ECLI:CZ:NS:2011:5.TDO.824.2011.1
sp. zn. 5 Tdo 824/2011-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. září 2011 o dovolání, které podal L. S. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 11 To 507/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 17 T 98/2010, takto:
Z podnětu dovolání obviněného L. S. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 11 To 507/2010, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 17 T 98/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Trutnově přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 17 T 98/2010, byl obviněný L. S. uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), jehož se dopustil v podstatě tím, že od 28. 4. 2008 do současnosti v T. ani nikde jinde, po zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka ROTOPRINT, s. r. o., se sídlem Kolmá 467, Trutnov, jako jednatel tohoto dlužníka nepředal insolvenčnímu správci JUDr. Jaroslavu Šantrochovi přes jeho opětovné výzvy účetní doklady a evidenci dlužníka důležitou pro insolvenční řízení, a to daňová přiznání k dani z příjmů právnických osob k 31. 8. 2007 a k 1. 6. 2008 včetně zákonných příloh, rozvahu a výsledovku ke dni 31. 8. 2007 a 1. 6. 2008 včetně inventarizace majetku, karty investičního majetku za období roků 2006 až 2008, hlavní knihu za období roků 2005, 2006, 2007 a za období od 1. 1. 2008 do 1. 6. 2008, daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za období roků 2007 a 2008, včetně podkladové evidence, inventuru zásob a majetku za období roků 2007 a 2008 a přiznání k dani silniční za období roků 2005, 2006 a 2007, v průběhu května 2008 bez vědomí insolvenčního správce nařídil odvoz provozních zásob obalového materiálu v celkové hodnotě 94.500,- Kč z majetkové podstaty dlužníka do skladových prostor společnosti SCREW and WIRE Libřice, a. s., se sídlem Petříkovická 32, Trutnov, ačkoli v této době již nesměl s tímto materiálem disponovat, čímž znemožnil úplné a správné zjištění majetku patřícího do majetkové podstaty dlužníka, a tím porušil §210 a související ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů. Za to byl obviněný L. S. odsouzen podle §126 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Současně okresní soud uložil obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu dvou roků.
Proti uvedenému rozsudku podal obviněný L. S. odvolání, jež Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 11 To 507/2010, zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný L. S. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný úvodem obecně konstatoval, že si je vědom možnosti dovolacího přezkumu Nejvyššího soudu a výkladu jím uplatněného důvodu dovolání, a proto respektuje i závěr, že insolvenčnímu správci nebyly předány veškeré potřebné účetní podklady. Upozornil však na důvody, které k takovému stavu vedly. Uvedl, že se s insolvenčním správcem nedokázali dohodnout na termínu předání účetnictví, které se navíc zčásti stalo pro obviněného nedostupným poté, kdy insolvenční správce uzamkl kanceláře společnosti ROTOPRINT, s. r. o. Podle dovolatele navíc ani nemohlo dojít k předání kompletního účetnictví, neboť bylo neúplné a probíhala jeho rekonstrukce. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřoval v tom, že skutek nenaplňoval všechny formální znaky trestného činu podle §126 tr. zák., a již vůbec ne jeho materiální stránku. Byl přesvědčen, že svým jednáním popsaným ve skutkové větě neohrozil účel insolvenčního řízení. Nepředání účetnictví provázely obviněným nezaviněné potíže, jež zmínil úvodem a dále vyzdvihl úspěšný výsledek insolvenčního řízení, v němž bylo z podstaty úpadce uhrazeno 95% jeho závazků. Rovněž příkazem k přesunu materiálu do jiného skladu nebyl ohrožen účel insolvenčního řízení, tímto opatřením dovolatel naopak ochránil majetek společnosti. Zásoby obalového materiálu byly původně uloženy ve skladu, který kromě úpadce využívala ještě firma NOMONIC, s. r. o., jež si materiál společnosti ROTOPRINT, s. r. o., přisvojovala, čemuž obviněný chtěl zabránit. Všechny vyjmenované okolnosti podle názoru obviněného snižovaly stupeň společenské nebezpečnosti činu pod jeho zákonnou mez a proto i při event. naplnění formálních znaků trestného činu, nemělo dojít k jeho odsouzení. Závěrem obviněný L. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, resp. aby dovolací soud obviněného obžaloby zprostil.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která se s námitkami dovolatele neztotožnila. Jejich převážnou část považovala za vyjádření nesouhlasu obviněného se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Jedinou právní námitku odpovídající zvolenému dovolacímu důvodu, jíž bylo zpochybněno naplnění materiální stránky trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení, neshledala státní zástupkyně důvodnou. Zjištěné okolnosti totiž jasně svědčí o tom, že právě díky nespolupráci obviněného insolvenční správce až zvýšeným úsilím dosáhl toho, že majetek náležející do majetkové podstaty úpadce byl zjištěn a následně zpeněžen. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného zamítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný L. S. podal dovolání jako oprávněná osoba /§265d odst., 1 písm. b) tr. ř./, učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), dovolání obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.) a směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné /§265a odst. 2 písm. h) tr. ř./.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání v těch případech, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím lze proto napadat nesprávnosti v oblasti hmotného práva, nejčastěji k nim může dojít tehdy, kdy skutek není trestným činem, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, nebo se vůbec o žádný trestný čin nejedná. Podobně se přistupuje k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, které lze dovodit tam, kde určitá skutková okolnost byla posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Při zvažování přiléhavosti uplatnění tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud musí zásadně vycházet ze skutkového zjištění, k němuž dospěly soudy nižších stupňů. Důvodem dovolání tak nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná skutková zjištění, jež se staly podkladem rozhodnutí soudů nižších stupňů.
Protože dovolací námitky obviněného L. S. v podstatné části odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i řízení, které mu předcházelo včetně rozsudku soudu prvního stupně. Přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo v předmětné věci podáno důvodně.
V úvodu svého podání odvolatel sice připomněl již stručně citovaný výklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem, a zdůraznil proto především materiální podmínku trestnosti ve smyslu trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o níž se domníval, že nebyla ve věci naplněna. Současně však zcela správně namítl, že skutek tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku okresního soudu a doplněn v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, postrádá především jakékoli vyjádření se k jednomu z formálních znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák., ve znění účinném po novele provedené zákonem č. 296/2007, a to ohrožení účelu insolvenčního řízení.
Základní účel insolvenčního řízení je v podstatě vymezen předmětem úpravy zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „insolvenční zákon“), neboť v něm není výslovně definován. Podle §1 písm. a) insolvenčního zákona je předmětem právní úpravy řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením, a to některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem (nebo hrozícím úpadkem) a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Dále tento zákon upravuje možnost oddlužení dlužníka od závazků, které nebyly plně uspokojeny v průběhu insolvenčního řízení /§1 písm. b)/. Účel insolvenčního zákona je pak vykládán v kontextu se zásadami zakotvenými v ustanovení §5 tohoto zákona. První z uvedených zásad, která stanoví, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů, právě navazuje na citovaný předmět této právní normy upravený v §1 písm. a) a stručně tak charakterizuje smysl úpadkového práva. Z této výchozí koncepce zákona se podává, že insolvenční řízení může mít smysl jedině za předpokladu, že v majetkové podstatě existuje majetek, z něhož by mohly být - v závislosti na způsobu řešení úpadku dlužníka - alespoň částečně uspokojeny pohledávky věřitelů. Není-li tu takového majetku, nemá insolvenční řízení smysl. Hlavním cílem řešení úpadku dlužníka je tedy stručně řečeno co nejvyšší poměrné uspokojení jeho věřitelů. (K účelu insolvenčního řízení srov. též nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10, publikovaný pod č. 241/2010 Sb.)
Otázkou, zda jednáním obviněného L. S. byl účel insolvenčního řízení ve shora naznačeném smyslu skutečně ohrožen, se soudy v dosavadním řízení vůbec nezabývaly. Naplnění tohoto formálního znaku skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. není v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku okresního soudu vyjádřeno jakoukoli okolností, a nelze ji dohledat ani v části odůvodnění tohoto rozsudku. Ačkoli v právní větě rozsudku okresní soud správně ocitoval v rozhodné době platné znění §126 tr. zák., v jiných částech svého rozhodnutí změnu podmínek trestnosti tohoto trestného činu provedenou novelou č. 296/2007 Sb., jež nabyla účinnosti 1. 1. 2008, nepromítl. Nutno zdůraznit, že před 1. 1. 2008 se trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) dopustil ten, kdo po prohlášení konkursu mařil nebo hrubě ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku . V odst. 2 §126 byla upravena samostatná skutková podstata, jež postihovala jednání spočívající v nepodání návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadce. S účinností od 1. 1. 2008 byl dotčený trestný čin podle §126 tr. zák. s ohledem na novou právní úpravu úpadkového práva přejmenován na porušení povinnosti v insolvenčním řízení, a dopustil se ho ten, kdo v insolvenčním řízení mařil nebo ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozil účel insolvenčního řízení . (Původní odstavec 2 pak byl zcela vypuštěn.) V současné době upravuje podmínky trestnosti trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení ustanovení §225 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010. Pachatelem tohoto trestného činu je ten, kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení.
Pochybení okresního soudu ve vztahu ke zjištění a objasnění okolností nezbytných pro naplnění znaku ohrožení účelu insolvenčního řízení nenapravil ani soud odvolací. Z odůvodnění usnesení krajského soudu napadeného dovoláním je pouze zřejmé, že se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a to jak s výsledky provedeného dokazování, tak s právní kvalifikací skutkových zjištění. Odvolací soud v podstatě pouze stručně připomněl obecné definice znaků „maření“ a „ztěžování“ výkonu funkce insolvenčního správce, přičemž následně konstatoval, že v daném případě byly naplněny obě alternativy trestného jednání podle §126 tr. zák., aniž by konkrétně poukázal na ta zjištění, o něž svůj právní názor opřel. O tom, že obviněný L. S. mařil i ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce však má dovolací soud pochybnosti. „Maření“ má obecně směřovat k tomu, aby insolvenční řízení ani neproběhlo. Soudy nijak nespecifikovaly, jakým způsobem se obviněný snažil zamezit samotnému průběhu insolvenčního řízení, a ani Nejvyšší soud ve zjištěných skutkových okolnostech nespatřuje žádnou, jež by naplnění tohoto formálního znaku nasvědčovala, zvláště když insolvenční řízení v podstatě proběhlo úspěšně (srov. výpověď insolvenčního správce na č. l. 1111 trestního spisu). Z obdobného důvodu není možné dosud najisto uzavřít, že jednání obviněného popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku, mělo charakter ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, a to především vzhledem k výrazným skutkovým nejasnostem ohledně faktického průběhu činnosti insolvenčního správce, který i bez jím tvrzené náležité součinnosti obviněného prakticky plnil svou úlohu v daném insolvenčním řízení, navíc podle jeho vlastního vyjádření úspěšně.
Z dosud provedených důkazů k otázce spolupráce obviněného s ustaveným insolvenčním správcem vyplynulo, že od měsíce června 2008 počal insolvenční správce vyzývat obviněného jako statutární orgán dlužníka k předání účetních dokumentů. Z jednotlivých navrhovaných termínů se omlouvaly obě strany (což vzhledem k tomu, že byly dohodnuty v letním období dovolených, ani není překvapující), až konečně dne 30. 9. 2008 došlo k setkání obviněného se svědkem JUDr. J. Š. a k předání některých účetních dokladů. S ohledem na časový úsek a především oboustranné odmítání stanovených termínů je možné uznat, že obviněný poskytl insolvenčnímu správci určitou součinnost, přestože evidentně nebyla předána kompletní účetní dokumentace. Stranou úvah soudů se pak zcela ocitlo tvrzení obviněného (též svědkyně I. J.), že již před zahájením insolvenčního řízení probíhala v obchodní společnosti rekonstrukce účetnictví k období roku 2007 a části roku 2008. Nebyla tak prověřena (tedy ani vyvrácena) obhajoba obviněného spočívající v tvrzení, že neměl k dispozici jiné dokumenty, než které správci předal a ty, jež zůstaly v objektu sídla dlužníka, do něhož již neměl díky zásahu insolvenčního správce přístup. Zůstala tak nezodpovězena otázka, v jakém rozsahu bylo potřeba účetnictví obnovit (co bylo či nebylo ztraceno, odcizeno, zničeno nebo poškozeno tak, že došlo ke změně účetních záznamů, viz §35 odst. 6 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů) a v jakém rozsahu se ho skutečně podařilo obnovit, tj. které účetní doklady vůbec objektivně mohly být insolvenčnímu správci po zahájení insolvenčního řízení předány. V tom rozsahu účetnictví, o němž bude v novém řízení před okresním soudem najisto zjištěno, že fakticky bylo k dispozici, ale nebylo insolvenčnímu správci předáno, pak bude nutné upřesnit, nakolik jeho nedosažitelnost pro správce mohla ztížit výkon jeho funkce, či jej dokonce zmařit, a zda v souvislosti s tímto jednáním obviněného mohlo dojít k ohrožení účelu insolvenčního řízení. Není možné připustit, aby obviněný byl viněn i za nepředání těch účetních podkladů, jimiž nezávisle na své vůli ani nedisponoval. Podstatou trestného činu podle §126 tr. zák. není jednání, kdy úpadce nevede řádně účetnictví, nýbrž jednání, jímž pachatel různými způsoby znesnadňuje výkon funkce insolvenčního správce a současně musí dojít k ohrožení účelu insolvenčního řízení. Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že by bylo vhodné dotázat se insolvenčního správce, který sám se u hlavního líčení vyjádřil sporně (podle něj „chybějící doklady nemohly ovlivnit výsledek tohoto konkursu“, ale zároveň mu byla nekompletností účetnictví ztížena orientace a přehlednost, viz č. l. 1111), do jaké míry a čím konkrétně došlo jednáním obviněného k narušení běžného způsobu výkonu této funkce. Samotnou podstatu ztěžování výkonu jeho funkce pak bude třeba hodnotit s přihlédnutím k tomu, zda právě ty podklady, které insolvenčnímu správci výrazně scházely, obviněný vůbec mohl předložit. Konečně Nejvyšší soud upozorňuje také na tvrzení obhajoby a svědkyně I. J. o elektronické podobě účetnictví. Soudy k této okolnosti nepřijaly žádný závěr, ačkoli opět není jasné, zda skutečně bylo možné je dohledat, jak tvrdila svědkyně I. J. (srov. č. l. 1125), nebo nikoli, jak uvedl insolvenční správce (srov. č. l. 1110).
Spornou zůstala i otázka dalšího způsobu provedení činu, jímž měl obviněný L. S. nařídit odvoz provozních zásob společnosti ROTOPRINT, s. r. o., do jiného skladu mimo sídlo dlužníka. Především existuje rozpor mezi tím, co soud prvního stupně kladl obviněnému za vinu v tzv. skutkové větě („nařídil odvoz“), a příslušnou částí odůvodnění odsuzujícího rozsudku, v níž mu soud vytkl, že o odvozu skladových zásob neinformoval insolvenčního správce (srov. str. 5 rozsudku okresního soudu). Dále okresní soud sám protichůdně ke svému skutkovému tvrzení připustil, že přesunem materiálu do jiných skladových prostor obviněný vyřešil letitý problém s užíváním zásob společnosti ROTOPRINT, s. r. o., společností NOMONIC, s. r. o., což potvrdili také zaměstnanci těchto společností M. H. a M. H. (viz č. l. 1123-1125). Konkrétní opatření, které obviněný realizoval za účelem nápravy zjevně existujících problémů s majetkem obou společností, skutečně nemuselo být nutně vyloženo jako ztěžující ve vztahu k insolvenčnímu správci, resp. jako mařící účel insolvenčního řízení. Nebylo vyloučené považovat je za jednání směřující k odvrácení hrozící škody na majetku dlužníka, byť je zcela nepochybné, že povinností obviněného bylo o převozu zboží správce informovat. Z provedeného dokazování není ani patrno, že by obviněný jakkoli bránil insolvenčnímu správci v přístupu do nově pronajatých prostor tak, aby nemohlo dojít k jeho soupisu či dokonce k následnému zpeněžení. Nájemní smlouvu s novým pronajímatelem skladu podepsal obviněný za společnost ROTOPRINT, s. r .o., dne 30. 4. 2008 a platit měla od 19. 5. 2008. Ačkoli dovolatel nereagoval na výzvu insolvenčního správce ze dne 17. 6. 2008, aby zavezl zpět skladové zásoby, které již před tímto datem byly z podnětu insolvenčního správce ohledány Policií České republiky (viz č. l. 375), na pokyn insolvenčního správce byl materiál odvezen počátkem července 2008 (srov. emailová korespondence insolvenčního správce s obviněným, č. l. 351). O skutečnosti, že skladové zásoby byly odvezeny do nově pronajatých prostor, se insolvenční správce tedy zjevně dozvěděl poměrně záhy, nebylo však zjištěno jakým způsobem. Z neurčitého vyjádření insolvenčního správce u hlavního líčení, že se tak stalo „nejspíše od nějaké bývalé manažerky té společnosti“ (viz č. l. 1110), nelze vycházet tím spíše, že nebyla ani ověřena obhajoba obviněného, podle něhož měla být nová nájemní smlouva doručena také insolvenčnímu správci. Vhodné by bylo zjistit, jestli se o převozu materiálu nemohl insolvenční správce dozvědět objektivně jiným možným způsobem než aktivním oznámením učiněným obviněným L. S.
K tomuto dílčímu skutku bude proto nutné ujasnit, zda obviněný jednal v zájmu ochrany majetku úpadce společnosti ROTOPRINT, s. r. o., nebo za účelem zabránit insolvenčnímu správci dohledat majetek této společnosti. Pokud soud dospěje k druhé variantě, bude rovněž nezbytné zvážit, zda jednání obviněného bylo způsobilé mařit či ztěžovat výkon funkce insolvenčního správce, a to po náležitém zhodnocení již zjištěných okolností (zásoby byly zajištěny do jednoho měsíce od platnosti nájemní smlouvy, jejich odvoz z nového skladu nebyl insolvenčnímu správci nijak znesnadňován a podařilo se je zpeněžit). Z dosud zjištěného skutkového stavu se jednání obviněného nejeví jako typický případ, na který mířila ochrana zákonného ustanovení §126 tr. zák. (resp. na který míří v současnosti ochrana podle §225 trestního zákoníku, viz níže).
Pro shrnutí k oběma stíhaným způsobům jednání obviněného L. S. Nejvyšší soud uvádí, že v dosavadním trestním řízení nebyly zajištěny dostatečné podklady pro naplnění veškerých formálních znaků skutkové podstaty podle §126 tr. zák., tj. znaku maření či ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce a současně také ohrožení účelu insolvenčního řízení. Jestliže budou na podkladě nového či doplněného dokazování tyto nedostatky napraveny a soudy dospějí k závěru, že formální znaky uvedené skutkové podstaty byly dány, což by také náležitě vysvětlily, bude nutné zabývat se naplněním materiální stránky trestného činu. Podle názoru dovolacího soudu dosavadní skutkové okolnosti v posuzované věci nemohou být dostatečným podkladem ani pro závěr o potřebném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněného, tedy o naplnění materiální stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Společenskou nebezpečnost stíhaného skutku zpochybnil dokonce sám insolvenční správce, když konstatoval, že chybějící účetní doklady úspěšné insolvenční řízení neovlivnily. Ve vztahu k odvozu zásob již Nejvyšší soud naznačil, že obhajoba obviněného nebyla v řízení vyvrácena, a insolvenčnímu správci nic nebránilo s nimi nakládat k dosažení účelu insolvenčního řízení.
S ohledem na zrušení obou napadených rozhodnutí Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit na nepřesné a především důkazům odporující časové vymezení protiprávního jednání ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Soud ukončil dobu spáchání trestného činu okamžikem vyhlášení rozsudku (viz „do současnosti“), ačkoli z důkazů plyne, že insolvenční řízení v době vydání odsuzujícího rozhodnutí již probíhalo, dokonce úspěšně tak, že jeho účel byl téměř naplněn. Pokud by v novém řízení tedy mělo dojít k opětovnému odsouzení obviněného, bude nutné náležitě upravit dobu spáchání činu v souladu s výsledky provedeného dokazování.
V případě, kdy soud prvního stupně po doplnění dokazování a náležitém zhodnocení všech okolností, dospěje k závěru, že obviněný porušil povinnosti dlužníka, resp. statutárního orgánu dlužníka vyjmenované v §210 zákona č. 182/2006 Sb., tedy že skutečně mařil resp. ztěžoval výkon funkce insolvenčního správce, a ohrozil tím účel insolvenčního řízení, musí zohlednit změnu právní úpravy trestního práva hmotného, k níž došlo od 1. 1. 2010. Teprve poté, kdy soud učiní jasné rozhodnutí o naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. včetně materiální stránky, bude hodnotit v souladu s ustanovením §16 odst. 1 tr. zák. možnost použití nové právní úpravy z hlediska její příznivosti pro obviněného. Nová právní úprava účinná od 1. 1. 2010, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., (dále jen „trestní zákoník“) obsahuje v §225 prakticky shodné znění skutkové podstaty tohoto úpadkového deliktu jako trestní zákon po již citované novele, avšak pokud pachatel jedná tak, že výkon funkce insolvenčního správce ztěžuje, musí jít o hrubé ztěžování. K naplnění tohoto znaku objektivní stránky činu je proto nezbytné, aby v důsledku pachatelova jednání insolvenční správce vynaložil značné úsilí k opatření všech podkladů nezbytných pro naplnění účelu insolvenčního řízení. Takové hrubé ztěžování výkonu funkce musí být v příčinné souvislosti s ohrožením účelu insolvenčního řízení .
Nejvyšší soud tedy na podkladě dovolání obviněného L. S. a po přezkoumání napadeného usnesení a jemu předcházejícího řízení zjistil, že dovolání je důvodné, a to v rozsahu námitek, jak byly v tomto rozhodnutí interpretovány. Především soud prvního stupně nehodnotil všechny skutečnosti významné pro naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák., přičemž materiální podmínkou trestnosti činu se nezabýval vůbec. Z odsuzujícího rozsudku není zřejmé, jakým konkrétním způsobem mělo dojít k maření účelu insolvenčního řízení, které naopak probíhalo a insolvenční správce tedy činil úkony, k nimž je z titulu své funkce povinen ze zákona či rozhodnutí soudu. Přestože k trestnosti není třeba, aby v důsledku protiprávního jednání pachatele skutečně došlo ke zmaření insolvenčního řízení, bylo povinností soudu, aby náležitě vysvětlil, v čem konkrétně spočívalo jednání, jež k takovému cíli směřovalo (srov. přiměřeně č. 36/2007-II.). V dosavadních skutkových zjištěních existují určité rozpory a nejasnosti především ohledně objektivní dosažitelnosti požadovaných účetních dokladů pro obviněného, jejich existence a okolnostech odvozu materiálu, jež soudy nižších stupňů nevyjasnily. Velice kusá jsou pak zjištění ohledně samotného průběhu činnosti insolvenčního správce, stavu insolvenčního řízení z hlediska naplnění jeho účelu, a skutková věta obsahuje vadu v určení doby páchání trestného činu. Napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení je tudíž zatíženo vadou nesprávného hmotně právního posouzení, jak se domáhal obviněný ve svém dovolání. Nejvyšší soud tedy z uvedených důvodů zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 11 To 507/2010, a rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 17 T 98/2010, včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Soudu prvního stupně dovolací soud současně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Trutnově tak odstraní vady vytknuté rozhodnutím o dovolání, zejména bude na něm, aby odstranil nedostatky ve skutkových zjištěních, opětovně se zabýval naplněním jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. ze všech hledisek trestnosti a pečlivě hodnotil možnost použití trestního zákoníku a naplnění znaků vyžadovaných v nové právní úpravě §225 trestního zákoníku. Teprve poté bude možné posoudit nutnost aplikace trestního práva na případ, který je předmětem trestního stíhání v dané věci.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. ř. je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
O podaném dovolání mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. září 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová