ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.854.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 854/2011-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2011 o dovolání, které podal obviněný D. L. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 3 To 141/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 36/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 74 T 36/2010, byl obviněný D. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. a dále pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 13. 2. 2009 v O.-P. na ulici M. v domě vylepil na jeho dalším osobám přístupné přední i zadní vchodové dveře a na domovní nástěnku za předními vchodovými dveřmi písemnost označenou jako „Výzva oddělení správy exekucí“ adresovanou „rodině H.“, v níž požadoval, aby ho členové této rodiny kontaktovali maximálně do dvou dnů na telefonním čísle s cílem vyřešení jejich stávajícího dluhu ve výši 194.784,- Kč s tím, že pokud tak neučiní, hrozil jim provedením exekuce majetku na jejich adrese, a to do pěti pracovních dnů za účasti zámečníka, jenž by odvrtal zámek jejich bytu, Policie ČR a stěhovací společnosti, což by bylo možno provést i bez jejich přítomnosti a dále též podáním „trestního oznámení pro trestný čin úvěrového podvodu dle §250 trestního zákona“, tuto listinu neoprávněně označil hlavičkou „Exekutorský úřad“ a malým státním znakem České republiky, přičemž byl dobře srozuměn s tím, že poškození manželé K.a L. H. bydlící v této nemovitosti žádný takový dluh nemají a že se jedná o dluh jejich syna D. H. vůči společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., který navíc nedosahuje jím deklarované výše, kdy jmenovaný navíc již v domě nebyl přihlášen k trvalému pobytu ani tam fakticky nežil, následně poté, co mu poškozená L. H. na uvedené telefonní číslo zavolala, představil se jí jako smyšlená osoba exekutor B. z P. a vyhrožoval jí stejným způsobem jako ve výše zmíněném dokumentu s tím, že exekuce s jejich vystěhováním bude provedena a trestní oznámení podáno v případě, že nezaplatí dvě splátky dluhu jejího syna v celkové výši 2.446,- Kč do pěti dnů na bankovní účet jmenované společnosti, který jí zároveň sdělil, takže L. H. v obavách z těchto bezprávných pohrůžek dne 16. 2. 2009 tuto sumu osobně na pobočce výše specifikovaného subjektu nacházející se v O.-P. na H. t. skutečně uhradila, načež dne 7. 6. 2009 obviněný manžele H. navštívil v jejich domově, kde L. H. sdělil, že vymáhá pohledávku společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s. za D. H. a že ona s manželem má zaplatit další splátku o velikosti 1.223,- Kč na jim dříve oznámený účet nebo v opačném případě dojde v jejich bydlišti k exekuci jejich majetku, na což poškozená opět ve strachu z těchto protiprávních hrozeb reagovala tím, že mu uhrazení této částky přislíbila, což si on u ní dne 8. 6. 2009 v odpoledních hodinách pod jménem exekutora B. ještě telefonicky ověřil a ona 11. 6. 2009 uvedenou sumu na jí obviněným označený účet skutečně zaplatila a následně dne 10. 7. 2009 ji obžalovaný L. znovu telefonicky a formou SMS zprávy kontaktoval pod jménem exekutora B., když nakonec poškozeného K. H. vyzýval k uhrazení další splátky dluhu jeho syna 1.223,- Kč s tím, že jestli tak neučiní doplatí na to a po jeho odmítnutí a sdělení, že žádný exekutor B. neexistuje následujícího dne na předních a zadních vchodových dveřích jimi obývaného výše vylíčeného domu jakož i na předních vchodových dveřích vedlejšího domu opětovně vylepil shodnou listinu jako předtím 13. 2. 2009 pouze s rozdílem, že předmětný dluh rodiny H. měl dosahovat 88.056,- Kč, na což už poškození nereagovali, kdy toto vše činil veden záměrem dosáhnout takto od manželů H. neoprávněného majetkového prospěchu ve výši určené v jeho písemných výzvách pro společnost PROFI CREDIT Czech, a. s. a zejména též pro sebe ve formě provize, jež by mu za toto vymožení pohledávky byla poté jmenovanou organizací vyplacena, byl zcela srozuměn s tím, že nepravdivé skutečnosti o dluhu poškozených K. H., a L. H., a podání trestních oznámení na jejich osoby jakožto jediné členy rodiny H. v inkriminovaném domě žijící velmi výrazně ohrožují jejich čest, vážnost a dobrou pověst přinejmenším u dalších obyvatelů nemovitosti a jmenovaným takto způsobil škodu ve výši 3.669,- Kč, kdy k jejich další majetkové újmě dosahující nejméně 84.387,- Kč nedošlo toliko s ohledem na jejich odmítnutí hradit další části obviněným protiprávně požadované pohledávky směřující vůči jejich synovi D.H.“ .
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1, 3 tr. zák. odsouzen k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 60.000,- Kč. Přitom pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. vyměřen náhradní trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným L. H. a K. H. částku 3.669,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená L. H. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 3 To 141/2011, jímž podle §253 odst. 1 tr. ř. toto odvolání zamítl jako opožděně podané.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. v obou jejich alternativách.
Ve svém mimořádném opravném prostředku k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedl, že žádost o navrácení lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odůvodnil tím, že k jejímu zmeškání došlo z důležitých důvodů v rodině jeho obhájce. Konkretizoval, že manželka jeho obhájce je zhruba od 16. 11. 2010 těhotná, kdy stejně jako v případě předchozích dvou těhotenství je i to současné provázeno intenzivními projevy těhotenství (únava, malátnost, opakovaná nevolnost a celkové vyčerpání), které se odrážejí na jejím zdravotním stavu více, než je tomu v obvyklém průběhu těhotenství. Tyto projevy se postupně cyklicky prohlubují a v některých dnech fakticky vylučují možnost, aby manželka jeho obhájce sama v plném rozsahu pečovala o děti (6 let) a (4 roky) po dobu, kdy tyto nejsou ve škole, resp. ve školce. Dále se podle jeho slov dne 18. 1. 2011 u syna jeho obhájce projevily zdravotní problémy. Při lékařském vyšetření bylo zjištěno, že trpí virovou infekcí. Právě s ohledem na tuto diagnózu nemohl navštěvovat školku a byl v domácím léčení. Obviněný poznamenal, že od 18. 1. 2011, vyjma případů, kdy nebylo možno odročit jednotlivé úkony před soudy či jinými orgány a s ohledem na postoj klientů zajistit substituci, jeho obhájce v místě svého bydliště pečoval o syna a o manželku a zajišťoval dopravu syna do a ze školy. Shledal, že náročnou rodinnou situaci jeho obhájce nebylo možno objektivně ovlivnit, a že ke zmeškání lhůty k podání odvolání došlo v důsledku psychického a fyzického vypětí jeho obhájce. Následně připomněl argumenty, jimiž odvolací soud odůvodnil rozhodnutí o zamítnutí žádosti jeho obhájce o povolení navrácení lhůty k podání odvolání, přitom prohlásil, že má za to žádost o navrácení lhůty byla důvodná. Poté zrekapituloval, že v daném případě skončila lhůta pro podání odvolání dne 21. 1. 2011 (v pátek), odvolání bylo podáno dne 24. 1. 2011, přičemž zdravotní potíže syna obhájce nastaly podle lékařské zprávy dne 18. 1. 2011 a trvaly i po skončení lhůty pro podání odvolání. Konstatoval, že tyto zdravotní potíže tak jednoznačně trvaly v době rozhodné pro podání odvolání. V těchto dnech jeho obhájce z důvodů uvedených shora musel pečovat o své nezletilé děti a současně kontrolovat aktuální zdravotní stav své manželky, přičemž vykonával pouze nejnutnější pracovní činnosti, vyjma případů, kdy nebylo možno konkrétní úkony přesunout na jiný termín. Obhájce byl tedy pod značným tlakem a z jeho strany došlo k výjimečnému pochybení, kdy bylo opomenuto podání odvolání v této věci. Namítl, že v případě, že si obviněný zvolí obhájce, je výlučně povinností a odpovědností obhájce, aby za něj činil všechny úkony, k nimž je jinak oprávněn obviněný, což sice nevylučuje možnost samostatného jednání klienta, avšak v daném případě přenesl (obviněný) veškerou odpovědnost za vedení obhajoby výlučně na obhájce. Za vedení obhajoby je obhájce zodpovědný sám a je povinen jednat bez pokynů klienta tak, aby nedošlo k poškození práv a právem chráněných zájmů klienta. Navíc přijetím argumentace soudu druhého stupně v tom smyslu, že by odvolání mohl podat sám obviněný, by byl fakticky popřen institut navrácení lhůty, který by byl omezen výlučně na osoby právně nezastoupené. Uzavřel, že v daném případě je zřejmé, že k nepodání odvolání ve lhůtě došlo z výjimečných omluvitelných příčin, jež naplňují judikaturně zaužívaný výklad důležitých důvodů, kdy jejich výčet ostatně provedl i odvolací soud a v tomto výčtu uvedl i nemoc v rodině obhájce.
Pokud jde o skutečnosti stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak ty není zapotřebí se zřetelem ke způsobu posouzení dovolání Nejvyšším soudem České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podrobně rozvádět. Postačí zmínit, že obviněný uvedl, že soud dospěl ke svým skutkovým zjištěním na základě nezákonně provedeného důkazu (výpisu z hovorů telekomunikačního provozu), že vzhledem k tomu, že soud učinil skutkové závěry protiústavním způsobem, je nutno považovat za nesprávné i jejich právní posouzení. Seznal, že ani na základě obsahu nezákonných důkazů spočívajících v informacích předaných mobilními operátory nelze bezpochybně dovodit skutkový stav a naplnění užité právní kvalifikace. Poznamenal, že samotná skutečnost, že poškození provedli jednotlivé úhrady, neodůvodňuje závěr, že tak učinili na základě údajného jeho jednání. Dále uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, zda údajně dehonestující skutečnosti, uvedené ve výzvách, jež měl vylepovat v domě poškozených, měly charakter takový, aby byly způsobilé vyvolat těžkou újmu na cti poškozených. Navíc, újma na vážnosti poškozených je zahrnuta již v trestném činu pomluvy, a tedy nelze takové jednání současně posuzovat jako trestný čin vydírání. Podle jeho názoru je možno jeho údajné jednání posoudit nejvýše jako trestný čin poškozování cizích práv. Uzavřel, že právní posouzení a skutkové závěry jsou tak bezprostředně provázány, že v případě nedostatku skutkových zjištění nebo jejich nesprávnosti tak, že z nich nelze dovodit skutkové okolnosti naplňující zvolenou právní kvalifikaci, nelze právní kvalifikaci považovat za správně zvolenou.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 3 To 141/2011, zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání obviněného přisvědčit nelze, a to ani z jednoho z uplatněných důvodů. Pokud jde o námitku, že lhůta k podání odvolání byla zmeškána z omluvitelných důvodů, a proto mělo být povoleno její navrácení, pak podle názoru státního zástupce obviněný touto výhradou nebrojí proti meritornímu rozhodnutí v této trestní věci (tj. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 3 To 141/2011), nýbrž proti předchozímu usnesení procesnímu, jímž bylo rozhodnutí odvolacího soudu, že se navrácení zmeškané lhůty nepovoluje (tj. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 2 Nt 151/2011). Proti takovému rozhodnutí však zákon nepřipouští ani řádný opravný prostředek (viz §61 tr. ř.), natož dovolání (viz §265a odst. 1, 2 tr. ř.). Proti rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání pro jeho opožděnost (§253 odst. 1 tr. ř.) je možno podat dovolání v zásadě pouze proto, že lhůta k podání odvolání ve skutečnosti zmeškána nebyla, o takový případ však zde nejde. Dovolání obviněného podané z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě je proto nepřípustné.
K druhému důvodu dovolání, tedy námitce podřazené pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [a potažmo též pod §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě] státní zástupce poznamenal, že v tomto směru není možno napadené rozhodnutí vůbec přezkoumat. Oba vyjmenované důvody dovolání lze uplatnit pouze proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž je vyjádřen výsledek přezkumného řízení, tedy v případě, že soud druhého stupně na základě řádného opravného prostředku věcně přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu však v tomto případě nedošlo, neboť řádný opravný prostředek obviněného byl zamítnut z procesních důvodů, aniž by vůbec došlo k věcnému přezkoumání napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace nemůže ani dovolací soud přezkoumat meritorní rozhodnutí soudu druhého stupně z jiných než procesních hledisek, rozhodně však nikoli po věcné stránce.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť je nepřípustné, případně - při benevolentnějším výkladu zákona - podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v posuzované věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř.
Dovolání je přípustné, jestliže proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 tr. ř. Zákonná dikce tak z pohledu přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci, kdy ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž pokud odvolací soud sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí, předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout pouze rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím vydaným soudem prvního stupně [§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
Dovolatel, který napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, může se svým dovoláním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo některou z vad uvedených v §265b odst. l písm. a) až l ) tr. ř. Existence podobné vady je ovšem podmíněna tím, že odvolací soud svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných ustanoveními §265b odst. l písm. a) až k) tr. ř. nebo rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř.
Podle názoru Nejvyššího soudu z uvedeného vyplývá, že dovolatel může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, popř. změnit rozhodnutí soudu prvního stupně.
K tomu je třeba dále poznamenat, že jestliže odvolatel podal odvolání až po uplynutí odvolací lhůty (§248 tr. ř.) a v důsledku toho nemohl odvolací soud přezkoumávat rozsudek soudu prvního stupně, ale odvolání zamítl jako podané opožděně (§253 odst. 1 tr. ř.), není proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání [§265i odst. 1 písm. a) tr. ř.], ledaže by dovolatel v dovolání namítal, že odvolání nebylo podáno opožděně, a že je tudíž naplněn dovolací důvod spočívající v zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí [viz první alternativa důvodu dovolání §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1135/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 2/2004, pod č. 655).
Vzhledem ke všem těmto skutečnostem, když bylo shledáno, že v projednávané věci odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec věcně nepřezkoumával a ani tak učinit nemohl, protože obviněný podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně opožděně, Nejvyšší soud uzavírá, že proti takovému rozhodnutí soudu druhé instance není dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení), resp. podané podle druhé alternativy důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. [jež je naplněna tehdy, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.], přípustné. Pokud by obviněný v předmětné trestní věci podal dovolání pouze z těchto důvodů, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (k tomu viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 3/2004, pod č. 666). Obviněný ovšem ve svém mimořádném opravném prostředku deklaroval též naplnění přípustného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea první tr. ř. (k tomu viz níže).
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda bylo výše uvedené dovolání podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea první tr. ř.
Jak již uvedeno shora, důvodem dovolání podle první alternativy ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívajícím v tom, že odvolání, které podal obviněný opožděně, odvolací soud zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. bez splnění stanovených procesních podmínek, přitom naplňuje skutečnost, že odvolací soud nevyhověl žádosti obviněného o povolení navrácení zmeškané lhůty k podání odvolání, ač k tomu byly splněny všechny podmínky uvedené v §61 tr. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 932/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 23/2003, pod č. 521). Jinými slovy, argumentaci obviněným vztaženou k první alternativě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze považovat z pohledu tohoto dovolacího důvodu za formálně právně relevantní.
Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že se ztotožnil se závěry odvolacího soudu stran včasnosti, přesněji řečeno opožděnosti podání řádného opravného prostředku obviněným. V předmětné věci nelze pochybovat o tom, že obviněný podal odvolání opožděně. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně (jehož písemné vyhotovení obsahovalo řádné zákonné poučení o odvolání) byl vyhlášen v hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Ostravě dne 29. 11. 2010 a po jeho vyhlášení se obviněný k možnosti podání opravného prostředku nevyjádřil, neboť předmětné hlavní líčení bylo v návaznosti na žádost obviněného ve smyslu §202 odst. 5 tr. ř. konáno v jeho nepřítomnosti. Tento rozsudek byl obviněnému doručen dne 7. 1. 2011 a jeho obhájci JUDr. Alfrédu Šrámkovi dne 13. 1. 2011 (viz potvrzení o dodání a doručení do DS a doručenka na č. l . 221 spisu). Se zřetelem k ustanovení §60 odst. 1 tr. ř. tak připadl poslední den lhůty k podání odvolání proti rozsudku nalézacího soudu na den 21. 1. 2011. Obviněný však podal odvolání prostřednictvím jmenovaného obhájce teprve dne 24. 1. 2011 (viz č. l . 228 a 229 spisu).
Dne 24. 1. 2011 podal obhájce obviněného JUDr. Alfréd Šrámek současně s odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně též žádost o navrácení lhůty k podání odvolání podle §61 odst. 1 tr. ř. z důvodů zrekapitulovaných obviněným v dovolání (viz shora). O této žádosti rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 2 Nt 151/2011, tak, že podle §61 odst. 1 tr. ř. obviněnému navrácení lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu první instance nepovolil. V odůvodnění svého rozhodnutí Krajský soud v Ostravě mj. uvedl, že : „…důležité důvody, které by zakládaly navrácení lhůty k podání odvolání v dané trestní věci, shledány nebyly. Pokud je obhájcem poukazováno na zdravotní potíže jeho synů, pak z lékařských zpráv není potvrzováno, že tyto nastaly nebo trvaly zásadně v rozhodné době pro podání odvolání a navíc sám obhájce ve své žádosti uvádí, že od 18. 1. 2011 v místě svého bydliště o syny pečoval, vyjma případu, kdy nebylo možno odročit jednotlivé úkony před soudy či jinými orgány. Takovýmto úkonem bylo i včasné podání odvolání. Dle názoru krajského soudu nutno také zmínit, že v podané žádosti není obhájcem vůbec zmiňována možnost včasného, byť stručného, podání odvolání samotným obžalovaným, se kterým bylo možno se spojit telefonicky, když jak krajský soud ze spisového materiálu zjistil, jak obžalovaný, tak obhájce telefony mají.“
Podle ustanovení §61 odst. 1 tr. ř. zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu, nestanoví-li zákon jinak, orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, navrácení lhůty. O navrácení lhůty je třeba požádat do tří dnů od pominutí překážky. Nebyl-li opravný prostředek ještě podán, je třeba jej se žádostí spojit. Jde-li o odvolání proti rozsudku, je možno odvolání odůvodnit ještě ve lhůtě osmi dnů od doručení usnesení o povolení navrácení lhůty.
Toto ustanovení zmírňuje nepříznivé účinky spojené s uplynutím lhůty, a to ve vázanosti na určité výjimečné okolnosti subjektivního nebo objektivního charakteru, neboť se tím umožňuje dodatečné přezkoumání rozhodnutí, které již mohlo nabýt právní moci a případně i vykonatelnosti. Proto je uvedený postup možný pouze z důležitých důvodů, které zákon blíže nekonkretizuje. Z povahy výjimečnosti je třeba dovodit, že takovými důvody jsou pouze ty, které mají charakter určitých překážek znemožňujících podání opravného prostředku v zákonem stanovené lhůtě. Za takové důvody jsou v soudní praxi považovány zejména onemocnění v posledních dnech lhůty bránící podat včas opravný prostředek, náhlé úmrtí nebo jiná nečekaná vážná událost v rodině obviněného nebo obhájce, živelná událost, která zabránila obviněnému nebo obhájci včas podat opravný prostředek a dále také např. nesprávné poučení obviněného ohledně opravného prostředku nebo okolnost, že poučení o opravném prostředku nebylo vůbec dáno. Navrácení lhůty je ustanovením in favorem defensionis, neboť jinému subjektu než obviněnému a jeho obhájci tuto možnost zákon neposkytuje. O navrácení lhůty je možné rozhodnout pouze na žádost obviněného nebo obhájce.
Ze skutečností uvedených shora je zřejmé, že povolení navrácení lhůty podle ustanovení §61 odst. 1 tr. ř. přichází v úvahu toliko ve výjimečných případech, kdy na straně obviněného či jeho obhájce skutečně existovaly důležité důvody, které jim znemožnily podání opravného prostředku ve lhůtě stanovené zákonem. Nejvyšší soud shledal, že takové důležité důvody v posuzované trestní věci ve vztahu k osobám oprávněným žádat o navrácení lhůty k podání odvolání dány nebyly.
V návaznosti na dovolací argumentaci obviněného Nejvyšší soud upozorňuje, že z odůvodnění předmětné žádosti o navrácení lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se podává, že manželka obhájce obviněného byla těhotná zhruba od 16. 11. 2011, a to již potřetí, přičemž nejen těhotenství poslední, ale i ta předchozí byla provázena její nikoliv obvyklou zdravotní indispozicí. Nutno tedy konstatovat, že v době rozhodné pro podání zmíněného řádného opravného prostředku nebyla z pohledu obhájce obviněného jeho rodinná situace a s ní související potřeba věnovat více času a úsilí péči o děti a manželku skutečností nijak novou ani neočekávanou. Nepochybně tak bylo v jeho schopnostech a možnostech, ba dokonce bylo jeho povinností advokáta adekvátně na takovou situaci zareagovat a předejít tomu, aby v důsledku jeho časového a jiného zatížení péčí o rodinu vznikla jeho klientům újma na jejich právech. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že u jednoho ze synů obhájce obviněného byla dne 18. 1. 2011 diagnostikována virová infekce, kvůli níž musel zůstat v domácím léčení. Takové onemocnění je totiž u dětí navštěvujících předškolní zařízení zvláště v zimním období vcelku běžné a předvídatelné.
Zejména je však zapotřebí připomenout, že sám obhájce obviněného připouští, že v inkriminovaném období mu starost o děti a manželku nevyplnila časový prostor do té míry, aby nemohl plnit své nejnutnější pracovní povinnosti v případech, kdy nebylo možné odročit jednotlivé úkony před soudy či jinými orgány a s ohledem na postoj klientů zajistit substituci. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že mezi nejnutnější pracovní povinnosti advokáta nesporně náleží také včasné podání odvolání v trestní věci jeho klienta, byť třeba jen v blanketní podobě. V předložené trestní kauze je tudíž evidentní, že obhájce obviněného byl objektivně schopen a měl možnost řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu první instance v zákonné lhůtě podat, ale že jej podat opomněl.
Podmínky pro navrácení lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podle §61 odst. 1 tr. ř. tak splněny nebyly, neboť ke zmeškání příslušné zákonné lhůty došlo z důvodů, které nelze pokládat za důležité ve smyslu citovaného ustanovení trestního řádu (namítané důvody vedoucí k profesnímu pochybení obhájce nesplňují rysy výjimečnosti). Jinými slovy, procesní podmínky pro zamítnutí odvolání obviněného podaného proti rozsudku nalézacího soudu pro opožděnost postupem podle §253 odst. 1 tr. ř. byly splněny.
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání obviněného.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. července 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý