ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.38.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 38/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. R. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 5 To 332/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 80/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8. 6. 2010, sp zn. 6 T 80/2008, uznal obviněného Ing. R. K. vinným pokusem trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §150 odst. 1 tr. zák. ve znění účinném do 30. 6. 2006. (Pod zkratkou „tr. zák.“ bude nadále označován zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) Za to jej odsoudil podle §150 odst. 1 tr. zák. a §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. k trestu propadnutí věci a to 544 ks krabiček označených „Česká směs standard – řezaný tabák“, uložených u Správy státních hmotných rezerv, závod B. B., K. n. Č. L. Dále soud odkázal poškozeného P. K. s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř.
Odvolání proti citovanému rozsudku, které podal obviněný, zamítl Městský soud v Praze jako nedůvodné svým usnesením ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 5 To 332/2010.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a proto, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný výslovně odkázal na uvedené dva dovolací důvody, ačkoli hned v úvodu druhé části svého dovolání citoval, že směřuje proti výroku o zamítnutí jeho odvolání Městským soudem v Praze. Uvedené slovní vyjádření tak odpovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) v jeho druhé alternativě, a vzhledem k tomu, že odvolací soud v dané věci rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a tr. ř., měl být tento důvod v uvedené trestní věci správně uplatněn.
Obviněný především vyslovil přesvědčení, že popis skutku a skutkových okolností ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku ani odůvodnění obou rozhodnutí soudů nenaplnily znaky trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 a §150 odst. 1 tr. zák. Konkrétně pak citoval skutek z výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a provedl jeho srovnání s obžalobou státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 3. 7. 2008. Zaměřil se na úvodní část skutkových okolností vyjadřujících způsob jednání v rámci obchodní transakce, jež měla proběhnout na místě činu. Obžaloba je popisovala jako: „v úmyslu zprostředkovat prodej celkem 544 krabiček řezaného tabáku…“, a Obvodní soud pro Prahu 4 v této části výroku uvedl: „v souvislosti s prodejem řezaného tabáku…“. Z uvedených rozdílů v popisu skutku obviněný dovodil, že v jeho trestní věci byla porušena zásada zachování totožnosti skutku a konkrétně pak ustanovení §176 odst. 2 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř. Dále se dovolatel vyjádřil tak, že skutková podstata trestného činu, jímž byl uznán vinným, resp. jeho pokusem, nemůže být naplněna pouhým „zprostředkováním prodeje“ zboží neoprávněně označeného ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému. Jednalo by se tak o nepřípustné rozšíření trestnosti. Na podporu svého argumentu poukázal na zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, který nestanoví povinnost platit spotřební daň těm právnickým či fyzickým osobám, které zprostředkovávají prodej zboží podléhající spotřební dani. Za tímto účelem by bylo rovněž nutné, aby takový „zprostředkovatel“ znal totožnost stran zúčastněných na takovém obchodu, což u něho rovněž splněno nebylo, neboť nevěděl, kdo na místě zajištěné zboží skutečně prodával. Popisu skutku poté obviněný vytkl, že neobsahuje takové okolnosti, které by svědčily o jeho vědomosti, že předmětné zboží není originálního původu, ale jedná se o padělky. Úvodem námitek, jimiž dovolatel brojil proti uloženému trestu ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zdůraznil, že popírá svou vinu a žádného trestného činu se nedopustil. Trest propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu nemohl být uložen proto, že se nestal vlastníkem věcí, a to 544 krabiček s řezaným tabákem, jak vyžaduje zákon. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a jako obsahově navazující rozhodnutí též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4. Ohledně dalšího postupu dovolacího soudu již obviněný žádný návrh neučinil.
K podanému dovolání se v rámci svého oprávnění (§265h odst. 2 tr. ř.) vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Ten se nejprve zmínil o nesprávnosti petitu dovolání, spočívající v požadavku na zrušení rozsudku soudu prvního stupně v dané věci jako rozhodnutí obsahově navazujícího na usnesení odvolacího soudu, ačkoli se jedná o rozhodnutí, které napadenému usnesení naopak předcházelo. S tímto názorem Nejvyšší soud souhlasí, ale je možné na tomto místě uvést, že se jedná o nesprávnost, která neměla žádný význam při posuzování důvodnosti dovolacích námitek. Pokud jde právě o ně, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejprve uvedl, že v případě „zprostředkování prodeje“ padělaného výrobku za splnění dalších okolností může pachatel naplnit znak trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že takové zboží „uvede do oběhu“, neboť se tímto způsobem zboží dostává od distributora k dalšímu subjektu, který je dále uvádí na trh. V předmětné trestní věci je však významné, že skutková zjištění soudů jsou založena na tom, že obviněný zajištěný tabák nakoupil, aby jej obratem prodal. Namítaný nesoulad skutkové a právní věty proto státní zástupce neshledal. V podstatě ze stejného důvodu považoval za lichou i námitku o nesprávném uložení trestu propadnutí věcí. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. R. K. podal dovolání jako oprávněná osoba /§265d odst., 1 písm. b) tr. ř./, učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné /§265a odst. 2 písm. h) tr. ř./.
Pokud jde o dovolací důvody, opřel obviněný jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání v těch případech, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím lze proto napadat vady v oblasti hmotného práva, nejčastěji k nim může dojít tehdy, kdy skutek není trestným činem, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, nebo vykazuje znaky jiného trestného činu, nebo se vůbec o žádný trestný čin nejedná. Podobně se přistupuje k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, které lze dovodit tam, kde určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Při zvažování přiléhavosti uplatnění tohoto dovolacího důvodu proto Nejvyšší soud musí zásadně vycházet ze skutkového zjištění, k němuž dospěly soudy nižších stupňů. Výhrady, jimiž dovolatel zpochybňuje proces dokazování včetně jeho rozsahu a způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, nemohou naplnit tento důvod dovolání, neboť v rámci tohoto procesu nedochází k aplikaci hmotného práva, ale procesních ustanovení trestního řádu včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. Důvodem dovolání tak nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, kterým v případě, že jej Nejvyšší soud shledá důvodným, může dojít ke zrušení již pravomocného soudního rozhodnutí. Proto jej nelze podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání. Omezený přezkum dovolacího soudu vyplývá rovněž ze zásady trestního procesu, založené na tom, že dokazování ve věci provádí zásadně soud prvního stupně, jehož skutkové závěry může korigovat či doplňovat odvolací soud, který právě za tím účelem může doplnit dokazování (§§259 odst. 3 a 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud má k provádění důkazů ze zákona jen omezené možnosti (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a v případech, kdy sám neprovede důkazy za účelem odstranění případných pochybností na podkladě dovolání, nemůže vycházet z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů.
Obviněný Ing. R. K. vznesl námitky proti právnímu posouzení skutku, a úvodem je formuloval obecně tak, že skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku neměl být posouzen jako pokus trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. Následně však vytýkal soudům, že jejich skutková zjištění neodpovídají popisu skutku uvedenému v obžalobě z 3. 7. 2008. Rozdíl vylíčení skutkových okolností spatřoval ve vyjádření své vlastní role, kterou měl mít v předmětné obchodní transakci v souvislosti s prodejem padělaného zboží. Jestliže totiž státní zástupce v obžalobě uvedl, že na místě činu se obviněný ocitl díky svému úmyslu zprostředkovat prodej celkem 544 krabiček řezaného tabáku, a obvodní soud poté v odsuzujícím rozsudku spojoval jeho přítomnost s prodejem řezaného tabáku, došlo podle názoru obviněného k porušení zásady totožnosti skutku. Dokonce uvedenou změnu charakterizoval tak, že se jedná o nepřípustné rozšíření skutkové podstaty trestného činu podle §150 odst. 1 tr. zák., neboť nemůže být naplněna „zprostředkováním prodeje“ takového zboží. V této souvislosti obviněný výslovně odkázal na porušení ustanovení §176 odst. 2 tr. ř, a §220 odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud však k uvedeným námitkách nemohl přihlížet, neboť nesměřují proti hmotně právnímu posouzení skutku, nýbrž vytýkají vady procesní, jak nakonec sám dovolatel svým odkazem na příslušná ustanovení trestního řádu potvrdil. K této otázce je možné připomenout pravidla výkladu totožnosti skutku, která vychází z obžalovací zásady ovládající české trestní právo. Soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§220 odst. 1 tr. ř.), a dále platí, že obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Pojem skutek sice není přímo definován v zákoně, ale právní teorie i praxe se shodují na tom, že je tvoří jednání pachatele a způsobený následek relevantní z hlediska trestního práva. Při posuzování jeho totožnosti se však nevyžaduje, aby byla zachována jak totožnost v jednání tak i v následku bezvýjimečně. V průběhu trestního řízení tak může dojít k modifikaci uvedených znaků charakterizujících skutek a totožnost skutku zůstane zachována i tam, kde bude i jen částečná shoda v podstatných okolnostech (srov. č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Tento výklad je logický již jen pro možnost upravovat v průběhu trestního řízení jednotlivé okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán tak, jak vyplynou z obsahu prováděných důkazů. Totožným zůstane proto skutek, u něhož při změně jednání bude shoda v následku a stejně i naopak, tj. totožné zůstane jednání a to i částečně, a dojde k rozdílům ve způsobeném následku. Totožnost skutku je tak udržována i jen částečnou shodou jednání nebo následku.
V posuzované trestní věci lze porovnáním obžaloby ze dne 3. 7. 2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 vydaném dne 8. 6. 2010 rozeznat rozdílné vyjádření způsobu, jakým se měl obviněný dopustit pokusu trestného činu, avšak z obou je zřejmý zamýšlený cíl, kterým bylo uvést do oběhu formou prodeje 544 krabiček řezaného tabáku neoprávněně označených ochrannou známkou. Obžaloba totiž popsala aktivní účast obviněného při tomto obchodu tak, že byl zprostředkovatelem prodeje zboží svědku D. V., avšak soud korigoval jeho jednání tak, že on sám byl prodejcem neoprávněně označeného zboží jmenovanému svědkovi. Soud vyslovil jednoznačné skutkové zjištění, jehož podkladem byly důkazy provedené u hlavního líčení. Nad rámec uvedeného jen Nejvyšší soud připomíná, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání v této věci dne 3. 5. 2005, obsahoval skutkové okolnosti, z nichž vyplývalo, že obviněný společně s dalšími dvěma osobami vietnamské národnosti (původně spoluobvinění) „ dne 19. 10. 2004 v P. ul. H. chtěli D. V. prodat k dalšímu obchodování 544 krabiček řezaného tabáku ke kouření v balení á 200g neoprávněně označených ochrannou známkou Česká směs Lulkový tabák, která je registrována Úřadem průmyslového vlastnictví pro vlastníka K. P., ačkoli věděl(i) , že se jedná o padělek originálního výrobku a to za cenu nižší, než je běžná cena v obchodní síti “. Je tedy zcela evidentní, že skutkový závěr o postavení obviněného jako prodejce tabáku, který soud prvního stupně učinil a s nímž se ztotožnil i soud odvolací, nebyl pro obviněného nijak překvapivým, neboť již při zahájení trestního stíhání vycházel policejní orgán z té okolnosti, že obviněný chtěl zboží prodávat. Vzhledem k tomu, že v podstatě nedošlo k zásadním změnám důkazní situace v rámci řízení před soudem, je možné považovat popis skutku a určitou změnu v nahlížení na úlohu obviněného v obchodní transakci s řezaným tabákem spíše jako určitou nedbalost ze strany státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, která částečně vedla i k opakovanému podání obžaloby v dané věci, avšak uvedená skutečnost nezpůsobila zásadní změnu v předmětu trestního stíhání v dané věci. Totožnost skutku ve vztahu ke spáchání pokusu trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §150 odst. 1 tr. zák. byla v posuzované trestní věci zachována, a to při částečné shodě jednání obviněného (neoprávněné použití ochranné známky na výrobku a jeho zamýšlený prodej D. V.) a úplné shodě v zamýšleném následku, kterým bylo porušení výhradního práva majitele ochranné známky označovat ochrannou známkou své výrobky či služby.
Zásadní okolnosti spáchání skutku tedy zůstaly po celou dobu trestního řízení zachovány a nesly znaky skutkové podstaty trestného činu, resp. jeho pokusu, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, podána obžaloba a obviněný nakonec odsouzen. Pokud soud prvního stupně vycházel z provedených důkazů (především jasná výpověď svědka D. V.) a označil obviněného za prodejce padělaného zboží, potom neporušil pravidlo zachování totožnosti skutku, jak je naznačeno v dovolání obviněného. Nejvyšší soud na tomto místě považuje za vhodné upozornit na to, že se v podstatě nezabýval argumentací týkající se právní úpravy spotřební daně, dovolatelem tvrzeného neoprávněného „rozšíření skutkové podstaty trestného činu“, jímž byl uznán vinným. Tato část dovolání totiž neodpovídala skutkovému stavu, k němuž dospěly soudy, nýbrž vycházela z popisu protiprávního jednání v obžalobě z 3. 7. 2008. Uvedené námitky pak nemohly být vůbec předmětem dovolacího přezkumu, neboť byly v rozporu se zjištěním soudů ohledně toho, jakou roli hrál obviněný při prodeji předmětného množství neoprávněně označeného tabáku. Nejvyšší soud proto nemá jakékoli pochybnosti o tom, že zásada zachování totožnosti skutku vyjádřená v ustanoveních §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. ř. nebyla v této trestní věci nijak dotčena a její pravidla byla soudy respektována.
Pokud bylo možné z formulace dovolacích námitek obviněného dovodit jeho nesouhlas s naplněním znaku „uvedení do oběhu“, což by odpovídalo uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze s takovou výhradou souhlasit. Již soud prvního stupně se uvedené okolnosti věnoval, přičemž jasně deklaroval, že pod pojem uvádění do oběhu lze bezpochyby zařadit prodej výrobků či služeb, o který v dané věci šlo. Jedná se naopak o zcela typickou formu jednání, při němž se neoprávněně označené výrobky či služby dostávají do oběhu. Skutečnost, která zabránila konečné realizaci záměru obviněného, tedy zásah policejního orgánu na místě činu, je vyjádřena stadiem trestného činu, kdy skutek byl právně posouzen jako pokus trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. a §150 odst. 1 tr. zák. a nikoli jako dokonaný trestný čin. Nejvyšší soud může jen doplnit, že uváděním do oběhu se rozumí nejen prodej konečnému spotřebiteli, ale samozřejmě také prodej jinému subjektu, který zboží dále prodává, směňuje či jiným způsobem uvádí na trh. Soudní praxe např. uznala tento znak naplněným v případě, kdy pachatel se hájil tím, že neoprávněně označené zboží měl v úmyslu prodat či darovat jen svým známým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 7 Tz 84/2000), a zcela běžně jsou odsuzováni pachatelé, které neoprávněně označené zboží např. pouze skladují za splnění té podmínky, že je určeno k prodeji. V předmětném případě ale nelze mít skutečně jakékoli pochybnosti o naplnění uvedeného znaku uvedení do oběhu, neboť obviněný dokonce fyzicky sám přemísťoval krabičky s tabákem označené ochrannou známkou jiného do vozidla osoby, s níž se předtím dohodl na prodeji tohoto zboží. Způsob nakládání s tímto zbožím proto zřetelně svědčí o jeho uvádění do oběhu, jak je vykládá teorie i praxe i u jiných skutkových podstat (srov. č. 55/2002 Sb. rozh. tr.). Potud tedy bylo dovolání obviněného Nejvyšším soudem posouzeno jako neopodstatněné.
Další námitkou, která by za určitých okolností odpovídala zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle písm. g) §265b odst. 1 tr. ř., byly výhrady obviněného k naplnění subjektivní stránky jako dalšího znaku skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obviněný konkrétně uvedl, že popis skutku v odsuzujícím rozsudku neobsahuje takové okolnosti, které vyjadřují jeho úmysl. Především postrádal vyjádření jeho vědomosti o tom, že prodávaný řezaný tabák je na obalu označen ochrannou známkou neoprávněně, tj. že by byl minimálně srozuměn s tím, že se nejedná o originál výrobku, nýbrž o padělek. Pokud jde o samotné vyjádření úmyslu obviněného ve vztahu k jeho vědomí, že předmětné zboží je neoprávněně označeno ochrannou známkou ve prospěch majitele P. K. a nejde tak o originální výrobky, použil soud obecný pojem „věděl….a měl vědomí o tom, že….“. S ohledem na další skutkové okolnosti v popisu skutku považuje Nejvyšší soud za zcela dostatečné, pokud soud prvního stupně tímto způsobem označil část zavinění obviněného týkající se jeho vědomí, že jde o neoprávněně označené výrobky (druhou část úmyslu vztahující se ke znaku uvádění do oběhu soud vyjádřil již zmíněnou formulací „jím prodávaný …tabák“). Jedná se o stručné ale výstižné pojmenování úmyslu pro potřeby označení skutku ve výroku o vině, byť zčásti vychází ze zákonem definovaných podmínek naplnění úmyslu (srov. §4 tr. zák., nyní §15 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.). Je také třeba na ně pohlížet v souvislosti s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, který věnoval otázce zavinění patřičnou pozornost a reagoval tak na obhajobu obviněného, kterou prakticky ve stejném znění jako v dovolání uplatňoval v rámci svých vyjádření v průběhu soudního řízení. Na straně 5 odůvodnění svého rozsudku obvodní soud soustředil veškeré argumenty vyplývající z provedeného dokazování, které jednoznačně vyzněly tak, že obviněný si byl vědom existence padělků na trhu s tímto druhem tabáku, opakovaně jednal s majitelem ochranné známky a osobou, jež po určitou dobu distribuovala pro majitele originální zboží (svědci P. K. a R. K.). Dokonce je nesporné, že krátce po svém zadržení obviněný svědkovi P. K. telefonoval a snažil se před policejním orgánem navodit dojem, že smyslem nedokončeného obchodu s řezaným tabákem bylo právě odhalení nelegálního skladu a osob obchodujících s padělky. Tato jeho obhajoba však byla vyvrácena samotným svědkem P. K. již při telefonickém hovoru, následně pak i v rámci jeho svědecké výpovědi. Obvodní soud zcela správně zdůraznil tu část výpovědí jmenovaných svědků, z nichž vyplynula znalost obviněného s podrobnostmi vyobrazení zapsané ochranné známky a s markanty, v nichž byly na trhu zaznamenány odlišnosti u padělaného balení řezaného tabáku. Skutková zjištění uvedená ve výroku odsuzujícího rozsudku doplněná v jeho odůvodnění, s nimiž se zcela ztotožnil i soud odvolací, tak poskytují dostatečný a jasný podklad pro právní závěr o úmyslném zavinění obviněného. Nejvyšší soud proto nemohl akceptovat námitku v dovolání, která takový závěr soudů zpochybňovala.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnuje dvě alternativy spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný uplatnil výhrady spadající pod první alternativu tohoto důvodu dovolání, neboť tvrdil, že mu byl uložen druh trestu, aniž byly splněny zákonné podmínky. Považoval za vyloučené, aby mu mohl být uložen trest propadnutí věci podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák., aniž by on sám byl vlastníkem takové věci, ohledně níž soud vyslovil propadnutí. Nebyl tak podle přesvědčení obviněného splněn předpoklad pro použití tohoto druhu trestu stanovený v §55 odst. 2 tr. zák.
Tvrzení obviněného, že nikdy nebyl vlastníkem předmětných 544 ks krabiček řezaného tabáku, které byly zajištěny na místě činu a soud vyslovil trest jejich propadnutí, je však ve zřejmém rozporu se skutkovým zjištěním, z něhož soudy obou stupňů vycházely. Otázce postavení obviněného v rámci obchodní transakce s řezaným tabákem neoprávněně označeným ochrannou známkou, která nebyla dokončena díky zásahu policie a předmět obchodu byl tak zajištěn na místě, byla již věnována předcházející část tohoto usnesení. Proto je možné poukázat na jasný skutkový závěr soudů, že obviněný byl v daném případě prodejcem zboží, s nímž neoprávněně obchodoval. Díky takovému zjištění nelze mít jakékoli pochyby o tom, že předmětem obchodování byly věci náležející obviněnému jako jejich prodejci. Tím byla splněna zákonná podmínka uvedená v §55 odst. 2 tr. zák., trest propadnutí věci mu proto mohl být uložen. Námitkou, podle níž obviněný opětovně popřel svou vinu na spáchání trestného činu, resp. jeho pokusu v dané trestní věci, se tak ocitl mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, neboť jí prosazoval vlastní zhodnocení důkazního stavu, které je však odlišné od toho, z něhož vycházely soudy obou stupňů. Zbývá ještě dodat, že ani on sám kromě obecně formulovaného tvrzení, že nemohl být nikdy vlastníkem zajištěného zboží, nenabídl více argumentů, kterými by podpořil svůj názor o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud tak může pouze konstatovat, že zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, poskytují dostatečný podklad proto, aby obviněnému mohl být uložen trest propadnutí věci, jíž bylo užito ke spáchání trestného činu, a kterou v rozporu se zákonem uváděl do oběhu. Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud dovolání důvodným ani ve vztahu ke druhému z dovolacích důvodů.
Na podkladě uvedených skutečností posoudil Nejvyšší soud dovolání obviněného jako částečně neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům, a pokud některá z námitek byla v souladu se zákonným vymezením a výkladem důvodů dovolání, neshledal ji Nejvyšší soud v dané trestní věci jako opodstatněnou. Proto podané dovolání obviněného Ing. R. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Mohl tak učinit na podkladě trestního spisu a obsahu dovolání bez nutnosti doplňovat dokazování podle §265r odst. 7 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová