ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.483.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 483/2011-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. června 2011 o dovolání, které podal P. D. , stíhán jako uprchlý podle §302 a násl. tr. ř., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 3 To 686/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 187/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 6 T 187/2009, byl obviněný P. D. uznán vinným pod bodem 1. výroku o vině přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník“), pod bodem 2. výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku (bod 3. výroku o vině) a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (bod 4. téhož výroku). Za uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 trestního zákoníku, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 7 T 2/2009, uložil soud obviněnému podle §171 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Dále byl podle §49 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvu (lépe družstvech) a zákazu výkonu funkce prokuristy na dobu pěti roků. Zároveň okresní soud podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 7 T 2/2009, a rozhodnutí na něj obsahově navazující. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody, obviněnému byla uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Coca-Cola HBC Česká republika, s. r. o., Českobrodská 1329, Praha 9, IČ 41189698, částku 40.000,- Kč a poškozenému J. S. částku 305.000,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný P. D. odvolání, jež Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 3 To 686/2010, zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný P. D. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný úvodem obecně konstatoval, že nebyla naplněna skutková podstata ani jednoho z trestných činů, soud se nezabýval jejich formálními ani materiálními znaky. U skutku pod bodem 1. výroku o vině odsuzujícího rozsudku podle obviněného nemohl být pachatelem trestného činu, neboť nebyl statutárním orgánem ani společníkem společnosti VALMIREMO, s. r. o., o jejíž neoprávněné podnikání se jednalo. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí v bodě 2. citovaného výroku nemohl spáchat, protože soudní vykonavatel v rozporu s občanským soudním řádem sepsal movité věci, jež sloužily k podnikatelské činnosti společnosti DEKAMERON, s. r. o. Dále obviněný uvedl, že ani nebylo prokázáno, že by to byl skutečně on, koho soudní vykonavatel poučil o způsobu nakládání se sepsaným majetkem, a za prokázané nepovažoval ani to, že by sepsané věci odstranil či zcizil právě on. Ohledně skutku pod bodem 3. výroku o vině dovolatel namítl, že zboží přebírali kromě něj také zaměstnanci společnosti DEKAMERON, s. r. o., z čehož dovodil, že dodanými nápoji disponovaly i další osoby a on, který s nimi nenakládal, je tudíž nemohl zpronevěřit. Konečně uvedl, že u trestného činu podvodu (bod 4. výroku o vině rozsudku okresního soudu) nebylo vůbec prokázáno, že k půjčce došlo, a pokud by připustil převzetí peněz, scházel by na jeho straně úmysl půjčku nevrátit již v době uzavření smlouvy. Z uvedených důvodů obviněný P. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení krajského soudu i rozsudek soudu prvního stupně, a navrhl věc tomuto soudu vrátit „k dalšímu řízení“.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která se s námitkami dovolatele neztotožnila. K jednotlivým dovolacím námitkám uvedla, že za právnickou osobu může jednat i její zástupce na základě plné moci, což byl případ obviněného. Pokud nesouhlasil se soupisem věcí, mohl v jejich rozsahu podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. S dodaným zbožím podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství mohli disponovat fakticky zaměstnanci restaurační provozovny společnosti DEKAMERON, s. r. o., za niž však byl odpovědný obviněný. Za situace, kdy se zboží prodalo, bylo podstatné, jak společnost naložila s výtěžkem prodeje, neboť trestnému činu zpronevěry odpovídá právě jednání spočívající v tom, že si obviněný ponechá peníze získané prodejem zboží. Podvodný úmysl u skutku v bodě 4. výroku o vině soudu prvního stupně měla státní zástupkyně za dostatečně prokázaný, a to s ohledem na to, že v době půjčky již dlužil jinému subjektu nezanedbatelnou částku, což poškozenému zamlčel. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného zamítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný P. D. podal dovolání jako oprávněná osoba /§265d odst., 1 písm. b) tr. ř./, učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné /§265a odst. 2 písm. h) tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání v těch případech, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím lze proto napadat nesprávnosti v oblasti hmotného práva, nejčastěji k nim může dojít tehdy, kdy skutek není trestným činem, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, nebo se vůbec o žádný trestný čin nejedná. Podobně se přistupuje k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, které lze dovodit tam, kde určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Při zvažování přiléhavosti uplatnění tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud proto musí zásadně vycházet ze skutkového zjištění, k němuž dospěly soudy nižších stupňů. Výhrady, jimiž dovolatel zpochybňuje proces dokazování včetně jeho rozsahu a způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, nemohou naplnit tento důvod dovolání, neboť při něm soudy neaplikují hmotné právo, nýbrž postupují podle procesních ustanovení trestního řádu včetně §2 odst. 5, 6 tr. ř. Důvodem dovolání tak nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, kterým v případě, že jej Nejvyšší soud shledá důvodným, může dojít ke zrušení již pravomocného soudního rozhodnutí. Proto jej nelze podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání. Omezený přezkum dovolacího soudu vyplývá rovněž z pravidel trestního procesu, že dokazování ve věci provádí zásadně soud prvního stupně, jehož skutkové závěry může korigovat či doplňovat odvolací soud, který právě za tím účelem může doplnit dokazování (§§259 odst. 3 a 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud má k provádění důkazů ze zákona jen omezené možnosti (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a nemůže tak bez jejich doplnění či opakování změnit skutkový stav, k němuž dospěly soudy nižších stupňů.
Ze stručné interpretace obsahu dovolání obviněného tak vyplývá, že převážná část jeho výhrad směřovala právě proti způsobu, jakým soudy ve věci činné hodnotily provedené důkazy. Tím se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu a pokud jeho námitky odpovídaly důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., posoudil je Nejvyšší soud jako neopodstatněné.
Přečin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku měl obviněný P. D. spáchat ve stručnosti tím, že jako pověřený zástupce společnosti VALMIREMO, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Petra Rezka 14, IČ 25711172, vědom si toho, že této společnosti bylo rozhodnutím Městské části Praha 4, Úřad městské části, odbor živnostenský, ze dne 5. 4. 2006, č. j. OŽ/11742/06-Sam, s právní mocí dnem 26. 4. 2006, zrušeno živnostenské oprávnění k provozování živnosti s předmětem podnikání koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej, se záměrem nadále neoprávněně provozovat podnikatelskou činnost jménem společnosti VALMIREMO, s. r. o., v předmětu podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje, pokračoval v obchodní činnosti zejména nákup a prodej zlatnického zboží nejméně od 26. 4. 2006 do 11. 6. 2006 v provozovnách jmenované společnosti na adrese Krajinská 34/3, České Budějovice a Náměstí Přemysla Otakara II. 11/7, České Budějovice.
Obviněný uplatnil právní námitku spočívající v tom, že nemohl být pachatelem tohoto přečinu, schází proto znak subjektu jeho skutkové podstaty podle §251 odst. 1 trestního zákoníku. Nejvyšší soud se však s jeho výhradou neztotožnil stejně jako soudy nižších stupňů.
Přečinu podle §251 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Pachatelem tohoto trestného činu tak může být pouze konkrétní subjekt, který splňuje dané vlastnosti, jejichž nositelem v tomto případě byla společnost VALMIREMO, s. r. o. Protože však trestní právo hmotné je založeno na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, nedopadá na právnické osoby a za situace, kdy zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, postačí, že je dána u právnické osoby, jejímž jménem pachatel – fyzická osoba jedná (srov. §141 odst. 2 trestního zákoníku). Nejčastěji jedná jménem právnické osoby její statutární orgán, u společnosti s ručením omezeným jednatel (viz §133 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů), avšak nezřídka jde i o fyzickou osobu, jež není zapsána v obchodním rejstříku, např. zástupce na základě plné moci, který jedná v zastoupení právnické osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1130-1140).
Jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku, obviněný P. D. skutečně nebyl zapsán v obchodním rejstříku jako statutární orgán či společník obchodní společnosti VALMIREMO, s. r. o. Potud tedy nelze mít proti tvrzení dovolatele jakékoli výhrady. Souhlasit však již nemohl Nejvyšší soud s tím, že z této skutečnosti obviněný dovodil vlastní nezpůsobilost stát se pachatelem přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 trestního zákoníku. Na č. l. 80 trestního spisu sp. zn. 6 T 33/2008 (v průběhu trestního řízení došlo ke sloučení tohoto spisu s trestním spisem sp. zn. 6 T 187/2009, pod níž byla věc dále vedena) je založena úředně ověřená plná moc ze dne 31. 5. 2005, jíž jediný jednatel společnosti VALMIREMO, s. r. o., K. D. zplnomocnil obviněného P. D. k zastupování a provádění veškerých činností spojených se společností VALMIREMO, s. r. o. Dne 5. 4. 2006 bylo rozhodnutím Městské části Praha 4, Úřad městské části, Odbor živnostenský, zrušeno živnostenské oprávnění společnosti VALMIREMO, s. r. o., neboť odpovědný zástupce pro udělenou živnost K. D. přestal splňovat podmínku bezúhonnosti (viz č. l. 364 trestního spisu 6 T 33/2008). K. D. v přípravném řízení uvedl, že společnost VALMIREMO, s. r. o., nevyvíjela od svého založení v roce 1998 až do počátku roku 2005, kdy udělil plnou moc svému bratrovi obviněnému P. D., žádnou činnost. Od udělení plné moci pak veškeré obchodní záležitosti společnosti VALMIREMO, s. r. o., vyřizoval obviněný P. D. (viz úřední záznam, č. l. 218-219). Zcela v souladu s tímto vysvětlením byla i výpověď samotného obviněného učiněná do protokolu dne 13. 11. 2007 (viz č. l. 214 a násl. trestního spisu 6 T 33/2008). Přiznal, že mu byla udělena plná moc k zastupování společnosti VALMIREMO, s. r. o., cítil se za její chod zodpovědný a výslovně uvedl, že vědomě pokračoval v její podnikatelské činnosti i přesto, že k tomu neměla řádné živnostenské oprávnění. Věděl i o důvodech zrušení živnostenského oprávnění, jež měl v úmyslu nějakým způsobem vyřešit.
Nade vší pochybnost tak bylo v trestním řízení zjištěno, že obviněný P. D. ve smyslu ustanovení §114 odst. 2 trestního zákoníku splňoval znaky konkrétního subjektu přečinu podle §251 odst. 1 trestního zákoníku, a jeho výhrada proti znaku pachatele tudíž nemohla obstát.
Skutek pod bodem 2. výroku o vině rozsudku okresního soudu, jímž se měl obviněný dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák., spočíval v podstatě v tom, že poté, co s obviněným jako prokuristou společnosti DEKAMERON, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, A. Barcala 57, IČ 26015218, byl dne 30. 10. 2006 sepsán soudním vykonavatelem Okresního soudu v Českých Budějovicích protokol o soupisu movitých věcí k vydanému usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 8. 2006, č. j. 26 E 673/2006-8, které nabylo právní moci dne 23. 12. 2006, o výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného – společnosti DEKAMERON, s. r. o., mimo jiné též se zaevidováním kuchyně s příslušenstvím, 13 ks pece a mikrovlnné trouby na pizzu nerez – Modular, 10 ks stolů, 10 ks židlí, 8 ks barových stolů a 8 ks barových židlí, obviněný byl přitom soudním vykonavatelem poučen o nemožnosti dalšího nakládání s takto sepsanými věcmi a o případné odpovědnosti za poškození, zničení, odstranění, zatajení nebo znehodnocení sepsaných věcí, se záměrem znemožnit jejich prodej v rámci výkonu rozhodnutí v přesně nezjištěnou dobu od jejich soupisu dne 30. 10. 2006 do 1. 10. 2008 v Č. B. blíže nezjištěným způsobem sepsané věci odstranil z dispozice soudního vykonavatele Okresního soudu v Českých Budějovicích.
Dovolatel se bránil trestní odpovědnosti za tento skutek jednak tím, že to nebyl on, kdo byl soudním vykonavatelem poučen o zákazu nakládat se sepsanými věcmi, a dále, že by předmětné movité věci odstranil z restauračního zařízení právě on. Obviněný nesouhlasil s tím, že uvedené významné skutkové okolnosti byly v trestním řízení prokázány. Zjevně tak polemizoval se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, což deklarovaný dovolací důvod nepřipouští. Nad rámec dovolání však Nejvyšší soud podotýká, že soudní vykonavatel M. Š. v hlavním líčení bez jakéhokoli zaváhání uvedl, že jednal s obviněným P. D., a kromě toho v provozovně poučení udělil všem osobám, které se tam v rozhodný okamžik nacházely, včetně obviněného (viz č. l. 392 a násl. spisu 6 T 187/2009). Ke skutečnostem charakterizujícím trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí se v hlavním líčení vyjadřovali také svědci M. B. a T. B. M. B. potvrdil, že některé z věcí v provozovně byly označeny nálepkami soudního vykonavatele, jež zaměstnavatelé (myslel tím obviněného a jeho bratra) odstranili, celou záležitost brali na lehkou váhu (srov. č. l. 396 a násl. trestního spisu 6 T 187/2009). T. B. převzal restauraci po obviněném. Vypověděl, že jako bývalý zaměstnanec na pozici číšníka se o převzetí provozu restaurace dohodl v květnu roku 2007 se svým původním zaměstnavatelem společností DEKAMERON, s. r. o., zastoupenou prokuristou P. D. pouze ústně, o předání restaurace nesepsal s obviněným žádný protokol ani nájemní smlouvu a dohoda s obviněným zněla, že si budou rozdělovat zisk, přičemž za zaměstnance bude povinné platby odvádět obviněný. Když se svědek v září roku 2007 vrátil z dovolené, byla restaurace zavřená a prázdná, zisk si s ním obviněný nerozdělil a nedostál ani své povinnosti platit za zaměstnance pojistné na zdravotní a sociální pojištění, což nakonec musel uhradit svědek (č. l. 414 spisu 6 T 187/2009). Zjevně tedy, byť podle ústní dohody již restauraci provozoval T. B., fakticky zůstala účast na podnikání obviněnému, který měl neomezený přístup do restaurace, její chod stále významně ovlivňoval. Ve spise 6 T 187/2009 jsou dále založena vyrozumění Okresního soudu v Českých Budějovicích adresovaná společnosti DEKAMERON, s. r. o., a to z dubna 2007 (č. l. 167), července 2007 (č. l. 171), října 2007 (č. l. 173) a další z roku 2008, jimiž byl dlužník opakovaně vyzýván k dobrovolnému vydání věcí pojatých do soupisu ze dne 30. 10. 2006. Dovolatel zastupující společnost DEKAMERON, s. r. o., však ani opakované výzvy neuposlechl, přestože předmětné vybavení restaurace se do září 2007 v restauračním zařízení stále nacházelo. Rovněž z časového hlediska má Nejvyšší soud proto za zcela logický závěr, že to byl obviněný, kdo předmětné věci odstranil z dosahu osob provádějících exekuci, a to právě v době, kdy začalo reálně hrozit jejich odebrání. Nejvyšší soud tedy nepochybuje o správnosti skutkového stavu zjištěného soudy, tj., že obviněný P. D. byl soudním vykonavatelem poučen, jak má nakládat se sepsanými věcmi, a že i přesto tyto movité věci blíže nezjištěným způsobem odstranil, aby z jejich výtěžku nemohl být uspokojen jeho věřitel.
Co se týká námitky, že sepsané věci sloužily k podnikatelské činnosti a vykonavatel je tak sepsal v rozporu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „občanský soudní řád“), postrádala opodstatnění.
Podle §322 odst. 3 občanského soudního řádu, je-li povinný podnikatelem, nemůže se výkon rozhodnutí týkat těch věcí z jeho vlastnictví, které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti. Povinný - společnost DEKAMERON, s. r. o., je zapsán v Obchodním rejstříku s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Výkon rozhodnutí bude v souladu s §268 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu zastaven, jestliže výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho podle §321 a §322 téhož zákona vyloučeny, přičemž soud zastaví výkon rozhodnutí z uvedeného důvodu na návrh i bez návrhu.
Citované ustanovení §322 odst. 3 občanského soudního řádu je podle ustálené soudní praxe nutné vykládat restriktivně tak, aby nebyl potlačen hlavní význam výkonu rozhodnutí, a to aby byl nárok přiznaný exekučním titulem uspokojen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3244/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1059/2004). Hledisko nezbytně nutné potřeby ve smyslu ustanovení §322 odst. 3 občanského soudního řádu judikatura vztahuje pouze k podnikání vymezenému předmětem podnikatelské činnosti určitého podnikatele, a umožňuje uplatnění tohoto hlediska pouze v míře, která podnikateli zajistí alespoň v minimálním rozsahu provozovat podnikání v souladu s předmětem činnosti (srov. č. 33/2003 Sb. rozh. civ.). Jinými slovy, rozhodující je, že další podnikání povinného není (alespoň v minimálním rozsahu) vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1059/2004). Otázkou, zda soudní vykonavatel do soupisu movitých věcí zařadil dne 30. 10. 2006 (protokol na č. l. 32 a násl. trestního spisu 6 T 187/2009) předměty, jež byly podle §322 odst. 3 občanského soudního řádu z výkonu rozhodnutí vyloučeny, se však Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodující ve věci sp. zn. 26 E 673/2006 v důsledku chování povinného zabývat ani nemohl. Společnost DEKAMERON, s. r. o., za niž jednal obviněný P. D., nevyužila svého zákonného oprávnění, jak se bránit soupisu věcí z výkonu rozhodnutí vyloučených, a nepodala k soudu návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu ohledně věcí, jež podle jeho přesvědčení byly z výkonu rozhodnutí vyloučeny. Tyto věci obviněný okresnímu soudu, který by v jejich rozsahu mohl výkon rozhodnutí zastavit i bez návrhu, ani nevydal. Soudu tak nebyl dán prostor, aby se vyjádřil, zda se jednalo o věci, jež měly být předmětem výkonu rozhodnutí či nikoli. Vzhledem ke zmiňovanému restriktivnímu výkladu ustanovení §322 občanského soudního řádu a široce vymezenému předmětu činnosti společnosti DEKAMERON, s. r. o., (nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej) však lze důvodně pochybovat o tom, že by prodej kuchyně s příslušenstvím, 13 ks pece a mikrovlnné trouby na pizzu nerez – Modular, 10 ks stolů, 10 ks židlí, 8 ks barových stolů a 8 ks barových židlí zabránil povinnému pokračovat, byť v omezeném rozsahu, v předmětu jeho činnosti.
Bez ohledu k tomu, jak by soud rozhodující ve věci výkonu rozhodnutí proti povinnému DEKAMERON, s. r. o., pohlížel na předměty pojaté do soupisu soudního vykonavatele, pro naplnění formálních znaků podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. není vůbec podstatné, zda byl výkon rozhodnutí nařízen a prováděn v souladu se zákonem či nikoli, jak uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 574/2003, uveřejněném pod č. T 609 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 25/2004. V této trestní věci dovolací soud vyslovil názor, že zmařit výkon rozhodnutí lze i zcizením movité věci, ačkoli taková věc předmětem výkonu rozhodnutí být neměla; k takové okolnosti by bylo možné přihlédnout pouze při hodnocení materiální stránky trestného činu. Podle závazných skutkových zjištění soudů obou stupňů obviněný jednající jménem povinného odstranil z provozovny movité věci pojaté do soupisu soudního vykonavatele, čímž jednak znemožnil soudu zabývat se povahou sepsaných věcí (tj. zda je povinný nezbytně nutně potřebuje k výkonu předmětu činnosti ve smyslu §322 odst. 3 občanského soudního řádu), a dále tak zmařil výkon rozhodnutí, neboť se přičinil, že předmět výkonu rozhodnutí se ocitl mimo dosah soudního vykonavatele. V souladu s výkladem soudní praxe k této otázce pak nelze pochybovat o tom, že obviněný P. D. spáchal trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí.
Přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku spáchal obviněný P. D. podle výroku o vině v bodě 3. odsuzujícího rozsudku tím, že poté, co na základě smlouvy o prodeji ze dne 15. 7. 2005 uzavřené mezi společností Coca-Cola Beverages Česká republika, s. r. o., IČ 41189698 (nyní Coca-Cola HBC Česká republika, s. r. o.) jako dodavatelem, a společností DEKAMERON, s. r. o., jako odběratelem zastoupenou prokuristou obviněným P. D., se smluvním závazkem podle bodu VIII. odst. 1 uzavřené smlouvy, že do úplného zaplacení kupní ceny je vlastníkem zboží dodavatel, postupně objednal a odebral různé zboží na faktury č. …………, ze dne 8. 9. 2005, 15. 9. 2005, 29. 9. 2005 znějící na částky 6.392,50 Kč, 28.533,- Kč, 6.347,60 Kč a se splatností 14 dní od přijetí jednotlivých faktur, kdy v Č. B. v době od převzetí zboží od 8. 9. 2005 v přesně nezjištěnou dobu takto převzaté zboží dále užil blíže nezjištěným způsobem, vystavené faktury ve lhůtě splatnosti ani následně společnosti Coca-Cola Beverages Česká republika, s. r. o., neuhradil, dne 1. 3. 2007 provedl částečnou úhradu poměrné části dlužné částky ve výši 1.237,- Kč, když odebrané zboží se záměrem získat pro sebe finanční prospěch si ponechal a užil pro svoji potřebu blíže nezjištěným způsobem, přičemž tímto jednáním způsobil společnosti Coca-Cola HBC Česká republika, s. r. o., škodu v celkové výši 41.273,10 Kč.
Také ve vztahu ke skutku pod bodem 3. výroku o vině rozsudku okresního soudu uplatnil dovolatel námitky skutkové povahy. Uvedl, že zboží od poškozené společnosti Coca-Cola HBC, Česká republika, s. r. o., nepřebíral pouze on, ale i zaměstnanci společnosti DEKAMERON, s. r. o., a nelze proto s jistotou označit jeho jako pachatele trestného činu zpronevěry. Taková výhrada se fakticky míjí s výkladem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud pouze připomene podstatnou část ujednání předmětné smlouvy, která měla zásadní význam pro trestní odpovědnost obviněného a jíž se dosud soudy nezabývaly.
Podstatou přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku je, že s věcí, která mu byla svěřena, pachatel naloží v rozporu se sjednaným účelem (tj. věc si přisvojí) a současně sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Z popisu skutku pod bodem 3. výroku o vině odsuzujícího rozsudku spolu s jeho odůvodněním jakož i odůvodněním usnesení odvolacího soudu je patrno, že této skutkové podstatě odpovídá jednání obviněného v postavení prokuristy obchodní společnosti DEKAMERON, s. r. o.
Zcela vedlejší je okolnost, který ze zaměstnanců fyzicky přebíral dodané nápoje, zásadní je, že se tak dělo ve prospěch společnosti DEKAMERON, s. r. o. Pokud zaměstnanci přeložili náklad a uskladnili ho v prostorách odběratele, postupovali bezesporu v rámci náplně své práce. Rovněž tak jim nelze vytýkat, že nápoje v restauraci provozované společností DEKAMERON, s. r. o., prodali zákazníkům a utržené peníze zahrnuli do tržby této společnosti. Jednalo se o naprosto standardní postup podnikatelské jednotky, která obchoduje s určitým sortimentem, který nejprve sama odebere od dodavatele a následně zobchoduje. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty podle §206 odst. 1 trestního zákoníku je významné, že podle ujednání o výhradě vlastnictví (viz smlouva o prodeji na č. l. 197 trestního spisu 6 T 187/2009) zůstávalo zboží až do úplného zaplacení kupní ceny vlastnictvím dodavatele a pro společnost DEKAMERON, s. r. o., tudíž věcí cizí. Peníze získané za prodej tohoto zboží při provozu restaurace se staly ekvivalentem původních věcí (nápojů), tj. byly pro odběratele opět věcí cizí. Svěřenou věcí je proto nejen věc prodaná s výhradou vlastnického práva, ale i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán, a dokud nebyl výtěžek předán tomu, kdo původní věc pachateli svěřil, řídí se stejným právním režimem a požívá proto i stejné právní ochrany (srov. č. 5/2002-II. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 377/2005, publikované pod č. T 796 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 16/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 474/2002, publikované pod č. T 437 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 18/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 4 Tz 73/2001, publikovaný pod č. T 175 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6/2001).
Ačkoli formulace popisu skutkových okolností trestného činu zpronevěry „převzaté zboží dále užil blíže nezjištěným způsobem“ nevyjadřuje přesně prokázané skutečnosti, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním usnesení odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že obviněný zboží „užil“ (str. 8 rozsudku soudu prvního stupně), resp. „prodal, aniž by dodavateli uhradil jejich kupní cenu“ (str. 8 usnesení krajského soudu). Nejvyšší soud pouze doplňuje, že užito bylo zboží tím způsobem, že nápoje v hodnotě celkem 41.273,10 Kč, fakturované v září roku 2006 (viz faktury č. …………. na č. l. 199 a násl. trestního spisu 6 T 187/2009) byly v restauraci spotřebovány. O tom, že byly dále prodány koncovým uživatelům, není pochyb již s ohledem na množství vrácených obalů od nápojů, jež zákazníci v restauraci běžně vypili (viz údaje na fakturách), a také s přihlédnutím k době, během níž tak mohl provozovatel restaurace učinit (restauraci převzal T. B. až v květnu roku 2007, zatímco nápoje byly dodány již v září 2006). „Blíže nezjištěným způsobem“ tak obviněný jako prokurista společnosti DEKAMERON, s. r. o., naložil s penězi, které obdržel za prodané zboží, tj. s výtěžkem získaným dalším prodejem zboží koupeného s výhradou vlastnictví), ačkoli jeho povinností bylo předat cizí věc, kterou tyto finanční prostředky byly, jejímu vlastníkovi – poškozené společnosti Coca-Cola HBC Česká republika, s. r. o. Protože si tedy obviněný přisvojil cizí věc, jež mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (viz §138 odst. 1 trestního zákoníku), nebylo pochyb o naplnění skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 trestního zákoníku.
Jednáním pod bodem 4. výroku o vině rozsudku okresního soudu naplnil obviněný P. D. znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil tím, že se záměrem získat pro sebe finanční prospěch ve formě vylákání půjčky finančních prostředků a tyto v dohodnutém termínu nevrátit, v Českých Budějovicích jako prokurista společnosti DEKAMERON, s. r. o., uvedl nepravdivé skutečnosti o potřebě nákupu zlata, čímž vylákal od J. S. dne 1. 11. 2005 půjčku finanční hotovosti ve výši 170.000,- Kč s příslibem jejího vrácení do 20. 12. 2005 a v přesně nezjištěnou dobu v měsíci lednu 2006 půjčku finanční hotovosti ve výši 135.000,- Kč s příslibem jejího vrácení do 3. 4. 2006, takto vylákané finanční prostředky užil obratem blíže nezjištěným způsobem pro svoji potřebu, když v přislíbených termínech ani následně půjčené peníze nevrátil, a způsobil J. S. škodu v celkové výši 305.000,- Kč.
Uvedený průběh skutku se obviněný P. D. pokusil vyvrátit, když tvrdil, že mu poškozený peníze nepředal, resp. že obviněný je nepřevzal, a že nebylo prokázáno, že by v okamžiku půjčení peněz měl v úmyslu je nevrátit. Evidentně se ani v tomto případě nejednalo o námitky právní povahy, jež by naplňovaly deklarovaný dovolací důvod. Soudy se zcela logickým a dostatečným způsobem vypořádaly s obhajobou obviněného, akcentovaly přitom zejména výpověď svědka J. S., kterou následně hodnotily spolu s dalšími okolnostmi. Poškozený podrobně popsal dobu (dne 1. 11. 2005 nejprve 170.000,- Kč a v únoru 2006 částka 135.000,- Kč), místo (ve sportbaru Hotelu G.), za jakým účelem (nákup zlata byl dne 1. 11. 2005 sepsán dlužní úpis na 170.000,- Kč, na který se pak v únoru 2006 připsala částka 135.000,- Kč a datum splacení půjčky) půjčil finanční hotovost celkem ve výši 305.000,- Kč právě obviněnému. Není proto podstatné, že samotná „Smlouva o půjčce“ (č. l. 216 spisu 6 T 187/2009) neobsahuje výslovné vyjádření toho, že by peníze byly předány, nebo že o této skutečnosti nebyl sepsán předávací protokol, neboť již samotná smlouva podepsaná oběma stranami zcela jasně odráží faktické převzetí finančních částek obviněným.
Argumenty obviněného ohledně subjektivní stránky se dostatečně zabývaly již soudy nižších stupňů. Nejprve okresní soud zmínil, že obviněný J. S. zamlčel svou špatnou finanční situaci (str. 8 rozsudku), a krajský soud upřesnil, že dovolatel si půjčoval peníze od poškozeného v době, kdy dlužil společnosti Kulhánek-Mařík, s. r. o., částku 319.756,- Kč, což vyplývá z exekučního usnesení na č. l. 284, a za takové situace musel být minimálně srozuměn s tím, že peníze ve lhůtě jednoho měsíce a dvaceti dní nebude moci vrátit (str. 8 usnesení). Výhrady, které obviněný opakovaně vznášel v průběhu celého trestního řízení a s nimiž se soudy řádně vypořádaly, tak ani v dovolacím řízení nemohly obstát.
Pokud dovolatel zcela nekonkrétně namítal absenci materiální stránky, resp. že se jí soudy nezabývaly, Nejvyšší soud pouze stručně upozorňuje na odklon nové právní úpravy trestního práva hmotného od materiálně formálního pojetí trestného činu. Podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, podle něhož byly kvalifikovány dva skutky v posuzované věci, není třeba, aby soudy zkoumaly materiální stránku trestného činu. Trestné činy, jichž se obviněný dopustil skutky pod body 1. a 3. výroku o vině rozsudku okresního soudu, tak uvedenou vadou stiženy být ani nemohly a u trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a podvodu byly materiální podmínky trestnosti zjevně naplněny, neboť stupeň nebezpečnosti těchto činů pro společnost byl vyšší než nepatrný ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, bylo nutné vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Veškeré formální znaky byly u skutků pod body 2. a 4. výroku o vině odsuzujícího rozsudku správně shledány naplněnými a rozhodně se jednalo o minimálně typické případy, když obviněný záměrně nerespektoval omezení nakládání s věcmi, jež pověřená osoba označila jako věci podléhající výkonu exekuce jejich prodejem, a při spáchání trestného činu podvodu v jeho přísnější skutkové podstatě podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. dokonce způsobil škodu několikanásobně přesahující horní hranici škody nikoli malé stanovené v §89 odst. 11 tr. zák. nejméně 25 000,- Kč. Rovněž je možno poukázat na zištnou pohnutku, jíž byl obviněný P. D. v obou případech veden. Nelze proto ani uvažovat o tom, že by stupeň nebezpečnosti pro společnost při naplnění formálních znaků skutkových podstat trestných činů podle §171 odst. 2 písm. a) tr. zák. a podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., nedosáhl stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. že by dotčené skutky neodpovídaly ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a podvodu.
Z uvedených důvodů napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného P. D. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. června 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová