ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1553.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 1553/2010-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2011 o dovolání, které podal obviněný RSDr. V. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 61 To 40/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 453/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 11. 2009, sp. zn. 6 T 453/2007, byl obviněný RSDr. V. S. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin a za stejný trestný čin, jímž byl obviněný RSDr. V. S. uznán vinným pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 3 T 37/2006, mu soud prvního stupně podle §152 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Současně byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 350 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu soud náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost Euromedia Group, k. s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně Obvodní soud pro Prahu 2 podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 3 T 37/2006, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. řádu pak soud prvního stupně zprostil obviněnou M. S. obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 1 Zt 1471/2006.
O odvolání obviněného RSDr. V. S. podaném proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 61 To 40/2010, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal dne 8. 6. 2010 obviněný RSDr. V. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného skutek popsaný ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., protože výroba díla bez dalšího není způsobilá vyvolat porušení autorského práva, když podle §13 autorského zákona se rozmnožováním díla rozumí jeho zhotovování za účelem zpřístupňování tohoto díla. Obviněného tedy podle svého přesvědčení nemohl být veden úmyslem rozšiřovat dotčené dílo na území České republiky. Obviněný rovněž zpochybnil hodnocení některých důkazů, které v jeho věci provedly soudy nižších stupňů. V této souvislosti obviněný zejména vytkl nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí Ing. P. G, JUDr. Z. S. a J. S. Jak dále obviněný zdůraznil, v posuzované věci mu Okresní soud Bratislava I jako dožádaný soud odepřel účast u výslechu svědkyně N. P., což je takové pochybení, které nemohlo být zhojeno ani postupem podle §213 odst. 1 tr. řádu. Za porušení práva na obhajobu považuje obviněný i provedení výslechu F. S. bez přítomnosti obhájce a nedodržení podmínek, za nichž bylo provedeno ohledání místa činu. Podle obviněného zůstalo bez povšimnutí i to, že posuzovaný knižný titul je od 1. 1. 2009 opět volný.
Závěrem svého dovolání obviněný RSDr. V. S. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil „napadený rozsudek“ (byť jde o usnesení) Městského soudu v Praze a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal odvolacímu soudu nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného RSDr. V. S. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru všechny námitky obviněného jsou skutkové povahy a obsahově se shodují s těmi námitkami, které již uplatnil v řízení o odvolání. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit ani ty námitky obviněného, v nichž zpochybňuje zákonnost procesního postupu soudů nižších stupňů při provádění a hodnocení některých důkazů. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, z dokazování ve věci obviněného jednoznačně vyplývá, že v inkriminovaném období obviněný rozšiřoval knihu „Dášenka čili život štěněte“ (správně „Dášeňka čili život štěněte“) autora Karla Čapka na území České republiky bez souhlasu výhradního držitele licenčního oprávnění. Podle státní zástupkyně přitom obviněný věděl, že toto dílo je na našem území chráněno. Přesto obviněný zajistil vytištění díla zdánlivě pro Agentúru Cesty, s. r. o., avšak ve skutečnosti ho šířil prostřednictvím distributora do obchodní sítě České republiky. Státní zástupkyně pak v takovém jednání spatřuje naplnění všech znaků trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Proto státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného RSDr. V. S., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný RSDr. V. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný RSDr. V. S. ho opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tvrzení obsažená v dovolání obviněného však nejsou způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod.
K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že tento dovolací důvod lze dovodit jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze shledávat pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný RSDr. V. S. však v podstatné části své dovolací argumentace nesouhlasí s učiněnými skutkovými (nikoli právními) závěry, když podle jeho názoru soudy obou stupňů nesprávně hodnotily některé důkazy nebo provedly důkazy v rozporu se zákonem. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle Nejvyššího soudu shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů spočívajícím v nesprávném provedení či hodnocení důkazů, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného skutku tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující jeho odlišnou právní kvalifikaci, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné, odlišné) skutkové zjištění ani nezákonné opatření a provedení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze pokládat za další odvolání, neboť je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možno podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech vytýkaných vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či s jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby v řízení o dovolání sám prováděl či opakoval tyto důkazy při respektování zásad ústnosti a bezprostřednosti, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný RSDr. V. S., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, za jehož spáchání byl odsouzen, ale tento svůj názor dovozoval převážně jen z námitek proti hodnocení zákonnosti provedených důkazů a některých procesních úkonů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení – pokud k němu skutečně došlo – sice může být rovněž důvodem k dovolání, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda byl v posuzované věci naplněn dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného RSDr. V. S. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se ztotožnil též odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho ve svém dovolání obviněný domáhá, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jak správně uzavřely soudy nižších stupňů. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněný RSDr. V. S. tedy v podstatné části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jeho skutkové námitky zaměřené proti výsledkům provedeného dokazování a hodnocení důkazů neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil zejména proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů při dokazování a proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku.
Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitku obviněného RSDr. V. S., v níž soudům nižších stupňů vytýká údajné porušení svých práv v souvislosti s přečtením protokolu o výslechu svědkyně J. M. ve smyslu §213 tr. řádu. Jak ovšem vyplývá z č. l. 624 trestního spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 453/2007, tento soud postupoval v souladu s citovaným ustanovením trestního řádu a navíc tvrzení obviněného, podle něhož mu dožádaný soud ve Slovenské republice neumožnil účast u výslechu jmenované svědkyně, není pravdivé. Z č. l. 583 a 584 trestního spisu je totiž zřejmé, že obviněný byl přítomen u tohoto výslechu, přičemž si převzal kopii zápisu o něm. Neobstojí však ani ty námitky obviněného, jimiž zpochybnil zákonnost provedení některých dalších důkazů ve věci. Jde především o tvrzení obviněného, že výslech svědka F. S. byl proveden v rozporu se zákonem a že soudy nižších stupňů použily nezákonný důkaz o ohledání místa činu, které bylo provedeno bez jeho přítomnosti. Takové důkazy jsou podle názoru obviněného v rozporu s jeho právem na obhajobu. Na podkladě spisu však Nejvyšší soud zjistil, že soudy nižších stupňů při posuzování viny obviněného jednak nezaložily jeho vinu na důkazu, kterým je úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. řádu (viz č. l. 553 trestního spisu), jednak protokol o ohledání místa činu, který policejní orgán prováděl podle §67 odst. 2 zákona č. 278/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, soudy hodnotily ve spojení s ostatními důkazy provedenými ve věci, přičemž zmíněný protokol ani nevykazuje vady namítané obviněným. Navíc citovaný zákon o policii ani trestní řád (viz ustanovení §113 tr. řádu) nevyžadují účast obviněného u ohledání místa činu, jak naznačuje obviněný. Není rovněž zřejmé, proč by měly být výsledky ohledání relativizovány tím, že literární dílo Karla Čapka „Dášeňka čili život štěněte“, o které zde šlo, se stalo od 1. 1. 2009 volným dílem. Obviněný byl totiž stíhán a odsouzen za neoprávněný zásah do autorského práva v době, kdy zmíněné dílo podléhalo ochraně a kdy takový zásah znamenal spáchání trestného činu. Pominula-li později ochrana práv k dotčenému dílu, nemůže to mít vliv na trestnost již učiněného zásahu do chráněných práv ani na výsledky trestního řízení vedeného ohledně takového zásahu.
Proto v posuzované trestní věci nejenže nemohlo dojít k porušení práva obviněného na obhajobu, ale zmíněné námitky nejsou vůbec způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak již Nejvyšší soud výše uvedl.
V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněného RSDr. V. S., v jejímž rámci namítl, že výroba předmětného knižního titulu nemůže svědčit bez dalšího o úmyslu obviněného rozšiřovat takové dílo na území, na kterém je chráněno autorským právem. Podle názoru obviněného tak nemohlo dojít ani k porušení ustanovení §13 autorského zákona. Zmíněné námitky sice už odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť je obviněný částečně založil rovněž na polemice s výsledky dokazování, Nejvyšší soud však považuje tyto námitky za neopodstatněné.
Pokud jde o naplnění subjektivní stránky, Nejvyšší soud připomíná, že spáchání trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. bylo podmíněno úmyslným zaviněním pachatele ve smyslu §4 písm. a) nebo b) tr. zák. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových okolností popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, uvedeného trestného činu se obviněný RSDr. V. S. dopustil tím, že v průběhu roku 2003 zajistil výrobu knižního titulu „Dášeňka čili život štěněte“ autora Karla Čapka v nákladu 10 000 výtisků tak, že z pozice obchodního ředitele obchodní společnosti Ottovo nakladatelství, s. r. o., IČ: 250444873, se sídlem Lublaňská č. 4/61, Praha 2, nyní Křišťanova č. 675/3, Praha 3, na základě objednávky ze dne 26. 9. 2002 od obchodní společnosti Agentúra Cesty, spol. s r. o., nyní Ottovo nakladateľstvo, s. r. o., se sídlem Dostojevského rad č. 1, Bratislava, jejímž jediným společníkem byla v té době obchodní společnost Ottovo nakladatelství, s. r. o., obviněný jednal a dohadoval podmínky smlouvy o dílo č. 31393 ze dne 25. 3. 2003 mezi objednavatelem, manželkou obviněného M. S., podnikající pod obchodním jménem M. S. – A. A., a zhotovitelem – obchodní společností Těšínská tiskárna, a. s., IČ: 45193525, se sídlem Štefánikova č. 1828/2, Český Těšín, jejímž předmětem bylo vytištění celkem 10 000 výtisků předmětného knižního titulu, přičemž M. S. – A. A. podepsala tuto smlouvu za objednavatele dne 1. 4. 2003. Náklad uvedené publikace pak byl prodáván na území České republiky prostřednictvím obchodní společnosti Ottovo nakladatelství, s. r. o., respektive prostřednictvím dalších obchodních společností, a to Knižního velkoobchodu Pemic, a. s., a Nakladatelského servisu, s. r. o., s nimiž měla obchodní společnost Ottovo nakladatelství, s. r. o., uzavřenu smlouvu o zřízení konsignačního skladu. Přitom objednávka obchodní společnosti Agentúra Cesty, s. r. o., měla sloužit obviněnému k zastření pravého účelu výroby předmětného knižního titulu a jeho distribuce na území České republiky, výnos z prodeje měl sloužit k obohacení obviněného, resp. obchodní společnosti Ottovo nakladatelství, s. r. o., přestože obviněný neměl od dědiců práv ke shora citovanému dílu zastoupených občanským sdružením D., divadelní a literární agentura, oprávnění k užití tohoto díla v jakémkoliv rozsahu, neboť výhradním vlastníkem licence k výkonu zákonem chráněných práv k autorskému dílu byla obchodní společnost Euromedia Group, k. s., IČ: 49709895, se sídlem Nádražní č. 896/32, Praha 5. Obviněný si byl vědom toho, že zmíněný knižní titul není až do roku 2008 v České republice dílem „volným“, a svým jednáním porušil zejména ustanovení §12 odst. 4 písm. a), b), §13 a §14 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění účinném do 22. 2. 2005 (dále jen „autorský zákon“).
Jak je tedy podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé z uvedeného popisu rozhodných skutkových okolností, obviněný RSDr. V. S. si byl vědom skutečného významu jednotlivých úkonů, které ve funkci obchodního ředitele obchodní společnosti Ottovo nakladatelství, s. r. o., sám inicioval a dále usměrňoval a které měly sloužit k nezákonnému uvedení zmíněné knižní publikace na čtenářský trh v České republice. Přitom obviněný nepochybně věděl i o tom, že autorské právo k předmětnému dílu svědčí jiné osobě, neboť, jak vyplynulo z provedeného dokazování, s touto skutečností ho seznámila jeho právní zástupkyně – advokátka JUDr. Zuzana Suchánková. Takový závěr nemůže být zpochybněn ani tvrzením obviněného, podle něhož neměl důvod k rozšiřování dotčeného díla na území České republiky za situace, kdy ještě nedošlo k doprodání předchozího nákladu stejné publikace. Obviněný byl totiž jako zkušený obchodník v uvedené oblasti dostatečně motivován k tomu, aby uskutečnil vydání dalšího nákladu čtenářsky velmi oblíbeného knižního titulu, který se navíc pohledově v podstatě nelišil od dříve vydaných výtisků. Jinými slovy řečeno, obviněný mohl zcela důvodně předpokládat, že prodej dalšího nákladu knihy obsahující dotčené dílo na území České republiky bude úspěšný a že je možné očekávat z tohoto prodeje i určitý, nikoli zanedbatelný zisk. Ostatně jak vyplynulo z provedených důkazů (zejména z výpovědi svědkyně N. P.), na Slovensku nebyl zájem o prodej českého vydání dotčeného díla, což obviněný věděl, takže nemohl mít vážný zájem rozšiřovat rozmnoženiny tohoto díla právě jen na Slovensku, a nikoli v České republice.
Navíc, pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného trestného činu, obviněný RSDr. V. S. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného RSDr. V. S. popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze záměru obviněného a z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu na ochraně literární a umělecké tvůrčí činnosti a jejích výsledků. To je následek, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který za dané situace nevyhnutně nastane a k němuž také došlo.
Proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného RSDr. V. S., jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou.
V souvislosti s tím obviněný vytkl i nesprávnost použití ustanovení §13 autorského zákona. I tato námitka sice odpovídá dovolacímu důvodu, který uplatnil obviněný ve svém dovolání, neboť ji obviněný založil na zpochybnění správnosti hmotně právního posouzení. Nejvyšší soud ji však nepovažuje za důvodnou.
V této souvislosti Nejvyšší soud především připomíná, že trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi ve smyslu §152 odst. 1 tr. zák. se podle trestněprávní úpravy účinné od 1. 12. 2000 do 31. 12. 2009 dopustil mimo jiné ten, kdo neoprávněně zasáhl do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Za neoprávněný zásah do práv k autorskému dílu lze přitom považovat zejména takové jednání, kterým pachatel porušuje nemajetková (osobnostní) nebo majetková práva autora, přičemž za autora ve smyslu §5 odst. 1 autorského zákona se považuje fyzická osoba, která vytvořila chráněné autorské dílo. Podle §9 odst. 1 autorského zákona vzniká autorské právo k autorskému dílu okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě. Neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv k autorskému dílu tak může spočívat např. v tom, že si jiná osoba odlišná od autora přisvojí autorství k jeho dílu, nebo zveřejní dílo bez souhlasu autora, použije dílo způsobem, který snižuje jeho uměleckou hodnotu, provede bez souhlasu autora v jeho díle změny, neoprávněně zhotoví rozmnoženinu či napodobeninu autorského díla anebo jinak nakládá s autorským dílem v rozporu s autorským zákonem (viz též ustanovení §40 a §43 až §45 autorského zákona, kde jsou uvedeny některé neoprávněné zásahy do autorského práva). Přitom rozmnožováním díla se podle §13 odst. 1 autorského zákona rozumí zhotovování dočasných nebo trvalých, přímých nebo nepřímých rozmnoženin díla nebo jeho části, a to jakýmikoli prostředky a v jakékoli formě.
Pro naplnění skutkové podstaty posuzovaného trestného činu není podstatné, zda dílo konkrétního autora, které je předmětem ochrany podle autorského práva, bylo již rozšířeno ve smyslu §14 autorského zákona. V konkrétním případě totiž ke spáchání trestného činu postačuje, jestliže byla vyrobena rozmnoženina chráněného autorského díla za účelem jeho zpřístupnění třetím osobám pro jejich osobní potřebu, nikoli pro osobní potřebu toho, kdo takto rozmnožuje chráněné autorské dílo. Jak přitom vyplývá z popisu skutkových okolností uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný RSDr. V. S. zajistil vydání a následný prodej rozmnoženin literárního díla Karla Čapka „Dášeňka čili život štěněte“ na území České republiky, který pak uskutečňovaly další osoby. Obviněný tedy v pozici obchodního ředitele obchodní společnosti Ottovo nakladatelství, s. r. o., provedl úkony k pořízení rozmnoženin zmíněného díla Karla Čapka ve smyslu §13 odst. 1 autorského zákona. V posuzované věci je pak zcela zřejmé, že obviněný v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 autorského zákona prostřednictvím konkrétních osob zajistil i neoprávněné rozšiřování těchto rozmnoženin. Takové okolnosti pak jednoznačně svědčí o naplnění znaků trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž soudy nižších stupňů provedly správný výklad a použití citovaných hmotně právních ustanovení autorského zákona, od jejichž porušení důvodně odvozovaly trestnost posuzovaného činu.
Nejvyšší soud ovšem neakceptoval ani námitku obviněného RSDr. V. S., v níž v podstatě zpochybnil svou trestní odpovědnost i poukazem na své postavení v obchodní společnosti Ottovo nakladatelství, s. r. o. Jak totiž zcela jednoznačně vyplývá z rozhodných skutkových okolností, obviněný byl tím, kdo rozhodoval o neoprávněném vydání a distribuci rozmnoženin jmenovaného literárního díla Karla Čapka. Pokud tedy obviněný jednal způsobem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nic nebrání jeho trestní odpovědnost za posuzovaný trestný čin. Navíc obviněný založil i tuto námitku na vlastní verzi skutkového děje, takže není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný RSDr. V. S. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného RSDr. V. S. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 1. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y