ECLI:CZ:NS:2011:5.TZ.96.2011.1
sp. zn. 5 Tz 96/2011-50
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 7. 12. 2011 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D., a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných S. N. , a R. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 1 To 48/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 53 T 5/2010, a rozhodl podle §268 odst. 2 a §269 odst. 1 tr. řádu takto:
Pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 1 To 48/2010, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení §188 písm. e) tr. řádu, a to ve prospěch obviněných S. N. a R. V..
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 53 T 5/2010, byla podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu vrácena věc obviněných S. N. a R. V. státnímu zástupci k došetření. Na tyto obviněné podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci dne 26. 5. 2010 obžalobu pro skutek, v němž spatřoval zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a který je podrobně popsán v uvedené obžalobě.
Proti tomuto usnesení podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci – pobočka v Brně v neprospěch obviněných stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 1 To 48/2010, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
Proti citovanému usnesení soudu druhého stupně podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných S. N. a R. V. stížnost pro porušení zákona. Spatřuje v ní porušení zákona, k němuž mělo dojít ve prospěch obou obviněných, a to v tom, že soud druhého stupně založil svůj závěr o vrácení věci státnímu zástupci k došetření na důvodech, které nelze považovat za správné a opodstatněné. Jak se ve stížnosti pro porušení zákona mimo jiné zdůrazňuje, již samotný soud druhého stupně omezil původně devět (správně však šlo o osm) důvodů obsažených v usnesení soudu prvního stupně na celkem tři důvody k vrácení této trestní věci státnímu zástupci k došetření. Podle názoru ministra spravedlnosti důvodem pro postup podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu nemůže být nedostatek spočívající v neopatření překladu cizojazyčného textu listiny významné pro trestní řízení, protože v konkrétním případě jde o technickou dokumentaci obsahující ustálenou odbornou terminologii, která ani nemá odpovídající české výrazy, a pro odborníky v dané oblasti (tj. aviatika) je taková terminologie samozřejmou součástí jejich odborné činnosti. Ministr spravedlnosti nepovažuje za důvodný ani opakovaný výslech obviněného S. N. k okolnostem uzavření smlouvy o přepravě, protože tento obviněný v přípravném řízení odmítl vypovídat a není zřejmé, proč by případně nemohl být vyslechnut v hlavním líčení u soudu. Stejně tak podle ministra spravedlnosti nemůže odůvodnit vrácení věci státnímu zástupci k došetření ani skutečnost, že obviněný R. V. nebyl vyslechnut v přípravném řízení ve vydávací vazbě ve Spolkové republice Rakousko za stavu, kdy byl do ní dodán v červnu 2010 (tedy až poté, co byla dne 26. 5. 2010 podána obžaloba), takže požadavek na výslech obviněného orgány přípravného řízení v době, kdy věc již byla v řízení před soudem, se zcela vymyká z rámce ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu. Navíc byl mezitím obviněný R. V. vydán do České republiky a zde dodán do výkonu trestu odnětí svobody. Konečně ministr spravedlnosti zpochybnil i nezbytnost provedení písmoznalecké expertízy smlouvy o přepravě a výslechu soudního znalce k tomuto úkonu v přípravném řízení, neboť takový důkaz je s ohledem na existenci již opatřených dalších důkazních prostředků ve věci nadbytečný. Kdyby přesto soudy nižších stupňů považovaly za nutné opatřit uvedenou expertízu, není zřejmé, proč by takový úkon nemohly provést bez výrazných obtíží.
Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, k němuž došlo ve prospěch obviněných S. N. a R. V. v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a v řízení předcházejícím napadenému usnesení též v ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Nejvyšší soud před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyššímu státnímu zastupitelství a oběma obviněným s tím, že uvedené strany mají právo vyjádřit se k podané stížnosti pro porušení zákona. Tohoto práva využil jen obviněný S. N.. Ve svém vyjádření ze dne 30. 11. 2011 uvedl, že nesouhlasí s tvrzením ministra spravedlnosti, pokud považuje dosud shromážděnými důkazy za prokázané naplnění subjektivní stránky trestného činu, jehož spáchání je obviněným kladeno za vinu. Dále tento obviněný zpochybnil okolnosti podpisu kupní smlouvy ze dne 6. 5. 2004 uzavřené mezi obchodní společností TOTAL Česká republika, s. r. o., jako prodávajícím a obchodní společností DISCOVERY TRAVEL, a. s., jako kupujícím. Podle jeho názoru provedené důkazy neodůvodňují v této věci postup podle §176 tr. řádu. Závěrem svého vyjádření obviněný zdůraznil, že postup soudů nižších stupňů byl správný, a tedy nebyl porušen zákon. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zamítl podanou stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou.
Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 1 To 48/2010, proti němuž byla podána stížnost pro porušení zákona, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Na tomto podkladě Nejvyšší soud shledal, že zákon byl porušen ve prospěch obviněných S. N. a R. V., a to v těch ustanoveních, která konkretizoval ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona.
Jak totiž vyplývá z napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 1 To 48/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 53 T 5/2010, soud druhého stupně založil závěr o zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu v podstatě na tom, že trestní věc obviněných S. N. a R. V. není doposud řádně objasněna zejména z hlediska naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro který jsou obvinění stíháni. Vrchní soud tedy považoval za důvodný požadavek krajského soudu, podle něhož je třeba v přípravném řízení opatřit další důkazy ke společnému jednání obou obviněných a k podílu každého z nich na tomto jednání a rovněž je nutné zajistit překlad alespoň významných částí listin obsažených ve spise, neboť takový postup má význam především z hlediska uplatnění obhajovacích práv obviněných. Soud druhého stupně konstatoval také vážné procesní pochybení orgánů činných v přípravném řízení, pokud nevyslechly obviněného R. V. prostřednictvím cizozemských orgánů (konkrétně rakouských orgánů činných v trestním řízení), a neumožnily mu tak uplatnění jeho práva vyjádřit se k věci.
Nejvyšší soud však pokládá zmíněné závěry soudu druhého stupně za nesprávné a nedostatečné k tomu, aby odůvodnily postup soudu prvního stupně podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu a vrácení věci obviněných S. N. a R. V. státnímu zástupci k došetření. Podle citovaného ustanovení totiž soud po předběžném projednání obžaloby vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez nichž není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, pokud by v řízení před soudem bylo požadované došetření v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení. Vrácení věci státnímu zástupci k došetření tedy přichází v úvahu jen tehdy, když se orgány činné v trestním řízení dopustily závažných procesních pochybení v rámci přípravného řízení nebo neobjasnily základní skutkové okolnosti, z nichž vyplývá naplnění všech zákonných znaků stíhaného trestného činu. V souvislosti s nedostatečným objasněním skutkových okolností přitom ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu obsahuje podmínku, podle které lze věc vrátit státnímu zástupci k došetření jen tehdy, jestliže by si soud mohl opatřit určitý důkaz jen velmi obtížně nebo by opatřování takového důkazu bylo časově značně náročné. Protože trestní řád neuvádí konkrétní důvody, pro které je možné vrátit věc státnímu zástupci k došetření, posouzení závažnosti procesních nebo skutkových vad přípravného řízení ve smyslu citovaného ustanovení závisí vždy na okolnostech každé konkrétní věci a musí vycházet z celkového hodnocení předchozího procesního postupu orgánů činných v přípravném trestním řízení. V rámci tohoto posouzení má pak zcela zásadní význam dodržení práva obviněného na obhajobu, neboť takovou procesní vadu lze zpravidla považovat za závažnou. Závažnou procesní vadou přípravného řízení se v obecné rovině rozumí jen vada, která je způsobilá zpochybnit zákonnost přípravného řízení nebo vede k absolutní neúčinnosti určitého důkazu. Současně není možné (nebo to lze jen velmi obtížně) napravit tuto vadu v řízení před soudem, např. provedením nového důkazu, ovšem na druhé straně musí být i tato závažná procesní vada odstranitelná v přípravném řízení (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1553 až 1557).
Jak dále vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 41/1994 Sb. rozh. tr.), zákonné podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu splňuje také požadavek soudu na opatření důkazů rozhodných pro posouzení, zda jsou naplněny některé ze znaků skutkové podstaty žalovaného trestného činu (a to i znaků tzv. kvalifikované skutkové podstaty), neboť jde o objasnění základních skutečností významných pro rozhodnutí soudu. V nyní posuzované trestní věci soudy nižších stupňů poukazovaly na potřebu opatřit další důkazy ke spolehlivému závěru o tom, zda byla naplněna subjektivní stránka zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, jehož spáchání je obviněným S. N. a R. V. kladeno za vinu.
Z popisu rozhodných skutkových okolností obsažených v obžalobě podané na oba obviněné je zřejmé, že se měli dopustit zmíněného zločinu tím, že v době od 19. 5. 2004 do 8. 12. 2004 v K. obviněný S. N. jako předseda představenstva a R. V. jako generální ředitel obchodní společnosti DISCOVERY TRAVEL, a. s., v úmyslu zatajit daňovou povinnost této obchodní společnosti a zkrátit spotřební daň z minerálních olejů společně jednali a postupovali takovým způsobem, že:
obviněný S. N. spolupodepsal kupní smlouvu ze dne 6. 5. 2004 uzavřenou mezi obchodní společností TOTAL Česká republika, s. r. o., jako prodávajícím a obchodní společností DISCOVERY TRAVEL, a. s., jako kupujícím, jejímž předmětem byla koupě a prodej leteckého petroleje JET-Al, a to podle požadavku kupujícího bez spotřební daně z minerálních olejů pro vlastní podnikatelskou činnost kupujícího spojenou s leteckou dopravou, jako důvodu osvobození od spotřební daně z minerálních olejů (§49 odst. 8 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů), přičemž tento obviněný věděl o skutečnosti, že část leteckého petroleje takto prodaného a dodaného obchodní společností TOTAL Česká republika. s. r. o., obchodní společnosti DISCOVERY TRAVEL, a. s., do areálu a skladu pohonných hmot na letišti v K. je z tohoto areálu a skladu pohonných hmot odvážena a k vlastní podnikatelské činnosti – provozování letecké dopravy obchodní společnosti DISCOVERY TRAVEL, a. s., nebude tento letecký petrolej sloužit, a osvobození od spotřební daně tak odpadá, a sám aktivně koordinoval odvoz leteckého petroleje z letiště v K. na stáčiště jiných podnikatelských subjektů mimo areál letiště v K.,
a obviněný R. V. fakticky jednal a dojednal dodávky předmětného leteckého petroleje JET-Al od obchodní společnosti TOTAL Česká republika, s. r. o., přičemž nepravdivě informoval tuto obchodní společnost o tom, že obchodní společnost DISCOVERY TRAVEL, a. s., použije dodaný letecký petrolej pro účely letecké dopravy a je zde na místě jeho dodávání bez spotřební daně, sám realizoval písemné objednávky za obchodní společnost DISCOVERY TRAVEL, a. s., k obchodní společnosti TOTAL Česká republika, s. r. o., na dodávku předmětného leteckého petroleje, přičemž tento obviněný věděl, že některé objednávky, které nařídil zaslat faxem, nebyly ani vlastnoručně podepsány osobami zde uvedenými, nýbrž se jednalo o elektrografické kopie jejich podpisů; v průběhu samotných dodávek uváděl obchodní společnosti TOTAL Česká republika, s. r. o., nepravdivé skutečnosti o vyšší spotřebě leteckého petroleje pro leteckou dopravu, než jaká ve skutečnosti byla,
přičemž z celkového takto nakoupeného a dodaného množství 18 360 888 litrů leteckého petroleje JET Al bylo použito pro účely letecké přepravy provozované obchodní společností DISCOVERY TRAVEL, a. s., maximálně 2 571 265 litrů předmětného leteckého petroleje a 15 789 623 litrů tohoto leteckého petroleje nebylo užito pro účely letecké přepravy, jako zákonného důvodu zakládajícího osvobození od spotřební daně, tuto skutečnost obvinění zatajili správci spotřební daně – Celnímu úřadu Brno, a byla tak porušena zákonná povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň podle §9 odst. 3 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, a tímto jednáním měli obvinění způsobit škodu České republice zastoupené Celním úřadem Brno ve výši 157 106 749,- Kč.
Jak je z tohoto popisu rozhodných skutkových okolností mimo jiné patrné, byla uzavřena kupní smlouva mezi obchodními společnostmi TOTAL Česká republika, s. r. o., a DISCOVERY TRAVEL, a. s. Přitom otázka, kdo podepsal předmětnou smlouvu a za jakých okolností k tomu došlo, není pro posouzení zavinění obou obviněných stěžejní. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 tr. zákoníku se lze totiž dopustit bez ohledu na okolnost, zda pachatel učinil nějaký právní úkon (např. uzavřel obchodní či občanskoprávní smlouvu podle příslušných právních norem). Podstatné je tedy zjištění, jestli ten, kdo má být pachatelem zmíněného zločinu, svým jednáním fakticky způsobil, že určitý daňový subjekt nepřiznal a nezaplatil daň, poplatek či jinou povinnou platbu alespoň ve výši, která dosahuje částky 50 000,- Kč (tj. nesplnil svou povinnost ve větším rozsahu). Proto ani nebylo nezbytné, aby již v přípravném řízení byli vyslechnuti účastníci smluvních stran shora uvedené kupní smlouvy nebo aby byly podpisy na ní podrobeny znaleckému zkoumání, jak požadoval soud druhého stupně v napadeném usnesení. Aniž by Nejvyšší soud předjímal výsledky dokazování v nyní projednávané věci a zabýval se tím, zda je dostatečně prokázáno naplnění subjektivní stránky či jiných znaků stíhaného trestného činu, nelze uzavřít, že by nebyly opatřeny žádné důkazy k posouzení otázky zavinění obviněných. V tomto směru jsou zatím k dispozici výpovědi některých svědků a odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, které pořídil policejní orgán ve vztahu k obviněnému S. N.. Závěr o tom, zda jde o dostatečné důkazy a jestli je třeba v tomto směru doplnit dokazování, však musí učinit až soud prvního stupně na podkladě nově podané obžaloby, případně pak odvolací soud. Za tím účelem lze doplnit dokazování i v těch směrech, jak to požadovaly soudy nižších stupňů v rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Přitom ovšem nejde o důkazy, jejichž opatření soudem by bylo spojeno – ve srovnání s možnostmi přípravného řízení – s výraznými obtížemi nebo by bylo na újmu práv obviněných či rychlosti řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou ministra spravedlnosti, kterou zpochybnil důvody pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření s poukazem na porušení práv obviněných S. N. a R. V. na obhajobu, protože nebyl zajištěn překlad některých písemností použitých jako podklad ke zpracování znaleckého posudku z oboru různé technické obory, specializace letectví. K tomu je třeba připomenout, že závažnou vadou přípravného řízení, která odůvodňuje vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu, je i okolnost, pokud obviněnému nebylo umožněno seznámit se s obsahem všech shromážděných důkazů, např. s listinou vyhotovenou v cizím jazyce, jemuž nerozumí. Uvedené právo obviněného vyplývá zejména z ustanovení §28 odst. 1 a §33 odst. 1 tr. řádu, přičemž podle §2 odst. 14 tr. řádu orgány činné v trestním řízení vedou řízení v českém jazyce. Jestliže byl k důkazu opatřen znalecký posudek, je třeba umožnit obviněnému a jeho obhájci, aby se s tímto důkazem měli možnost seznámit. V trestní věci obviněných S. N. a R. V. se tak stalo, protože tito obvinění, resp. jejich obhájci, byli upozorněni na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. řádu). Z ustanovení trestního řádu ani ústavních předpisů ovšem nevyplývá povinnost orgánů činných v trestním řízení seznámit obviněného se všemi podklady pro vypracování znaleckého posudku, z nichž znalec vycházel při formulaci závěrů svého posudku, který byl v trestním řízení použit jako důkaz. Obviněný má totiž možnost v rámci svého vyjádření k tomuto důkazu zpochybňovat správnost a úplnost podkladů, z nichž znalec vycházel, popřípadě může obviněný podle §110a tr. řádu sám předložit jiný znalecký posudek, který opatřil z vlastní iniciativy. Při dokazování u hlavního líčení pak má obviněný právo nejen požadovat výslech znalce a klást mu při tom otázky, ale podle §215 odst. 2 tr. řádu je oprávněn žádat, aby bylo obviněnému nebo jeho obhájci umožněno provést důkaz výslechem znalce. S ohledem na tato poměrně široká práva obviněného ve vztahu k dokazování posudkem znalce pak v nyní posuzované věci nelze považovat za vadu přípravného řízení, jestliže policejní orgán nebo státní zástupce neopatřil překlad textů vesměs technické dokumentace použitých jako podkladu pro vypracování zmíněného znaleckého posudku. Vyskytnou-li se v řízení před soudem v tomto směru nějaké pochybnosti nebo vyvstane-li z jiných důvodů potřeba přeložit cizojazyčný text, není zřejmé, proč by soud nemohl přibrat tlumočníka podle §28 odst. 1 tr. řádu a zajistit přeložení potřebných částí dokumentace vyhotovené v cizím jazyce do českého jazyka.
Nejvyšší soud považuje za důvodnou také námitku ministra spravedlnosti, v níž poukázal na nadbytečný požadavek soudů nižších stupňů spočívající v provedení výslechu obviněného R. V. v přípravném řízení prostřednictvím institutu mezinárodní právní pomoci (§375 a násl. tr. řádu). Zmíněný požadavek soudů sice vycházel z procesního stavu v době jejich rozhodování, kdy byl tento obviněný mimo území České republiky (konkrétně ve Spolkové republice Rakousko), a teprve na základě evropského zatýkacího rozkazu došlo k jeho zatčení a v průběhu června 2010 i k dodání do vydávací vazby v Rakousku. Tyto úkony zjevně časově předcházely vydání přezkoumávaných rozhodnutí soudů nižších stupňů a byly učiněny až po podání obžaloby k soudu prvního stupně, což se stalo dne 26. 5. 2010, ovšem ještě před rozhodnutím soudu prvního stupně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu, k němuž došlo usnesením ze dne 7. 9. 2010. Později (dne 28. 3. 2011) byl obviněný R. V. vydán do České republiky a zde dodán do výkonu trestu odnětí svobody, jak v uvedených souvislostech připomněl ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona. Tím tedy pominuly důvody pro konání řízení proti uprchlému, protože pobyt tohoto obviněného byl již známý a pro české orgány činné v trestním řízení se obviněný stal dosažitelným. Za popsané procesní situace však nepostupoval Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně a následně ani Vrchní soud v Olomouci správně, pokud oba soudy dospěly k závěru, že orgány činné v přípravném řízení měly dostatečné operativní možnosti k provedení výslechu obviněného R. V. a že jeho výslech měl a mohl být proveden již v přípravném řízení. Jak totiž vyplývá ze shora uvedených časových souvislostí, po celé přípravné řízení (ve smyslu §12 odst. 10 tr. řádu) ukončené podáním obžaloby dne 26. 5. 2010 byl tento obviněný stíhán jako uprchlý a nebyl dostupný orgánům činným v trestním řízení nejen v České republice, ale ani ve Spolkové republice Rakousko. V průběhu přípravného řízení tudíž nemohl být vyslechnut. Soud prvního stupně pak mohl provést výslech tohoto obviněného až v hlavním líčení, neboť mu nic nebránilo v tom, aby sám využil některý z vhodných institutů právního styku s cizinou, např. výslech obviněného prostřednictvím videotelefonu nebo telefonu podle §445 tr. řádu. Soud prvního stupně tedy měl k provedení uvedeného úkonu v podstatě totožné podmínky jako orgány činné v přípravném trestním řízení, přičemž výslechem obviněného až v řízení před soudem by rozhodně nebyla porušena zásada rychlosti řízení podle §2 odst. 4 tr. řádu ani právo obviněného na obhajobu ve smyslu §33 odst. 1 tr. řádu.
Ze všech výše konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud považuje i zmíněnou námitku ministra spravedlnosti ohledně neopodstatněnosti požadavku soudů obou stupňů na provedení výslechu obviněného R. V. v přípravném řízení za důvodnou. To platí tím spíše za stavu, kdy byl tento obviněný již vydán ze Spolkové republiky Rakousko do České republiky a zde dodán do výkonu trestu odnětí svobody uloženého v jiné jeho trestní věci, takže je k dispozici soudu pro případný výslech a k provedení hlavního líčení.
Navíc v usnesení napadeném stížností pro porušení zákona Vrchní soud v Olomouci vůbec nezdůvodnil splnění podmínek ustanovení §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu, tj. proč jím zjištěné vady nelze odstranit v řízení před soudem a v čem spočívají výrazné obtíže nebo hrozí újma v rychlosti řízení, kdyby požadované došetření provedl soud prvního stupně. Přitom soud druhého stupně výrazně redukoval důvody, které vedly soud prvního stupně k vrácení projednávané věci státnímu zástupci k došetření, a z celkem osmi požadavků a výhrad je omezil na pouhé tři, jejichž význam ovšem už dále nehodnotil.
Proto Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 1 To 48/2010, byl porušen zákon v ustanoveních §147 odst. 1 a §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu a v řízení, které mu předcházelo, byl usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. 53 T 5/2010, porušen zákon v ustanovení §188 písm. e) tr. řádu, a to ve prospěch obviněných S. N. a R. V.. Obvinění totiž v důsledku těchto rozhodnutí nebyli postaveni před soud, ačkoli podaná obžaloba k tomu postačovala, takže podle dosavadní praxe jde o porušení zákona v jejich prospěch.
Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona jen ve prospěch obviněných, omezil se na rozhodnutí pouze tzv. akademickým výrokem podle §268 odst. 2 tr. řádu, aniž mohl zrušit napadené rozhodnutí nebo předcházející řízení podle §269 odst. 2 tr. řádu. Ve smyslu §269 odst. 1 tr. řádu tedy napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zůstává nedotčeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.
V Brně dne 7. 12. 2011
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y