ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1098.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1098/2011-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. září 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 6 To 246/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 145/2010, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 6 To 246/2011, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 13 T 145/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje , aby věc potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 13 T 145/2010, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 4 let.
Odvolání obviněného proti rozhodnutí prvoinstančního soudu Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 6 To 246/2011, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že provedeným dokazováním nebylo spolehlivě zjištěno, že by hladina alkoholu v krvi v době řízení vozidla byla tak vysoká, aby vylučovala způsobilost k řízení jako základní znak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky. K prokázání této skutečnosti podle něj nestačí pouze výsledky orientační dechové zkoušky na alkohol, nýbrž musí být podloženo i jinými důkazními prostředky. Namítá, že jak orientační dechová zkouška, tak i odběr krve byly provedeny s významným časovým odstupem od okamžiku, kdy řídil motorové vozidlo a dokumentují výši hladiny alkoholu v krvi v okamžiku odběru krve, nikoli v okamžiku přímého výkonu předmětné činnosti. Když se pak hájil tím, že požil alkohol těsně před jízdou, kdy ještě nemohl být vstřebán do jeho krve, mělo být dokazování zaměřeno i na prověření této obhajoby. Pokud tak orgány činné v trestním řízení neučinily, lze toto považovat za vadu řízení, která měla za následek nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu. Z obhajobou předloženého důkazu v podobě znaleckého posudku vyplývá, že nelze vyloučit, že v době řízení motorového vozidla nemusela být hladina alkoholu v krvi ještě tak vysoká, aby vylučovala způsobilost k řízení motorového vozidla. Na základě tohoto důkazu, který zpochybnil důkazy svědčící pro jeho vinu, měl odvolací soud vyhovět jeho návrhu, aby byl přibrán znalec k odstranění rozporů mezi provedenými důkazy. Také uvádí, že z provedených zkoušek na hladinu alkoholu v krvi vyplynulo, že hodnoty měly stoupající tendenci, což by nasvědčovalo tomu, že v této době ještě nebyl všechen požitý alkohol vstřebán a k jeho požití došlo těsně nebo velmi krátce před jízdou. Dovolatel k tomu poukazuje na rozhodnutí NS R 54/68, podle něhož je povinností orgánů činných v trestním řízení zjišťovat a dokazovat stav vylučující způsobilost k výkonu činnosti. Rovněž odkazuje na nález Ústavního soudu č. II. ÚS 2014/07, z kterého vyplývá povinnost soudu doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí. Nakonec uvádí, že z provedeného dokazování proto nelze jednoznačně učinit spolehlivý závěr o tom, že v době řízení motorového vozidla hladina alkoholu v krvi přesáhla hodnotu 1 promile, tedy hodnotu vylučující způsobilost k řízení motorových vozidel, čímž mělo být jeho jednání na základě zásady „in dubio pro reo“ posouzeno jako přestupek.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný založil dovolání na námitce nesprávného právního posouzení skutku, když mu nebylo prokázáno, že se v době kdy řídil motorové vozidlo nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti. Jedná se o námitku obecně hmotně právní, i když ji obviněný založil převážně na výhradách proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Konkrétně se jedná o námitky, kterými dovolatel zpochybňuje výsledky provedených zkoušek na hladinu alkoholu v krvi a vytýká soudům, že závěr o vině založily pouze na těchto zkouškách, přičemž se nezabývaly dalšími okolnostmi, čímž namítá nespokojenost s důkazní situací a jejím vyhodnocením soudy, navrhuje nové důkazy a poukazuje na změněnou výpověď v hlavním líčení, z které měl podle něj soud I. stupně vycházet. Tímto ale obviněný brojí proti skutkovým zjištěním soudů, nabízí jinou verzi skutkového děje, kterou již nalézací soud hodnotil jako účelovou a nevěrohodnou, přičemž teprve sekundárně na takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo dojít i ke změně právního posouzení skutku. Obviněný ale také ve smyslu uplatněného důvodu dovolání zpochybňuje naplnění znaku „ve stavu vylučujícím způsobilost“, přečinu podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, čímž namítá nesprávné právní posouzení skutku. Z popisu skutku jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že obviněný dne 29. 8. 2010 v 11.25 hod. řídil motocykl v podnapilém stavu, když následně plynovou chromatografií bylo v jeho krvi zjištěno 1,87 g/kg alkoholu a způsobil dopravní nehodu. Uvedené skutkové zjištění soudu o řízení motocyklu v podnapilém stavu s odkazem na „následné“ zjištění hladiny alkoholu v krvi ve výši 1,87 g/kg, ale nevypovídá nic o stupni ovlivnění obviněného alkoholem v době jízdy, a to zejména ve vztahu k jeho dodatečné obhajobě o požití alkoholu krátce před dopravní nehodou. Z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně přitom vyplývá, že právě tuto hladinu alkoholu v krvi obviněného vztahuje i na dobu jeho jízdy (str. 3, druhý odstavec), ač podle protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem, byl odběr krve proveden dne 29. 8. 2010 až ve 12.20 hod., tj. v podstatě jednu hodinu po dopravní nehodě. S ohledem na výsledky opakované dechové zkoušky, a exaktního výsledku plynové chromatografie, svědčících pro možnou stoupající hladinu alkoholu v krvi obviněného, je tak závěr soudů o jeho nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla také v extrémním nesouladu s dosud provedenými důkazy.
Vedle zkoušky krve, jejíž odběr byl proveden s hodinovým odstupem od dopravní nehody, opřel soud I. stupně své rozhodnutí také o prvotní výpověď obviněného, ve které uvedl, že den před nehodou požil alkoholické nápoje, které také přesně specifikoval. Ač podle této výpovědi obviněný požíval alkoholické nápoje předchozího dne 28. 8. 2010 do 24.00 hod. a k řízení motocyklu dne 29. 8. 2010 došlo v podstatě až za víc než 11 hodin, soud dospěl k závěru o jeho nezpůsobilosti k řízení motorového vozidla i po takto dlouhé době, a při odmítnutí jeho dodatečné obhajoby, pouze na základě své vlastní úvahy a výsledku zkoušky krve po dopravní nehodě. Přitom v souvislosti s touto zkouškou a opakovanou dechovou zkouškou vznikly pochybnosti o stoupající nebo klesající hladině alkoholu v krvi obviněného. S tím související následnou obhajobu tak soud nijak neprověřil, a to zejména jím navrhovaným znaleckým posudkem z oboru toxikologie, který má v takovýchto případech nezastupitelnou roli.
Obviněný přitom sám předložil odvolacímu soudu znalecký posudek zpracovaný na žádost jeho obhájce, který soud odvolací z formálních důvodů považoval pouze za listinný důkaz, který sice podle odůvodnění napadeného usnesení byl přečten „jako listinný důkaz podle §213 odst. 1 tr. ř.“, ale z protokolu o veřejném zasedání vyplývá, že byly selektivně přečteny pouze jeho některé části. Z tohoto listinného důkazu přitom pro variantu podle prvotní výpovědi obviněného vyplývá, že by jeho koncentrace alkoholu v krvi dne 29. 8. 2010 v 11.25 hod. měla být nulová, což je v přímém rozporu se závěry soudu I. stupně.
I s ohledem na další závěry vyplývající z výše uvedeného listinného důkazu je tak zřejmá existence zásadních rozporů mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž ( byť dodatečná ) obhajoba obviněného nebyla žádným způsobem prověřena tak, aby jí bylo možno bez důvodných pochybností odmítnout jako účelovou nebo nevěrohodnou.
Nejvyšší soud sice opakovaně ve své judikatuře poukazuje na skutečnost, že trestní stíhání řidiče motorového vozidla obviněného z přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně zjistit (tj. odběrem a vyšetřením krve) přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy. Zmíněné ustanovení trestního zákoníku totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by pachatel mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné a stav vylučující způsobilost dovodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých řidičem před jízdou, z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče apod. K tomu ale musí orgány činné v trestním řízení opatřit a provést všechny vhodné a potřebné důkazy (§2 odst. 5 tr. ř.) a odpovídajícím způsobem je podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit jednotlivě i v souhrnu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/2009, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 864/2011). V daném případě z protokolu o nehodě (č. l. 15 spisu) vyplývá, že se jednalo o mírně levotočivou zatáčku, přičemž v době nehody byla denní doba a dobrá viditelnost. Z uvedeného protokolu a z fotodokumentace k této dopravní nehodě není jednoznačně zřejmé, že způsob jízdy obviněného a smyková stopa motocyklu nasvědčovaly tomu, že se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, byť nezvládl jen mírně levotočivou zatáčku, přičemž vyjel na pravý okraj vozovky a následně mimo vozovku. Nebyl přitom proveden žádný jiný důkaz svědčící pro nezpůsobilost obviněného k řízení motocyklu v důsledku podnapilosti, jako např. výpovědi osob o chování obviněného bezprostředně po nehodě, zda měl vrávoravou chůzi, nebyl schopen řádně artikulovat, apod. V protokolu o lékařském vyšetření provedeném 50 minut po dopravní nehodě se, ale mimo zápachu alkoholu v dechu obviněného, nic takového neuvádí.
Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, přičemž bude nutno opatřit zejména znalecký posudek z oboru toxikologie, který bude řešit v úvahu přicházející varianty požívání alkoholických nápojů obviněným a stanoví možné hodnoty hladiny alkoholu v jeho krvi v době řízení motorového vozidla. Bude-li to soud považovat za nutné, zejména s ohledem na značný odstup času od doby činu, lze provést i výslechy osob přítomných bezprostředně na místě po dopravní nehodě, a to k zjištění chování obviněného a známek vlivu alkoholu na jeho chování, nebo případně i důkazy další.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš