ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1544.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 1544/2010-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2011 o dovolání obviněného MVDr. J. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 2 To 75/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 4/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvinění MVDr. J. M. a J. S. byli rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 1 T 4/2007, uznáni vinnými trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), a neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Za to krajský soud uložil každému z obviněných úhrnný trest odnětí svobody podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., a to obviněnému MVDr. J. M. v trvání sedmi roků a obviněnému J. S. v trvání pěti roků. Pro výkon uložených trestů byli obvinění zařazeni podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. krajský soud uložil obviněným trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu podnikání s předmětem bankovní činnost. Obviněnému J. S. bylo současně uloženo podle §72 odst. 2 písm. a) tr. zák. ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní. Soud rovněž rozhodl v adhezním řízení tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. vyslovil povinnost oběma obviněným společně a nerozdílně nahradit poškozeným specifikovaným ve výroku o vině škodu, přičemž někteří poškození byli podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podali oba obvinění odvolání, na jejichž podkladě Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 2 To 75/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a nově rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněné uznal vinnými trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1 tr. zák., kterých se měli dopustit v podstatě tím, že v době od 5. 9. 1995 do 16. 6. 1998 jako společníci (nikoliv „majoritní vlastníci“) a jednatelé společnosti 1. Moravský kapitálový a investiční servis, s. r. o., se sídlem v Brně, IČ 63472805 (dále jen „Společnost“), po vzájemné dohodě a ve vzájemné součinnosti bez licence České národní banky působit jako banka ve smyslu zákona o bankách, uzavřeli prostřednictvím obchodních zástupců na různých místech celé České republiky s celkem 605 poškozenými osobami dohromady 637 smluv o kapitálovém zhodnocení a oboustranné podpoře zájmů, v nichž se Společnost zavázala převzít od poškozených vklad do kapitálového portfolia Společnosti a vyvíjet činnost k zajištění smluvní odměny poškozených ve výši 21% ročně ze základního vkladu, který činil 5.000, - Kč, 25% ročně z investičního vkladu, který představoval vše nad rámec základního vkladu, případně 19,5% ročně z vkladu poškozeného – nečlena Investičního klubu Moravia, a tuto odměnu vyplatit do 13. dne měsíce následujícího od uplynutí jednoho roku trvání smlouvy. Žádnou takovou činnost vedoucí ke zhodnocení vkladů však obvinění nevyvíjeli, již od počátku uzavírání smluv jim muselo být zřejmé, že smluvní závazky nebude Společnost schopna u většiny poškozených splnit, a byli tedy srozuměni s nevyplacením vkladů a odměn, přičemž na základě uvedených smluv získali celkem 8.454.173,50 Kč, z čehož vyplatili poškozeným 91.510,- Kč, tedy způsobili celkovou škodu 8.362.663,50 Kč.
Za to odvolací soud podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil každému z obviněných úhrnný trest odnětí svobody, a to obviněnému MVDr. J. M. v trvání pěti roků a J. S. v trvání tří roků a šesti měsíců. Pro výkon trestů zařadil vrchní soud obviněného MVDr. J. M. podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou a obviněného J. S. podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem a zároveň tomuto obviněnému soud podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník“), uložil ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit celkem 54 ve výroku o vině specifikovaným poškozeným škodu v celkové výši přesahující 900.000,- Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. soud odkázal poškozené Ing. S. T., M. T., D. R., B. M., Ing. V. K., E. Š., RNDr. M. K., Mgr. N. P., J. B., J. P., Z. D., J. D., Ing. K. D., V. K., J. K., I. K., V. N., M. S., Ing. J. S., J. Š. a D. Z. se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 2 To 75/2009, napadl obviněný MVDr. J. M. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel úvodem svého podání namítl, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Vrchní soud podle přesvědčení obviněného nedostatečně zohlednil průtahy v řízení, které obviněný nezavinil. Nepřiměřená délka trestního řízení nebyla podle přesvědčení obviněného soudem druhého stupně považována za hledisko, které mělo vliv na naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, a podle vrchního soudu ani nemohla ovlivnit konkrétní výměru trestu odnětí svobody, což obviněný považuje za odporující zákonu. V této souvislosti pak odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Obviněný MVDr. J. M. dále připomněl, že se jedná již o jeho druhé dovolání v téže věci, když z podnětu prvního dovolání Nejvyšší soud zrušil předcházející rozsudek odvolacího soudu a vyslovil závazný právní názor, že „v případě ukládání nepodmíněných trestů odnětí svobody by s ohledem na osoby obou obviněných mohlo přicházet v úvahu použití moderačního ustanovení §39 odst. 3 trestního zákoníku“ (správně však Nejvyšší soud citoval tr. zák.), který podle jeho názoru vrchní soud nerespektoval. Současně soud nepřihlédl ani k výsledkům znaleckého posudku, podle něhož by dlouhodobé odloučení obviněného od jeho dvou nezletilých dětí pro tyto znamenalo trauma a mělo by negativní dopad na jejich osobnostní vývoj. Obviněný zdůraznil, že před i po spáchání trestné činnosti vedl bezúhonný způsob života, jak je patrno i z pracovního posudku, který odvolacímu soudu předložil při veřejném zasedání. Vrchnímu soudu v Olomouci dovolatel vytkl rovněž porušení zásady rovného postavení účastníků, které podle něj spočívalo v tom, že zatímco v jeho případě nebylo k osobním poměrům přihlédnuto, u obviněného Jiřího Stehlíka tak soud učinil.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku proto obviněný MVDr. J. M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v jeho „části II.“ a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu (ačkoli nenavrhl zrušit výrok vrchního soudu pod bodem I., který zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu). Současně učinil obviněný návrh, aby mu Nejvyšší soud uložil „úhrnný trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby zákonem stanovené“ a pro výkon trestu jej zařadil do věznice s dozorem.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný MVDr. J. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné /§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř./, a podané dovolání obsahuje všechny náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že v této trestní věci se jedná již o druhé dovolání obviněného MVDr. J. M., jak sám naznačil v citovaném podání. Předchozím mimořádným opravným prostředkem obviněný napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 2 To 75/2009, který byl rozhodnutím o odvolání obou obviněných v dané věci, a jímž byl shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2009, sp. zn. 1 T 4/2007, částečně zrušen ve výroku o náhradě škody, jež se týkala poškozených PhDr. D. T.-S., Ing. S. T., A. T., M. T., D. R., B. M., Ing. V. K., E. Š., RNDr. M. K. a Mgr. N. P. Odvolací soud poté ve svém prvním rozhodnutí o odvoláních obviněných podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněným podle §228 odst. 2 tr. ř. uložil povinnost společně a nerozdílně jmenovaným poškozeným zaplatit náhradu škody v částkách specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku a zároveň soud devět z těchto poškozených podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku vrchního soudu, podal dovolání pouze obviněný MVDr. J. M. dne 17. 2. 2009, na jehož podkladě Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 508/2010, napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil v celém rozsahu a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc znovu projednat a rozhodnout. Dovolací soud tak učinil poté, co shledal důvodnými některé dovolací námitky, které obviněný uplatnil proti hmotně právnímu posouzení skutku. Základní vada prvního rozhodnutí odvolacího soudu spočívala v nepromítnutí nepřiměřené délky trestního řízení, jež nebyla důsledkem obstrukčního ani jiného podobného chování obviněných, do úvah o naplnění materiální stránky trestného činu, jež nacházela svůj odraz i v podmínkách nutných k závěru o aplikaci kvalifikované skutkové podstaty u obou trestných činů, a také v rámci úvah o ukládání určitého druhu a výměry trestu. Současně bylo dřívějším rozhodnutím o dovolání obviněného MVDr. J. M. Vrchnímu soudu v Olomouci uloženo, aby se zabýval zejména tím, zda průtahy v řízení nemohly mít vliv na samotnou právní kvalifikaci obou stíhaných skutků, a v závislosti na výsledku tohoto zkoumání, aby tuto okolnost zahrnul mezi skutečnosti významné z hlediska ukládání trestu a stanovení jeho výměry.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný MVDr. J. M. opřel jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je podle ustáleného výkladu Nejvyššího soudu naplněn v případech, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl uznán vinným obviněný, případně se nejedná o žádný trestný čin. Ve vztahu k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, tento důvod dopadá na situace, kdy určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Podstatou právního posouzení jako posouzení hmotně právního je proto aplikace hmotného práva, tj. především trestního zákona, na ten skutkový stav, jaký zjistily soudy prvního a druhého stupně. Za určitých podmínek může dojít k tomu, že rozhodná skutková zjištění nebudou poskytovat dostatečný podklad pro rozhodnutí o tom, zda skutek je či není trestným činem, případně jakým, a pak je možné rovněž tento důvod dovolání uplatnit.
Prostřednictvím důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy vytýkat vady právní, tj. vady v kvalifikaci skutkového stavu, nikoli vady skutkové, které spočívají v hodnocení důkazů, v postupu soudů v procesu dokazování včetně rozsahu provedeného dokazování. Obviněný MVDr. J. M. ve svém druhém dovolání jednak zpochybnil splnění závazných pokynů, jež vyslovil ve svém předcházejícím rozhodnutí Nejvyšší soud, a především vyslovil názor, že pokud odvolací soud přihlédl k okolnosti délky řízení, neučinil tak v dostatečné míře a v celém rozsahu. V podstatě namítl, že vrchní soud mu neuložil mírnější trest a pro výkon trestu jej nezařadil do mírnějšího typu věznice. Takové námitky však nejsou v souladu s uvedeným výkladem Nejvyššího soudu. Obviněný totiž nevytkl soudům, že by vadně aplikovaly hmotné právo, nýbrž že tak učinily v nedostatečné míře. Svým skutečným obsahem se tak dovolání obviněného neslučuje s jím uplatněným dovolacím důvodem.
V rozporu se skutečností je tvrzení obviněného, že již konstatované průtahy v trestním řízení nepovažoval odvolací soud za hledisko, jež mělo vliv na naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. V této souvislosti obviněný odkázal na znění nové právní úpravy (trestní zákoník), kterou však Vrchní soud v Olomouci neaplikoval. Vycházel totiž z materiálního pojetí trestného činu a to v souladu s trestním zákonem č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přičemž právě díky délce řízení, resp. nezaviněným průtahům ze strany obviněného, jež spoluurčovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, neshledal naplněnými podmínky pro použití přísnější trestní sazby definované v §88 odst. 1 tr. zák. a to u obou trestných činů, jimiž uznal obviněného vinným. Zjištěný skutek totiž vykazoval znak způsobení škody velkého rozsahu u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., když hranice škody velkého rozsahu činila podle §89 odst. 11 tr. zák. nejméně 5 000 000,- Kč. Přes naplnění formálních znaků nejpřísnější skutkové podstaty trestného činu podvodu neshledal vrchní soud existenci materiální podmínky pro použití této trestní sazby a uznal obviněného vinným podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Tímto způsobem Vrchní soud v Olomouci výrazně zmírnil právní kvalifikaci trestného činu podvodu a to výlučně z důvodů zjištěných průtahů v trestním řízení, jak na ně bylo poukázáno v předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu. Rovněž u trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 tr. zák. neuznal soud obviněného vinným podle přísnějšího ustanovení, jak by z čistě formálních důvodů mohl, ale skutek kvalifikoval podle základní skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Tímto postupem tak odvolací soud plně respektoval závazné právní názory vyslovené dovolacím soudem a to i ohledně úvah o časové působnosti trestního zákona (srov. §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 trestního zákoníku), kdy upřednostnil zmírnění viny odkazem na nesplnění podmínek ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., před možností posoudit zjištěné průtahy jen při ukládání trestu, jak naznačil Nejvyšší soud na str. 7 svého předcházejícího usnesení. Ani v tomto směru proto nelze napadenému rozsudku ničeho vytknout a námitky obviněného, které jsou částečně v rozporu se skutečností (odvolací soud totiž zohlednil průtahy v řízení), tak nemají své opodstatnění.
Samozřejmě je možné souhlasit s dovolatelem v tom směru, že součástí práva na spravedlivý proces je i právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv), na což bylo ostatně rovněž poukazováno již v minulém dovolacím řízení, a formulaci vrchního soudu, jíž dovolatel citoval ve svém podání, lze označit za nepřípadnou. Vrchní soud totiž fakticky zhodnotil v rámci ukládání trestu mj. i zjištěné neodůvodněné průtahy v daném trestním řízení. Našly svůj výraz nejen ve zmírnění právní kvalifikace skutku, nýbrž i uložením trestu v rámci snížené trestní sazby a to nikoli v její horní polovině, jak by v podobných věcech nezatížených průtahy přicházelo v úvahu. Trestní sankce uložená obviněnému v napadeném rozsudku koresponduje i závěrům vysloveným v obviněným citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 a není v rozporu ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud sice velice stručně, nicméně s ohledem na předcházející rozhodnutí ve věci vydaná, naprosto srozumitelně vyjádřil všechny okolnosti významné pro rozhodnutí o trestu. Nemohl tak přehlédnout zejména způsob a místo spáchání činu, zištnou pohnutku, počet poškozených, jakož i celkovou výši způsobené škody, přičemž provedl diferenciaci výše trestů mezi obviněnými v souladu se zjištěním ohledně osobního podílu jak na trestné činnosti, tak především na užívání finančních zisků z podvodně vylákaných částek právě obviněným MVDr. J. M. Současně soud vyzdvihl předcházející řádný život obviněného před spácháním trestné činnosti i po jejím dokončení, když jinou polehčující okolnost neshledal. Za této situace pak vrchní soud uložil obviněnému trest v polovině zmírněné trestné sazby a to ze zákona jako trest nepodmíněný. Zcela správně tak zhodnotil veškerá kritéria, jež mají zásadní význam v otázce ukládání trestu, a doba pěti roků nevybočuje ze standardního rozhodování soudní praxe v podobných případech. Pokud jde o „snížení“ trestů, k němuž došlo v novém rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba připomenout, že u obviněného MVDr. J. M. je výraznější (o dva roky) než u spoluobviněného J. S. (o jeden a půl roku). Opět tak dovolatel v závěru svého podání nesprávně poukázal na „nerovný přístup“ soudu a zejména nesprávně interpretoval výrok o trestu, resp. jeho součást tj. zařazení do určitého typu věznice.
Nejvyšší soud připomíná, že ve svém předcházejícím usnesení pouze upozornil vrchní soud na možnost použít moderačního ustanovení §39a odst. 3 tr. zák. a pokud soud v případě obviněného MVDr. J. M. neshledal pro jeho aplikaci podmínky, není možné se prostřednictvím dovolání domáhat nápravy. Nejvyšší soud nevyslovil v tomto směru závazný právní názor (§265s odst. 1 tr. ř.), a ponechal tak prostor soudu odvolacímu, aby v rámci volného hodnocení důkazů sám zvážil splnění podmínek pro zařazení obviněného do jiného typu věznice, než jaký odpovídal jeho odsouzení (srov. §39a odst. 3 tr. zák.). Rovněž bylo zcela v kompetenci vrchního soudu, aby vyjádřil odlišné okolnosti osobních poměrů obviněných, tj. na jedné straně duševní choroba navíc přítomná již v době páchání činu a přiznaná zmenšená příčetnost u obviněného J. S., a na straně druhé věk nezletilých dětí u obviněného MVDr. J. M. Důsledky dočasné nepřítomnosti otce ve společné domácnosti jsou, jak již zdůraznil odvolací soud, pro děti nižšího věku jistě zatěžující a vyžadují zvýšenou pozornost a péči ze strany jejich okolí, především matky, avšak týkají se všech tzv. normálně fungujících rodin. Nejedná se tudíž o případ hodný zvláštního zřetele, kdy např. nezletilé děti nízkého věku jsou odkázány výlučně na péči osoby, jež by za jiných okolností byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a jež mohly být zohledněny prostřednictvím ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. s ohledem na „poměry pachatele“. V předmětné věci však nejde o případ, kdy by trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby byl u obviněného MVDr. J. M. pociťován jako podstatně citelnější než u ostatních pachatelů (srov. např. č. II/1965, č. 19/1967, č. 3/1970 Sb. rozh. tr.). Obviněný navíc zakládal svou rodinu v době, kdy věděl o svém trestním stíhání a právě s ohledem na rozsah a především škodlivý následek podvodného jednání mohl předvídat i možnost uložení sankce spojené s omezením jeho svobody.
Ani Nejvyšší soud nemůže nic vytýkat závěrům, které v otázce stanovení druhu a výše trestu přijal Vrchní soud v Olomouci, v posuzované věci rozhodně nedošlo k porušení jakéhokoli ustanovení hmotného práva, jak vyžaduje naplnění obviněným uplatněného dovolacího důvodu. V této souvislosti je možné připomenout Nejvyšším soudem přijatý výklad ohledně dovolacích námitek proti výroku o trestu, které je zásadně možné uplatňovat prostřednictvím důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten pak může být naplněn pouze tehdy, když je obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající ve vadném druhu či výměře trestu a v důsledku toho v uložení „nepřiměřeného“ (a to jak ohledně trestu „příliš“ přísného, tak i „příliš“ mírného) nemohou naplnit žádný ze zákonem definovaných důvodů dovolání. (Srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)
Nejvyšší soud proto nemohl přisvědčit dovolacím námitkám obviněného MVDr. J. M., jimiž vytýkal napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci uložení nepřiměřeně přísného trestu, jakož i nevyužití moderačního ustanovení týkajícího se místa, kde bude trest vykonáván. Takovými námitkami se obviněný ocitl mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu a Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek předcházející řízení z hledisek uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. ledna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka R o u š a l o v á