ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.823.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 823/2011-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2011 o dovolání, které podala obviněná Y. H. V. T. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 8 To 565/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 129/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná Y. H. V. T. byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 92 T 129/2010, uznána vinnou přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustila skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento přečin byla obviněná Y. H. V. T. odsouzena podle §268 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná Y. H. V. T. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 8 To 565/2010, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněná Y. H. V. T. podala dne 4. 5. 2011 prostřednictvím své obhájkyně proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které opřela o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Podle názoru obviněné tzv. skutková věta obsažená ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje dostatečnou konkretizaci ochranných známek, takže zde vznikají pochybnosti o možnosti zasažení objektu přečinu podle §268 odst. 1 tr. zákoníku. Jak dále obviněná zdůraznila, popis rozhodných skutkových okolností měl obsahovat i číslo přihlášky ochranné známky a číslo jejího zápisu do příslušného rejstříku. V další části svého dovolání obviněná nesouhlasí s některými provedenými důkazy a považuje je za nepoužitelné. V této souvislosti uvádí, že orgány celní správy vystupující ve věci nedodržely podmínky ustanovení §83a odst. 3 tr. řádu. Podle přesvědčení obviněné bylo možné dosáhnout příkazu soudu k prohlídce jiných prostor, o což se celní orgány nepokusily a kontaktovaly pouze státní zástupkyni, která odmítla vydání příkazu bez písemné žádosti. Jak dále obviněná zdůraznila, provedená prohlídka byla zaměřena na věci v kontejneru, a nikoli na osoby zde uzavřené, takže zde nebyly splněny ani podmínky předpokládané v ustanovení §83a odst. 3 tr. řádu (obviněná zde nesprávně odkázala na ustanovení §83a odst. 5 tr. řádu) a §83c tr. řádu.
Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné Y. H. V. T. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru není nutné prokazovat zápis ochranné známky jeho specifikací konkrétním číselným označením či uvedením takových skutkových okolností, které činí ochrannou známku všeobecně známou, resp. není třeba uvádět tyto okolnosti ve výroku o vině. Takové okolnosti postačí podle státního zástupce uvést toliko v odůvodnění rozhodnutí. Státní zástupce považuje za rozhodující skutečnost pro posouzení věci, že se jedná o zapsanou ochrannou známku a že uvedenou známkou bylo neoprávněně označeno zboží distribuované obviněnou. Pokud jde o námitky obviněné týkající se závěrů prohlídky jiných prostor podle §83a odst. 1 tr. řádu, státní zástupce je považuje za nezpůsobilé naplnit dovolací důvod uvedený §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc s ohledem na časové možnosti dotčených orgánů činných v trestním řízení mohl celní orgán postupovat podle §83a odst. 3 tr. řádu, neboť předem nebylo možné dosáhnout příkazu či souhlasu. V posuzované věci totiž celní orgány nemohly předpokládat uzamčení kontejnerů a věc nesnesla odkladu, takže jejich postup ve smyslu citovaného ustanovení lze podle názoru státního zástupce akceptovat, přičemž stejně nešlo o jediný důkaz ve věci.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné Y. H. V. T. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná Y. H. V. T. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněná Y. H. V. T. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná Y. H. V. T. ve svém dovolání, je naplněn tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněná Y. H. V. T. částečně zpochybnila správnost rozhodných skutkových zjištění a způsobu hodnocení provedených důkazů. V této souvislosti totiž obviněná poukázala na některé skutkové okolnosti, jimiž se soudy nižších stupňů podle jejího názoru nezabývaly dostatečně pečlivě, zejména pokud jde o otázku zákonnosti prohlídky jiných prostor a vstupu do nich podle §83a odst. 1, 3 a §83c tr. řádu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat správnost samotných skutkových zjištění a postupu při dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnou právní kvalifikací skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná Y. H. V. T., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala ve výše uvedeném rozsahu i z odlišné verze skutkového stavu, resp. z jiného hodnocení provedených důkazů, pak nevytýkala soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné Y. H. V. T. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněná dopustila stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Zmíněné dovolací námitky obviněné, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových zjištění, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo dosah dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nad rámec shora uvedené argumentace Nejvyšší soud k námitkám obviněné Y. H. V. T., které vznesla proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení, uvádí následující. Ustanovení §83a odst. 3 tr. řádu, podle něhož v posuzované věci postupoval policejní orgán, se uplatní za podmínky, že je třeba provést mimo jiné prohlídku jiných prostor než obydlí, přičemž k tomu nelze předem dosáhnout příkazu nebo souhlasu státního zástupce (nyní soudce) a věc nesnese odkladu. Jak je přitom patrné ze spisových podkladů (viz č. l. 7 trestního spisu vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 129/2010), příslušný celní orgán, který zde měl postavení policejního orgánu (§12 odst. 2 tr. řádu), kontaktoval příslušnou státní zástupkyni za účelem udělení souhlasu s provedením prohlídky jiných prostor, tj. uzamčeného kontejneru se zbožím, v němž se nacházela i obviněná a další osoby. Státní zástupkyně ovšem podmínila svůj souhlas písemnou žádostí policejního orgánu. Pokud policejní orgán vyhodnotil takový požadavek státní zástupkyně s ohledem na zmíněné okolnosti jako časově náročný, byly zde podle názoru Nejvyššího soudu splněny podmínky uvedené ve shora citovaném ustanovení a policejní orgán tak mohl provést procesní úkon spočívající v prohlídce jiných prostor než obydlí a ve vstupu do nich bez souhlasu státní zástupkyně. Je totiž třeba vzít v úvahu nejen den provedení posuzovaného procesního úkonu (tedy den pracovního klidu), ale i skutečnost, že v kontejneru se nacházely kromě obviněné, jež byla tehdy podezřelou ze spáchání posuzovaného přečinu, kterou bylo třeba předvést pro účely trestního řízení [§83c odst. 2 písm. b) tr. řádu], i další osoby, jimž mohla v případě delšího pobytu v uzavřeném prostoru hrozit újma na zdraví. Proto policejní orgán mohl vstoupit do uvedených jiných prostor též na podkladě ustanovení §83c odst. 1 tr. řádu, aniž by současně bylo třeba vyžadovat předchozí souhlas státního zástupce k takovému úkonu ve smyslu §83a odst. 1 tr. řádu (ve znění účinném do 8. 7. 2010). V uvedených souvislostech proto považuje Nejvyšší soud za správný názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého byl policejní orgán povinen po otevření kontejneru se zbožím provést konkrétní úkony k odhalení nyní posuzované trestné činnosti obviněné. Navíc označený procesní úkon rozhodně nebyl jediným důkazem, z něhož soudy nižších stupňů vyvodily trestní odpovědnost obviněné.
V návaznosti na výše provedený výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se poté Nejvyšší soud zabýval i těmi námitkami obviněné Y. H. V. T., které sice již lze podřadit pod citovaný dovolací důvod uplatněný v jejím dovolání, avšak nejsou opodstatněné. Jde především o tvrzení obviněné, jímž zpochybnila možnost zasažení objektu přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku, protože v popisu skutku údajně nebyla dostatečná konkretizace dotčených ochranných známek.
Nejvyšší soud k tomu nejdříve v obecné rovině připomíná, že objektem citovaného přečinu je zájem na ochraně práv na označení podnikatelů a jejich výrobků a služeb a zájem na ochraně čistoty a řádného průběhu hospodářské soutěže. Jak je přitom zřejmé z tzv. skutkové věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněná Y. H. V. T. bez souhlasu oprávněných vlastníků zde uvedených ochranných známek a v rozporu s ustanovením §8 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochranných známkách“), zasáhla do chráněných práv vlastníků těchto známek, protože zneužila jejich chráněného označení. Podle §8 odst. 1 zákona o ochranných známkách má vlastník ochranné známky výlučné právo užívat ochrannou známku ve spojení s výrobky nebo službami, pro něž je chráněna. V obchodním styku je kromě jiného zakázáno bez souhlasu vlastníka ochranné známky užívat označení shodné s ochrannou známkou zapsanou pro výrobky nebo služby [§8 odst. 2 písm. a) zákona o ochranných známkách]. Z popisu skutku v posuzované věci pak jednoznačně vyplývá, že obviněná porušila zákonem chráněný zájem, který je objektem trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku. Ze všech rozhodných skutkových zjištění je totiž dostatečně patrné, kterému nositeli práv k ochranné známce svědčila její ochrana, o jakou ochrannou známku se jednalo, jakým způsobem obviněná zasáhla do práv vlastníka této ochranné známky a jaké zboží neoprávněně označila takovou ochrannou známkou a nabízela k prodeji. To vše umožňuje náležitě a jednoznačně ztotožnit příslušnou ochrannou známku i bez její bližší konkretizace číslem přihlášky ochranné známky a číslem jejího zápisu do příslušného rejstříku, jak se toho obviněná domáhala. V posuzované věci tedy nevznikly žádné pochybnosti o tom, do práv kterého vlastníka ochranné známky obviněná zasáhla, ani o tom, že šlo o ochranné známky skutečně existující a požívající právní ochrany.
Protože Nejvyšší soud neshledal existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nemohl být naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. V úvahu však nepřichází ani první alternativa tohoto dovolacího důvodu, když odvolání obviněné Y. H. V. T. bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných předpokladů odvolací soud podle §256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněné v přístupu k odvolacímu soudu.
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná Y. H. V. T. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však její dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle citovaných zákonných ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 7. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y