ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1115.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1115/2011-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 9. listopadu 2011 dovolání, které podal obviněný pprap. M. Č., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 To 482/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 72/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného pprap. M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 1 T 72/2010 byl obviněný pprap. M. Č. (dále jen: ,,obviněný“) uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, a za tento trestný čin byl odsouzen podle §158 odst. 1 uvedeného trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odložen na zkušební dobu dvou let.
Jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, posoudil soud prvního stupně skutek, jímž obviněný v době od 13. 3. 2009 do 4. 8. 2009, celkem ve 21 případech jako příslušník Policie České republiky, v době výkonu služby, kterou konal v prostoru hlavního vlakového nádraží v B., v úmyslu zlepšit hodnocení své služební činnosti, v rozporu s §84 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a dále v rozporu s článkem 5 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 204 ze dne 31. 12. 2007, kterým se upravuje postup příslušníků a zaměstnanců Policie České republiky při manipulaci s bloky k ukládání pokut, bloky na pokutu na místě nezaplacenou a finančními prostředky vybranými v blokovém řízení, účinným do 2. 4. 2009, a článku 5 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 45/2009 ze dne 3. 4. 2009, kterým se upravuje postup při manipulaci s bloky k ukládání pokut, bloky na pokutu na místě nezaplacenou a finančními prostředky vybranými v blokovém řízení, účinným od 3. 4. 2009, kterým se zrušuje předchozí Závazný pokyn policejního prezidenta, aniž by přestupkové jednání zjistil a projednal s přestupcem, vypsal buď sám nebo prostřednictvím jiné nezjištěné osoby díl ,,A“ bloku pokuty na místě nezaplacené, na kterém uvedl buď on sám nebo jiná nezjištěná osoba, smyšlené údaje týkající se doby a místa a popisu přestupkového jednání osoby a sám nebo jiná nezjištěná osoba s jeho vědomím na dílu ,,A“ uvedeného bloku padělal podpis osoby, kterou uvedl na dílu ,,A“ bloku pokuty na místě nezaplacené.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti výrokům o vině i trestu, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 To 482/2010, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl dovoláním, které podal včas prostřednictvím svého obhájce, které opřel o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání především namítl, že jeho jednání není trestným činem, neboť jím nemohl jinému způsobit škodu a opatřit sobě jakýkoliv prospěch, dále že nebyla zachována totožnost skutku a že z popisu skutku nelze dovodit jeho úmyslné zavinění. Obviněný v dovolání prakticky opakoval svoji argumentaci, kterou uplatnil v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, zrušil rovněž rozhodnutí tomuto usnesení obsahově předcházející, a aby poté přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný pouze opakuje svoji argumentaci, kterou použil v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně, s níž se Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí beze zbytku vypořádal. V takovém případě jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z tohoto zákonného ustanovení trestního řádu vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut mezi dovolací důvody. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
V řízení o dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přezkoumávat jen otázky, které souvisejí s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením jiné otázky. Podle našeho právního řádu, stejně jako ve většině evropských zemí, je Nejvyšší soud povolán přezkoumávat jen otázky právní a nikoliv otázky skutkové. Rozhodující pro právní posouzení je přitom popis skutku ve skutkové větě výroku rozsudku o vině. Dovolací soud je při posuzování argumentů dovolatele o tom, zda existuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně vždy vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004).
Nejvyšší soud nemá důvodu se odchylovat se od své dosavadní judikatury, podle níž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. rozhodnutí uveřejněné pod T – 408 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002). Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací se zabýval námitkou totožnosti skutku a dospěl k závěru, že totožnost skutku byla zachována, a proto námitce obviněného nepřisvědčil. Stejně tak se zabýval a v rozhodnutí se správně vypořádal s námitkou, že obviněný nemohl činem způsobit jinému škodu a opatřit sobě majetkový prospěch a že z popisu skutku nelze dovodit úmyslné zavinění. Kromě toho se v souladu se zákonem vypořádal s hodnověrností svědků, kteří jsou bezdomovci, a posoudil jejich výpovědi jako věrohodné. Nejvyšší soud proto považuje právní kvalifikaci skutku za správnou.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil v podstatě totožné námitky jako v řízení před soudem prvního stupně i v řízení o odvolání, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a v souladu se zákonem vypořádaly. Protože rozhodnutí napadené dovoláním netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal podle §256r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek