ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1429.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 1429/2011-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 11. 2011 o dovolání, které podal obviněný J. J. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 55 To 317/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 368/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. J. byl rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. 4 T 368/2006, uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), jehož se dopustil společně s obviněným R. V. skutkem konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl obviněný J. J. odsouzen podle §118 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli jednotliví poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného J. J. , které podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 55 To 317/2009, podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný J. J. podal dne 11. 10. 2011 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. Obviněný sice ve svém dovolání výslovně nerozlišil námitky k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům, avšak z jeho kontextu lze dospět k závěru, že svou argumentaci založil na námitkách, které se vztahují jen k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný setrval na svém tvrzení, že nespáchal skutek, který mu byl kladen za vinu, přičemž podle jeho názoru v řízení před soudy nižších stupňů nebyl prokázán jeho úmysl porušit zájem chráněný ustanovením §118 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. o trestném činu neoprávněného podnikání. Jak dále obviněný zdůraznil, věřil svědkyni M. Š., která měla zařídit potřebná povolení u příslušného živnostenského úřadu, a pokud se tak nestalo, obviněný zde shledává svůj negativní skutkový omyl ve vztahu ke znaku zmíněného trestného činu spočívajícímu v neoprávněnosti jednání. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudů nižších stupňů o spolupachatelství, neboť nebyl prokázán společný úmysl obviněného a jeho spoluobviněného R. V.. V této souvislosti obviněný poukázal na úvahy odvolacího soudu, které byly učiněny ohledně jednání svědkyně M. Š.. Obviněný však zpochybnil i naplnění objektivní stránky trestného činu neoprávněného podnikání a přitom odkázal na své odvolání. K dovolacím důvodům uvedeným v §265b odst. 1 písm. d) a l) tr. řádu pak obviněný nevznesl žádné konkrétní námitky.
Závěrem svého dovolání obviněný J. J. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 55 To 317/2009, a aby mu podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se nevyjádřil k dovolání obviněného J. J. do dne jeho projednání v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. J. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný J. J. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. První z uvedených dovolacích důvodů je dán tehdy, když byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn v případě, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konečně obviněný uplatnil i dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který záleží v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu se však Nejvyšší soud nemohl zabývat. Jak je totiž z obsahu podaného dovolání patrné, obviněný J. J. neopřel své tvrzení o naplnění tohoto dovolacího důvodu o žádné konkrétní námitky, z nichž by bylo zřejmé, čím a jaké ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání bylo porušeno. Přitom v řízení o dovolání je Nejvyšší soud zásadně vázán rozsahem a důvody dovolání ve smyslu §265f tr. řádu, protože těmito hledisky dovolatel vymezuje rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu (viz §265i odst. 3 až 5 tr. řádu).
Dále obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný J. J. však v části svého dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, a to pokud popírá vůbec spáchání posuzovaného skutku a vytýká neprokázání některých znaků skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., zejména úmyslného zavinění obviněného a jeho společného úmyslu s dalším spolupachatelem. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněný dovozuje v uvedených směrech nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. J., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v podstatě jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného J. J. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tudíž nenaplňuje ani obecně formulovaná námitka obviněného J. J. , v níž soudům nižších stupňů vytkl, že v dosavadním řízení nebyla prokázána objektivní stránka zmíněného trestného činu. I tento závěr totiž obviněný dovozuje z nedostatků, kterými jsou podle jeho názoru zatíženy provedené důkazy a jimiž zpochybňuje skutkové závěry, které vyvodily soudy nižších stupňů z těchto důkazů.
Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud k této námitce obviněného připomíná, že trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytoval služby nebo provozoval výrobní nebo jiné výdělečné podnikání. Objektivní stránka tohoto trestného činu byla charakterizována (což platí i nyní podle §251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „tr. zákoník“) větším rozsahem neoprávněného podnikání pachatele. Za podnikání, které je neoprávněné, se považuje nejen případ, když pachatel vůbec neměl požadované oprávnění k určité podnikatelské činnosti podle živnostenského zákona, obchodního zákoníku nebo jiného zákona, nýbrž i situace, když pachatel při své jinak legální podnikatelské činnosti překročil rámec povolení či jiného oprávnění k podnikání. Znak „ve větším rozsahu“ je přitom dán především tehdy, pokud pachatel neoprávněně podnikal po dobu delší než 6 měsíců (srov. rozhodnutí publikované pod č. 5/1996 Sb. rozh. tr.). K naplnění zmíněného znaku se ovšem zpravidla vyžadují i jiné okolnosti, z nichž lze usuzovat na větší rozsah neoprávněného podnikání (může to být např. celkový souhrn dílčích jednání, která směřovala k zamýšlenému výsledku).
Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů v nyní posuzované trestní věci, obviněný J. J. – zkráceně vyjádřeno – jako podnikatel uzavíral sám nebo na základě smlouvy o spolupráci prostřednictvím nejméně 15 dalších osob s jednotlivými subjekty smlouvy o půjčce, které jsou blíže specifikovány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Na základě těchto smluv uvedené subjekty poskytovaly obchodní společnosti Nové Spoření, s. r. o., jejímž jménem obviněný jednal od 17. 4. 2000, peněžní částky ve výši 3 500,- Kč na dobu 2 roků až 6 let a současně zaplatily tzv. aktivační poplatek ve výši 1 500,- Kč. Obchodní společnost Nové Spoření, s. r. o., se zavázala vyplatit po uplynutí doby trvání předmětné smlouvy věřitelům zhodnocený vklad podle tabulky bonusů a výnosů. Obviněný přitom věděl, že k přijímání půjček jako vkladů od veřejnosti a spravování jejich finančních prostředků nemá zvláštní oprávnění ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících, ve znění pozdějších předpisů. Popsaným jednáním pak obviněný (společně s obviněným R. V.) způsobil věřitelům blíže konkretizovaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně škodu ve výši 708 000,- Kč. Jak tedy jednoznačně vyplývá z tohoto popisu skutku, obviněný naplnil i objektivní stránku trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť k uvedené činnosti neměl potřebné povolení a zmíněným způsobem podnikal po dobu delší než 6 měsíců. Současně obviněný naplnil také znak spočívající v „použití jiného jako pracovní síly“, když v řízení před soudy nižších stupňů bylo prokázáno, že obviněný uzavřel nejméně s 15 osobami smlouvu o spolupráci k tomu, aby mohl uskutečnit popsané jednání. Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o existenci objektivní stránky trestného činu neoprávněného podnikání v posuzovaném případě.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného J. J. , kterými zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Přitom obviněný nesouhlasí ani se závěry soudů obou stupňů v otázce skutkového omylu a spolupachatelství. Uvedené námitky sice formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, byť je rovněž založil především na zpochybnění správnosti rozhodných skutkových zjištění. Nejvyšší soud je však považuje za neopodstatněné.
K otázce zavinění Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že ke spáchání citovaného trestného činu se vyžadovalo zavinění ve formě úmyslu, přičemž postačil i nepřímý úmysl [§4 písm. b) tr. zák.].
Rozhodné skutkové okolnosti zjištěné v posuzované trestní věci pak svědčí o zavinění obviněného J. J. alespoň ve formě eventuálního úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Zmíněná forma zavinění totiž vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž nepochybně věděl o tom, že k této podnikatelské činnosti nemá potřebné povolení (licenci) ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) a §4 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a že takový předmět podnikání není zapsán ani v obchodním rejstříku u obchodní společnosti Nové Spoření, s. r. o., v níž vykonával funkci jednatele. Přesto společně s dalšími osobami poskytoval služby, které spočívaly v přijímání vkladů od veřejnosti a ve spravování těchto vkladů, což je specializovaná činnost vyhrazená bankám a spořitelním úvěrním družstvům, které jsou podrobeny bankovnímu dohledu a dalším opatřením zaměřeným k ochraně vkladatelů. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, jak bylo popsáno ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, za nichž obviněný neoprávněně podnikal, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu státu na kontrole a regulaci podnikání, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam i okolnost, že obviněný J. J. byl zkušeným podnikatelem (podle výpisu z obchodního a živnostenského rejstříku podnikal ve více obchodních společnostech již od roku 1993), který byl povinen znát podmínky rozhodné pro provozování podnikatelské činnosti v souladu s právními předpisy. Proto si musel být vědom toho, že jako podnikatel nemůže provozovat činnosti, k nimž nemá potřebné živnostenské oprávnění či jiné povolení. V tomto směru pak nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle něhož měla zařídit potřebná povolení jednatelka obchodní společnosti Nové Spoření, s. r. o., M. Š.. Jednání obviněného ve vztahu k této okolnosti lze totiž považovat za lhostejné, neboť bezdůvodně spoléhal na to, že v rámci společného podnikání splní důležité povinnosti jiná osoba (tehdy obviněná M. Š.). Přitom jde o takový typ lhostejnosti pachatele, který je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že podnikal neoprávněně, což odůvodňuje eventuální úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k tomuto zákonnému znaku (přiměřeně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo 71/2011, publikované pod č. T 1366. v sešitě 73 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011).
Ze všech shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného J. J. , jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou. Ostatně obviněný ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Navíc obviněný zaměřil své výhrady ohledně subjektivní stránky do značné míry na zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což neodpovídá již výše zmíněnému výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud proto neakceptoval ani tvrzení obviněného o jeho negativním skutkovém omylu. Skutkový omyl je dán v případě, když příslušná osoba při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou takovou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu. V tomto případě sice nejedná úmyslně, ale není tím dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti (viz §18 odst. 1 tr. zákoníku). Jak totiž jednoznačně vyplynulo ze skutkových zjištění, obviněný věděl o tom, že obchodní společnost Nové spoření, s. r. o., jejímž jménem jednal, neměla příslušnou bankovní licenci, bez které nesměl přijímat vklady od veřejnosti. Pokud spoléhal pouze na uvedené vyjádření spoluobviněné M. Š. a tuto okolnost si neověřil, nemůže se zprostit své trestní odpovědnosti za posuzovaný trestný čin jen tvrzením, že ve vztahu ke znaku neoprávněnosti jednal v negativním skutkovém omylu. Každý podnikatel je totiž povinen seznámit se alespoň se základními právními, organizačními a ekonomickými podmínkami, za nichž může provozovat své podnikání. Zjištění potřeby a rozsahu oprávnění k provozování určitého podnikání bezpochyby patří ke zmíněným základním podmínkám, takže námitka obviněného o existenci negativního skutkového omylu je nejen neopodstatněná, ale z větší části ani neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc omluvitelná neznalost protiprávnosti činu by mohla založit nanejvýš právní omyl (ve smyslu §19 tr. zákoníku), a nikoli skutkový omyl.
V souvislosti s předchozími námitkami obviněný J. J. uplatnil i výhrady, jimiž zpochybnil správnost závěru soudů nižších stupňů o tom, že jednal ve spolupachatelství s obviněným R. V.. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. předpokládalo úmyslné společné jednání dvou nebo více trestně odpovědných osob a jejich úmysl k tomu směřující. V obecné rovině se za společné jednání považuje především situace, když každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky příslušné skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Dále může jít o případ, pokud každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků určitého trestného činu, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje všechny znaky jeho skutkové podstaty obsažené v trestním zákoně. Konečně je spolupachatelstvím i alternativa, jestliže počínání každého ze spolupachatelů sice samo o sobě nenaplňuje žádný ze znaků skutkové podstaty určitého trestného činu, ale ty jsou naplněny až souhrnem jednání všech spolupachatelů (srov. dosud použitelná rozhodnutí pod č. 15/1967 a č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr. v odůvodnění). Přitom shodný (společný) úmysl spolupachatelů nelze ztotožňovat s jejich výslovnou dohodou, protože ke spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., resp. podle §23 tr. zákoníku postačí, aby společný úmysl spolupachatelů vyplýval alespoň z jejich konkludentní dohody (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 269). Z popisu rozhodných skutkových okolností vtělených do výroku o vině i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu pak nepochybně vyplývá shodný (společný) úmysl obviněných J. J. a R. V., protože jednali po vzájemné dohodě každý z nich si musel být vědom toho, že k popsanému přijímání vkladů od veřejnosti nemají příslušné oprávnění. Nejvyšší soud proto považuje uvedené námitky obviněného J. J. za neopodstatněné.
Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti právního posouzení skutku spáchaného obviněným J. J., kterým naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný J. J. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný J. J. ve svém dovolání namítl existenci dovolacích důvodů v předcházejícím řízení podle již zmíněných ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. K těmto důvodům dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že k prvnímu z nich obviněný neuplatnil žádné námitky a ohledně druhého jde o námitky, které mu zčásti neodpovídají a zčásti jsou neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. J. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody uvedenými v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného J. J. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 30. 11. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y