ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.186.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 186/2011 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2011 o dovolání, které podal obviněný L. T. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 7 To 262/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 74/2009, takto:
Z podnětu dovolání obviněného L. T. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 7 To 262/2010, a to ve výroku o vině pod bodem 2., kterým byl obviněný uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, a v celém výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části citovaného rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný L. T. byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 16. 8. 2010, sp. zn. 3 T 74/2009, uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), a přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body 1. a 2. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byl obviněný L. T. odsouzen podle §125 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců.
Z podnětu odvolání obviněného L. T. podaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 7 To 262/2010, podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný se dopustil přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku skutkem popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že nezajistil řádné vedení skladové evidence zásob zboží obchodní společnosti KARETA GROUP, s. r. o., podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, v důsledku čehož nebylo možno zjistit ani ověřit počáteční a konečné jak účetní, tak skutečné stavy dílčích druhů zboží, což mělo vliv na vykazované výsledky hospodaření jmenované obchodní společnosti, a tedy i na základ daně z příjmů a daně z přidané hodnoty, které měla platit. Tím došlo k tomu, že ze strany správce daně, a to Finančního úřadu ve Frýdku-Místku, musela být daňová povinnost stanovena za použití pomůcek a dodatečnými platebními výměry č. j. 90741/08/362914/1133 a č. j. 90992/08/362914/1133 ze dne 24. 4. 2008 byla obchodní společnosti KARETA GROUP, s. r. o., doměřena daňová povinnost u daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2003 a 2004.
Přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku měl obviněný spáchat skutkem popsaným pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tj. tím, že mezi náklady obchodní společnosti KARETA GROUP, s. r. o., nechal zaúčtovat fakturu, kterou vystavila obchodní společnost Autosalon Frýdek-Místek, s. r. o., dne 25. 3. 2004 na částku ve výši 434 250,83 Kč bez daně z přidané hodnoty za opravu motorového vozidla tov. zn. Mitsubishi Outlander, když měla být zaúčtována pouze spoluúčast ve výši 10 % a daň z přidané hodnoty, protože pojistné plnění vzhledem k tomu, že vozidlo bylo předmětem leasingu a pojištěno, bylo poskytnuto obchodní společnosti Autosalon Frýdek-Místek, s. r. o. Následně dne 25. 3. 2005 obviněný podal správci daně, a to Finančnímu úřadu ve Frýdku-Místku, přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2004, čímž došlo ke snížení daňové povinnosti obchodní společnosti KARETA GROUP, s. r. o., u daně z příjmů právnických osob minimálně o částku ve výši 109 431,- Kč.
Za tyto přečiny byl obviněný L. T. odsouzen podle §240 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Obviněný L. T. podal dne 3. 1. 2011 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný se domnívá, že se nedopustil posuzovaného přečinu. Podle názoru obviněného sice došlo k porušení mimotrestních právních norem, což ovšem bez dalšího neznamená možnost postihnout takové jednání prostředky trestního práva. Jak dále obviněný zdůraznil, z výpovědi svědkyně P. B. vyplynulo, že vedl evidenci skladových zásob, a pokud se v ní vyskytly nějaké nedostatky, nemohlo to způsobit zkreslení stavu hospodaření obchodní společnosti KARETA GROUP, s. r. o., protože příslušný správce daně doměřil daň na základě pomůcek a na podkladě údajů, které zjistil z účetnictví jmenované obchodní společnosti. Takový postup správce daně podle obviněného vylučuje možnost ohrožení včasného a řádného vyměření příslušné daně.
Ke skutku obsaženému pod bodem 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu obviněný poukázal rovněž na výpověď svědkyně P. B. , která jednoznačně nepotvrdila existenci účetního dokladu o uskutečněném pojistném plnění. Soudy nižších stupňů proto podle názoru obviněného nemohly dospět k závěru, že musel vědět o jeho zaúčtování. Obviněný považuje postup obou soudů v této otázce za porušení pravidla „in dubio pro reo“, což se promítlo i do nesprávného hodnocení subjektivní stránky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku.
Závěrem svého dovolání obviněný L. T. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby podle §265l odst. 1, 3 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného L. T. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o námitky obviněného ke skutku uvedenému pod bodem 1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, podle názoru státní zástupkyně jsou neopodstatněné, neboť popis skutku odůvodňuje použitou právní kvalifikaci. Obviněný totiž neporušil jen mimotrestní právní normy, ale jeho jednání má i trestněprávní rozsah, který je dán právě tím, že ohrozil včasné a řádné vyměření daně. Námitky obviněného ke skutku obsaženému pod bodem 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu jsou podle státní zástupkyně převážně skutkového charakteru. Za opodstatněnou však státní zástupkyně považuje námitku obviněného, kterou zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Jak totiž uvádí státní zástupkyně, žádným důkazem nebylo potvrzeno, že by se obviněný dopustil popsaného činu v úmyslu zkrátit daň z příjmů právnických osob. Jestliže obviněný zahrnul do nákladů vyšší položku, než kterou bylo možné s ohledem na pojistné plnění uplatnit, mohlo být takové jednání podle státní zástupkyně způsobeno jak neznalostí příslušných daňových předpisů, tak nedbalostí při shromažďování účetních dokladů. Přitom zmíněný přečin není trestným činem s blanketní dispozicí, takže nelze bez dalšího vycházet ze zásady, že neznalost zákona neomlouvá.
Státní zástupkyně proto závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný L. T. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný L. T. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Protože dovolací námitky obviněného L. T. částečně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je zčásti důvodné.
Obviněný L. T. však v podstatné části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména pokud zpochybňuje správnost provedeného dokazování, a to především ve vztahu ke svědecké výpovědi P. B. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu částečně shledává v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká nesprávné (či neúplné nebo odlišné) skutkové zjištění a zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný L. T. , přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor částečně dovozuje z jiné verze skutkového stavu, resp. zpochybňuje správnost a výsledky provedeného dokazování, pak nevytýká soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného L. T. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak je popsáno zejména ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových okolností a hodnocení důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenaplňuje ani ta námitka obviněného L. T. , v níž soudům obou stupňů vytýká údajné porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. povinnosti postupovat v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut procesního práva, jehož případné porušení není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opřel své dovolání. Nejvyšší soud tudíž považuje i zmíněnou námitku za takovou, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, takže ji nemohl učinit předmětem svého posuzování.
V návaznosti na popsané skutečnosti je potom nutné posuzovat i tu námitku obviněného L. T. , v jejímž rámci v podstatě uvádí, že skutkem popsaným pod bodem 1. výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu neohrozil včasné a řádné vyměření daně. K trestní odpovědnosti za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku postačuje, pokud pachatel ohrozí majetková práva jiných osob nebo včasné a řádné vyměření daně, a to některým z alternativně vymezených způsobů. Zmíněný trestný čin je ohrožovacím deliktem a ve vztahu k včasnému a řádnému vyměření daně se zde postihuje v podstatě jednání přípravného charakteru, které může směřovat ke zkrácení daně ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 57/2003 Sb. rozh. tr.).
Jak vyplývá z tzv. právní věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný L. T. měl naplnit ty znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, které jsou vyjádřeny formulací „nevedl jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač k tomu byl podle zákona povinen, a ohrozil tak včasné a řádné vyměření daně“. K tomu Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že za údaje o stavu hospodaření a jmění je třeba považovat účetní knihy, zápisy a jiné doklady, které slouží k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Za stav hospodaření se přitom považuje aktuální stav podnikání právnické nebo fyzické osoby, které je zákonem uložena povinnost vést účetnictví nebo jiné doklady obsahující údaje o stavu hospodaření a jmění.
Z tzv. skutkové věty uvedené pod bodem 1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu je pak mimo jiné patrné, že obviněný L. T. jako jednatel a později zmocněný zástupce obchodní společnosti KARETA GROUP, s. r. o., nezajistil řádné vedení skladové evidence zásob zboží této společnosti, čímž porušil zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), a v důsledku tohoto porušení „znemožnil zjištění a ověření počátečního a konečného účetního a skutečného stavu zboží a současně ohrozil řádné vymáhání daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty, neboť příslušný správce daně musel stanovit daňovou povinnost dodatečně na základě pomůcek“. Podle názoru Nejvyššího soudu takto vyjádřené skutkové okolnosti zcela odpovídají shora citovaným zákonným znakům skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Jak je totiž zřejmé z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (viz jeho str. 5), obviněný porušil ustanovení §2, §4, §7, §8, §29 a §30 zákona o účetnictví, protože nezajistil řádné vedení skladové evidence a zásob zboží obchodní společnosti KARETA GROUP, s. r. o. Takovým jednáním nepochybně ohrozil včasné a řádné vyměření daně z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty, neboť příslušný správce daně musel vynaložit mnohem více úsilí ke zjištění skutečné daňové povinnosti jmenovaného subjektu, než jak by tomu bylo v případě, kdyby obviněný postupoval v souladu se zákonem a zajistil náležitou vypovídací hodnotu účetnictví.
Přitom odvolací soud jednoznačně uvedl zjištění o tom, vyměření které daně bylo jednáním obviněného L. T. ohroženo a v čem spočívalo toto ohrožení. Takový závěr je pak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, uveřejněné pod č. T 1135. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008).
Nejvyšší soud tudíž neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve vztahu k přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl obviněný L. T. uznán vinným pod bodem 2. výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obviněný zpochybnil naplnění jeho subjektivní stránky, přičemž poukázal na některé skutkové okolnosti, za nichž došlo ke spáchání tohoto přečinu.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že z hlediska zavinění se zde vyžaduje úmysl, přičemž pachatel si musí být vědom porušení své zákonné povinnosti přiznat a odvést daň nebo jinou podobnou povinnou platbu a současně je alespoň srozuměn [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] i s tím, že zkracuje tuto povinnost ve větším rozsahu (tedy alespoň ve výši odpovídající částce 50 000,- Kč).
Popis rozhodných skutkových okolností pod bodem 2. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu ovšem podle názoru Nejvyššího soudu ani ve spojení s odůvodněním tohoto rozsudku nesvědčí o naplnění subjektivní stránky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnost, že obviněný nechal zaúčtovat do účetnictví obchodní společnosti KARETA GROUP, s. r. o., celou příslušnou částku uvedenou v daňovém dokladu vystaveném za opravu motorového vozidla tov. zn. Mitsubishi Outlander, které bylo předmětem tzv. leasingu a za jehož poškození a následnou opravu obdržela pojistné plnění obchodní společnost Autosalon Frýdek-Místek, s. r. o., nevyjadřuje úmysl obviněného zkrátit daň z příjmů právnických osob. Jak je totiž patrné z příslušných důkazů, zejména z výpovědi svědkyně P. B. (viz č. l. 347 až 349 trestního spisu), tato svědkyně jednoznačně nepotvrdila, zda ji obviněný předal ke zpracování v rámci účetnictví též leasingové smlouvy, které se týkaly uvedeného motorového vozidla a v nichž byly podrobněji upraveny i pojistné podmínky, a dále doklady o vyplaceném pojistném plnění. Z výpovědi svědka K. P. (viz č. l. 282 až 283 trestního spisu), jehož obchodní společnost vystavila obviněnému fakturu za opravu poškozeného motorového vozidla, pak vyplývá, že pojišťovna sice vyplatila pojistné plnění ve výši 90 % z částky účtované za provedenou opravu, ale tento svědek jednoznačně potvrdil zavedenou praxi, podle které se klientovi – uživateli předmětu leasingu – fakturovala celá částka účtovaná za opravu předmětu leasingu, ačkoli ve skutečnosti měl povinnost uhradit toliko částku ve výši odpovídající sjednané tzv. spoluúčasti, kterou pojišťovna neproplatila. I když tedy obviněný řádně nezkontroloval údaje a nepředal pokyny účetní P. B. ke zpracování předmětné faktury, nemůže to bez dalšího odůvodňovat zjištění odvolacího soudu, podle něhož obviněný jednal úmyslně tak, aby vykázáním vyšších nákladů vynaložených na opravu zmíněného motorového vozidla zkrátil daň z příjmů právnických osob. Posuzované jednání obviněného totiž mohlo být i výsledkem jeho nedbalého přístupu k tomuto účetnímu případu, zejména když se ani v popisu skutku neuvádí nic o tom, zda obviněný věděl o vyplaceném pojistném plnění a o jeho povinnosti zaplatit a vyúčtovat jen 10 % fakturované peněžní částky jako tzv. spoluúčast. Závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku je tedy předčasný a není podložen potřebnými skutkovými okolnostmi, takže námitky obviněného jsou v tomto směru důvodné.
Protože se odvolací soud nezabýval právním posouzením skutku jako přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jehož spácháním byl obviněný L. T. uznán vinným, ze všech zmíněných hledisek a náležitě v něm nevyjádřil subjektivní stránku, byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v uvedeném rozsahu opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 7 To 262/2010, a to ve výroku o vině pod bodem 2., kterým byl obviněný uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, a ve výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části napadeného rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě odvolání obviněného tedy Krajský soud v Ostravě v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného L. T. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom se odvolací soud bude znovu zabývat otázkou zavinění obviněného u přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a především posoudí otázku, zda byl obviněný alespoň srozuměn [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku] se zkrácením příslušné daně. Poté odvolací soud opětovně rozhodne o tom, zda posuzovaný skutek naplňuje znaky citovaného přečinu, případně jiného trestného činu, anebo zda nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného L. T. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 9. 3. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y