ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1073.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1073/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 6. září 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. Z. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 6 To 129/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 120/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 3 T 120/2006, byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona, kterého se dopustil tím, že dne 16. 4. 2006 v době mezi 00.45 a 01.00 hodin v B. p. H., u baru na diskotéce „B.“, kde byl zaměstnán jako pracovník ochranky, fyzicky napadnul poškozeného M. D., kterého nejméně dvakrát udeřil pěstí do obličeje, a to do spodní části čelisti vlevo, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému těžké zranění spočívající v otřesu mozku a zlomenině spodní části čelisti na dvou místech a zhmoždění krční páteře, s hospitalizací v nemocničním ošetření od 16. 4. 2006 do 26. 4. 2006 s nutností nasazení kovové dlahy na poškozenou čelist do 22. 5. 2006 a podstatným omezením v běžném způsobu života, spojeným s výrazným omezením přijímání potravy, nejméně do 10. 6. 2006.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání do výroku o vině i trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 6 To 129/2011, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ČR o restriktivním výkladu tohoto důvodu dovolání Nejvyšším soudem obviněný namítá, že odvolací soud nesprávně právně zhodnotil skutková a právní tvrzení, které od počátku vznášel. Již před soudem I. stupně namítal rozpory a nevěrohodnost svědeckých výpovědí, upozorňoval na to, že z kamerového záznamu je vidět pouze pád na schody ale žádný úder pěstí a také znalecký posudek nevyloučil možnost vzniku zranění pasivním nárazem dolní čelisti na pevný předmět. Soudu I. stupně vytýká, že porušil ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když hodnotil pouze některé důkazy, ostatní důkazy nevzal v potaz. Řádně ani neodůvodnil proč je nepoužil, vůbec neuvedl jakými úvahami se řídil, které důkazy si vzájemně odporují a co je rozhodné pro skutková zjištění. Nezabýval se ani možností požití alkoholu poškozeným, což mohlo být důvodem jeho nejisté a vrávoravé chůze. Dokazováním nebylo ani prokázáno, ve které části baru na diskotéce byl poškozený údajně napaden, když výpovědi se v tomto směru liší, stejně jako i ohledně toho, jakým způsobem a jestli vůbec udeřil poškozeného pěstí do obličeje. Soud uvěřil výpovědím svědků poškozeného, z nichž však každý popisuje průběh skutku naprosto odlišně, a jejich výpovědi se rozcházejí např. v tom, kdy a kde mělo dojít k úderům pěstí, kolik úderů padlo a kde jednotliví svědci stáli. Znalec z oboru forenzní biomechaniky se přitom vůbec nevyjádřil k tomu, že poškozený mohl být pod vlivem alkoholu a naopak se vyjadřoval ke skutečnostem, které mu nepřísluší hodnotit. Odvolací soud se těmito námitkami ani zásadou „in dubio pro reo“ nezabýval, a oba soudy nevzaly v potaz ani důkaz prověrkou na místě samém, z které vyplynuly zřejmé nesrovnalosti výpovědí svědků navržených obžalobou, resp. poškozeným. Podle názoru obviněného tak z důkazů jednoznačně nevyplývá, že by se skutek stal a vůbec už nelze hovořit o úmyslném trestném činu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, protože nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení skutku uvedenému ve výroku o vině rozsudku soudu, ale výhradně proti hodnocení důkazů soudem, které obviněný považuje za rozporné s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a zásadou „in dubio pro reo“. Obviněný tak svými námitkami o rozporech ve výpovědích svědků, a nevěrohodnosti těch svědeckých výpovědí, z nichž vycházel soud I. stupně při zjištění skutkového stavu, popírá správnost těchto skutkových zjištění s tím, že nebylo prokázáno, že by se tohoto jednání dopustil. Takovéto námitky ale nesměřují proti právnímu posouzení skutku, nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou zaměřeny na změnu skutkových zjištění, přičemž až na základě této změny by mělo dojít i k závěru o nenaplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona.
Obviněný si je této skutečnosti vědom, a právě proto odkazuje na nálezy Ústavního soudu, které se zabývaly restriktivním výkladem důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem. Ve smyslu nálezů Ústavního soudu proto také Nejvyšší soud v případě skutkových námitek zkoumá, zda v konkrétní věci nedošlo k tzv. extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by se v konečném důsledku mohl projevit i v nesprávném právním posouzení skutku. Existenci tohoto nesouladu ale ve věci obviněného T. Z. neshledal.
Podstata obhajoby obviněného spočívala v tom, že poškozený jej jako první chytil za tričko pod krkem a táhl ho k baru, přičemž on jej chytil za ruce a táhl jej do šatny. Přitom se mu poškozený vysmekl, ztratil rovnováhu a upadl na betonové schodiště, které má kovové hrany. Popřel, že by poškozeného udeřil pěstí do obličeje. Soud I. stupně ale považoval tuto obhajobu za zcela vyvrácenou, a to na základě lékařských nálezů a znaleckých posudků, které jsou doplněny výpověďmi svědků P. L., F. H. a M. K. Pokud jde o kamerový záznam z místa činu, soud konstatoval, že ani tento nevylučuje možnost úderů pěstí v prostoru mezi futry dveří vedoucích od baru do šatny, když tento prostor není na kamerách zachycen a není tam vidět ani poškozeného ani obviněného.
V podstatě shodnými námitkami, jak je pak uplatnil obviněný i v dovolání, se podrobně zabýval i soud odvolací a plně se ztotožnil se závěry soudu I. stupně. K stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud, když důkazy, o které soudy opřely svůj závěr o vině obviněného, tvoří spolehlivý podklad pro zjištění, že se obviněný dopustil daného jednání a tedy i spáchal trestný čin, kterým byl uznán vinným.
Nejvyšší soud přitom v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž zejména zdůrazňuje, že usvědčující výpovědi svědků P. L., F. H. i M. K. nejsou osamocené, ale naopak jsou plně podporovány zejména znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství, kdy podle znalce mechanizmus vzniku zranění svědčí pro aktivní prudký úder pěstí. Za zcela raritní pak označil možnost vzniku zranění pádem na schody. Naopak výpovědi zaměstnanců daného podniku, na které obviněný poukazuje, jsou v rozporu nejen s výpověďmi výše uvedených svědků, ale také se znaleckým posudkem. V obdobných případech přitom není nic výjimečného, že proti sobě stojí dvě protichůdné skupiny svědeckých výpovědí, přičemž v daném případě soudy správně vycházely z toho, které z těchto důkazů mají oporu i v důkazech dalších.
Protože Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a ve věci neshledal ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., když bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš