ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1416.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1416/2011-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 15. prosince 2011 dovolání obviněného R. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. 6 To 363/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 63/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. S. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný R. S. (dále jen „obviněný“) byl rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 1 T 63/2009, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. soud rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně zrušil rozsudkem ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 6 To 363/2010, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který zůstal částečně ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., ohledně nějž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, podle §250 odst. 3 tr. zák., trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Napadený rozsudek zůstal nezměněn ve výrocích o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které má obsahové náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Obviněný předně namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení. V intencích své dosavadní obhajoby dovozuje, že jako zaměstnanec společnosti IRON MEN, s. r. o., není odpovědný za skutky, které jsou mu kladeny za vinu. Postupoval podle ustanovení manažerské smlouvy a na základě plné moci, která navazuje na podpis dohody ze dne 7. 9. 2008 a uznání dluhu ze dne 10. 9. 2008. Na podkladě těchto listin obviněný zboží jménem společnosti IRON MEN s. r. o., objednal, za objednatele poté převzal, prodal a předal dodacím listem (cílovým) objednatelům. Kategoricky trvá na tom, že následně od (cílových) objednatelů inkasoval hotovostní platby oproti účetním dokladům za dodavatele, svého zaměstnavatele IRON MEN, s. r. o., a tyto pak předal jednatelce společnosti A. K. , která mu z nich „ vyplácela závazek z uvedeného uznání dluhu“. Ve způsobu hodnocení důkazů provedeném soudem prvního stupně spatřuje nerespektování ústavních norem. Uvádí, že tvrzení svědkyně jménem A. K. a jejího otce A. K. se neopírá o žádné důkazy a že dovolatel jako zaměstnanec není odpovědný za úkony společnosti, zejména když neměl přístup k účtu společnosti, jak je doloženo zprávou České spořitelny, a. s.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s trestním řádem, když nevyčkaly rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 53 T 7/2009 o obžalobě podané na obviněného pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 2 tr. zák., na který zákon stanoví trest od 10 do 15 let, a měly trestní stíhání ve věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 63/2009 podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavit.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil soudu prvního stupně s právním názorem na doplnění důkazů. Dále navrhl zastavení trestního stíhání v této věci pro neúčelnost s tím, že již vykonaný trest bude započítán do trestu uloženého rozsudkem Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 53 T 7/2009 v trvání 6 let.
Nejvyšší státní zástupce v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu totiž vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoli nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto dovolací soud vždy vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Jestliže obviněný v rámci svých námitek v podstatě pouze namítá, že provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny a byl nesprávně či nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, nelze k tomu přihlížet, neboť takové námitky se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s dovolacími důvody ostatními.
Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že obdobně uplatňovaný argument, že předmětné trestní řízení je neúčelné, nelze podřadit pod obligatorní podmínky úspěšného uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněnému totiž nebyl uložen ani trest, jehož druh zákon nepřipouští, ale ani trest, který by byl uložen mimo zákonem stanovenou trestní sazbu.
Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů výslovně stanovených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Přitom nestačí takový důvod pouze formálně deklarovat, ale je nutné, aby uplatněné námitky odpovídaly svým obsahem tomuto důvodu. Podání dovolání z jiného důvodu je ze zákona vyloučeno.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání podaném proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou dovolatel sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není zahrnut mezi dovolacími důvody. Dovolání není dalším odvoláním. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování ( §259, odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí soudní instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost v řízení o dovolání podle zásad ústnosti a bezprostřednosti tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r tr. ř.
V řízení o dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze přezkoumávat jen otázky, které souvisejí s právní kvalifikací skutku nebo s hmotně právním posouzením jiné otázky. Podle našeho právního řádu, stejně jako ve většině evropských zemí, je Nejvyšší soud povolán přezkoumávat jen otázky právní a nikoliv otázky skutkové. Rozhodující pro právní posouzení je přitom popis skutku ve skutkové větě výroku rozsudku o vině. Dovolací soud je při posuzování argumentů odvolatele o tom, zda existuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně vždy vázán skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004).
Aplikují-li se tyto zásady v trestní věci obviněného R. S. , je zřejmé, že dovolací námitky obviněného směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění, a že obviněný v podstatě jen opakuje námitky z řízení o odvolání. Za námitky skutkové charakteru je nutno považovat námitky obviněného, že jako zaměstnanec společnosti IRON MEN, s. r. o., se sídlem Kvítková 4323, 760 01 Zlín, není odpovědný za skutky, které jsou mu kladeny za vinu a že postupoval podle ustanovení manažerské smlouvy ze dne 6. 11. 2006 a na základě plné moci ze dne 10. 9. 2008. Stejně tak se nelze v dovolacím řízení zabývat námitkou, že inkasoval od objednatelů hotovostní platby za dodavatele, že tyto platby posléze oproti účetním dokladům předal jednatelce společnosti K. , která mu z těchto částek jak obviněný uvádí „ vyplácela závazek z uznání dluhu ze dne 10. 9. 2008 “. Nejvyšší soud nemohl přihlédnout ani k námitce, že tvrzení svědkyně A. K. a svědka A. K. je tvrzením, které se neopírá o žádné důkazy, avšak tvrzení obviněného R. S. jsou podložena listinnými důkazy i výpověďmi svědků, ani k námitce, že obviněný R. S. jako zaměstnanec není odpovědný za úkony společnosti, zejména když neměl přístup k účtu společnosti.
Z porovnání dovolacích námitek s námitkami uvedenými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný uplatnil obdobné námitky jako v dovolání již v odvolání. Nejvyšší soud nemá důvod, aby se odchyloval (a zásadně tak ani nemůže činit) od své dosavadní judikatury, podle níž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17 pod T – 408). Tak je tomu i v případě námitek obviněného, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a v souladu se zákonem vypořádaly, a proto Nejvyšší soud na odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména na napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. 6 To 363/2010 pro stručnost zcela odkazuje.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.:
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný v dovolání namítl, že soudy obou stupňů postupovaly v rozporu s trestním řádem. Nevyčkaly totiž rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 53 T 7/2009 o obžalobě podané na obviněného pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 2 tr. zák., na který stanoví trestní zákon trest odnětí svobody od 10 do 15 let, a proto měly trestní stíhání ve věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 63/2009, podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavit. Nejvyšší soud jen pro úplnost dodává, že zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je fakultativní ( arg. slova „může zastavit“), a proto soudy neměly žádnou povinnost vyčkávat rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 7/2009 proti obviněnému R. S. Tuto námitku nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za splnění podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2011
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek