ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1137.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1137/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. září 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného D. W. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 3 To 113/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 213/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. 15 T 213/2010, byl obviněný D. W., společně se spoluobviněnými M. V. a L. O., uznán vinným, a to pomocí k zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c) k §173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili tito spoluobvinění. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 2 let a 8 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo D. W. uloženo také ochranné léčení (psychiatrické a protitoxikomanické) v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněném nároku na náhradu škody.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali všichni tři obvinění odvolání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 3 To 113/2011, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně ohledně D. W. ve výroku o trestu. Nově pak uložil za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. tomuto obviněnému kratší trest odnětí svobody podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 2 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Odvolání spoluobviněných zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný D. W. řádně a včas podaným dovoláním z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle jeho názoru skutek jímž byl uznán vinným není zločinem loupeže ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) k §173 odst. 1 tr. zákoníku. Namítá, že na místě rozhodně nehlídal, aby někdo nemohl přivolat výtah a znesnadnit jednání spoluobviněných a neusnadnil ani neumožnil spáchání trestného činu spoluobviněnými. Nedomlouval se s nimi cestou v tramvaji, že okradou poškozeného, nebo dokonce proti němu použijí násilí, výpověď spoluobviněného M. V. ohledně těchto okolností považuje za nevěrohodnou a zaměřenou na zmírnění jeho viny, aby v tom nezůstal sám. Na odcizení mobilního telefonu poškozenému, a na použití násilí se ani nemohli domlouvat, když nemohli předpokládat, kde poškozený vystoupí, zda bude sám a zda vůbec má mobilní telefon. Spoluobviněný M. V. to měl vědět přesto, že poškozený sám vypověděl, že v tramvaji netelefonoval a nic z kapes nevytahoval. K výpovědi poškozeného o tom, že mu jeden ze spoluobviněných měl říct, aby zůstal nahoře (u výtahu) „kdyby něco“, obviněný namítá, že by stejně do výtahu nešel. Navíc si ani neuvědomuje, že by tato slova zaslechl a neví, jak by mohl spoluobviněným pomoci, když sjeli výtahem o poschodí níž a neměl tak reálnou možnost varovat je v případě nebezpečí. Uvádí, že do výtahu nenastoupil, protože nechtěl mít s jednáním spoluobviněných nic společného, a než stačil z místa odejít, kabina výtahu se vrátila i s nimi, ale již bez poškozeného.
Rovněž namítá, že mezi jednáním účastníka a trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah a účastenství předpokládá i úmysl k pomoci na konkrétním trestném činu. Čin tak musí být konkretizován individuálními rysy a nikoliv jen znaky skutkové podstaty. Protože nebyl srozuměn s tím, že spoluobvinění poškozeného okradou, natož že proti němu použijí násilí, nemohl podle jeho názoru jednat ani v nepřímém úmyslu. I pokud by soud dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědi spoluobviněného M. V., lze z jeho výpovědi dovodit pouze to, že snad měl v úmyslu pomáhat ke krádeži, ale i zde schází příčinný vztah a jeho úmysl. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že vyhodnocením výpovědi poškozeného i spoluobviněných učinily soudy správná a logická skutková zjištění ve vztahu k dovolateli, a dovodily z nich i správné právní závěry s tím, že jeho jednání je pokryto minimálně zaviněním ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Poukázala na to, že obviněný již na zastávce tramvaje viděl fyzické napadání poškozeného spoluobviněným M. V., a když za této situace dostal pokyn před výtahem, aby počkal „kdyby něco“, musel být srozuměn s tím, že ze strany spoluobviněných může dojít k dalšímu násilí vůči poškozenému a v podstatě tak u výtahu hlídal, aby nikdo další nemohl do výtahu nastoupit, čímž pomohl ke spáchání zločinu loupeže spoluobviněnými. Nemůže tak podle státní zástupkyně obstát námitka obviněného, že se dopustil toliko přečinu krádeže ve formě pomoci. Navrhla proto, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného je zřejmé, že byť obviněný namítá, v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nesprávné právní posouzení skutku, své námitky o nedostatku úmyslné formy zavinění zakládá zejména na skutkových námitkách o nevěrohodnosti usvědčující výpovědi spoluobviněného M. V. s tím, že se nedomlouvali předem v tramvaji na okradení poškozeného a použití násilí, neslyšel výzvu, aby zůstal nahoře u výtahu „kdyby něco“, zůstal tam sám a chtěl z místa odejít. V tomto směru lze předně odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se zabýval identickými námitkami obviněného a shledal je nedůvodnými. Popírá-li obviněný předchozí domluvu se spoluobviněnými, když M. V. mj. uvedl, že také D. W. věděl o tom, že chtějí poškozenému odcizit mobilní telefon a souhlasil s tím, tak jeho dovolací námitka, že do výtahu nenastoupil, protože nechtěl mít s jednáním spoluobviněných nic společného, jen potvrzuje tuto část výpovědi M. V. Není přitom podstatné, že se předem nedomluvili i na použití násilí, když následně za užití násilí a pohrůžky bezprostředního násilí bylo poškozenému zabráněno v odjezdu a byl donucen setrvat na místě právě za účelem, aby se mohli zmocnit jeho věcí. Obviněný D. W. si tak byl plně vědom, že k zmocnění se věcí poškozeného dojde za této situace a případného užití i dalšího násilí. Přitom nejen hlídáním u výtahu, ale již svojí bezprostřední přítomností na místě podporoval nátlak spoluobviněných na vůli poškozeného a usnadnil jim tak spáchání činu. Nelze přisvědčit ani jeho námitce, že nemohl hlídat, aby někdo náhodou výtah nepřivolal, protože nebylo vůbec předem zřejmé, že spoluobvinění vůbec z výtahu nevystoupí a vrátí se s ním na nástupiště tramvaje. Zjevnou vědomost obviněného o loupežném jednání spolupachatelů pak jen potvrzuje jeho následné jednání, z kterého je usvědčován oběma spoluobviněnými, když následně v souladu s předchozí dohodou od nich převzal uloupený mobilní telefon a vzápětí jej prodal.
Jednal-li tedy obviněný D. W. tak, že po předchozí vzájemné dohodě a součinnosti, v úmyslu zmocnit se věci poškozeného, kdy za jeho přítomnosti spoluobvinění násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí donutili poškozeného k nastoupení do výtahu, kde se následně zmocnili jeho věcí, přičemž D. W. na výzvu aby zůstal před výtahem „kdyby něco“, zde také zůstal a hlídal až se spoluobvinění vrátili výtahem, usnadnil spoluobviněným spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku hlídáním při činu ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Při vědomí předchozí dohody tak jednal úmyslně a jeho jednání správně soud I. stupně právně kvalifikoval jako pomoc k zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c) k §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud proto zjistil, že napadený rozsudek nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože obviněný dovolání založil především na popření skutkových zjištění soudu I. stupně, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš