ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1051.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1051/2011-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. září 2011 o dovolání obviněného M. X. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 7 To 562/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 205/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. X. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 8. 2010, sp. zn. 30 T 205/2009, byl obviněný M. X. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání proti všem výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 7 To 562/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 7 To 562/2010, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že objektivní stránka trestného činu nebyla v řízení dostatečně prokázána, konkrétně znak násilí či pohrůžka násilí nebo způsobení jiné těžké újmy. Závěr o naplnění uvedeného znaku trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku je podle obviněného podložen pouze jediným důkazem, a to výpovědí poškozené I. S., s níž však jsou ostatní důkazy v rozporu. Obviněný argumentuje tím, že nepoužil fyzickou sílu takové intenzity, aby se mohlo jednat o násilí směřující k vyloučení odporu poškozené za účelem dosažení soulože, neboť ta se adekvátně nebránila. K údajné pohrůžce obviněný uvedl, že je dovozována pouze výpovědí poškozené a že zcela absentuje znak bezprostředně hrozícího násilí. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že bagatelizovaly rozpory mezi výpovědí poškozené a dalšími důkazy. Je přesvědčen, že ve věci nebyl předložen jediný přímý důkaz, který by jej usvědčoval z trestné činnosti, jíž byl uznán vinným. Dodal, že v řízení nebylo rovněž prokázáno, že by poškozené způsobil jakoukoliv zdravotní újmu, kterou lze očekávat za předpokladu, že by mezi ním a poškozenou skutečně došlo k sexuálním praktikám, které jsou mu kladeny za vinu. Obviněný je přesvědčen, že z provedeného dokazování nevyplývá nedobrovolnost pohlavního styku mezi ním a poškozenou a že soudy měly správně postupovat podle zásady in dubio pro reo.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a sám ve věci rozhodl, případně aby věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný převážně opakuje svoji dřívější obhajobu, opírající se zejména o údajnou nevěrohodnost výpovědi poškozené. Soudy nižších stupňů se však s námitkami obviněného dostatečně vypořádaly. Nejvyšší státní zástupce dodal, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti provedeného dokazování.
Jedinou relevantní námitkou podřaditelnou pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je výhrada obviněného, že vůči poškozené neuplatnil násilí ani pohrůžky násilí v intenzitě požadované v §185 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný poškozenou povalil na zem před tím, než na ní vykonal anální styk, poškozená upadla na břicho, přičemž se svojí zřejmou fyzickou převahou znehybnil tělo poškozené, a následně poškozenou přitáhl za vlasy a tlačil či držel její hlavu ve svém rozkroku, čímž poškozenou donutil k orálnímu styku. Za násilí ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku přitom soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Jestliže tedy obviněný poškozenou povalil či tahal za vlasy a tlačil jí hlavu, použil fyzický útok na poškozenou právě z důvodu dosažení pohlavního styku proti její vůli. Přitom odpovědnost pachatele za trestný čin znásilnění není vyloučena, jestliže napadená osoba klade odpor menší intenzity pro zjevnou beznadějnost či podlehne vůli pachatele jen proto, že nemá jiné východisko, nebo méně intenzivní odpor vyvíjí z důvodu své opilosti. Obviněný musel odpor poškozené vnímat, zejména jestliže navíc po celou dobu jednání obviněného plakala. Pokud jde o pohrůžku násilí, která je znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění §185 odst. 1 tr. zákoníku, nejvyšší státní zástupce uvedl, že ta byla v dané věci nekonkrétní a poškozené navíc nehrozilo násilí bezprostředně. Dodal, že pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Obviněný přitom použil vůči poškozené psychický nátlak, který spočíval v tom, že obviněný poškozené vyhrožoval, že jestli něco řekne, tak ji nic příjemného nečeká a „však uvidí“, což jsou slova běžně používaná při výhrůžkách. Na povahu a intenzitu pohrůžky obviněného lze pak usuzovat nejen z výpovědi poškozené, která uvedla, že měla z obviněného strach, že jí něco udělá, ale také z té skutečnosti, že bezprostředně po události o ní řekla pouze své matce. Výsledkem užitého násilí a pohrůžky násilí obviněného vůči poškozené pak podle nejvyššího státního zástupce bylo to, že poškozená přes vyjádření svého nesouhlasu a projeveného odporu poté, co obviněný nejprve požadoval orální sex za úplatu 200,- Kč, byla donucena strpět sexuální aktivity obviněného. Zcela zřejmě tak došlo k narušení objektu trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, kterým je právo člověka na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě, a to v příčinné souvislosti s jednáním obviněného.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. X. je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou skutkové, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek převážně námitky skutkové, jimiž napadl rozsah dokazování a skutková zjištění soudů nižších stupňů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný také namítl porušení zásady in dubio pro reo. Jde o procesněprávní zásadu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Ze zákonné formulace dovolacího důvodu vyplývá, že dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv však z hlediska procesních předpisů a procesněprávních zásad.
Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil trestného činu tím, že:
„dne 14. 3. 2009 v době kolem 4:00 hodin v místech u lesa „S.“ v obci T., okr. Brno-venkov, po předchozím pozvání na procházku přinutil násilím I. S., k sexu, kdy po ní nejprve požadoval za částku 200,- Kč orální sex, který odmítla, poté si sundal kalhoty a vytáhl přirození, na její odmítání reagoval tím, že ji povalil na zem na břicho, stáhl jí kalhotky, vsunul své přirození do jejího análního otvoru a vykonal na ní anální styk, poté ji chytil za vlasy, tlačil jí hlavu ke svému přirození a donutil k orálnímu styku, přičemž u něj nedošlo k vyvrcholení a nakonec, když poškozená ležela na zemi na zádech, jí roztáhnul nohy, dal hlavu mezi její nohy a jazykem dráždil její pohlavní orgán, a to přes skutečnost, že poškozená po celou dobu plakala, měla z něho strach, jelikož jí vyhrožoval, že když něco řekne, něco uvidí, že si jí najde a pomstí se.“
Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti a uvedený čin spáchá jednak souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, a jednak na dítěti.
Obviněný uplatnil právní námitku tím, že uvedl, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku trestného činu, a to konkrétně znak násilí, pohrůžku násilí nebo jiné těžké újmy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato právní námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Trestný čin znásilnění podle §185 tr. zákoníku je charakterizován po objektivní stránce dvojím jednáním, které spočívá buď v tom, že pachatel násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí jiného k pohlavnímu styku, anebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti.
Soudní praxe považuje za násilí se ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného, přičemž není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (srov. rozh. č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Pro naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu není rozhodné, zda dojde k vykonání soulože, protože postačí jakékoli jednání považované za pohlavní styk.
Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. K naplnění znaku násilí je nutné požadovat, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí bude použito, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka (srov. přiměřeně rozh. č. 17/1982, s. 123 Sb. rozh. tr.).
Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli (srov. rozh. č. 27/1982 Sb. rozh. tr.). Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že obviněný povalil poškozenou břichem na zem, stáhl jí kalhotky, tahal ji za vlasy, tlačil jí hlavu ke svému přirození, a to vše proto, aby dosáhl nejprve análního a po té orálního pohlavního styku proti její vůli. Není přitom nezbytné, aby poškozená kladla výrazný fyzický odpor. Pro naplnění všech znaků trestného činu znásilnění postačilo, že její nevole musela být obviněnému zcela zjevná, neboť poškozená měla z poškozeného strach a po celou dobu plakala. Obviněný tak zcela zjevně naplnil znak násilí, jeho námitka je proto neopodstatněná.
Naplnění znaku pohrůžky násilí vyplývá se skutkových závěrů soudů nižších stupňů, neboť obviněný vyhrožoval poškozené, že když něco řekne, něco uvidí, že si ji najde a pomstí se. Takové jednání vyvolalo v poškozené důvodnou obavu a strach z obviněného. To, že poškozená brala výhrůžky obviněného vážně, potvrzuje i skutečnost, že na dotaz hlídky Policie České republiky nejprve popřela jednání obviněného. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že i tato právní námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl dovolání obviněného M. X. a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek