ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1149.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1149/2011-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 9. listopadu 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného S. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 1 To 47/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 28 T 12/2008, takto:
Podle §265j tr. ř. se dovolání zamítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 28 T 12/2008, byl obviněný S. P. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil pokračujícím jednáním uvedeným v bodech 1) a 2) výroku o vině. Podle §209 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen za tento, a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem téhož soudu ze dne 3. 9. 2007, sp. zn. 28 T 4/2007, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 1 To 52/2007, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
K odvolání obviněného proti všem výrokům citovaného rozsudku, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 1 To 47/2010, rozhodl tak, že jej podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci rozhodl tak, že obviněného po upřesnění popisu skutků v bodech 1) a 2) výroku o vině uznal vinným stejným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle §209 odst. 5 a §43 odst. 2 tr. zákoníku pak obviněnému, ve vztahu k stejnému předchozímu odsouzení jak to učinil již soud I. stupně, uložil o jeden rok kratší souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou a podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
Jednání obviněného v bodě 1) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu spočívalo v tom (zkráceně uvedeno), že dne 31. 8. 1994 jako jednatel obchodní společnosti STANPO, spol. s r. o., uzavřel s V. M. jako vlastníkem objektu bývalé S. t. s. H. (STS), a současně osobou povinnou, na základě smluv o postoupení pohledávek k uspokojení restitučních nároků konkrétně uvedených osob, kupní smlouvu o převodu nemovitostí bývalé STS, na jejímž základě nabyla společnost STANPO, spol. s r.o., dne 13. 9. 1994 tyto nemovitosti do vlastnictví, přičemž se zavázal, že kupní cenu obchodní společnost uhradí formou vypořádání nároků restituentů, což měla učinil do 30. 6. 1995, o čemž informoval původní restituční věřitele, požadoval po nich snížení úroků z prodlení a po celou dobu vystupoval jako jejich dlužník, přičemž již v době uzavření smlouvy si byl vědom, že obchodní společnost STANPO, spol. s r. o., ani on sám převzatému závazku nemůže dostát pro nedostatek potřebných finančních prostředků a způsobil tím víc než 116 konkrétně v rozsudku uvedeným osobám celkovou škodu ve výši nejméně 7.511.108,- Kč (původní výše škody zjištěná soudem I. stupně byla 7.660.000,-Kč).
V bodě 2) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu spočívalo jednání obviněného v tom (rovněž zkráceně uvedeno), že dne 22. 12. 1994 jako jednatel obchodní společnosti STANPO, spol. s r. o., uzavřel se Strojní a traktorovou stanicí, o. z. Olomouc (STS) dohodu o vydání věci podle zák. č. 229/1991 Sb., na jejímž základě a následného vkladu do katastru nemovitostí nabyla společnost STANPO, spol. s r. o., ke dni 29. 12. 1994 nemovitosti zapsané na LV … pro katastrální území Š. do svého vlastnictví, přičemž se zavázal, že cenu nemovitostí uhradí společnost STANPO, spol. s r. o. z převážné části formou vypořádání nároků restituentů, což měla tato společnost na základě smluv o postoupení pohledávek uzavřených s jednotlivými restituenty učinit do 31. 1. 1995, ač si byl vědom, že tato společnost nemá finanční prostředky nezbytné k úhradě restitučních nároků, 47 restituentům v rozsudku konkrétně uvedeným žádné peněžité plnění neposkytl a způsobil jim tak celkovou škodu ve výši nejméně 4.800.000,-Kč.
Jednáním pod body 1) a 2) výroku o vině tak obviněný způsobil škodu v celkové výši nejméně 12.000.000,-Kč.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za rozhodující pro právní posouzení ve věci obviněný považuje otázku, zda to byl skutečně on, kdo svým jednáním podvedl restituenty, nebo tak učinil svým protiprávním jednáním V. M. Poukázal na to, že ve věci soudy obou stupňů několikrát změnily své právní stanovisko k určení, kdo je poškozený, přičemž on se ztotožňuje s názorem uvedeným soudem I. stupně v usnesení ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 28 T 12/2008, kde bylo s odkazem na rozsudek odvolacího soudu ze dne 29. 11. 2007 uvedeno, že se odvolacímu soudu jeví důvodnou námitka obviněného, že poškozenými nejsou jednotliví restituenti, ale V. M., a to vzhledem k převzetí plnění podle §534 občanského zákoníku (ObčZ), které nemá za následek změnu v subjektech závazku. Přejímatel má tak pouze povinnost vůči dlužníkovi splnit namísto něj závazek jeho věřiteli. Nesplní-li přejímatel tento závazek, může dlužníkovi vzniknout nárok na náhradu škody, jež mu nesplněním závazku vznikla. Obviněný proto vytýká státnímu zástupci, že přes tento právní názor vrchního soudu v obžalobě formuluje jeho jednání (v bodě I./1) tak, že způsobil škodu restituentům.
Obviněný pak poukázal na další rozhodnutí vrchního soudu v této trestní věci ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 1 To 47/2008, kde tento soud uvedl, že nevylučuje (v bodě I./1 obžaloby), že by poškozenými mohly být skutečně jednotlivé fyzické osoby a nikoliv V. M., ale toliko pokud by byla prokázána participace obviněného na podvodném jednání V. M. ve vztahu k jednotlivým poškozeným fyzickým osobám, od kterých V. M. získal za úplatu jejich pohledávky vůči STS, a které měl ve stanovených lhůtách uhradit z jemu vydaného majetku za účelem vypořádání restitučních nároků, což však neučinil. V souvislosti s tím ale obviněný namítá v dovolání, že v řízení nebyla prokázána jeho účast na podvodném jednání V. M. ve vztahu k jednotlivým fyzickým osobám, což platí podle obviněného i vůči odpovědnému zástupci STS Št. v bodě 2 rozsudku. Ve smyslu tohoto uvedeného právního názoru vrchního soudu proto obviněný namítá, že jej měl odvolací soud zprostit obžaloby, a postupoval nesprávně, když bez změny skutkových okolností změnil právní názor tak, že restituenti s ním uzavřeli smlouvu konkludentní formou. To podle obviněného zásadním způsobem odporuje „právním závěrům zjištěného skutkového děje“. Namítá, že nebyl v žádném právním vztahu s jednotlivými restituenty, jak toto všichni restituenti potvrzují, a proto je nemohl uvést v omyl.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že pokud obviněný vytýká vrchnímu soudu změnu jeho původního právního názoru k podmínkám jeho trestní odpovědnosti v součinnosti s V. M., obviněný zde přehlíží vývoj skutkových okolností uvedený na č. l. 27 odst. 2 napadeného odsuzujícího rozsudku, ke kterému došlo na základě doplnění důkazního stavu věci. Za důvodnou ale státní zástupkyně považuje námitku obviněného, že se s jednotlivými restituenty nenacházel v právním vztahu a proto je nemohl uvést v omyl. V kupní smlouvě se sice obviněný zavázal k úhradě kupní ceny nabytých nemovitostí právě formou vypořádání restitučních nároků oprávněných fyzických osob namísto prodávajícího V. M., který vůči nim v době uzavření smlouvy vystupoval v pozici povinného. Ke změně jeho postavení v rámci závazkového vztahu k nim však nemohlo dojít v době uzavření předmětné kupní smlouvy s obviněným, protože k převzetí dluhu podle §531 ObčZ chyběl aktuální souhlas oprávněných věřitelů, ke kterému došlo až následně, kdy věřitelé již neoslovovali původního dlužníka a komunikovali jen s obviněným. Kupní smlouva tak zakládala pouze právní vztah mezi jejími účastníky, bez právního dopadu na stále existující závazkový právní vztah V. M. vůči oprávněným restituentům. Právní vztah obviněného vůči oprávněným fyzickým osobám tedy nebyl v rozhodnou dobu dán a lze tak přisvědčit podle státní zástupkyně jeho námitce, že je svým jednáním nemohl uvést v omyl a takového jednání se nemohl dopustit ani vůči V. M., jehož dluh v rozhodné době nepřevzal s odpovídajícími právními účinky podle §531 odst. 1 ObčZ.
Soudy se tak nezabývaly těmito rozhodnými okolnostmi právního rámce vztahu mezi obviněným a prodávajícím V. M., popřípadě poškozenými tak, aby se vyřešení občanskoprávní úpravy podle §9 odst. 1 tr. ř. mohlo stát spolehlivým podkladem pro posouzení trestně právního aspektu jednání obviněného. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudům obou stupňů a krajskému soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
III.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, kterými státnímu zástupci vytýká nedostatky obžaloby, a také námitky proti „změně právního názoru odvolacího soudu“ s poukazem na části odůvodnění předchozích rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci. Jednalo se totiž nikoliv o konečné rozhodnutí odvolacího soudu, ale o zrušující rozhodnutí, kdy odvolací soud navíc nikoliv jednoznačně, ale podmíněně reagoval na věc s ohledem na daný stupeň její objasněnosti.
Pod uplatněný důvod dovolání spadá námitka obviněného, že nemohl restituenty uvést v omyl, protože s nimi nebyl v žádném právním vztahu. Tím obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to z důvodu nenaplnění formálního znaku jeho skutkové podstaty spočívajícího v tom, že uvedl někoho v omyl.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Zakládá-li obviněný svoji námitku o nesprávném právním posouzení skutku na tvrzení, že nebyl v žádném právním vztahu s jednotlivými restituenty a proto je nemohl uvést v omyl, přičemž státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tuto jeho námitku ve svém vyjádření k dovolání rozvinula tak, že tento právní vztah nebyl dán v rozhodnou dobu (tj. ke dni podpisu předmětné kupní smlouvy), na čemž v podstatě založila i svůj návrh na zrušení napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud se s tímto názorem ztotožnil pouze pokud jde o existenci této situace v právních vztazích. Nikoliv však v tom smyslu, že by to mělo vliv na správnost právního posouzení skutku.
Z výše citovaného ustanovení §209 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že zákon u zločinu podvodu nevyžaduje mezi pachatelem a podváděnou osobou existenci žádného zvláštního vztahu, ale toliko, že „uvede někoho v omyl“, resp. využije „něčího omylu“. U pachatele zločinu podvodu tedy nejde o případ tzv. konkrétního subjektu (§114 tr. zákoníku) se zvláštní vlastností, způsobilostí nebo postavením, jak je tomu např. u dlužníka jako pachatele trestného činu poškození věřitele podle §222 tr. zákoníku. Pro posouzení obviněného jako pachatele zločinu podvodu tak není existence namítaného vztahu podmínkou a námitka obviněného, že nebyl v žádném právním vztahu s jednotlivými restituenty je nedůvodná.
Totéž pak platí i o jeho námitce, že proto nemohl uvést restituenty v omyl. Podvodné jednání (uvedení v omyl, využití omylu) totiž nemusí směřovat jen vůči poškozenému, jak se obviněný mylně domnívá, ale může směřovat i vůči jiné osobě. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby, a to pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že obviněný uvedl v omyl V. M., resp. STS o. z. Olomouc, a to ohledně své solventnosti resp. schopnosti dostát svým závazkům. Podstatné přitom je, že obviněný jej již v době uzavření kupní smlouvy uvedl v omyl, a o tomto jeho omylu věděl tak již v této době, kdy docházelo k majetkové dispozici v důsledku omylu a k obohacení ke škodě restituentů. To platí i ve vztahu k STS o.z. Olomouc. Pokud se tedy obviněný současně s uzavřením kupní smlouvy jako jednatel dané obchodní společnosti zavázal k uhrazení částek ve výši mnoha milionů korun, přičemž jeho obchodní společnost neměla finanční prostředky na úhradu nároků restituentů a byla v podstatě insolventní, čehož si byl obviněný plně vědom a ani to nenamítá, uváděl tak druhou smluvní stranu v omyl. V podrobnostech postačí v tomto směru odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (str. 39-40).
Nejvyšší soud proto poté, co podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i předcházející část řízení, přičemž k vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny (o náhradě škody), může Nejvyšší soud přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání, zjistil, že dovolání z hlediska uplatněných námitek není důvodné. Proto bylo dovolání zamítnuto podle §265j tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš