ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1230.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1230/2011-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 16. listopadu 2011 dovolání obviněné JUDr. I. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 12 To 104/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 70/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné JUDr. I. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 12 To 104/2011 byl k odvolání obviněné JUDr. I. K. podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 1 T 70/2009, a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou JUDr. I. K. (dále jen „obviněná“) vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a odsoudil obviněnou podle §250 odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 jí výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu dvou let.
Podkladem odsuzujícího výroku rozsudku se stalo zjištění, že obviněná dne 28. 8. 2008 v době od 12.15 hod. do 17 hod. v B. v prostorách pobočky ČSOB, a. s., H. nám., v B., při jednání se zástupci banky požadovala vyplacení částky 4.670.000,- Kč s tím, že se jedná o finanční prostředky, které měly být obsahem bezpečnostní schránky č. ..., umístěné v prostorách pobočky ČSOB, a. s., v B., kterou měla pronajatou od uvedeného finančního ústavu na základě smlouvy o pronájmu bezpečnostní schránky ze dne 9. 5. 2005, a takto jednala, ačkoliv byla srozuměna nejméně s tím, že finanční prostředky v celkové výši nejméně 4.065.492,- Kč ve složení nejméně 149.850 USD (v přepočtu 2.505.492,- Kč) a nejméně 1.560.000,- Kč se v této schránce ke dni 25. 8. 2008 nenacházely, přičemž k vyplacení částky 4.670.000,- Kč požadované obviněnou ze strany ČSOB, a. s., nedošlo.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná prostřednictvím obhájce včas dovolání, které má obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že jednání mělo být posouzeno jako příprava k trestnému činu podvodu a nikoliv jako pokus, neboť než by došlo k jejímu obohacení, muselo by předcházet ještě další jednání, a to přinejmenším sepis dohody o odškodnění, případně jednání banky ČSOB, a. s., s pojišťovnou. K jejímu jednání totiž nedošlo bezprostředně před vyplacením požadované částky. Obviněná nesouhlasila s tím, že odvolací soud k této námitce nepřihlédl. Dále obviněná se v dovolání zabývala rozdílem mezi pokusem trestného činu a přípravou k trestnému činu a namítla, že soud měl aplikovat nový trestní zákoník a nikoliv trestní zákon a zprostit ji obžaloby, neboť trestní zákoník nestanoví při použité právní kvalifikaci trestnost trestného činu podvodu. Dále namítla, že peněžní částku požadovala jako náhradu nemajetkové újmy, která jí vznikla v důsledku pochybení banky, která umožnila přístup k bezpečnostní schránce jejímu manželovi, který k tomu neměl oprávnění. Podle obviněné se nejednalo o to, kolik peněz a v jaké měně bylo v bankovní schránce, ale o to, jakým způsobem obviněné uškodilo to, že se její manžel, s nímž neměla dobré vztahy, dozvěděl skutečnosti, o nichž neměl vědět. Dovolatelka v závěru dovolání uvedla, že jednání mělo být posouzeno jako dobrovolné upuštění od přípravy k trestnému činu.
Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 12 To 104/2011, a buď věc poté vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí a projednání a nebo aby Nejvyšší soud České republiky sám rozhodl tak, že se obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání obviněné především uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí. Zpochybňování správnosti skutkových zjištění nelze podřadit do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Právní námitkou je nesprávná právní kvalifikace skutku, kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Podle názoru nejvyššího státního zástupce však tato námitka není opodstatněná. Rozdíl mezi pokusem trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) a přípravou k trestnému činu podle §7 odst. 1 tr. zák. spočívá především v tom, že zatímco pokus je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, příprava je jednáním, jímž pachatel úmyslně teprve vytváří podmínky pro spáchání trestného činu. V posuzovaném případě se jedná o trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchaný vylákáním neoprávněného odškodnění od banky na podkladě nepravdivě uvedeného obsahu bezpečnostní schránky umístěné v bance. Jednání obviněné nemohlo být posouzeno jako příprava k trestnému činu, neboť pracovníci banky s obviněnou sepsali protokol, do něhož obviněná vyjmenovala věci uložené v bezpečnostní schránce včetně výše finanční hotovosti. Současně obviněná požadovala náhradu peněžních prostředků, které údajně měla uloženy v bankovní schránce. Tím, že uplatnila nárok na náhradu peněžních prostředků, navíc za okolností, když bance hrozila medializací celé záležitosti, čímž se snažila na peněžní ústav vyvinout určitý nátlak, aby vyhověl jejímu požadavku, obviněná bezprostředně směřovala k tomu, aby jí banka vyplatila požadované peníze. K dokonání trestného činu nedošlo v důsledku vyšetřovacího pokusu, který prokázal, že finanční hotovost v takové výši, kterou obviněná deklarovala, nemohla být v bankovní schránce umístěna, protože se do ní nevešla. Nejvyšší státní zástupce dodal, že je nutno odmítnout také námitku obviněné o tom, že předmětnou finanční částku požadovala od banky jako odškodnění za to, že banka umožnila přístup do bankovní schránky jejímu manželovi. Obviněná totiž tuto obhajobu uplatnila až poté, když vyšetřovací pokus prokázal, že výše hotovosti, kterou uváděla obviněná, nelze uložit do bankovní schránky. Nejvyšší státní zástupce dodal, že skutková zjištění soudu nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatelky.
Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. S rozhodnutím věci ve veřejném zasedání souhlasil podle §265r odst. 1 písm.c) tr. ř. i pro případ jiného, než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Vycházel z těchto skutečností:
Z formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatelky o tom, zda existuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V rámci dovolání lze proto přezkoumat pouze otázky, které souvisí s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením jiné otázky, přičemž pro právní hodnocení je rozhodující popis skutku ve skutkové větě výroku o vině.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestli rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněná v dovolání uplatnila řadu námitek, s nimiž se odvolací soud v souladu se zákonem vypořádal, což vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku. Nejvyšší soud nemá důvodu odchylovat se od konstantní judikatury, podle níž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky, uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 17/2002 – T 402).
Nejvyšší soud proto dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek