ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1380.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1380/2011 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 23. listopadu 2011 dovolání obviněného O. P. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 7 To 54/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 2/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 6 T 2/2011 byl obviněný O. P. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchal tím, že dne 2. 12. 2010 v době od 00:01 hodin do 01.40 hodin v trvalém bydlišti B. v P., P. kraj, v bytě, v úmyslu usmrtit zaútočil na D. P., a to tak, že ji zezadu uchopil předloktím své ruky v oblasti jejího krku do tzv. kravaty a silným stiskem předloktí ruky vytvořil tlak na přední a boční část jejího krku a současně tahem krku hlavy poškozené jí uškrtil (správně má být: zardousil), když bezprostřední příčinou její smrti bylo zadušení, když posléze sám věc oznámil na policejní linku 158 a vyčkal příjezdu orgánu Policie České republiky. Za tento zločin byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Územní pracoviště Chrudim, Havlíčkova č. p. 1053, Chrudim, škodu ve výši 1.267,-Kč.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání proti výrokům o vině i trestu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 7 To 54/2011 dovolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Proti tomuto usnesení podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání, které má obsahové náležitosti uvedené v §256f odst. 1 tr. ř., obviněný především namítl, že nesouhlasí s právními závěry soudů, neboť kromě jiného bylo znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie prokázáno, že v době činu u něj došlo k podstatnému snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností. Nesouhlasil s právní kvalifikací skutku jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a uvedl, že jeho jednání mělo být posouzeno buď jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, případně jako trestný čin zabití podle §141 tr. zákoníku. V souvislosti s námitkou nesprávné právní kvalifikace skutku obviněný namítl, že ke své matce neměl jednoznačně negativní vztah, a zpochybňuje, že by ji chtěl zabít. Poukázal na to, že jeho vztah k matce byl komplikovaný, matka nadměrně konzumovala alkohol, ignorovala jeho výchovu a neposílala jej do školy. Takové jednání považuje za předchozí zavrženíhodné jednání ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, na které reagoval tak, že v době, kdy mu pod vlivem alkoholu vytýkala jeho způsob života, ji zabil ve stavu nakumulovaných emocí. Pokud jde o hodnocení důkazů, obviněný namítl, že soudy měly aplikovat zásadu in dubio pro reo, neboť podle názoru obviněného nebyly provedenými důkazy vyvráceny jeho argumenty týkající se jeho možné zdravotní indispozice a s ní související pravděpodobné nepříčetnosti v době spáchání činu, stejně tak jako jeho tvrzení ohledně zavrženíhodného jednání poškozené vůči němu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, a aby poté tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání poukázal na to, že ve věci obviněného byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie, z něhož vyplývá, že u obviněného byly v době činu podstatně sníženy rozpoznávací i ovládací schopnosti. Tento stav si však obviněný do značné míry způsobil sám tím, že se přivedl požitím alkoholu do stavu středně těžké opilosti. Pokud jde o emocionální prožívání obviněného v době útoku na poškozenou, šlo o afekt způsobený hádkou a opilostí. Dále nejvyšší státní zástupce uvedl, že pokud obviněný jednou rukou zakryl poškozené ústa a druhou rukou ji začal předloktím působením páky na krk rdousit, musel vědět, že tím může způsobit poškozené vážné zranění, které může vést až k její smrti. Podle názoru nejvyššího státního zástupce musel obviněný vzhledem ke svým životním zkušenostem a věku vědět, že nedostatek okysličení krve a v důsledku toho i mozku, způsobuje smrt mozku a neodvratně smrt člověka. Podle nejvyššího státního zástupce je nepochybné, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, a sice jednoznačně nechtěl způsobit smrt matky, avšak byl s takovým průběhem událostí srozuměn.
Dále se nejvyšší státní zástupce vyjádřil k námitce obviněného, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno jako zločin zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že obviněný reagoval na předchozí zavrženíhodné jednání poškozené, tedy na tzv. provokaci. Odmítl možnost této právní kvalifikace a poukázal na to, že předchozím zavrženíhodným jednáním poškozené je třeba rozumět takové chování, které je v přímém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a neúctě poškozené k ostatním osobám nebo společnosti. Přitom může jít o dlouhodobé jednání poškozené, při němž na vlastním stavu mysli pachatele v uvedeném případě nezáleží na jeho rozrušení v době činu. Zdůraznil, že míra závažnosti, resp. negativní charakter provokujícího chování poškozené musí být v odpovídajícím poměru k mimořádnému významu objektu trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, jímž je lidský život. Ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku ve formě tzv. provokace je třeba vykládat restriktivně. Pokud jde o chování poškozené vůči obviněnému před jeho útokem, bylo zjištěno, že poškozená se jako matka svému synovi od dětství nevěnovala, neplnila základní rodičovské povinnosti, neposílala jej do školy a dlouhodobě požívala alkoholické nápoje, takže obviněný mohl být ve vztahu k matce určitým způsobem citově deprivován. Míra zavrženíhodného chování matky však nemohla nabýt takových rozměrů, neboť obviněný v dospělosti sám o své vůli se rozhodl s ní bydlet a právě v situaci, kdy byl ovlivněn alkoholem a došlo k výtkám matky vůči jeho chování, obviněný ji v afektu usmrtil ve snaze ji umlčet. Proto podle názoru nejvyššího státního zástupce nebylo na místě kvalifikovat jednání obviněného jako zločin zabití podle §141 tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce dodal, že nelze přihlížet k těm námitkám obviněného, které se týkají neúplnosti provedeného dokazování a nesprávného hodnocení důkazů, neboť tyto námitky nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože soudy obou stupňů kvalifikovaly správně skutek obviněného, nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby dovolací soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí.
Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.
V řízení o dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přezkoumávat jen otázky, které souvisejí s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením jiné otázky. Podle našeho právního řádu, stejně jako ve většině evropských zemí, je Nejvyšší soud povolán přezkoumávat jen otázky právní a nikoliv otázky skutkové. Rozhodující pro právní posouzení je přitom popis skutku ve skutkové větě výroku rozsudku o vině. Dovolací soud je při posuzování argumentů dovolatele o tom, zda existuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zásadně vždy vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004).
Nejvyšší soud se vzhledem k zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl zabývat tzv. skutkovými námitkami, neboť právní úprava dovolání vychází z toho, že Nejvyšší soud jako soud dovolací může přezkoumávat pouze právní otázky a nikoliv otázky skutkové. Pokud jde o přezkoumání správnosti právního posouzení skutku, je vázán vymezením skutku v tzv. skutkové větě rozsudku.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku je správná. Vycházel z toho, že obviněný uplatnil námitky proti právní kvalifikaci skutku v obžalobě již v řízení před soudem prvního stupně a ten se s jeho námitkami vypořádal, stejně tak jako soud druhého stupně v odvolacím řízení, který rovněž přezkoumal právní posouzení skutku. Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně posoudil v souladu se zákonem jednání obviněného jako zločin vraždy. Pokud jde o prokazování subjektivní stránky trestného činu, poukázal na to, že při rdoušení realizovaném tak dlouho, až vede nenávratně ke smrti poškozené osoby, si jen stěží lze představit, že by úmysl pachatele měl směřovat a směřoval pouze k ublížení na zdraví či k těžké újmě na zdraví. Nepřisvědčil rovněž argumentům obviněného, že pohnutkou jeho útoku vůči poškozené bylo její předchozí zavrženíhodné jednání a poukázal na to, že v případě ustanovení §141 tr. zákoníku je za všech okolností nezbytné, aby mezi trestným činem a předchozím zavrženíhodným jednání poškozeného existovala zřejmá a nepochybná příčinná pochybnost, přičemž jednání poškozeného musí představovat jedinou a nebo alespoň převažující pohnutku pachatele spáchat trestný čin.
Z výpovědi samotného obviněného vyplývá, že s poškozenou v průběhu inkriminovaného večera popíjeli alkohol, poškozená mu posléze vytýkala jeho způsob života, obviněný pak matce výtky opětoval a začali se spolu hádat. Potom se něco stalo, obviněný asi „vybouchl“. Už jen z tohoto jeho popisu je zřejmé, že v žádném případě nešlo o zavrženíhodné jednání poškozené ve smyslu §141 tr. zákoníku, nýbrž o běžný verbální konflikt dvou podnapilých spolubydlících, který nemohl nikoho z nich, tedy ani obviněného, nějak významně ponížit. Souvislost jednání obviněného s výchovnými nedostatky ze strany jeho matky a s formováním jeho osobnosti v dětství a adolescenci naznačovaná obhajobou, jde podle názoru odvolacího soudu zcela mimo rámec zločinu zabití. Nejvyšší soud přisvědčil těmto právním názorům a považuje je za správné.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek