkonu trestu zákazu činnosti. Rovněž nelze přehlédnout skutečnost, že sám obviněný se ve svém odvolání omezil výlučně na námitky proti výroku o vině vyslovenému soudem prvního stupně, a nijak nebrojil proti trestu zákazu činnosti, aby event. mohlo být uvažováno o tom, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací učinil svůj odsuzující výrok alespoň zčásti na podkladě odvolání obviněného. Za této situace nezbývá než konstatovat, že v napadeném rozsudku soudu druhého stupně skutečně chybí rozhodnutí o podaném řádném opravném prostředku obviněného R. H.
Závěrem je možné pouze doplnit, že není pravdivé tvrzení dovolatele, že by se Vrchní soud v Praze nijak nezabýval jeho odvolacími námitkami. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že se snažil vypořádat s jeho obhajobou a reagoval i na uplatněné výhrady proti výroku o vině, avšak své úvahy již opomněl vyjádřit rozhodnutím (srov. zejména str. 8 rozsudku).
Výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu je proto zatížen vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., a v této části bylo proto podané dovolání důvodné. V souladu s ustanovením §265l odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl tak, že přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby rozhodl o chybějícím výroku o odvolání obviněného. Podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. listopadu 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová