ECLI:CZ:NS:2011:6.TZ.67.2011.1
sp. zn. 6 Tz 67/2011-13
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. října 2011 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného A. V., proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 45/91, a podle §268 odst. 2 tr. ř., §269 odst. 2 tr. ř. a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 45/91, byl v neprospěch obviněného A. V. p o r u š e n z á k o n v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění. Rozsudek Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 45/91, se z r u š u j e. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Hradci Králové se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Hradci Králové ze dne
24. 11. 1950, sp. zn. Vt 316/50-I. byl obviněný A.V. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1, 2 písm. a) zák. č. 86/1950 Sb. (trestní zákon) a byl mu uložen podle §270 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let, když podle §23 tr. zák. byla obviněnému do trestu odnětí svobody započítána vazba od 10. 11. 1950 do 24. 11. 1950. Podle skutkového zjištění se předmětného trestného činu dopustil obviněný tím, že „v sobotu dne 21. 10. 1950 v D. odmítl nastoupit do zaměstnání a odvolával se při tom, že je adventistou a že mu jeho přesvědčení nedovoluje, aby v sobotu pracoval“ – tedy se úmyslně vyhýbal plnění zvláště důležité služební povinnosti, odvolávaje se na své přesvědčení.
Na základě návrhu pozůstalé manželky obviněného na soudní rehabilitaci obviněného A. V., bylo dne 31. 3. 1992 vydáno bývalým Vojenským obvodovým soudem v Hradci Králové usnesení pod sp. zn. 2 Rtv 45/91, kterým byl rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 1950, sp. zn. Vt 316/50-I., podle §4
písm. c) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o soudní rehabilitaci), zrušen ve výroku o vině a trestu z důvodů uvedených v §14
odst. 1 písm. e), f) zákona o soudní rehabilitaci. Současně byla zrušena všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto usnesení nabylo právní moci dne 14. 4. 1992.
Podle §15 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové projednal v hlavním líčení trestní věc obviněného a dne 11. 6. 1992, pod
sp. zn. 2 Rtv 45/91, vyhlásil rozsudek, kterým obviněného uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zák. č. 86/1950 Sb. (trestní zákon) a uložil obviněnému podle §270 odst. 1 tr. zák. (zák. č. 86/1950 Sb.) trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, když výkon tohoto trestu obviněnému podle §24 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne
11. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 45/91, podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného (zemřelého) A. V. stížnost pro porušení zákona.
V podané stížnosti pro porušení zákona poukazuje ministr spravedlnosti na to, že bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové při svém rozhodování ve věci vedené
u tohoto soudu pod sp. zn. 2 Rtv 45/91 dne 11. 6. 1992, přestože byl z obsahu spisu informován o tom, že obviněný byl členem církve adventistů sedmého dne, nevyvodil adekvátní závěry ze skutečnosti náboženského přesvědčení obviněného. V této souvislosti poukazuje na to, že soudem bylo pominuto právo obviněného na svobodu svědomí, které mu bylo zaručeno v čl. 15 Ústavy 9. května (ústavní zákon č. 150/1948 Sb.), jakož i svoboda svědomí, zaručená čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Podle ministra spravedlnosti nemůže být uplatňování základních lidských práv a svobod považováno za trestný čin, a proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 45/91, a v řízení předcházejícím, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci a v ustanoveních §2 odst. 5, 6 tr. ř., ve znění účinném do
31. 12. 1993. Dále, aby Nejvyšší soud stížností pro porušení zákona napadený rozsudek zrušil, stejně jako zrušil všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Okresnímu soudu v Hradci Králové věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušení odsuzujících soudních rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva
a svobody zaručené Ústavou, vyjádřenými v mezinárodních dokumentech a normách označoval zákon za trestné. Podle §1 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem
a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
V souvislosti s předmětnou problematikou poukazuje Nejvyšší soud na právní názor
a závěry pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné věci, že „pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejší Ústavou 9. května z roku 1948 zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoliv tato ústava deklarovala v čl. 15
odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezovala již v odstavci 2 citovaného článku, podle něhož víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí negovala ale i v čl. 34 odst. 2 tak, že stanovila každému občanu povinnost konat vojenskou službu, navíc v době, kdy tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu vojenské základní služby pro případy, že by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby za trestný čin“.
Z odůvodnění rozsudku Nižšího vojenského soudu v Hradci Králové ze dne
24. 11. 1950, sp. zn. Vt 316/50-I. vyplývá, že obviněný prohlašoval, že v sobotu pracovat nebude, raději se nechá zavřít a k tomuto smýšlení dospěl studiem bible a vstupem do církve adventistů sedmého dne. Bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 45/91 sice v úvodu odůvodnění citoval obhajobu obviněného (viz shora), avšak ze skutečnosti, že obviněný odmítal plnit služební povinnost v sobotu, což bylo v souladu s jeho náboženským přesvědčením, nevyvodil žádné závěry ve vztahu k zaručenému právu na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ve svém rozsudku, který je napaden stížností pro porušení zákona, se bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové zabýval pouze otázkou, že jednání, pro které byl obviněný odsouzen rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 1950, sp. zn. Vt 316/50-I., nenaplňuje znak zvlášť důležité povinnosti, a proto jeho jednání kvalifikoval podle mírnější právní kvalifikace s mírnějším trestem (viz shora).
Ze skutečností shora uvedených je tedy zřejmé, že bývalý Vojenský obvodový soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 45/91, nepostupoval důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. (v tehdy účinném znění), podle kterého orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, a při svém rozhodování z něho vycházejí. Objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch
i v neprospěch obviněného. S ohledem na to, že nebylo důsledně postupováno v souladu se zněním ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a zmíněnými ustanoveními Listiny základních práv
a svobod, Ústavy 9. května, nemohlo být bývalým Vojenským obvodovým soudem v Hradci Králové postupováno ani v souladu se zněním §1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci. Z těchto důvodů byla shledána stížnost pro porušení zákona důvodnou a Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 45/91, byl v neprospěch obviněného A. V. porušen zákon v ustanovení §1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy účinném znění, proto rozsudek Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 11. 6. 1992, sp. zn. 2 Rtv 45/91, zrušil a současně podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §270 odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann