ECLI:CZ:NS:2011:5.TZ.87.2011.1
sp. zn. 5 Tz 87/2011-165
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 7. 12. 2011 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D., a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných V. K. a P. V. , a dále ve prospěch a neprospěch obviněných M. G. , MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 12 To 48/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 18/2006, a rozhodl podle §268 odst. 1 písm. c), odst. 2 a §269 odst. 1 tr. řádu takto:
I. Pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 12 To 48/2008, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §226 písm. a) a §229 odst. 3 tr. řádu ve prospěch obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K.
II. Stížnost pro porušení zákona podaná ve prospěch obviněných V. K. a P. V. se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 48 T 18/2006, byli obvinění V. K., P. V., M. G. a Ing. Dr. M. K. uznáni vinnými pod body 1. a 2. výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. skutkem podrobně popsaným v citovaném rozsudku. Týmž rozsudkem byl uznán vinným obviněný MUDr. P. J. pod body 1. a 4. výroku o vině trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s obviněným P. V. Posledně jmenovaný obviněný pak byl tímto rozsudkem uznán vinným pod body 5. a 6. výroku o vině i trestnými činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Konečně uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným obviněný V. K. pod bodem 3. výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák.
Za tyto trestné činy byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný V. K. byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 4 T 175/2002, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl tomuto obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 150 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené době vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Obviněnému byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej a ve vykonávání funkcí ve statutárních orgánech podnikatelských subjektů s tímto předmětem činnosti na dobu 9 let. Obviněný M. G. byl citovaným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl tomuto obviněnému uložen i peněžitý trest ve výši 150 000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Současně byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej a ve vykonávání funkcí ve statutárních orgánech podnikatelských subjektů s tímto předmětem činnosti na dobu 5 let. Obviněný MUDr. P. J. byl týmž rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu soud uložil podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 100 000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, vyměřil mu podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej a ve vykonávání funkcí ve statutárních orgánech podnikatelských subjektů s tímto předmětem činnosti na dobu 7 let. Obviněný Ing. Dr. M. K. byl zmíněným rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. soud uložil tomuto obviněnému peněžitý trest ve výši 150 000,- Kč, přičemž pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej a ve vykonávání funkcí ve statutárních orgánech podnikatelských subjektů s tímto předmětem činnosti na dobu 7 let. V případě obviněného P. V. bylo rozhodnuto podle §37 tr. zák. o upuštění od uložení souhrnného trestu, který by podle §35 odst. 2 tr. zák. přicházel v úvahu ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 9 To 135/2004. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody, které uplatnili poškození, jež jsou blíže označeni v těchto výrocích.
Z podnětu odvolání obviněných V. K., M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. zrušil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 12 To 48/2008, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému V. K. ve výroku o trestu a ve vztahu k obviněným M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl znovu následujícím způsobem. Obviněnému V. K. byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně odvolací soud podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výroky o trestech v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 4 T 175/2002, a v rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 19. 1. 2007, sp. zn. 4 T 72/2002, jakož i další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl obviněnému V. K. uložen podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 150 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené době vykonán, byl mu podle §54 odst. 3 tr. zák. vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho prodeje a prodej a ve vykonávání funkcí ve statutárních orgánech podnikatelských subjektů s tímto předmětem činnosti na dobu 9 let.
Podle §226 písm. a) tr. řádu byli obvinění M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. zproštěni obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. KZV 139/2003, pro skutky podrobně popsané pod body II./1., II./2. a II./4. v tomto výroku o vině, kterými měli spáchat obvinění M. G. a Ing. Dr. M. K. trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (body II./1. a II./2. výroku), obviněný MUDr. P. J. trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod II./2. výroku) a trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 2 tr. zák. (bod II./4. výroku), neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro něž byli tito obvinění stíháni.
O dovolání obviněného V. K. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 12 To 48/2008, bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 3 Tdo 869/2010, tak, že ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných V. K. a P. V. a dále ve prospěch a neprospěch obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. stížnost pro porušení zákona. Spatřuje v ní porušení zákona, k němuž mělo dojít ve prospěch obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. , v tom, že odvolací soud rozhodl postupem podle §259 odst. 3 tr. řádu pod bodem II. výrokové části svého rozsudku ve vztahu k těmto obviněným zprošťujícím výrokem podle §226 písm. a) tr. řádu, ačkoli podle názoru ministra spravedlnosti argumentace v příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, která se vztahuje k uvedenému zprošťujícímu výroku, je založena na přetrvávajících pochybnostech o tom, zda obvinění M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. svým jednáním naplnili skutkové podstaty trestných činů z hlediska subjektivní stránky. Takovému právnímu závěru, který v posuzované věci vedl k použití pravidla „in dubio pro reo“, již neodpovídá použitý důvod, na jehož podkladě byli jmenovaní obvinění zproštěni obžaloby [§226 písm. a) tr. řádu], protože pokud skutky obviněných nejsou pro nedostatek subjektivní stránky trestnými činy, podle ministra spravedlnosti bylo na místě použít důvod zproštění obžaloby uvedený v §226 písm. b) tr. řádu. Tato změna zprošťujícího výroku v porovnání s jeho nejpříznivější zákonnou variantou podle §226 písm. a) tr. řádu by však byla v neprospěch zmíněných obviněných, takže ministr spravedlnosti zde vytkl porušení zákona pouze v akademické rovině. Naopak porušení zákona v neprospěch obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. shledal ministr spravedlnosti v postupu odvolacího soudu, který sice zrušil ohledně těchto obviněných i výroky o uplatněných nárocích na náhradu škody podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu, avšak dále se již věcí nezabýval a do svého rozhodnutí nepojal výrok podle §229 odst. 3 tr. řádu. Tím měl být porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1 a §229 odst. 3 tr. řádu v neprospěch jmenovaných obviněných.
Pokud jde o obviněné V. K. a P. V. , ministr spravedlnosti spatřuje porušení zákona v neprospěch těchto obviněných v tom, že shora namítaný vnitřní rozpor mezi zprošťujícím výrokem ve vztahu k obviněným M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. a jeho odůvodněním v napadeném rozsudku nepříznivě ovlivnil i postavení obviněných V. K. a P. V. Jak v této souvislosti zdůraznil ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, za stavu, kdy obviněný P. V. nevyužil práva na odvolání a pokud z podnětu odvolání obviněného V. K. došlo podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, zůstaly beze změn i výroky o vině posledně jmenovaných obviněných ve smyslu jejich trestné součinnosti s obviněnými M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K., které však odvolací soud zprostil obžaloby. Proto podle názoru ministra spravedlnosti měl odvolací soud zrušit rozsudek soudu prvního stupně též ve výrocích o vině obviněných V. K. a P. V. a opětovně rozhodnout i ve vztahu k nim. Jestliže se tak nestalo, shledal zde ministr spravedlnosti porušení zákona v neprospěch obviněného V. K. v ustanoveních §254 odst. 1 a §259 odst. 3 tr. řádu a v neprospěch obviněného P. V. v ustanovení §261 tr. řádu.
Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona a aby podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 12 To 48/2008, ve výroku pod bodem I. ohledně obviněného V. K. a aby zrušil též další rozhodnutí obsahově navazující na tento rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jeho zrušením, pozbydou podkladu. Současně ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí a aby doplnil i výrok podle §229 odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyššímu státnímu zastupitelství a všem obviněným s tím, že uvedené strany mají právo vyjádřit se k podané stížnosti pro porušení zákona. To učinila jednak státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství a jednak obvinění M. G., MUDr. P. J., Ing. Dr. M. K. a V. K. prostřednictvím svých obhájců, přičemž obvinění MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. se vyjádřili i ve svých samostatných podáních. Pokud jde o vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství , státní zástupkyně se zcela ztotožnila s argumentací ministra spravedlnosti a zároveň odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010 (správně má být ze dne 23. 9. 2010), sp. zn. 3 Tdo 869/2010, kterým bylo rozhodnuto o dovolání obviněného V. K.
Podle názoru obviněného M. G. z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze dospět k jednoznačnému závěru o namítané nezákonnosti ohledně důvodu jeho zproštění obžaloby, přičemž chybějící výrok o náhradě škody může Nejvyšší soud doplnit. S ohledem na svou argumentaci tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou stížnost pro porušení zákona v části týkající se tvrzené nezákonnosti důvodu zproštění obžaloby a aby podle §270 odst. 2 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze doplnit chybějící výrok o náhradě škody. Obviněný MUDr. P. J. ve svém vyjádření považuje za správný závěr odvolacího soudu, pokud ho zprostil obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu. Ve vztahu k chybějícímu výroku o náhradě škody tento obviněný upozornil, že obchodní společnost Transfinance, a. s., do zahájení dokazování před soudem prvního stupně neuplatnila nárok na náhradu škody, proto o něm nebylo možné rozhodnout. Jak navíc obviněný zdůraznil, v řízení o stížnosti pro porušení zákona by neměly být odstraňovány nedostatky při uplatňování občanskoprávních nároků a ani Nejvyšší státní zastupitelství nepodalo ve věci mimořádný opravný prostředek. Stížnost pro porušení zákona považuje tento obviněný za podanou v podstatě v jeho neprospěch, neboť s ohledem na dobu, která uplynula od rozhodnutí odvolacího soudu, je řízení o stížnosti pro porušení zákona v rozporu s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě. Závěrem svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou. Obviněný Ing. Dr. M. K. ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona souhlasí se závěrem Vrchního soudu v Praze o tom, že se skutek nestal. Pokud jde o chybějící výrok o náhradě škody, k této povinnosti byli zavázáni ti obvinění, které odvolací soud pravomocně uznal vinnými. Podle názoru tohoto obviněného není osobou, která by mohla být pasivně legitimována v občanskoprávním řízení o nárocích poškozených obchodních společností. Závěrem svého vyjádření obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou. Obviněný V. K. ve svém vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona odkázal na připojený návrh na obnovu řízení, který zaslal Městskému soudu v Praze. V této souvislosti obviněný navrhl, aby se Nejvyšší soud zabýval i výrokem obsaženým pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který však ministr spravedlnosti nenavrhl zrušit postupem podle §269 odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší soud poté podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 12 To 48/2008, proti němuž byla podána stížnost pro porušení zákona, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Na tomto podkladě Nejvyšší soud shledal, že zákon byl porušen ve prospěch obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. v ustanoveních §226 písm. a) a §229 odst. 3 tr. řádu, na něž ministr spravedlnosti odkázal, byť v případě posledně citovaného ustanovení v jiném směru, než bylo uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona. Pokud jde o stížnost pro porušení zákona podanou ve prospěch obviněných V. K. a P. V. , Nejvyšší soud neshledal důvody pro vyslovení porušení zákona v neprospěch těchto obviněných, neboť námitku ministra spravedlnosti nepovažuje za opodstatněnou.
Nejvyšší soud se nejdříve zabýval tvrzením ministra spravedlnosti o porušení zákona v neprospěch obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K., které mělo v posuzované věci spočívat v chybějícím výroku o náhradě škody podle §229 odst. 3 tr. řádu za stavu, když odvolací soud zrušil v rozsudku soudu prvního stupně výroky o uplatněných nárocích na náhradu škody učiněné podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu ve vztahu k jmenovaným obviněným. K této námitce Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona sice může vyslovit porušení zákona toliko ve výroku o náhradě škody způsobené trestným činem, resp. nyní též o náhradě nemajetkové újmy způsobené trestným činem a o vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem (§271 odst. 2 tr. řádu, nyní po novele provedené zákonem č. 181/2011 Sb.). V takovém případě – zruší-li napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody (resp. nyní též o náhradě nemajetkové újmy v penězích a o vydání bezdůvodného obohacení) – užije přiměřeně ustanovení §265 tr. řádu, podle něhož soud může buď sám rozhodnout o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem (resp. k náhradě nemajetkové újmy či k vydání bezdůvodného obohacení), anebo odkázat poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle názoru Nejvyššího soudu odvolací soud v napadeném rozsudku porušil zákon v ustanovení §229 odst. 3 tr. řádu, protože poté, co podle §226 písm. a) tr. řádu zprostil obviněné M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. obžaloby, nerozhodl o nárocích na náhradu škody uplatněných řádně a včas poškozenými obchodními společnostmi Raiffeisenbank, a. s., se sídlem Praha 4, Hvězdova č. 1716/2b, a Transfinance, a. s., se sídlem Praha 8, Křižíkova č. 237/36a, přičemž jediným výrokem v tomto smyslu, který bylo možné i nutné učinit, je výrok o tom, že se oba poškození odkazují se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. V rozhodnutí, proti kterému směřuje podaná stížnost pro porušení zákona, tedy tento výrok chybí (§270 odst. 2 tr. řádu), což správně namítl ministr spravedlnosti. Nejde však o porušení zákona v neprospěch obviněných, jak mylně tvrdí ministr spravedlnosti, protože zmíněný chybějící výrok v rozsudku odvolacího soudu by totiž – kdyby byl učiněn – v žádném směru nezlepšil postavení shora jmenovaných obviněných. Naopak odvolací soud popsaným způsobem v podstatě tyto obviněné vůči poškozeným zvýhodnil, a to přinejmenším v tom, že v napadeném rozhodnutí nebyl poškozeným vymezen žádný právní rámec týkající se jimi uplatněných nároků např. ohledně skutečnosti, že až do pravomocného skončení trestního stíhání poškození řádně pokračovali v řízení o uplatněných nárocích na náhradu škody (to by pak mělo význam z hlediska případného promlčení nároku podle §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Proto ve vztahu k ustanovení §229 odst. 3 tr. řádu přichází v úvahu vyslovení porušení zákona pouze ve prospěch obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K., a to jen v podobě tzv. akademického výroku podle §268 odst. 2 tr. řádu, bez možnosti postupovat i podle §270 odst. 2 tr. řádu. Přitom chybějící výrok o náhradě škody, který měl být učiněn podle §229 odst. 3 tr. řádu, nijak nebrání poškozeným, aby uplatnili své nároky v občanskoprávním řízení; navíc v rozsudku soudu prvního stupně zůstaly nedotčeny výroky o náhradě škody zavazující spoluobviněné V. K. a P. V., kteří byli uznáni vinnými trestnými činy, jimiž měla být způsobena škoda, kterou poškození požadovali nahradit.
Nejvyšší soud shledal důvodnou i námitku ministra spravedlnosti, v níž označil za porušení zákona ve prospěch obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. postup odvolacího soudu, pokud ten rozhodl podle §259 odst. 3 tr. řádu pod bodem II. výrokové části svého rozsudku o zproštění obžaloby u těchto obviněných výrokem učiněným podle §226 písm. a) tr. řádu, ačkoli odvolací soud měl správně použít ustanovení §226 písm. b) tr. řádu.
Důvod zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže se ani po využití všech dostupných důkazních prostředků nepodařilo prokázat to, že se vůbec stal skutek popsaný v obžalobě. Přitom postačí i důvodné pochybnosti o tom, zda se žalovaný skutek opravdu stal, ale nevyžaduje se prokázání (rozumná jistota), že se skutek nestal (viz rozhodnutí pod č. 13/1982 Sb. rozh. tr.). Pro postup podle citovaného ustanovení navíc není nutné, aby se nestalo nic z toho, co uvádí žalobní návrh, ale stačí, pokud se nestalo to, co tvoří podstatu skutku (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1817). Jak přitom vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz jeho s. 20 a 21), v případě obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. odvolací soud dospěl především k závěru, podle něhož zde neexistují dostatečné důkazy k prokázání subjektivní stránky trestných činů, pro které byli tito obvinění stíháni.
Podstatou skutku, jehož se měli dopustit obvinění M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. jednáním popsaným pod bodem 1. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, bylo – zkráceně vyjádřeno – to, že obviněný M. G. měl umožnit, aby obchodní společnost SPEEDY ARROW, a. s., jejímž jménem neoprávněně a pod jiným jménem jednal obviněný P. V., vystavovala fiktivní faktury za dodávky zboží, které se neuskutečnily. Ze stejných důvodů pak měli obvinění MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. pověřit různé osoby k provádění hotovostních vkladů na účet obchodní společnosti Transfinance, a. s., v úmyslu vyvolat u této společnosti dojem, že jednotlivé pohledávky vznikly ze skutečných obchodů, aby tím od ní vylákali zálohu ve výši 80 %, kterou by poškozená obchodní společnost vyplatila ze svého faktoringového účtu. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, který měli spáchat obvinění Ing. Dr. M. K. a M. G., jeho podstata zde spočívala v tom, že obviněný P. V. měl jménem obchodní společnosti SPEEDY ARROW, a. s., vystavovat fiktivní faktury v úmyslu vylákat od obchodní společnosti Raiffeisenbank, a. s., majetkový prospěch ve výši 80 % fiktivně fakturovaných částek. Přitom obviněný V. K. uzavřel několik faktoringových smluv, jejichž předmětem bylo postoupení fiktivních pohledávek obchodní společnosti Raiffeisenbank, a. s., za konkrétními subjekty. Obvinění Ing. Dr. M. K. a M. G. měli zajistit úhradu těchto faktur. Konečně pokud jde o skutek popsaný pod bodem 4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný MUDr. P. J. se ho měl dopustit tím způsobem, že s obviněným P. V. uzavřel smlouvu o upsání akcií. Podle této smlouvy měl předem určený zájemce splatit emisní kurs akcií obchodní společnosti SPEEDY ARROW, a. s., ačkoli k naplnění této smluvní podmínky nikdy nedošlo. Vzdor této skutečnosti obviněný P. V. podal návrh na zvýšení základního kapitálu jmenované společnosti u Městského soudu v Praze, který rozhodl o tom, že do obchodního rejstříku se zapisuje zvýšení základního kapitálu.
Podle názoru odvolacího soudu ovšem u obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. provedené důkazy neumožnily učinit spolehlivý závěr o naplnění subjektivní stránky zmíněných trestných činů, jejichž spáchání bylo těmto obviněným kladeno za vinu, tj. o úmyslném zavinění obviněných. Proto nepřicházelo v úvahu jiné rozhodnutí, než konstatování, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky příslušného trestného činu a že skutky, pro které byli tito obvinění stíháni, nejsou trestnými činy. Takovému zjištění pak odpovídá důvod zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu. Jak totiž vyplývá z dosud použitelné judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1989-II. Sb. rozh. tr.), jestliže se obviněný dopustil jednání popsaného v obžalobě, stal se skutek, pro který byl stíhán, a není možno jej zprostit obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu. Skutečnost, že nebyly naplněny další znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu, např. následek a úmyslné zavinění, je důvodem pro zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, tj. že skutek, pro který je obviněný stíhán, není trestným činem. Pokud tedy v nyní posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož jednáním obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. nebyla naplněna subjektivní stránka trestných činů kladených jim za vinu, nemohl současně konstatovat, že se skutky nestaly, a tedy ani zprostit jmenované obviněné obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. řádu. Přitom tento důvod zproštění obžaloby je pro obviněného vždy příznivější než důvod uvedený v §226 písm. b) tr. řádu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1989-III. Sb. rozh. tr.). Odvolací soud tudíž nerespektoval zmíněný vztah obou důvodů zproštění obžaloby ani citovanou judikaturu, proto Nejvyšší soud považuje námitku ministra spravedlnosti za opodstatněnou, takže tzv. akademickým výrokem vyslovil podle §268 odst. 2 tr. řádu porušení zákona ve prospěch obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. i v ustanovení §226 písm. a) tr. řádu, aniž ovšem bylo možné postupovat i podle §269 odst. 2 a §270 či §271 tr. řádu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami ministra spravedlnosti, které uplatnil ve vztahu k obviněným V. K. a P. V. Podle ministra spravedlnosti byl porušen zákon v jejich neprospěch, neboť za stavu, když odvolací soud zprostil obviněné M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. obžaloby z důvodu uvedeného v §226 písm. a) tr. řádu, měl odvolací soud zrušit výroky o vině pod body 1., 2. a 4. v rozsudku soudu prvního stupně i ve vztahu k obviněným V. K. a P. V. a ve zrušeném rozsahu znovu rozhodnout o jejich vině a trestu. S ohledem na předchozí závěry k námitkám ministra spravedlnosti, které uplatnil u obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. v otázce jejich zproštění obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu, Nejvyšší soud nepovažuje tuto námitku ministra spravedlnosti za důvodnou.
Závěr o vině obviněných V. K. a P. V. není nijak závislý na zprošťujícím výroku o vině, který učinil odvolací soud ohledně obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. Důvod, pro který odvolací soud u těchto obviněných neshledal, že se staly žalované skutky [§226 písm. a) tr. řádu], resp. který měl správně vést k závěru o tom, že jimi spáchané skutky nejsou trestnými činy [§226 písm. b) tr. řádu], má totiž ryze individuální povahu, nejde o společný důvod u všech obviněných a bylo třeba ho posoudit u každého obviněného zvlášť. Odvolací soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, podle něhož se nepodařilo prokázat úmyslné zavinění posledně jmenovaných tří obviněných. Přitom zavinění pachatele jako znak subjektivní stránky příslušné skutkové podstaty trestného činu vyjadřuje vnitřní (psychický) vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, tj. jsou znaky jeho skutkové podstaty. Zavinění je v českém trestním právu (§4 a §5 tr. zák., §15 a §16 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) vybudováno na složce vědění (intelektuální) a složce vůle pachatele. Trestní právo je tedy založeno na individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby jen za takový čin, který sama zavinila (viz např. Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 220 a 221). S ohledem na popsaný charakter zavinění jako osobního vztahu pachatele k jím spáchanému trestnému činu je třeba zjišťovat tento znak skutkové podstaty zvlášť u každé osoby, která má být trestně odpovědným pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu. Proto není vyloučeno, aby se u některé osoby dovodilo její zavinění na spáchaném trestném činu (skutku) a aby se u jiné osoby dospělo k závěru o neexistenci jejího zavinění na tomtéž trestném činu (skutku), přestože by se jinak podílela na jeho spáchání.
Pro nyní posuzovanou trestní věci pak z popsaných teoretických východisek vyplývají následující skutečnosti. Především Nejvyšší soud shora uvedeným způsobem korigoval nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, zda ve vztahu k obviněným M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. byly spáchány žalované skutky, byť ke zmíněné korekci došlo jen v podobě tzv. akademického výroku podle §268 odst. 2 tr. řádu o porušení zákona v ustanovení §226 písm. a) tr. řádu. Skutky spáchané těmito obviněnými se tedy staly, ale nejsou trestnými činy ve smyslu §226 písm. b) tr. řádu pro nedostatek úmyslného zavinění obviněných, které bylo nutno posuzovat u každého z obviněných individuálně. Proto nebylo žádného důvodu, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona i ve vztahu k obviněným V. K. a P. V., u kterých odvolací soud nijak nezpochybnil jejich úmyslné zavinění, takže tito obvinění naplnili i subjektivní stránku trestných činů, jejichž spácháním byli uznáni vinnými. Proti tomu ostatně nic nenamítá ani ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil, ani případná součinnost posledně jmenovaných obviněných s obviněnými M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K., jejichž čin není trestným činem, nemá vliv na úmyslné zavinění obviněných V. K. a P. V., pokud bylo zároveň konstatováno, že se žalované skutky staly, ale ve vztahu k některým ze všech obviněných nejsou trestnými činy.
Nejvyšší soud tedy podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 12 To 48/2008, byl porušen zákon ve prospěch obviněných M. G., MUDr. P. J. a Ing. Dr. M. K. v ustanoveních §226 písm. a) a §229 odst. 3 tr. řádu, aniž bylo možné dále postupovat podle §269 až §271 tr. řádu, když zákon nebyl v žádném směru porušen v neprospěch těchto obviněných.
Protože Nejvyšší soud neshledal porušení zákona v neprospěch obviněných V. K. a P. V. , podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou stížnost pro porušení zákona, kterou v jejich prospěch podal ministr spravedlnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y