ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1310.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1310/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. listopadu 2011 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. K. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 4 To 190/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 102/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 5 T 102/2010, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle tohoto zákonného ustanovení byl, s přihlédnutím k §314e odst. 2 tr. ř., odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců.
Proti tomuto rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 17. 3. 2011, sp. zn. 4 To 190/2011, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné hmotně právní posouzení věci spatřuje obviněný v tom, že odvolací soud patřičně nerozlišoval mezi vykonatelností a samotným výkonem rozhodnutí, kterým mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Vykonatelností rozhodnutí se rozumí skutečnost, že obsah rozhodnutí může být příslušnými orgány vynucen a proto je nutno jí odlišovat od vlastního výkonu trestu. Proto je podle obviněného třeba také odlišovat okamžik vykonatelnosti rozhodnutí od okamžiku, kdy počíná běžet doba výkonu trestu uloženého tímto rozhodnutím. Při počítání lhůty, ve které byl povinen vykonávat uložený trest zákazu činnosti, je podle obviněného třeba vycházet z ustanovení §60 tr. ř., proto tato lhůta začala běžet až dnem následujícím po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu a nikoliv již okamžikem jeho vyhlášení. K tomu obviněný uvádí, že z žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá pro počátek běhu výkonu rozhodnutí o uložení trestu zákazu činnosti tzv. „momentová lhůta“, a pokud by ustanovení §60 tr. ř. nebylo aplikováno, musela by i doba výkonu trestu zákazu činnosti končit nikoliv ve lhůtách podle tohoto ustanovení, ale ve lhůtě určované na hodiny, minuty či vteřiny. S ohledem na tuto argumentaci je obviněný toho názoru, že jednání kladené mu za vinu nenaplňuje formální ani materiální znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný uplatnil nikoliv hmotně právní, ale procesní námitky, které neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání. S námitkami obviněného se ale ani věcně neztotožnil, když považuje za správný názor odvolacího soudu v tom, že se na daný případ nevztahuje ustanovení §60 tr. ř. o počítání lhůt. Bylo-li usnesení odvolacího soudu obviněnému podle §137 odst. 1 tr. ř. oznámeno vyhlášením v jeho přítomnosti, od tohoto okamžiku objektivně věděl, že motorová vozidla nesmí řídit. Za lichou považuje státní zástupce i námitku o tzv. momentové lhůtě, když v daném případě se za první den výkonu trestu zákazu činnosti počítá již celý den, kdy mu bylo vyhlášeno rozhodnutí odvolacího soudu. Státní zástupce proto navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně se obviněný přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil v podstatě tím, že bezprostředně poté, co bylo rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 4 To 266/2010, rozhodnuto jako soudem odvolacím m. j. tak, že mu byl uložen trest zákazu činnosti (řízení motorových vozidel) na dobu jednoho roku, téhož dne 13. 5. 2010 v době kolem 10:35 hod. před budovou soudu nasedl do osobního motorového vozidla a toto řídil do H. n. V. , kde byl zadržen hlídkou Policie ČR.
Namítá-li proto obviněný v dovolání, s odkazem na ustanovení §60 tr. ř. o počítání lhůt, že mu lhůta k výkonu trestu zákazu činnosti začala běžet až dnem následujícím po vyhlášení odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu, a nikoliv již bezprostředně po tomto vyhlášení, tj. již dne 13. 5. 2010, směřuje tato námitka ve své podstatě proti nedostatku subjektivní schránky daného přečinu. Byť s odkazem na ustanovení procesní povahy totiž obviněný v souladu se svojí setrvalou obhajobou v řízení v podstatě namítá, že v době řízení motorového vozidla, bezprostředně po jednání odvolacího soudu, se ještě subjektivně domníval, že je k této činnosti ještě oprávněn. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky obviněného lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání, ale tyto jsou zjevně neopodstatněné.
Přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, tj. že v daném případě vykonával obviněný zakázanou činnost s vědomím existence tohoto zákazu, resp. s vědomím, že k této činnosti již pozbyl příslušného oprávnění. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný jednal úmyslně, byť se žádný z nich v odůvodnění rozhodnutí blíže touto otázkou nezabýval. Argumentace odvolacího soudu, že obviněnému nic nebránilo ověřit si důsledky rozhodnutí, svědčí pro závěr o zavinění ve formě nepřímého úmyslu.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobil, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Z okolností daného případu, jak jsou také uvedeny na str. 2-3 odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, je zřejmé, že obviněný měl pochybnosti o tom, zda po skončení jednání, a vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ještě může řídit motorové vozidlo. Uvedený přečin tak spáchal v nepřímém úmyslu, protože věděl, že svým jednáním může porušit soudem pravomocně uložený trest zákazu činnosti, a pro případ, že jej poruší, byl s tím srozuměn. Obviněný tak jednal úmyslně, jeho jednání naplnilo namítanou subjektivní stránku přečinu, jímž byl uznán vinným a napadené rozhodnutí tak nespočívá na nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K námitce obviněného ohledně aplikace ustanovení §60 tr. ř. již soud odvolací dospěl k správnému závěru, že ustanovení o počítání lhůt nelze na tento případ použít. Nejvyšší soud pouze dodává, že trest, resp. jeho konkrétní výměra, není lhůtou, a již z tohoto důvodu nelze počátek jeho výkonu u zákazu činnosti posuzovat podle ustanovení §60 tr. ř., upravujícího počítání lhůt. Navíc ani v případě, že by se vycházelo z nesprávného názoru obviněného, nelze přisvědčit jeho námitce, že by trest zákazu činnosti začal běžet až dnem následujícím po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu. Podle §60 odst. 1 tr. ř. se totiž den, kdy se stala událost určující počátek lhůty, nezapočítává pouze do lhůty „určené podle dní“. Obviněnému byl ale trest zákazu činnosti uložen v trvání jednoho roku, a i pokud by tato doba byla podle názoru obviněného lhůtou, tak nebyla určena podle dní, ale ve smyslu ustanovení §60 odst. 2 tr. ř. by byla stanovena podle let. Takto stanovená lhůta, stejně jako lhůta stanovená podle týdnů nebo měsíců, by proto svůj počátek stejně nemohla mít určen podle §60 odst. 1 tr. ř. (tj. až dnem následujícím), ale naopak právě dnem, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Za tuto událost přitom obviněný sám považuje právě vyhlášení odsuzujícího rozhodnutí odvolacího soudu. Je tak zřejmé, že i v případě nesprávného názoru obviněného o aplikaci ustanovení §60 tr. ř., by výkon trestu zákazu činnosti započal již dne 13. 5. 2010, a to okamžikem vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, kdy se stal m. j. i výrok o uložení tohoto trestu pravomocným.
Obviněný v dovolání, právě na námitce aplikace §60 tr. ř., založil i svoji obecnou námitku o nenaplnění formálních a materiálních znaků skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným. Vzhledem k výše uvedené zjevné neopodstatněnosti námitek obviněného, jsou tyto obecné námitky bezpředmětné, přičemž ohledně společenské nebezpečnosti lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu
JUDr. Michal Mikláš