ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1014.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1014/2011 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. září 2011 o dovolání obviněného P. S. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 3 To 1000/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 26/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 1 T 26/2010, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a byl odsouzen podle §180 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby během zkušební doby vedl řádný život, zejména, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Praha 3, Orlická 4/2020, ve výši 620 281,15 Kč, poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, Praha 10, Na Míčánkách 2, ve výši 40.761,- Kč, poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, Ostrava – Vítkovice, Jeremenkova 11, ve výši 739 570,- Kč.
Obviněný napadl tento rozsudek odvoláním proti všem výrokům. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 3 To 1000/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podal obviněný včas dovolání prostřednictvím svého obhájce opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že nenaplnil všechny znaky trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ani jiného trestného činu. Argumentuje tím, že ohrožení bylo vystaveno méně než 7 osob s tím, že ve stanu se mohlo nacházet nejvíce 8 osob, přičemž dvě z nich se měly dopustit trestného jednání. Soudům nižších stupňů se podle obviněného nepodařilo uvedenou námitku vyvrátit. Obviněný dále uvedl, že se nepodařilo ani spolehlivě určit subjekt trestného činu s tím, že neexistuje žádný přímý důkaz prokazující skutečnost, že se předmětného jednání dopustil on sám. Obviněný rovněž zpochybnil závěry soudů vyplývající z celé řady výpovědí osob, a to jednak účastníků dovolené a jednak členů hasičského sboru a policistů. Poukázal také na obcházení §158 odst. 5 tr. ř. soudem prvního stupně s tím, že je nepřípustné, aby v řízení vypovídali policisté o skutečnostech, které byly předmětem podání vysvětlení ze strany účastníků dovolené jako svědků. Obviněný namítl, že skutkový stav věci nemá oporu v provedeném dokazování a byl příliš dotvářen úvahami v jeho neprospěch. Soudy nižších stupňů tak podle obviněného porušily zásadu in dubio pro reo a tvrdí, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, na řádné projednání věci a na objektivní a nestranné posouzení věci.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 3 To 1000/2010, jakož i rozsudek Okresního soudu v v Českém Krumlově ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 1 T 26/2010, a dále aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, popř. Okresnímu soudu v České Krumlově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že námitky lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody, avšak jde o námitky neopodstatněné. Z dokazování totiž vyplývá, že ve stanu, v němž vznikl požár, se nacházely sestry P. a R. F. , L. N. , M. V. a J. Z. Kromě svědkyně P. F. , byli všichni přítomní poraněni požárem. Další osoba, která nepopírá svou přítomnost ve stanu v době vzniku požáru je M. P. V. Ž. , který byl obžalován spolu s P. S. sice nevypovídal, ale v důsledku zranění způsobených požárem musel být převezen zdravotnickou záchrannou službou do nemocnice. Ve stanu se nacházel i obviněný P. S. , který podobně jako M. P. neutrpěl žádné závažnější zranění. Pokud tedy z celkového počtu přítomných osob byli odečteni dva obvinění, pak se jedná o šest osob, které byly ve stanu, když začalo hořet. Pokud jde o počet osob vystavených nebezpečí nelze podle nejvyššího státního zástupce opomenout ani svědka M. S. , který odpočíval v houpací síti zavěšené na stromech za stanem ve vzdálenosti asi 7 metrů od jeho rohu. Skutečnost, že hořící tlaková plynová láhev byla výbuchem vymrštěna přes stěnu stanu na opačnou stranu, byla jen dílem náhody. Láhev dopadla do travnatého porostu ve vzdálenosti 6,9 metru od stanu. V případě, že by láhev byla v důsledku výbuchu vymrštěna jiným, opačným směrem a zasáhla by svědka, utrpěl by bezpochyby vážná zranění.
Skutková podstata trestného činu obecného ohrožení ve smyslu §180 tr. zák. byla v tomto případě naplněna, neboť popsaným skutkem obviněný z nedbalosti způsobil obecné nebezpečí. Ze shromážděných důkazů je zřejmé, že požár způsobila některá osoba či některé osoby z řad táborníků, neboť svědek M. S. vyloučil pohyb cizí osoby v okolí tábořiště. Svědkové M. P. , M. V. , M. S. a i svědkyně P. F. a R. F. ve svých výpovědích uvedli, že před vznikem požáru s propanbutanovou lahví nemanipulovali. Pachatele je třeba hledat mezi čtyřmi zbývajícími osobami, jimiž jsou oba obvinění a jejich přítelkyně, které však využily svého práva nevypovídat. S přihlédnutím k obsahu výpovědi svědka F. V. , člena hasičského sboru, který uvedl, že obviněný P. S. mu na místě při provádění šetření řekl, že ví, jak požár vznikl, a že to bylo tím, že něco prováděli s tou lahví. Hovořil v první osobě množného čísla, z čehož soud správně dovodil, že s lahví manipulovaly minimálně dvě osoby, přičemž jednou z těchto osob byl obviněný P. S.
Nejvyšší státní zástupce dospěl k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy se nejedná o extrémní rozpor. Připustil, že kvůli procesně nepoužitelným záznamům ve smyslu §158 odst. 5 tr. ř. se soud dostal do poněkud obtížné situace, ale přesto nelze dospět k závěru, že se při hodnocení důkazů dopustil jakékoli libovůle v neprospěch obviněného.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Svůj souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. S. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud po posouzení podaného dovolání dospěl k závěru, že obviněný P. S. uplatnil právně relevantní námitku z hlediska uplatněného důvodu, když namítl, že skutková zjištění nevykazují všechny znaky trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ani jiného trestného činu. Takto formulovanou námitku však částečně opřel o skutkové argumenty, jimiž napadl skutková zjištění soudů nižších stupňů a které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodu uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Jde o výhrady, že neexistuje žádný přímý důkaz, že soudy nižších stupňů vyvodily nesprávné závěry z výslechů řady svědků a že skutkový stav věci nemá oporu v provedeném dokazování. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen k nápravě vad z hlediska hmotného práva, se nelze zabývat procesněprávními námitkami, jako jsou námitky obviněného, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením podle §158 odst. 5 tr. ř., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, čímž údajně porušily právo obviněného na spravedlivý proces. Uvedené argumenty stojí mimo uplatněné dovolací důvody i ostatní neuplatněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., proto se jimi nemohl dovolací soud zabývat.
Pokud jde o právní námitku nenaplnění všech znaků trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., Nejvyšší soud uvádí následující:
Trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo z nedbalosti způsobí nebo zvýší obecné nebezpečí anebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že (stručně řečeno) obviněný dne 22. 7. 2009, okolo 19:30 hod. na pozemku pronajatém k pořádání letního skautského tábora s další nezjištěnou osobou neodborně manipuloval s propanbutanovou lahví, následkem čehož došlo k úniku plynu a následnému zahoření přímo ve stanu, kde se nacházel otevřený oheň, přičemž při vznícení plynu utrpěly těžká zranění 4 osoby.
Obviněný především namítl, že ohrožení bylo vystaveno méně než 7 osob, proto nemohl být naplněn znak obecného nebezpečí. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozh. č. 39/1982 sb. rozh. tr.). Obecné nebezpečí je takový stav, při němž nastává větší či menší pravděpodobnost vzniku vážné poruchy, která pro svou povahu, rozsah a intenzitu znamená nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví více osob nebo nebezpečí škody velkého rozsahu na cizím majetku. Vznik obecného nebezpečí předpokládá jednak obecně nebezpečné jednání pachatele a jednak následek, spočívající v ohrožení chráněného zájmu na ochraně života nebo zdraví lidí anebo zájmu na ochraně cizího majetku. Postačí přitom ohrožení nebo porušení jen jednoho z uvedených zájmů.
V posuzovaném případě byl nebezpečným jednáním obviněného a dalšího nezjištěného pachatele přímo porušen zájem na ochraně zdraví lidí, neboť nejméně 4 osoby utrpěly těžká zranění. K naplnění skutkové podstaty trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti podle §180 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. ovšem postačí i ohrožení zákonem chráněných zájmů. V tomto smyslu je proto nutné považovat za osoby vystavené obecnému nebezpeční i osoby, které utrpěly jen lehká nebo žádná zranění, jakož i osoby, které se nacházely nejen v bezprostřední blízkosti zdroje nebezpečí (v tomto případě ve stanu), ale i osoby relativně vzdálené, které však byly potenciálně ohroženy újmou na zdraví (v posuzovaném případě jde o osoby nacházející se v blízkosti stanu). Obecnému nebezpečí tak bylo vystaveno všech 6 osob nacházejících se ve stanu, přičemž mezi osoby vystavené obecnému nebezpečí je potřeba počítat i svědka M. S. , který se v době činu nacházel několik metrů za stanem. Obviněný tak prokazatelně způsobil z nedbalosti obecné nebezpečí, jeho námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud zjistil, že argumenty uplatněné v dovolání uplatňoval obviněný již v předchozích stadiích trestního stíhání a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Judikatura vychází z toho, že pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho je zřejmé, že tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je tedy skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud však neshledal v rámci řízení před soudem prvního stupně žádnou vadu, která by naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., a proto není dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu je tedy vázáno na existenci vad podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. již v řízení u soudu prvního stupně.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného P. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek