ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.180.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 180/2011-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. června 2011 o dovolání, které podal obviněný J. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 4 To 94/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 68/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 5 T 68/2008, uznal obviněného J. B. vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2, 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za který mu uložil podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s dozorem podle §39a odst. 3 tr. zák., a současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 5 T 268/2003, jakož i rozhodnutí obsahově navazující. Dále obviněnému soud podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury obchodní společnosti nebo družstva na dobu pěti roků. Zároveň krajský soud rozhodl o vině a trestu spoluobviněného M. D.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění J. B. i M. D. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. 4 To 94/2009, tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově vyslovil vinu obviněného J. B. a to zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník“). Protiprávní jednání obviněného spočívalo v podstatě v tom, že Ing. S. G. jako předseda představenstva společnosti ARARAT INTERNATIONAL, a. s., předložil dne 25. 4. 2000 Finančnímu úřadu v Nymburku přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2000, v němž neoprávněně uplatnil daň na vstupu ve výši 10.587.948,- Kč, mj. za simulované zdanitelné plnění přijaté od firmy J. B. na základě faktury č. … ze dne 21. 3. 2000 v celkové částce 58.679.985,80 Kč, z čehož činí základ daně 48.098.349,- Kč a daň z přidané hodnoty 10.581.636,80 Kč, přičemž předmětem daně na vstupu bylo nadhodnocené zboží nezjištěného původu, se kterým bylo za účelem mnohonásobného navyšování jeho hodnoty a prokázání neoprávněných nároků uplatněných v daňovém přiznání fiktivně obchodováno v rámci řetězce obchodních subjektů AUTODOPRAVA JV, s. r. o., zastoupené jednatelem P. P., COCK, s. r. o., zastoupené jednatelem K. N. a firma J. B., zastoupené obviněným J. B., až k následnému vývozu do Litvy dne 24. 3. 2000, deklarovanému v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2000, podaném dne 25. 4. 2000 u Finančního úřadu v Nymburku, a to z důvodů zbavit se povinnosti uplatnění daně z přidané hodnoty na výstupu a ovlivnit výsledek daňové povinnosti tak, aby v závěrečné fázi řetězce fiktivních obchodů bylo neoprávněně nárokováno vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, který byl Finančním úřadem v Nymburku vyměřen a vrácen, ke škodě České republiky. Za to byl obviněný J. B. odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku a §58 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 trestního zákoníku. Současně uložil vrchní soud obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a výkonu prokury obchodní společnosti nebo družstva podle §73 odst. 1 trestního zákoníku, a to na dobu dvou roků. Nově bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného M. D.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Úvodem svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Konkrétně pak vytkl soudu popis skutku, který podle jeho přesvědčení nezachycuje jednání tak, aby bylo nezaměnitelné, a neodpovídá provedenému dokazování. Výhrady měl zejména ke zkratce „mj.“, z níž dovozoval, že obviněný poskytoval i jiné než simulované plnění, jež bylo podle slov obviněného plněním řádným, a soud je měl proto blíže specifikovat. Dále tvrdil, že soud měl konkretizovat zboží, s nímž bylo obchodováno, neboť jen tak mohlo být náležitě zjištěno, zda skutečně došlo k jeho neúměrnému nadhodnocení. V této souvislosti rovněž vytýkal, že soudy neprovedly důkazy ke zjištění hodnoty zboží v zemi vývozu, jednotliví svědci se vyjadřovali k ceně výrobků pouze pro obchodní účely v České republice. Prodej v Litvě byl podle tvrzení obviněného reálný za daleko vyšší cenu než v České republice, a právě proto mohla být prodejní cena v rámci jeho obchodu se společností ARARAT INTERNATIONAL, a. s., podstatně navýšena. Tvrdil, že pokud k vývozu zboží skutečně došlo, což mělo být potvrzeno zjištěním o provedené celní kontrole, nemohlo se jednat o simulovaný úkon. S provedeným dokazováním vyjádřil obviněný celkově nesouhlas, vytýkal způsob hodnocení důkazů, což podle dovolatele vedlo k tomu, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný.
Obviněný dále upozornil na délku trestního řízení, jež přesáhla šest roků, a na svůj špatný zdravotní stav. Měl za to, že z uvedených důvodů bylo na místě, aby mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04. Dále se dovolatel domníval, že byla porušena jeho procesní práva, když soud druhého stupně neakceptoval jeho návrhy na provedení důkazů. Závěrem svého podání obviněný J. B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí „s tím, aby ve smyslu ust. §265l odst. 1 tr. ř. věc byla přikázána a řádně projednána před soudem prvního stupně a poté případně i před soudem odvolacím s tím, že pokud uzná, že bylo dokazování provedeno vyčerpávajícím způsobem“ navrhl Nejvyššímu soudu zprostit obviněného obžaloby.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyšší státního zastupitelství. Z dovolacímu soudu neznámých důvodů, státní zástupkyně rekapitulovala námitky jednak z „prvního dovolání“ podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dále výtky z dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., kdy obviněný údajně namítl nesprávné složení senátu, neboť soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiří Hnilica nedisponuje originálem jmenovacího dekretu soudcem. V trestním spise sp. zn. 5 T 68/2008 se však nachází pouze jedno dovolání, jež se opírá výhradně o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a především pak o odvoláních obviněných J. B. a M. D. rozhodoval Vrchní soud v Praze v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Konopové a soudců JUDr. Hany Kárové a JUDr. Michala Hodouška. Na to, že se v rozsahu tohoto „druhého dovolání“ jednalo o zjevný omyl státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, lze usuzovat i z toho, že dále ve svém podání hodnotila již pouze námitky obviněného z jeho dovolání opřeného o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že převážná část dovolacích námitek je procesního charakteru, proto jimi nemohl být naplněn deklarovaný dovolací důvod. Popis skutku považovala státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství za dostatečně specifikovaný, připomněla, že není povinností soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, pokud zdůvodní, proč ho neakceptovaly. K otázce výše škody odkázala na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 4 To 89/2007, kde bylo jasně vysvětleno, že škodu představuje celý neoprávněně uplatněný nárok na vrácení odpočtu daně z přidané hodnoty. Poukázala také na ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož nelze v daňovém řízení přihlížet k simulovaným úkonům, neboť přednost má vždy skutečný stav. Nepřiměřenou délku trestního řízení podle názoru státní zástupkyně soud dostačujícím způsobem promítl do výroku o trestu a ani této námitce tak nepřiznala opodstatnění. Vzhledem k tomu navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. B. podal dovolání jako oprávněná osoba /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./, učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné /§265a odst. 2 písm. a) tr. ř./. Nejvyšší soud je však posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na ty případy, kdy napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Jeho prostřednictvím lze proto napadat nesprávnosti v oblasti hmotného práva, jež nejčastěji spočívají v tom, že skutek je posouzen jako trestný čin, ačkoli se o žádný z trestných činů nejedná, nebo skutek vykazuje znaky jiného trestného činu, než jakým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Podobně se přistupuje k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, které lze dovodit tam, kde určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci posuzování, zda došlo v konkrétním případě k naplnění tohoto dovolacího důvodu musí proto Nejvyšší soud zásadně vycházet ze skutkového stavu, jaký zjistily soudy nižších stupňů, a s výjimkou případů, kdy Nejvyšší soud sám doplní dokazování (srov. §265r odst. 7 věta druhá tr. ř.), se od něho ani nemůže odchýlit, neboť je jím vázán. Výhrady, jimiž dovolatel v dané věci zpochybnil proces dokazování včetně jeho rozsahu a způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, tak nemohly naplnit uplatněný důvod dovolání, neboť při něm soudy neaplikovaly hmotné právo, ale procesní ustanovení trestního řádu včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nebylo tak možné přihlížet k tvrzením, že soud se nevypořádal dostatečně s výpověďmi svědků, výsledky celní kontroly aj. důkazy, a nepřípustně vytýkal obviněný soudu prvního stupně „neobjektivní hodnocení důkazů“. Tyto námitky procesní povahy zjevně neodpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec dovolání Nejvyšší soud uvádí, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., resp. vrchní soud (prvostupňový rozsudek byl zrušen) se řádným a dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádal s obsahem provedených důkazů, vyložil všechny podstatné skutečnosti, o něž opřel svá skutková zjištění, a vysvětlil, jakými úvahami se řídil při právním hodnocení skutku. Pokud nebylo vyhověno návrhům obviněného J. B. na doplnění dokazování, je na místě připomenout, že je výhradně na soudu, v jakém rozsahu dokazování provede, není jeho povinností vyhovět všem návrhům stran, pouze musí přesvědčivě vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. S opakovaným návrhem obviněného J. B. na výslech svědků se náležitým způsobem vypořádal již soud prvního stupně a logickým způsobem vysvětlil důvod jejich nadbytečnosti pro rozhodnutí ve věci (viz str. 79 rozsudku soudu prvního stupně). Otázku rozsahu dokazování a způsobu, jakým soudy postupují při návrzích na provedení dalších důkazů opakovaně řešil i Ústavní soud, a to shodně s již vysloveným názorem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, publikovaný pod N 122 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, str. 191).
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že důvodem dovolání nemůže být námitka směřující proti způsobu či rozsahu dokazování a ani námitka vytýkající nesprávná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým v případě, že jej Nejvyšší soud shledá důvodným, může dojít ke zrušení již pravomocného soudního rozhodnutí. Proto jej nelze podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání. Omezený přezkum dovolacího soudu vyplývá rovněž ze zásady trestního procesu, založené na tom, že dokazování ve věci provádí zásadně soud prvního stupně, jehož skutkové závěry může korigovat či doplňovat odvolací soud, který právě za tím účelem může doplnit dokazování (§§259 odst. 3 a 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Jak již bylo uvedeno, dovolací soud má k provádění důkazů ze zákona jen omezené možnosti a zásadně tak musí akceptovat skutkové závěry, jež učinily soudy nižších stupňů.
Obviněný v úvodu svého dovolání vznesl výhrady proti popisu skutku v napadeném rozsudku, konkrétně vytkl soudu, že užil výrazu „mj.“, jak je uvedeno shora v úvodu tohoto usnesení. Nejvyšší soud k tomuto druhu námitky, jež se v podstatě nekryje s výkladem dovolacího důvodu, může pouze uvést, že ani nemá jiný než čistě formalistický charakter. Popis okolností, za nichž měl obviněný spolu s dalšími osobami vylákat výhodu na dani ve výši 10.581.637,- Kč na základě jedné zcela přesně specifikované faktury znějící na částku 58.679.985,80 Kč, z níž základ daně činil 48.098.349,- Kč a daň z přidané hodnoty tudíž byla 10.581.636,80 Kč, nedává jakýkoli prostor pro úvahu, že by neoprávněně získaná výhoda na dani byla poskytnuta na základě ještě nějakého dalšího plnění. Za situace naznačené dovolatelem by výše škody musela jednoznačně přesahovat zmíněnou částku 10.581.637,- Kč, jež odpovídá dani z přidané hodnoty vypočtené s ohledem na příslušnou jedinou fakturu č. … ze dne 21. 3. 2000. Vzhledem k tomu tedy není pochyb o tom, že výraz „mj.“ ve výroku o vině rozsudku vrchního soudu pod bodem 5. nemá žádný faktický význam. Lze připustit, že byl zařazen do popisu skutku nadbytečně. Podstatné však je, že v bodě 5. výroku o vině napadeného rozsudku jsou vyjádřeny všechny okolnosti rozhodné pro naplnění dané skutkové podstaty, tj. že obvinění zamýšleli vyvézt nadhodnocené zboží do zahraničí a na podkladě toho uplatnit nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Konkretizovány jsou v popisu skutku veškeré subjekty zúčastněné na navyšování ceny zboží, plátce, který dosáhl výhody na dani ve výši 10.581.636,- Kč, a to na základě přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období březen 2000 podaného u Finančního úřadu v Nymburku, specifikována je ve výroku o vině také faktura, jež měla dokladovat nákup zboží v hodnotě 58.679.985,80 Kč od firmy J. B.
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 v té alternativě, že pachatel vyláká výhodu na některé z povinných plateb spočívá zejména v tom, že pachatel vyžaduje na státu daňovou výhodu uvedením nepravdivých tvrzení. Jinými slovy pachatel předstírá existenci skutečnosti, jež zakládá povinnost státu poskytnout plnění určitému subjektu, který však ve skutečnosti na takové plnění nemá nárok. V případě, že by však pachatel pouze snižoval svou skutečně existující daňovou povinnost, aniž by vznikl nadměrný odpočet, jednalo by se o alternativu zkrácení daně. (Srov. č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr., které je nadále použitelné.)
V posuzované věci odvolací soud (v podstatě shodně i soud prvního stupně) vyslovil správný právní názor, že obviněný J. B. vylákal výhodu na dani, což zcela korespondovalo se skutkovými zjištěními, k nimž v průběhu trestního řízení dospěl. Pokud byl zjištěn skutkový stav, podle něhož došlo k nákupu v podstatě neobchodovatelných (z důvodů stáří nepoužitelných) elektrosoučástek a náhradních dílů k automobilům, jejichž hodnota byla následně uměle navyšována fingovanými nákupy a prodeji, ryze formálními bez naplnění vlastního obsahu těchto obchodních transakcí, nelze než souhlasit s tím, že se jednalo o právní úkony simulované (či slovy odvolacího soudu předstíraný obchod). Tímto způsobem uměle nadhodnocené předměty byly vyvezeny do Litvy, avšak opět nikoli za účelem jejich faktického obchodování, nýbrž pouze z důvodu zastření skutečného smyslu obchodů, tj. vylákání daňové výhody na českém státu. V rámci těchto transakcí vznikla vysoká daňová povinnost, kdy prodejci předmětného zboží účtovali kupujícím subjektům daň z přidané hodnoty (na výstupu), jež nemusela být odváděna celá, ale snížená o daň zaplacenou na vstupu při nákupu zboží (jak vyplynulo z dokazování, nebyla placena vůbec). Při exportu zboží byl poslední z prodejců – vývozce osvobozen od povinnosti uplatnit daň na výstupu a protože jeho nárok na odpočet daně na vstupu byl vyšší než daň na výstupu za příslušné zdaňovací období, vznikl nadměrný odpočet, tj. povinnost státu vrátit plátci daně přeplatek, a to v projednávané věci ve výši přesahující deset milionů Kč. V souladu s ustanovením §19 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o správě dani z přidané hodnoty ve znění účinném do 30. 4. 2004 (resp. v současnosti ve smyslu §72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) má plátce nárok na odpočet daně pod podmínkou, že jím přijatá zdanitelná plnění použil v rámci své podnikatelské činnosti, což simulované právní úkony nesplňovaly. Nejvyšší soud proto nemá jakékoli výhrady proti názoru soudů, že nadměrný odpočet byl uplatněn zcela neoprávněně (tj. byla vylákána daňová výhoda) ke škodě České republiky.
Nejvyšší soud připomíná, že většina dovolacích námitek obviněného je opakováním jeho obhajoby z řízení před soudem prvního stupně a z odvolání. Soudy nižších stupňů se s nimi náležitě vypořádaly a Nejvyšší soud pro stručnost na rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Např. co se týká tvrzení obviněného o vysoké hodnotě součástek a náhradních dílů v Litvě, vypořádal se s ním zcela logickým způsobem a na podkladě různých důkazních prostředků již Krajský soud v Praze (srov. str. 77 – 78 rozsudku krajského soudu). Tvrzení obviněného odmítl soud především proto, že za uměle navýšené ceny si předměty mezi sebou formálně prodávaly uvedené subjekty již v České republice, aniž k tomu byl skutečný důvod.
V návaznosti na okolnosti ohodnocení předmětného zboží je možné pouze vytknout napadenému rozsudku, že dostatečně nereagoval na změnu definice znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku. Škoda totiž není znakem této skutkové podstaty a to ani v její kvalifikované podobě podle odstavců 2 a 3 citovaného ustanovení. Určujícím kritériem trestnosti podle základní skutkové podstaty je „větší rozsah“ zkrácení daně nebo jiné povinné platby, resp. vylákání výhody na některé z povinných plateb. U odstavce 2 pod písm. c) §240 trestního zákoníku se vyžaduje spáchání činu ve značném rozsahu a nejpřísněji je trestné jednání ve velkém rozsahu podle odstavce 3. K určení „rozsahu“ je třeba použít pravidla pro výpočet škody v §138 odst. 1 trestního zákoníku, resp. pro stanovení prospěchu podle §138 odst. 2 trestního zákoníku. Přestože vrchní soud na straně 34 svého rozsudku použil pro označení rozsahu vylákané výhody na dani termínu „škoda“, který odpovídal kvalifikovaným skutkovým podstatám trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 3 písm. c) a odst. 4 tr. zák., neměla tato okolnost žádný vliv na jinak správný závěr o naplnění znaku „velkého rozsahu“ u trestného činu podle §240 odst. 3 trestního zákoníku. Je možné shrnout, že, jak již bylo uvedeno shora, obchody se součástkami a náhradními díly na území České republiky byly simulované, zboží v rozporu s účelem podnikání nebylo užito k podnikatelské činnosti. Proto plátci nevznikl vůbec nárok na jakýkoli odpočet daně z přidané hodnoty na výstupu podle §4 odst. 1 písm. m) a §72 a násl. zákona č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Velkému rozsahu tak správně odpovídá částka představující celou výši neoprávněně uplatněného nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, a to bez ohledu na obviněným diskutovanou hodnotu zboží, které bylo předmětem předstíraného obchodování. Takový závěr je v souladu i s ustálenou rozhodovací praxí soudů, která mohla nadále zůstat v platnosti i po změně právní úpravy trestního práva hmotného s účinností od 1. 1. 2010 (srov. č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.).
V závěru svého dovolání se obviněný domáhal uložení podmíněného trestu odnětí svobody, a to s ohledem na délku trestního řízení a svůj zdravotní stav. Byl přesvědčen, že vrchní soud nezohlednil obě tyto skutečnosti dostatečným způsobem, s čímž se však Nejvyšší soud neztotožnil.
Délka trestního řízení v této věci přesáhla šest roků, což za určitých okolností je v judikatuře soudů včetně Ústavního soudu možné považovat za dobu hraničící s přiměřenou délkou ve smyslu výkladu tohoto institutu. Otázkou bylo, zda vůbec a pokud ano, tak jakým způsobem, soudy zohlednily určitý stupeň porušení ústavně garantovaných práv dovolatele, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Jak zjistil dovolací soud, Vrchní soud v Praze důsledně zvážil tuto skutečnost stejně jako nepříznivý zdravotní stav obviněného a náležitým způsobem je promítl do svých úvah při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému J. B.
Obecně k této problematice lze uvést, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod obsahuje právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaném pod č. 46 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Současně se Ústavní soud vyslovil i k tzv. testu proporcionality, v jehož rámci se zkoumá, zda zásah do osobní svobody obviněného je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv, kdy je nutno brát ohled na okolnosti jako jsou závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení, rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení a také faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezovalo ustanovení §23 odst. 1 tr. zák.
Vrchní soud v Praze podle názoru Nejvyššího soudu postupoval v souladu s ustálenou soudní judikaturou. Neúměrné délky trestního řízení si byl vědom stejně jako soud prvního stupně, dospěl však k závěru, že tuto okolnost bylo třeba promítnout do uložených trestů ještě výrazněji, než učinil krajský soud. Z tohoto důvodu a současně s přihlédnutím k závažnému zdravotnímu stavu obviněného J. B. odvolací soud přistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody ve smyslu §58 odst. 1 trestního zákoníku a uložil dovolateli trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby v trvání tří roků. Obviněný J. B. byl přitom vzhledem k nové právní kvalifikaci skutku podle §240 odst. 3 trestního zákoníku ohrožen trestní sazbou v rozmezí od pěti do deseti roků (při rozhodování krajského soudu mu hrozil trest odnětí svobody od pěti do dvanácti roků podle §148 odst. 4 tr. zák.). Oproti výroku o trestu rozsudku krajského soudu byl obviněný navíc zařazen do mírnějšího typu věznice za použití ustanovení §56 odst. 3 trestního zákoníku. Rovněž trest zákazu činnosti ve srovnání s rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněnému uložen v kratší výměře. Vzhledem k tomu, že za „normálního“ průběhu trestního řízení by dovolateli hrozilo uložení trestu odnětí svobody v rozmezí pěti až deseti roků, představuje aplikace ustanovení §58 odst. 1 trestního zákoníku vhodnou reakci na zjištěné porušení práva na spravedlivý proces a odpovídá i míře tohoto porušení. K úvahám o proporcionalitě uloženého trestu Nejvyšší soud dodává, že předmětem trestního stíhání bylo značně sofistikované jednání více obviněných, kterým postupnými kroky realizovali svůj zločinný záměr zkrátit příslušnou daň, resp. vylákat daňovou výhodu, a získali výhodu dvojnásobně převyšující hranici velké škody, resp. velkého prospěchu ve smyslu §138 odst. 1 resp. 2 trestního zákoníku. Tresty uložené obviněnému J. B. napadeným rozsudkem tak podle názoru Nejvyššího soudu nelze označit za nepřiměřeně přísné a všem okolnostem rozhodným pro stanovení druhu i výše trestu odpovídají. Kompenzace, kterou vrchní soud dovolateli poskytl mimořádným snížením trestu odnětí svobody včetně způsobu jeho výkonu, podle názoru Nejvyššího soudu dostatečným způsobem zohlednila delší dobu trvající trestní řízení. (Srov. jiné případy, kdy Ústavní soud považoval snížení trestu, a to k dolní hranici trestní sazby a nikoliv pod ni, jako tomu bylo v posuzované věci, za dostatečnou kompenzaci, např. usnesení ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 858/09, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 701/06, aj.).
Na podkladě uvedených skutečností posoudil Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. jako částečně neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, a pokud některá z námitek byla v souladu se zákonným vymezením a výkladem důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud opodstatněnou. Proto podané dovolání obviněného J. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. června 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová