ECLI:CZ:NS:2011:7.TDO.1423.2011.1
sp. zn. 7 Tdo 1423/2011 - 14
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 16. listopadu 2011 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. Č., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 13 To 173/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 4/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 4 T 4/2011, byl obviněný Z. Č. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a za to byl podle §250 odst. 2 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §59 odst. 2 tr. zákona byla obviněnému stanovena povinnost nahradit škodu poškozené, jako zvláštní podmínka osvědčení ve zkušební době. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené M. K.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 13 To 173/2011, odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že se jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopustil. Je pravdou, že si půjčil finanční prostředky od poškozené, ale ne za účelem uvést ji v omyl a uvedené prostředky jí nevrátit. Nebylo mu prokázáno, že prostředky použil na vlastní potřebu, právě naopak z neúplných zjištění soudů vyplývá, že velká část byla použita na domluvenou činnost. Dovolatel chtěl zapůjčené finanční prostředky vrátit, avšak jeho podnikatelský záměr nebylo možné zrealizovat, a proto nedošlo k vrácení půjčené částky. Následně obviněný v dovolání poukazuje na svědecké výpovědi a další důkazy, které podle něj svědčily o skutečnosti, že použil finanční prostředky na domluvenou činnost a měl v úmyslu je vrátit. Proto nesouhlasí s tvrzením soudu, že pod záminkou investování do své podnikatelské činnosti vylákal od poškozené finanční prostředky. Poškozené uvedl k jakému účelu potřebuje peníze půjčit a podepsal jí potvrzení o poskytnutí půjčky. Dále uvádí, že poškozené také sdělil, že má exekuce, a proto také poukázala peníze na účet R. K. Soudy podle něj hodnotily všechny provedené důkazy, dospěly však ke špatným závěrům, zejména o jeho vině. Je také přesvědčen o tom, že při stanovení trestu soud nepřihlédl k jeho osobě a trest je nepřiměřeně přísný.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství k dovolání uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Obviněný založil své dovolání na námitce, že půjčené finanční prostředky od poškozené použil na domluvenou činnost a měl v úmyslu jí tyto prostředky vrátit, čímž nepřímo namítá, že u něj absentovala subjektivní stránka trestného činu podvodu. I když se jedná o námitku obecně hmotně právní, dovolatel její existenci opřel na jiných skutkových zjištěních, než ke kterým dospěl soud I. stupně. Nenamítá tím nesprávné právní posouzení skutku, jak to vyžaduje uplatněný dovolací důvod, ale na základě vlastních skutkových závěrů, že použil finanční prostředky k domluvené činnosti, což je podle něj svědeckými výpověďmi a dalšími důkazy prokázáno, a také že chtěl půjčené finanční prostředky poškozené vrátit, brojí výhradně proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, a následně proti skutkovým zjištěním těchto soudů, která jsou s uvedenými námitkami v přímém rozporu. Nalézací soud dospěl na základě důkazů k jednoznačnému závěru, že obviněný nevyvíjel žádné obchodní aktivity, peníze k deklarované podnikatelské činnosti nepoužil a již v době, kdy peníze od poškozené obdržel, si byl vědom, že je nebude schopen v dohodnutém termínu vrátit, přičemž poškozené zatajil, že je proti němu vedeno několik exekučních řízení. Dovolatel se tak domáhá změny skutkových zjištění, že použil finanční prostředky na domluvenou činnost a finanční prostředky chtěl vrátit, přičemž teprve sekundárně až na základě takto dosažené změny skutkových zjištění, by pak mělo dojít k jinému právnímu posouzení. Vzhledem k výše uvedenému, kdy je patrné, že obviněný sice uplatnil obecně hmotně právní námitku, ale založil ji výlučně na výhradách proti skutku a nikoliv proti jeho právnímu posouzení, nebylo možno akceptovat tuto námitku jako odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu. Nutno také dodat, že tyto námitky byly podstatou obhajoby obviněného již od počátku trestního řízení, soudy nižších stupňů jim věnovaly patřičnou pozornost a náležitě se s nimi vypořádaly. K podrobnostem lze především odkázat na str. 5, 6 odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, kde tento soud podrobně rozvedl skutečnosti, které vyvracely tuto obhajobu obviněného a prokazovaly naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, což ostatně potvrdil také odvolací soud. Lze jen zdůraznit, že obviněný si od poškozené zapůjčil v průběhu dvou měsíců celkem 280.000,- Kč s příslibem jejich vrácení v podstatě do půl roku, ač již v době půjčky byl značně zadlužen a nebyl schopen dostát svým finančním závazkům. To navíc poškozené zatajil a půjčky tak od ní vylákal pod příslibem jejich včasného vrácení. Že jí následně potvrdil zapůjčení peněz je bez významu, protože tato skutečnost jasně vyplývala již z bankovních převodů peněz na účet, ke kterému měl obviněný dispoziční právo a z kterého byly v podstatě vzápětí vybírány prostřednictvím bankomatu. O obviněným tvrzeném použití obecně na nějakou domluvenou činnost, přitom neexistuje jediný doklad a svědek P. K. sice uvedl, že byly poskytnuty půjčky, ale jednalo se o půjčky od společníků obchodní společnosti Devan, s. r. o., a nikoliv tedy od obviněného. Z této svědecké výpovědi, navíc značně obecné a neurčité (nepamatuji si, myslím, apod.), nelze vůbec dovodit, že by byla způsobilá vyvrátit skutečnosti vyplývající z dalších provedených důkazů. K námitce obviněného, že peníze nemohl vrátit proto, že se nepodařilo zrealizovat záměr společnosti Devan, s. r. o., postačí odkázat na zjištění ohledně činnosti této obchodní společnosti jak je soud I. stupně uvedl na str. 5 rozsudku, a odvolací soud na straně 3 napadeného usnesení. Přitom k naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §250 tr. zákona postačí i to, že pachatel jedná s vědomím, že půjčené peníze nebude moci vrátit ve smluvené lhůtě nebo i půjčení peněz v době, kdy ví o nepříznivých výsledcích svého podnikání a spoléhá na nejistou budoucí událost, s níž nemohl počítat, že skutečně nastane (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2010, č. j. 5 Tdo 771/2010).
Ani námitkou, že mu byl uložen nepřiměřený trest, když soud nepřihlédl k jeho osobě, obviněný uplatněný dovolací důvod nenaplnil. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že námitky vůči druhu a výměře trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zákona, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. R 22/2003 tr. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2003). Dovolatel namítal právě nepřiměřenost uloženého trestu, a proto z výše uvedeného vyplývá, že se jedná o námitku, kterou nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř.
Protože obviněný neuplatnil žádnou námitku, která by zakládala přezkumnou povinnost dovolacího soudu, bylo jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Předseda senátu :
JUDr. Michal Mikláš