ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.120.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 120/2011-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. března 2011 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných V. K. a V. M. která podali proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 2 To 82/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 1/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 49 T 1/2010, byli uznáni vinnými:
- obviněný V. K. zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §173 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 let, se zařazením pro jeho výkon podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen také trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (mobilního telefonu Sony Ericsson).
- obviněný V. M. účastenstvím ve formě pomoci k zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. c), §173 odst. 1, 3 tr. zákoníku (stejným zločinem byl uznán vinným i další spoluobviněný V. Z.). Za to byl odsouzen podle §173 odst. 3, za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Všem obviněným byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena solidární povinnost nahradit poškozené G4S Cash Services (CZ) způsobenou škodu ve výši 11.123.405,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 2.553,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená G4S Cash Services (CZ) odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Další spoluobviněný V. M. byl uvedeným rozsudkem podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Proti rozsudku soudu I. stupně podali obvinění V. K., V. M. a V. Z. odvolání, která byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 2 To 82/2010, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Obvinění V. K. a V. M. podali proti usnesení odvolacího soudu řádně a včas dovolání, ve kterých shodně uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný V. K. dovolání směřuje proti výši trestu odnětí svobody v trvání 9 let, který považuje za nesprávný „neboť je podložen nepřímými důkazy, které samy o sobě, izolovány od ostatních, nejsou s to doložit jeho přímou účast na zločinu loupeže“. Soudům obou stupňů vytýká, že se vůbec nevypořádaly se zásadními důkazy svědčícími v jeho prospěch. Konkrétně namítá, že popis útočníka svědkem J. B. neodpovídá jeho vzhledu, když je menší a má světle šedé oči. Svědci pouze uvedli, že útočící osoby byly hbité a štíhlé, nevybavili si zda měly na rukou rukavice, ale obviněný v době činu rozhodně nebyl štíhlý a s ohledem na jeho věk je pochybné zda byl mrštný a hbitý. Také výpověď svědkyně M. S., že útočníci byli menší postavy, vylučuje jeho přímou účast na zločinu loupeže. Ve světle těchto výpovědí svědků tak podle obviněného další nepřímé důkazy ztrácí relevanci, neboť z nich nelze dovodit jeho přímou účast. Protože se přímo loupeže neúčastnil, nemohl při ní ani zanechat rukavici nalezenou ve vyhořelém vozidle a mohla se tam dostat až po loupeži nebo před ní. Nebyla mu tak prokázána větší účast na loupeži než u V. Z., proto považuje uložený trest za nepřiměřený a navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil napadené rozhodnutí a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Obviněný V. M. předně spatřuje nesprávné právní posouzení skutku v jeho posouzení jako účastenství ve formě pomoci. Namítá, že skutek zákonné znaky pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nevykazuje, když není naplněna objektivní ani subjektivní stránka. Pokud je ve výroku rozsudku uvedeno, že pomoc poskytl „zejména hlídáním“, není patrné z jakého důkazu a skutkového zjištění soud dovodil, že poskytoval pomoc hlídáním. Takový závěr podle jeho názoru nelze učinit z žádného důkazu ani ze zjištěného skutkového stavu.
Jiné nesprávné hmotně právní posouzení pak obviněný spatřuje ve výroku o náhradě škody, když byla nesprávně aplikována ustanovení občanského práva. Nesouhlasí se solidární povinností k náhradě škody, když se na skutku nepodílel a neměl z něho žádný majetkový prospěch. Podle účasti každého ze škůdců na způsobené škodě může soud podle §438 odst. 2 obč. zákoníku rozhodnout i o dělené odpovědnosti. Poškozená společnost G4S Cash Services (CZ) také podle obviněného neuplatnila nárok na náhradu škody řádně, když nespecifikovala vůči kterému z obviněných konkrétně náhradu požaduje a nenavrhla způsob náhrady (dělenou, solidární odpovědnost).
Z hlediska výše škody má také za to, že soud zcela pominul doložené pojistné smlouvy, a z těchto i dalších dokumentů je podle něj zřejmé, že poškozené nebylo vyplaceno na pojistném plnění pouze 2.926.595,- Kč, jak dovodil soud jednostranně z dopisu poškozené ze dne 14. 4. 2010. Poškozená předložila vyúčtování škody ze dne 11. 9. 2009, které není od pojišťovny, ale zřejmě od její mateřské firmy a spoluúčast byla pouze v částce 1.070.289,50 Kč, jak vyplývá z dokumentu. Škoda tak měla být pojišťovnou z větší části uhrazena a dokazování, kolik z nevyplaceného nároku se vztahuje k této škodní události, a kolik k jiným pojistným událostem, by přesáhlo rámec dokazování v trestním řízení. Proto by měla být poškozená odkázána se svým nárokem na občanskoprávní řízení. Soudu I. stupně také vytýká, že zjistil rozsáhlé porušení bezpečnostních předpisů osádkou vozidla poškozené, ale tuto skutečnost nijak nezohlednil a spoluzavinění poškozené mělo být minimálně důvodem pro tzv. dělenou odpovědnost. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil napadené rozhodnutí a sám jej zprostil obžaloby, nebo aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Vzhledem k uvedeným požadavkům na nutnost hmotně právní argumentace v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud předně zjistil, že těmto požadavkům neodpovídá žádná námitka obviněného V. K. Ten své dovolací námitky zaměřil proti výši trestu odnětí svobody, přičemž je založil na skutkových námitkách o neprokázání jeho přímé účasti na loupeži. Domáhá se tak změny skutkových zjištění v tom smyslu, že byl pouze účastníkem na loupeži, zřejmě pouze ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přičemž na základě takovéto změny skutkových zjištění by pak mělo dojít i k uložení mírnějšího trestu. Takovéto námitky ale nejsou způsobilé naplnit uplatněný důvod dovolání, protože skutkové námitky zásadně nelze v dovolání úspěšně uplatňovat a stejně tak v řízení o dovolání nelze napadat pouze nepřiměřenost uloženého trestu. Uložený trest lze v řízení o dovolání napadat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze z důvodu uložení nepřípustného druhu trestu, nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ale obviněný V. K. nenamítá a ani to u něj nepřichází v úvahu.
Přitom Nejvyšší soud z hlediska správnosti skutkových zjištění, o podílu tohoto obviněného na loupeži, neshledal žádný rozpor mezi provedenými důkazy a již soudem I. stupně učiněnými skutkovými zjištěními, když skutkové závěry soudu mají oporu v provedených důkazech a logicky z nich vyplývají. Soud I. stupně také své rozhodnutí řádně odůvodnil, když ve vztahu k obviněnému V. K. lze odkázat zejména na část odůvodnění na str. 16-17 rozsudku. Obviněný přitom záměrně poukazuje pouze na část důkazů, které je ale soud povinen podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotit i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného V. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný V. M. v souladu s uplatněným důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl v dovolání dvě hmotně právní námitky. Předně namítá, že skutek nevykazuje zákonné znaky pomoci, což je obecně námitka hmotně právní, související s právním posouzením jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Tuto námitku ale ve své podstatě nezakládá na skutkových zjištěních uvedených ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, ač výslovně v dovolání namítá, že „skutek nevykazuje zákonné znaky pomoci“. Současně totiž sám v dovolání konstatuje, že popis skutku obsahuje skutkovou okolnost naplňující znak pomoci k loupeži, ale namítá, že nikde není patrné z jakého zákonného důkazu a skutkového zjištění soud dovodil, že na místě činu poskytl pomoc hlídáním. Námitkou „z jakého zákonného důkazu“, obviněný v podstatě zpochybňuje důkazní podklad výroku o vině a tedy správnost skutkového zjištění, na základě kterého byl uznán vinným. K této skutkové námitce proto Nejvyšší soud nepřihlížel, když nespadá pod uplatněný důvod dovolání.
Pokud pak obviněný namítá, že není patrné z jakého skutkového zjištění soud dovodil poskytnutí pomoci na místě činu hlídáním, tato námitka uplatněnému důvodu dovolání odpovídá, ale je zjevně neopodstatněná. Z obsáhlého popisu skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně je vedle zjištění, že všichni obvinění jednali po předchozí dohodě, podstatné ve vztahu k obviněnému V. M. skutkové zjištění, že „…bezprostřední okolí ulice B. v P. v době útoku sledoval obžalovaný M. a zároveň obžalovaný Z. sledoval pancéřovaný vůz poškozené G4S Cash Services během trasy na místo činu, o čemž rovněž průběžně informoval spoluobžalované K. a M. …“.
Z tohoto skutkového zjištění vyplývá, že soud I. stupně důvodně a správně dospěl při právním posouzení jednání V. M. k závěru, že jinému zejména hlídáním při činu usnadnil spáchání daného trestného činu. Z podrobného odůvodnění rozsudku soudu I. stupně zejména o vzájemné telefonické komunikaci mezi spoluobviněnými, lokalizace místa této komunikace, která probíhala v rozhodné době (08.00-10.00 hod. dne 26. 6. 2008) výlučně vzájemně mezi nimi, i bezprostředně poté jejich současná aktivace běžně užívaných telefonních čísel, vyplývá plánovitost a vzájemná propojenost jejich činností. Pokud obviněnému nebyla prokázána přímá účast na spáchání loupeže, ale v době a místě jejího spáchání se pohyboval a komunikoval s ostatními spoluobviněnými, je zjevné, že svou činností zajišťoval úspěšné provedení loupeže sledováním místa činu. Soud I. stupně proto správně dospěl k závěru, že na místě činu hlídal a naplnil tak znaky účastenství podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Z uvedeného také vyplývá existence obviněným namítané subjektivní stránky, protože je zcela zjevné, že V. M. jednal v přímém úmyslu usnadnit hlavním pachatelům spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Ohledně namítaného nenaplnění objektivní stránky obviněný nic konkrétněji nenamítá. Obecně je objektivní stránka trestného činu charakterizována především tzv. obligatorními znaky, kterými jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi. Obviněný nebyl ale uznán vinným jako pachatel (resp. spolupachatel), ale pouze jako účastník ve formě pomoci. Pomoc přitom není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu ale jen podporuje činnost hlavního pachatele. Podstatné proto je, že pomoc ze strany obviněného V. M. úmyslně směřovala k tomu, aby napomohl ke spáchání trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, 3 tr. zákoníku, což bylo spolehlivě zjištěno.
Námitky obviněného V. M. ohledně nenaplnění znaků pomoci a subjektivní stránky jeho jednání, jsou proto zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud pak nepřisvědčil ani námitkám obviněného V. M. proti výroku o náhradě škody. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze ve vztahu k výši způsobené škody namítat pouze ohledně porušení ustanovení §137 tr. zákoníku o stanovení výše škody. Obviněný ale namítá, že soud I. stupně v podstatě výši škody nesprávně zjistil proto, že jednostranně vycházel jen z dopisu poškozené a přitom pominul další důkazy. Obviněný tak nenamítá porušení hmotně právních ustanovení ohledně výše škody a následné povinnosti k její náhradě, ale soudu I. stupně vytýká nesprávné hodnocení důkazů a neúplné dokazování v tomto směru. Jedná se proto o skutkové námitky nespadající pod uplatněný důvod dovolání. Takovéto námitky, včetně porušení nikoli hmotně právního, ale procesního ustanovení §43 odst. 3 tr. ř. o uplatnění nároku na náhradu škody, lze relevantně uplatnit v řízení o odvolání, což také obviněný učinil, ale odvolací soud je shledal nedůvodnými.
Nejvyšší soud nad rámec připomíná, že podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody, je-li výše škody součástí popisu skutku uvedeného ve výroku o vině, jímž byl obviněný uznán vinným a škoda v této výši nebyla uhrazena. Pokud tedy soud I. stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že škoda ve výši 14.059.695,- Kč nebyla poškozené obchodní společnosti uhrazena, a uložil obviněným povinnost k její náhradě v této výši, není tomuto postupu co vytknout.
Pokud pak obviněný V. M. v souladu s uplatněným důvodem dovolání shledává ve výroku o povinnosti k náhradě škody nesprávnou aplikaci ustanovení §438 občanského zákoníku, je nutno uvést, že podle odst. 1 tohoto zákonného ustanovení způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně (tzv. solidární odpovědnost). Tato zásada solidární odpovědnosti za způsobenou škodu je přednostní. Domáhá-li se obviněný použití tzv. dělené odpovědnosti za způsobenou škodu podle §438 odst. 2 občanského zákoníku, jde o výjimečný postup, kdy pouze v odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. V daném případě ale takovýto postup nemůže odůvodnit tvrzení obviněného, že se na skutku nepodílel a neměl z něj žádný majetkový prospěch. Předně je zcela nepravdivé tvrzení obviněného V. M., že se na skutku přímo nepodílel, protože jeho podíl je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku soudu I. stupně a nejde o podíl bezvýznamný, byť přímo jako pachatel loupež sám nespáchal. Námitka, že z loupeže neměl žádný majetkový prospěch, je pak pouhé ničím nepodložené tvrzení obviněného, které je také v rozporu se způsobem jeho jednání, kdy po předchozí dohodě s pachateli loupeže a s plným vědomím závažnosti tohoto trestného činu, poskytl k jeho spáchání pomoc svým jednáním. Cílem celého jednání bylo přitom především bezpracně získat značné finanční prostředky a s tímto cílem jednal i obviněný V. M. Nejvyšší soud proto v rozhodnutí o solidární povinnosti obviněných k náhradě způsobené škody nezjistil žádné pochybení, a to ani za situace, že osádka vozidla poškozené společnosti porušila bezpečnostní předpisy. Ve vztahu k jednání obviněných je toto porušení předpisů nepodstatné. Rovněž tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud proto na základě uvedených důvodů dovolání obviněného V. M. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš