ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.1597.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 1597/2010 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 o dovoláních obviněných P. K. a M. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 To 22/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 7/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. K. a M. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 61 T 7/2009, byli obvinění P. K. a M. K. uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a obviněný M. K. byl dále uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 1., odst. 3 tr. zák. Za to byl obviněný P. K. odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému M. K. byl podle §148 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, a to za oba citované trestné činy a dále za trestné činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 13 T 25/2007. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný M. K. zařazen do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Dále soud každému z obviněných uložil peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán ve stanovené lhůtě, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Pouze obviněného M. K. odsoudil soud podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. rovněž k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků. Zároveň krajský soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 13 T 25/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, podali odvolání oba obvinění a Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 To 22/2010, jímž napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník). Současně odvolací soud pod bodem 2) výroku o vině uznal obviněného M. K. vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první, 3 trestního zákoníku. Obviněný P. K. byl odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému M. K. soud uložil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody podle §240 odst. 3 trestního zákoníku, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první, 3 trestního zákoníku a za sbíhající se trestné činy útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 13 T 25/2007, vrchní soud uložil obviněnému M. K. podle §125 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Pro výkon tohoto trestu soud zařadil obviněného M. K. do věznice s ostrahou podle §56 odst. 3 trestního zákoníku. Tomuto obviněnému vrchní soud dále uložil podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků. Současně byl za použití §43 odst. 2 věta druhá trestního zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 13 T 25/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 To 22/2010, podal každý z obviněných dovolání prostřednictvím společného obhájce Mgr. Zbyňka Babíka. Oba shodně své dovolání opřeli o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný P. K. vytkl soudům obou stupňů, že se nezabývaly jeho námitkou, podle níž nemohl uskutečnit dodávky firmám AMON RM, s. r. o., dne 9. 8. 2006, CORPIM, a. s., ve dnech 15. 5. 2006, 30. 5. 2006, 26. 6. 2006, J. R. a ECOLEDER CZ, s. r. o., dne 18. 5. 2006, protože v rozhodné době se nacházel mimo území České republiky. Soudy podle obviněného rovněž nezkoumaly, zda bylo fyzicky možné, aby dovolatel stihl provést dodávky zboží dvěma zákazníkům (Valdemar Hönig, BONAX, s. r. o.) v jednom dni, a to v termínech 5., 6., 11., 12., 13., 16., 19., 20., 23., 24. října 2006, 3., 8., 10., 13., 14., 15., 20., 21., 23., 27. listopadu 2006 a 4., 7., 13., 18., 19. prosince 2006. Obviněný P. K. vyjádřil přesvědčení, že k uvedeným skutečnostem nebyly provedeny jakékoli důkazy, a nebylo vyhověno ani jeho návrhům na doplnění dokazování. Z uvedených tvrzení pak dovodil, že výše škody byla soudy nesprávně zjištěna, neboť popsané obchodní případy nemohly být realizovány vůbec, resp. v takovém objemu, z jakého vycházela obžaloba. V závěru svého podání dovolatel vyjádřil výhradu k popisu skutku výroku o vině, který podle jeho názoru nevyjadřuje subjektivní stránku, ani to, jakým způsobem se on nebo spoluobviněný měli na trestném činu podílet. Z uvedených důvodů obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a obviněného zprostil obžaloby, popř. přikázal vrchnímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Pokud se týká dovolání obviněného M. K., který byl napadeným rozsudkem uznán vinným dvěma trestnými činy, je z obsahu jeho dovolání zřejmé, že směřuje výhradně proti výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku, jímž spáchal zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Podobně jako spoluobviněný P. K. také obviněný M. K. ve svém dovolání brojil proti popisu skutku pod bodem 1) rozsudku vrchního soudu, z něhož nebylo možno zjistit jeho konkrétní účast na trestné činnosti ani okolnosti subjektivní stránky trestného činu. V souvislosti s tím dovolatel namítl, že se žádného jednání s dodavateli nebo odběrateli nezúčastnil, obchodní činnost zajišťoval pouze jeho bratr, spoluobviněný P. K. Dále pak obviněný M. K. v podstatě svými námitkami podporoval obhajobu spoluobviněného P. K., kdy zdůraznil, že nemohl provést dodávky dvěma různým odběratelům v ten samý den anebo dodat zboží firmám v České republice v době, kdy pobýval v zahraničí. Závěrem svého podání navrhl Nejvyššímu soudu shodně jako obviněný P. K. zrušit rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a obviněného obžaloby zprostit nebo přikázat soudu druhého stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Oba dovolatelé doplnili svá dovolání podáními ze dne 28. 7. 2010, v nichž uplatnili jednu totožnou námitku. Tvrdili, že v období od 1. 1. 2006 do 4. 5. 2006 společnosti Briten, s. r. o., nevznikla jakákoli daňová povinnost z toho důvodu, že nebyla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty, což konstatoval ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku i sám soud. Z této skutečnosti pak dovodili, že pokud nebyla společnost Briten, s. r. o., povinna odvést příslušnou daň, nemohl být jejím statutárním orgánem nebo zmocněncem spáchán zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovoláním, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten považoval většinu dovolacích námitek za nevyhovující deklarovanému dovolacímu důvodu a k námitce obsažené v doplnění obou podaných dovolání poukázal na ustanovení §108 odst. 1 písm. k) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Citované ustanovení ukládá povinnost odvést tuto daň i tomu, kdo, ačkoli není k dani registrován, vystaví doklad, na němž daň z přidané hodnoty uvede. Obviněným tak podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství byla uložena povinnost přiznat a zaplatit zmíněnou daň i v období od 1. 1. 2006 do 4. 5. 2006. Z uvedených důvodů navrhl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jsou zjevně neopodstatněná a zčásti byla podána z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že obvinění podali dovolání jako oprávněné osoby [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinili tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř., a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání směřují proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. ], a obsahují všechny náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Oběma obviněnými uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě vad, jež jsou založeny na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tak může dojít pouze v případech, kdy soudy zjištěný skutek nebyl podřazen odpovídajícímu ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Nejvyšší soud je proto v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního či druhého stupně, a takto zjištěný skutek pak může být přezkoumán v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, vytýkajících právní posouzení skutku, k němuž dospěly soudy ve věci rozhodující. V dovolání tak lze v podstatě namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo že je nutné jej posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, event. že nenaplňuje znaky žádné ze skutkových podstat uvedených v trestním zákoně. Tímto, zásadně ani jiným dovolacím důvodem není možné namítat rozsah provedeného dokazování, způsob, jakým soudy postupovaly při provádění důkazů a především postup soudů při hodnocení jednotlivých důkazů.
Pokud podaná dovolání obsahovala námitky, jež bylo možné podřadit dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posoudil je Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku se obvinění dopustili podle výroku o vině pod bodem 1) rozsudku vrchního soudu ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku jednáním, které v podstatě spočívalo v tom, že M. K. jako jediný jednatel a P. K. na základě písemné plné moci ze dne 18. 8. 2004 po vzájemné dohodě realizovali v období od 4. 1. 2006 do 3. 4. 2007 za společnost Briten, s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 458, IČ 25514113, a bez jakéhokoli oprávnění za firmu Alfa – COM, s. r. o., se sídlem v Brně, Moravské nám. 12/753, IČ 25325451, ve prospěch účtu společnosti Briten, s. r. o., dodávky zboží nebo služeb v ceně celkem 59.815.391,80 Kč jako uskutečněná zdanitelná plnění se základem daně v souhrnné výši 50.453.241,30 Kč, s daní z přidané hodnoty na výstupu v souhrnné výši 9.362.150,50 Kč, a to pro odběratele BONAX plus, s. r. o., Valdemar Hönig, ABB FINANCE, a. s., Industria AC, s. r. o., Ing. M. K., BONAX, s. r. o., CC BAU, a. s., J. R., J. K.-OFSITO, Zbrojovka Vsetín – Nástroje, a. s., v likvidaci, VASON CZ, s. r. o., ECOLEDER CZ, s. r. o., PROKYON Reality, s. r. o., Pštros oil, s. r. o., CORPIM, a. s., AMON RM, s. r. o., iMWED GmBH, TSR Czech Republic, s. r. o., a Levier, s. r. o., a to konkrétně v jednotlivých obdobích specifikovaných ve výroku o vině, čímž v době od 4. 1. 2006 do 3. 4. 2007 zkrátili daň z přidané hodnoty o celkovou částku 9.348.104,-Kč ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem ve Zlíně.
Jakoukoli účast na výše uvedeném skutku odmítl obviněný M. K., který podobně jako druhý dovolatel postrádal v jeho popisu konkrétní úkony, jimiž mělo dojít k naplnění znaků trestného činu.
Nejvyšší soud připomíná, že byť se uvedená námitka může formálně jevit jako hmotně právní, její obsah neodpovídá výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soud druhého stupně (shodně jako předtím Krajský soud v Brně) totiž v otázce pachatelství tohoto trestného činu, resp. zločinu, učinil jednoznačný skutkový závěr, že se jej oba obvinění dopustili ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku (předtím podle §9 odst. 2 tr. zák.). Konkrétní vyjádření této skutkové okolnosti v popisu skutku výroku o vině je podle názoru Nejvyššího soudu postačující požadavkům stanoveným v §120 odst. 3 tr. ř. Účast obviněného M. K. zcela jasně vyplývá již z úvodní věty bodu 1) výroku o vině (srov. „... po vzájemné dohodě realizovali ...“). Již nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud k uvedené námitce považuje za nutné zdůraznit, že spolupachatelství jako společné jednání dvou a více osob vedených shodným úmyslem není podmíněno tím, aby každý ze spolupachatelů naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Jako společné jednání může být posouzen i případ, kdy každý ze spolupachatelů uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, a dokonce i případ, kdy jednání každého ze spolupachatelů je článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně či v návaznosti a jen ve svém celku tvoří skutkovou podstatu trestného činu (srov. č. 15/1967 a č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Při spolupachatelství se každý ze spolupachatelů posoudí jako by spáchal trestný čin sám. Z hlediska trestní odpovědnosti jednotlivých spolupachatelů není ani podstatné, v jaké konkrétní míře se jednotliví společně jednající pachatelé podíleli na trestném činu. Dlouholetá soudní praxe vychází totiž z výkladu, že činnost jednotlivých spolupachatelů, ve svém souhrnu naplňující znaky objektivní stránky trestného činu, nemusí být stejně významná, míra účasti jednoho spolupachatele může výrazně převyšovat činnost dalšího a to za splnění podmínky, že jsou oba vedeni stejným úmyslem. (Srov. rozhodnutí publikované pod č. 3371/1929 v tzv. Vážného sbírce rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky.)
Proto není vždy nezbytné, aby popis skutku ve výroku o vině striktně rozlišoval dílčí jednání jednotlivých spoluobviněných, resp. spolupachatelů, postačí, pokud je z popisovaných okolností dostatečně zřejmé, že souhrnem společného jednání naplnily nejméně dvě osoby znaky trestného činu a to úmyslně, přičemž směřovaly ke stejnému cíli, kterým je porušení či ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. V praxi mnohdy s ohledem na přehlednost, jasnost a stručnost skutkové věty nebude ani žádoucí snažit se o podrobný a adresný popis jednotlivých kroků odsuzovaných spolupachatelů (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 775/2010).
V posuzované trestní věci byla sice důkazní situace ve vztahu k objasnění trestné součinnosti obviněných obtížná vzhledem k tomu, že oba v podstatě využili svého práva k věci nevypovídat. Ve věci provedené důkazy však umožnily soudům učinit závěr, že na zločinu uvedeném pod bodem 1) výroku o vině rozsudku vrchního soudu se obviněný P. K. „podílel daleko větší měrou“ (viz str. 13 rozsudku odvolacího soudu). Přesto však byl obviněný M. K. coby spolupachatel zcela správně v souladu se zákonem i ustálenou soudní praxí uznán vinným ve stejném rozsahu jako obviněný P. K. Pro uvedený závěr je zásadní, že, byť s obchodními partnery jednal osobně obviněný P. K., který k tomu byl zplnomocněn jednatelem společnosti Briten, s. r. o., M. K., byl i on jako statutární zástupce průběžně informován o realizovaných obchodních transakcích, a to jak v jejich objemu, tak i ve způsobu účtování. O skutečnosti, že obviněný M. K. nerezignoval fakticky na svou funkci jednatele udělením plné moci svému bratrovi, a nadále ji aktivně vykonával, svědčí i jím podepsané „Přiznání k dani z přidané hodnoty za čtvrté čtvrtletí roku 2006“, na č. l. 105 – 106 trestního spisu, v němž za společnost Briten, s. r. o., uplatnil nárok na odpočet daně, jakož i např. vystavení daňového dokladu na č. l. 456 trestního spisu. Jakékoli pochybnosti o tom, že by snad obviněný M. K. nevěděl nic o probíhajících obchodech a účtování daně z přidané hodnoty na účetních dokladech, jsou zcela vyloučeny jeho vlastním vyjádřením k otázkám správce daně při ústním jednání v sídle Finančního úřadu ve Zlíně dne 22. 5. 2007 (viz Protokol na č. l. 127 – 128 trestního spisu). Obviněný M. K. se od konkrétního obchodního případu, na který byl dotazován, nijak nedistancoval, nezmínil se vůbec o tom, že by podnikání fakticky vedl jeho bratr – spoluobviněný P. K., naopak vypovídal zřetelně takovým způsobem, jako by dotazovaný obchod jménem společnosti Briten, s. r. o., realizoval on sám. Je proto zcela zřejmé, že ačkoli obviněný M. K. neprováděl osobně jednotlivé obchody a nebyl jim fyzicky přítomen, měl jasnou povědomost o veškerém podnikání, které probíhalo s jeho souhlasem.
Za této důkazní situace soudy nepochybily, pokud uznaly oba obviněné vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Z popisu skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku vrchního soudu vyplývají okolnosti prokazující vzájemnou součinnost při obchodní činnosti včetně vyúčtování daně z přidané hodnoty a její následné neodvedení příslušnému správci daně, to vše vedené společným úmyslem dosáhnout vlastního obohacení způsobením fiskální škody státu jako oprávněnému subjektu.
V doplnění svých dovolání uplatnili obvinění shodnou námitku, jíž soudům vytkli, že do skutku zahrnuly i období od 1. 1. 2006 do 4. 5. 2006, kdy obchodní společnost Briten, s. r. o., nebyla registrována jako plátce daně z přidané hodnoty. Z této skutečnosti dovodili, že společnosti nemohla vzniknout povinnost odvést daň z přidané hodnoty. S jejich názorem se Nejvyšší soud neztotožnil.
Jak již v podstatě správně upozornil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, citovaný názor obou dovolatelů je v rozporu s právní úpravou. Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 545/2005 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2008, jednoznačně v ustanovení §108 odst. 1 písm. m) [státní zástupce vycházel pravděpodobně z aktuálního znění zákona č. 235/2004 Sb. a nesprávně citoval písm. k)], stanovil povinnost přiznat a zaplatit daň z přidané hodnoty správci daně také osobě, která uvede tuto daň na daňovém dokladu. Mimochodem taková povinnost vyplývala z právních předpisů platných jak v době před spácháním činu, tak i v současnosti. Základním pravidlem zmiňované právní úpravy je, že daň přiznává osoba, která uskutečnila dané plnění, je-li plátcem. Z tohoto pravidla však existuje několik výjimek. Tedy nejen osoba k dani registrovaná, ale jakákoli osoba, pokud daň fakturuje, ji musí správci daně přiznat a zaplatit, samozřejmě vyjma plnění, které dani nepodléhá, což však není projednávaný případ. Ať už tedy obvinění uskutečnili zdanitelná plnění s daní z přidané hodnoty na výstupu a vystavovali tomu odpovídající účetní doklady jménem společnosti Briten, s. r. o., v období, kdy společnost nebyla ještě registrovaná jako plátce této daně, jež jim také byla zaplacena, byli ji následně povinni odvést příslušnému správci daně, což neučinili. Protiprávní období vymezené ve zjištěném skutku je proto zcela v souladu se zákonem a k vytýkanému porušení hmotného práva v dané věci nedošlo.
Oba obvinění uplatnili dále námitky, jimiž shodně vytýkali soudům nedostatečně provedené dokazování za účelem potvrzení obhajoby především obviněného P. K., jež spočívala v tom, že nemohl v konkrétních případech uskutečnit obchody jednak z důvodu své nepřítomnosti v České republice a jednak pro nepřiměřený objem dodávek v určitém časovém úseku a místě. V této části svých podání tak obvinění tvrdili skutečnosti, které jsou v rozporu se soudy zjištěným skutkovým stavem. Navíc Nejvyšší soud zdůrazňuje, že naprosto shodné námitky uplatnili obvinění již v předcházejících stadiích trestního řízení, resp. P. K. ve své výpovědi, a poté byly součástí odvolání. Vrchní soud v Olomouci se zcela ztotožnil s logickými a přesvědčivými úvahami soudu prvního stupně, který vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku, proč dospěl k jiným než P. K. tvrzeným závěrům. Odvolací soud stejně jako předtím krajský soud posoudil uvedenou obhajobu jako účelovou, doplnil některé argumenty a Nejvyšší soud neměl jakýkoli důvod ke zpochybnění procesního postupu obou soudů nižších stupňů. Jak již bylo uvedeno, Nejvyšší soud se otázkou správnosti právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývá zásadně ve vztahu ke skutkovému stavu, jaký zjistily soudy ve věci rozhodující, proto k této části dovolání obviněných nemohl Nejvyšší soud přihlížet.
Pokud pak dovolatelé vytýkali soudům, že provedly dokazování v nedostatečném rozsahu, může Nejvyšší soud nad rámec dovolací argumentace připomenout, že Ústavou zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) dovoluje soudům vlastní úvahu o tom, který z navržených důkazů provede a zda v určité fázi trestního řízení již zhodnotí rozsah dokazování jako dostatečný pro rozhodnutí ve věci samé. Soudy tak nejsou povinny akceptovat jakýkoli návrh na doplnění dokazování, případné odmítnutí takového návrhu však je třeba přesvědčivě odůvodnit. (Srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 76/10.) V předmětné trestní věci se soudy obou stupňů zabývaly návrhy obviněných na doplnění dokazování, zřetelným způsobem vysvětlily své odmítnutí provádět další důkazy včetně toho, že sami obvinění nebyli schopni jasný důkaz, jež by potvrzoval příslušnou část obhajoby, označit. V tomto směru tedy dostál především odvolací soud své povinnosti přezkoumat odvoláním napadený rozsudek a nelze mu cokoli vytýkat.
Nejvyšší soud proto posoudil tu část dovolacích námitek, jež svým obsahem odpovídaly deklarovanému důvodu v obou dovoláních, jako nedůvodnou. Ostatními námitkami uplatněných obviněnými se Nejvyšší soud podrobněji nezabýval, neboť neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V provedeném trestním řízení soudy správně posoudily svá skutková zjištění tak, že obvinění M. K. a P. K. naplnili pod bodem 1) výroku o vině rozsudku vrchního soudu zákonné znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku tak, jak jsou popsány ve výroku odsuzujícího rozsudku vrchního soudu. Napadené rozhodnutí, resp. jeho část a předcházející řízení nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová