ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1145.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1145/2011-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 9. 2011 o dovolání obviněného Ing. M. H. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 11 To 80/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 110/2010 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 1 T 110/2010, byl obviněný Ing. M. H. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §143 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dvacet měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §82 odst. 1 tr. zákoníku na tři roky, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na tři roky.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Jičíně v podstatě v tom, že obviněný Ing. M. H. dne 4. 8. 2010 ve 21.50 hodin na silnici č. … v obci O., okr. Jičín, jako řidič osobního motorového vozidla zn. VW Passat registrační značky …….. se dostatečně nevěnoval situaci v silničním provozu, při průjezdu obcí nepřizpůsobil rychlost jízdy vzniklé situaci, přehlédl a nereagoval na osvětleného cyklistu B. K. odbočujícího vlevo, v důsledku toho došlo pravou přední stranou vozidla ke střetu s cyklistou, který utrpěl polytrauma a na místě zemřel.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a trestu, bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 11 To 80/2011, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Vytkl nesprávnost právního posouzení skutku. V tomto ohledu namítl, že nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost 50 km/h stanovenou pro jízdu obcí, že neporušil žádné ustanovení týkající se způsobu jízdy, že jeho jednání nelze hodnotit jako zaviněné a že jeho jednání ani nebylo příčinou střetu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Otázka rychlosti jízdy obviněného se nevyčerpává tím, že v momentě střetu jel rychlostí 50 km/h a že tedy neporušil ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., zákon o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. V rámci tohoto rychlostního limitu stanoveného pro jízdu v obci byl obviněný povinen řídit se také dalšími ustanoveními, především ustanovením §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Podle tohoto ustanovení rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit okolnostem, které je možno předvídat. Pokud řidič nerespektuje toto ustanovení, reálně přichází v úvahu, že rychlost jeho jízdy je nepřiměřeně vysoká i při dodržení rychlostního limitu stanoveného pro jízdu obcí. Jinak řečeno, z dodržení ustanovení §18 odst. 4 zákona o silničním provozu ještě bez dalšího nevyplývá, že řidič zároveň dodržel také ustanovení §18 odst. 1 tohoto zákona.
Podle zjištění soudů, které se opírá o znalecký posudek z oboru dopravy, obviněný při rychlosti 50 km/h mohl osvětleného cyklistu poprvé bezpečně registrovat na vzdálenost 67,5 m. Přítomnost cyklisty a jeho pohyb na vozovce při pravém okraji ve směru jízdy obviněného byly významnou okolností, která od obviněného vyžadovala odpovídající reakci jak v rychlosti, tak ve způsobu jízdy. Cyklista jako účastník provozu na pozemních komunikacích je v tomto provozu již z podstaty věci ohrožen ve zvýšené míře, zvláště pak v situacích, v nichž se ocitá v blízkosti automobilů a jiných motorových vozidel, neboť při případném střetu je vystaven zpravidla velmi závažným následkům. Stupeň těchto následků se obvykle zvyšuje s rychlostí jízdy toho motorového vozidla, s nímž ke střetu došlo. Tělo cyklisty není při případném nárazu v podstatě nijak chráněno. Jízdní kolo se samo o sobě vyznačuje nízkou stabilitou, která může být snadno narušena i dalšími vlivy na straně cyklisty či z vnějšího okolí. Požadavek, aby obviněný přizpůsobil rychlost a způsob jízdy přítomnosti cyklisty na vozovce, vyplýval z ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu, podle něhož při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen mimo jiné chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, a své chování je povinen přizpůsobit situaci v provozu na pozemních komunikacích. Uvedená část citovaného ustanovení od obviněného vyžadovala jistou míru zdrženlivosti v rychlosti a razanci jízdy, tak aby bylo kompenzováno nebezpečí, jemuž je cyklista potencionálně vystaven jako výrazně slabší a proto i ohroženější účastník provozu. Obviněný nijak nereagoval na přítomnost cyklisty, pokračoval v jízdě bez jakékoli změny rychlosti a způsobu jízdy a narazil do cyklisty, který právě odbočoval vlevo na místní komunikaci. K nárazu došlo tak, že pravá přední strana vozidla obviněného zasáhla levou stranu jízdního kola odbočujícího cyklisty, a místo nárazu se nacházelo při středu vozovky mírně v její pravé polovině z hlediska směru jízdy obviněného. Nedostatek jakékoli reakce obviněného na přítomnost cyklisty se projevila nakonec tak, že obviněný před nárazem ani nebrzdil a zaznamenal cyklistu až po nárazu, což zároveň ukazuje na to, že obviněný náležitě nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, jak mu ukládá ustanovení §5 písm. b) zákona o silničním provozu. Obviněný se rychlostí a způsobem jízdy sám uvedl do situace, při které na cyklistu nereagoval a narazil do něho. Náraz vyplýval z toho, že obviněný při jízdě nerespektoval ustanovení §4 písm. a), §5 písm. b), §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Tento závěr je plně slučitelný se zjištěním, že obviněný nepřekročil rychlostní limit stanovený pro jízdu v obci ustanovením §18 odst. 4 zákona o silničním provozu.
Ze subjektivního hlediska obviněného byla přítomnost cyklisty na vozovce snadno postřehnutelná. Plně předvídatelné bylo také to, že pokud přítomnost cyklisty nenajde u obviněného odpovídající odezvu ve smyslu ohleduplnosti vůči cyklistovi, může to vést až ke kolizi s případnou srážkou a smrtelným následkem. Identifikace tohoto rizika nekladla na obviněného žádné nároky, které by přesahovaly běžnou zkušenost řidiče. Obviněný toto riziko pominul, pokračoval v jízdě bez jakékoli korekce a tím evidentně spoléhal na to, že nezpůsobí žádný škodlivý následek. Na to však spoléhal bez jakýchkoli přiměřených důvodů. Jeho jízda byla za dané situace lehkomyslná. Okresnímu soudu v Jičíně tudíž není možné vytýkat, že u obviněného konstatoval tzv. vědomou nedbalost, tj. nedbalostní zavinění podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Obstát rozhodně nemohou námitky vycházející z tvrzení, že jednání obviněného nebylo v příčinné souvislosti s následkem, jímž bylo usmrcení poškozeného. Tento následek vzešel z toho, že obviněný narazil do jízdního kola, na kterém jel poškozený. Z toho je zřejmý zásadní příčinný význam jednání obviněného pro vznik smrtelného následku, zvláště když toto jednání spočívalo v takovém řízení motorového vozidla, při kterém obviněný porušil citovaná ustanovení zákona o silničním provozu. Na příčinném vztahu mezi jednáním obviněného a smrtelným následkem nic nemění to, že vedle jednání obviněného se jako další příčina následku uplatnilo jednání samotného poškozeného. Poškozený se k odbočení vlevo rozhodl za okolností, kdy evidentně neměl pod dostatečnou kontrolou situaci za sebou. Dominantním prvkem této situace bylo vozidlo obviněného, které se blížilo k obviněnému a k místu jeho zamýšleného odbočení, aniž snížilo rychlost a dalo tak najevo, že reaguje na přítomnost poškozeného. V této situaci si poškozený nepočínal podle §21 odst. 1 zákona o silničním provozu, podle něhož při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící mimo pozemní komunikaci musí řidič mimo jiné dbát zvýšené opatrnosti. Odbočovací manévr poškozeného byl za daných okolností naopak neopatrný. Obviněný poukazoval na to, že mu poškozený svým manévrem vytvořil náhlou překážku. K tomu je třeba poznamenat, že poškozený nebyl překážkou provozu na pozemních komunikacích podle §2 písm. ee) zákona o silničním provozu, ale byl účastníkem provozu na pozemních komunikacích podle §2 písm. a) zákona o silničním provozu. Nešlo tedy o kolizi mezi obviněným jako účastníkem provozu a překážkou provozu, nýbrž o kolizi mezi dvěma účastníky provozu. Pojem „překážka“ tak lze při posuzování daného případu použít jen v tom smyslu, že uskutečněný odbočovací manévr poškozeného neumožňoval obviněnému pokračovat v dosavadní jízdě. Znovu však je třeba připomenout, že do situace, která obviněnému znemožnila jakoukoli reakci na manévr poškozeného, se obviněný primárně uvedl sám nerespektováním ustanovení §4 písm. a), §5 písm. b), §18 odst. 1 zákona o silničním provozu. Proto použije-li se k popisu uvedené situace pojem „překážka“, pak je třeba konstatovat, že byla náhlá jen ze subjektivního hlediska obviněného.
V rámci námitek týkajících se příčinné souvislosti obviněný poukázal na to, že skutková část výroku o vině obsahuje dikci, podle které obviněný „... nereagoval na osvětleného cyklistu, který ... odbočoval na místní komunikaci vlevo, v důsledku čehož došlo ke střetu ...“. Obviněný interpretoval tuto dikci tak, že podle zjištění Okresního soudu v Jičíně bylo příčinou střetu odbočování poškozeného. Takový význam však citovaná dikce rozhodně nemá, což je zřejmé z celkového kontextu skutkové části výroku o vině a zejména pak z odůvodnění rozsudku. Uvedená dikce je svou konstrukcí neobratná, nevýstižná a ne příliš jasná, neboť ve skutečnosti se vztahuje k předcházejícímu textu ve znění, podle něhož obviněný „... se dostatečně nevěnoval situaci v silničním provozu, kdy při průjezdu obcí nepřizpůsobil rychlost jízdy vozidla vzniklé situaci, přehlédl a nereagoval na osvětleného cyklistu“. Jde evidentně jen o určitou nepřesnost v popisu skutku, a nikoli o skutkový závěr soudu, že příčinou střetu bylo odbočování poškozeného.
Vedle jednání obviněného bylo příčinou střetu a smrtelného následku také jednání poškozeného a lze konstatovat i spoluzavinění poškozeného. Okresní soud v Jičíně to vyjádřil v právní kvalifikaci skutku tím, že ho posoudil jako přečin usmrcení z nedbalosti jen podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli též podle přísnějších ustanovení §143 odst. 2 nebo 3 tr. zákoníku.
Rozsudek Okresního soudu v Jičíně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. září 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec